V kauze rozhodnutí Soudního dvora EU o polském Ústavním soudu jde o polský Ústavní soud až v úplně poslední řadě. Mnohem podstatnější jsou obecné dopady rozhodnutí, které představují další krok v rámci zrychlujícího trendu centralizace Unie.

Ve čtvrtek 18. prosince Soudní dvůr EU vydal rozsudek ve věci stížnosti, kterou Evropská komise podala v roce 2023 na rozhodnutí polského Ústavního soudu z roku 2021. V něm – řečeno ve velké zkratce – potvrzoval nadřazenost polské ústavy předpisům EU. „Smlouvy o EU – jako akty mezinárodního práva – mají přednost před zákony členských stát, nemohou však být nadřazené ústavě,“ zněla část rozhodnutí.

Z čtvrtečního rozhodnutí SDEU si média vybírala především ty fragmenty, v nichž Soudní dvůr zpochybňuje legitimitu polského Ústavního soudu, který „nesplňuje požadavky nezávislého a nestranného soudu zřízeného zákonem ve smyslu práva EU“.

Samozřejmě celá kauza by nemohla vzniknout bez zmatků, do kterých polskou justici a sám Ústavní soud uvrhla bezhlavá válka dvou hlavních politických sil v zemi – liberálů a konzervativců. Na začátku smutného volného pádu to byli liberálové, kdo se pokoušel na závěr svého mandátu v roce 2015 „propašovat“ do Ústavního soudu pět namísto tří kandidátů. Následně konzervativci, po nástupu k moci, vyhodili nejen ty dva protiprávně dosazené, ale rovnou celou pětici.

Samozřejmě že toto rozhodnutí bude mít velké dopady na vnitřní polskou politiku. Tuskova vláda ho uvítala a zřejmě ho bude považovat za omluvenku pro další kolo silového přebírání kontroly nad institucemi, které stále ještě jsou personálně spojeny s předchozí vládní garniturou. Rozsudky Ústavního soudu už tak dlouho ignoruje. Nicméně tento polský rozměr hraje v celé věci pouze roli záminky. Díky chaosu v justici a klinči mezi vládou a prezidentem v politice mohlo Polsko posloužit jako laboratoř procesů, které mají dopadnout na všechny členské státy. Stejně jako před patnácti lety k prvnímu kolu posloužily Řecko a Itálie, oslabené ekonomickou krizí a vlastní škodlivou hospodářskou politikou. Predátor vždy vyhledává slabé kusy ve stádě.

Kazimierz Ujazdowski, respektovaný senátor za vládní Třetí cestu, je velkým kritikem změn v justici v dobách Práva a spravedlnosti. V návaznosti na rozsudek SDEU však napsal: „Obnovit nezávislý Ústavní soud můžeme jen suverénně, na základě polské ústavy, a nikoliv kvůli realizaci rozsudku SDEU..., (který) hlásá radikální a pro mnoho států neakceptovatelnou tezi o nadřazenosti práva EU nad ústavami členských států.“

Jak upozorňuje Ireneusz Kamiński, bývalý soudce Evropského soudu pro lidská práva a dnes profesor práva Polské akademie věd, jádro rozsudku SDEU neleží totiž ve zpochybnění polského Ústavního soudu, ale ve velmi jasně deklarovaném stanovisku, že zaprvé „ústavní identita“ členských států se nemůže nacházet v konfliktu s evropským právem v oblastech, na které se evropské právo vztahuje. A zadruhé že ovšem o tom, na které oblasti se evropské právo vztahuje (tedy kam až sahají kompetence EU), smí rozhodovat pouze Soudní dvůr EU.

O tomto mocenském perpetuu mobile, v němž si ve jménu doktríny „dynamické intepretace Smluv“ evropské instituce samy rozšiřují kompetence a následně si toto rozšíření potvrzují, jsme nedávno psali v kontextu jiného rozhodnutí SDEU o povinnosti akceptovat ve státech EU stejnopohlavní manželství uzavřená v jiném členském státě zde. V roce 2004 by taková intepretace práva na svobodný pohyb jen těžko někoho napadla.

Už citovaný Ireneusz Kamiński k tomu připomíná vývoj vztahů mezi německým Spolkovým ústavním soudem a SDEU. V roce 2009 rozhodoval ve věci souladu Lisabonské smlouvy s německou ústavou. I když tehdy německý tribunál stížnost zamítl, zároveň potvrdil, že si ponechává plné právo přezkoumávat, zda právní akty a rozhodnutí evropských orgánů nepřekračují kompetence, které jim byly přiznány členskými státy, respektive jsou v pořádku z hlediska zachování „nenarušitelného jádra ústavní identity“. Tehdy to nevyvolalo v podstatě žádný rozruch, neboť ve stejném duchu v podobných případech rozhodovaly ústavní soudy po celé Evropě. Včetně toho českého a včetně toho polského – dlouho předtím, než do něj konzervativci dosadili „svou“ většinu.

V roce 2020 se stejný Spolkový ústavní soud zabýval otázkou společných dluhů EU (které jsou vysloveně zakázány ve Smlouvách). A i když německá strana projevovala (na rozdíl od konfrontačního tónu polských rozhodnutí) velkou vůli k dialogu, byla tehdy reakce evropských orgánů zásadně víc nesmlouvavá. Na jejím konci byla procedura kvůli porušení Smlouvy o EU nakonec uzavřena jen díky „konstruktivnímu“ postoji německé vlády. Ta nejenže ujistila o své plné oddanosti principům nadřazenosti evropského práva a autoritě SDEU, ale také se zavázala, že do budoucna „využije všech prostředků, kterými disponuje“, aby se podobná soudní rozhodnutí, která by zpochybňovala rozsah kompetencí EU, nevyskytla. Pokud ve vás, milí čtenáři, vyvolává toto prohlášení otázky týkající se toho, co vlastně je tedy ta nezávislost justice, pak vězte, že jsem na tom podobně…

Kdybychom byli zlomyslní, mohli bychom jít dál tímto směrem, pozorněji se zadívat na obsazení Soudního dvora EU a zeptat se, nakolik splňuje požadavky „poltické nezávislosti“, které v Polsku zpochybňuje. Koneckonců soudce do něj jmenují vlády jednotlivých členských států, a zatímco v polském Ústavním soudu najdeme samé profesory práva a lidi, kteří v právních profesích působili po většinu života, v SDEU se často jedná o kandidáty z řad vládních politiků. V sestavě, která rozhodovala o polské kauze, byl i Francois Biltgen, přítel bývalého předsedy EK Jeana-Clauda Junckera, předtím celoživotně lucemburský politik a několikanásobný ministr. Navíc jednotliví kandidáti nominovaní členskými vládami jsou poté ještě verifikováni, mj. i z hlediska svých právních názorů, tzv. Výborem 255, složeným z „významných právních autorit“ – převážně, jak jinak, bývalých soudců SDEU. Za Polsko tak byl ještě donedávna členem Výboru třeba prof. Mirosław Wyrzykowski, který svou bohatou kariéru začínal jako přednášející na Vyšší důstojnické škole Felixe Dzeržinského (školící důstojníky polské komunistické tajné policie). Výbor opakovaně zamítal ty kandidáty členských států, kteří nesdílejí jeho pohled na vztah evropského práva a národních zákonů – včetně všech polských kandidátů předložených předchozí vládou Mateusze Morawieckého. Proto Polsko po celou dobu vlády konzervativců zastupoval prof. Marek Safjan, dosazený za Tuskovy první vlády, který nyní, po návratu do Varšavy, proslul třeba výzvami ke zpochybnění výsledků prezidentských voleb, v nichž vyhrál kandidát konzervativců. Nicméně opět, tyto zlomyslnosti nepředstavují nejdůležitější ponaučení z celé kauzy.

Rozhodnutí ve věci stížnosti na polský Ústavní soud pokračuje v procesu posilování pozice SDEU (a tedy evropských institucí jako takových) vůči členským státům a posunuje ji na novou, ještě vyšší úroveň. Ač se tváří jako obhajoba platných principů, opírá se o jejich „dynamickou interpretaci“, která jen těžko platila za všeobecně uznávanou ještě před dekádou. Využívá formální slabiny rozhodnutí polského soudu a slabost samotné polské justice, ohromené zpackanou reformou a vnitřním bojem. To je samozřejmě v machiavelistickém pojetí politiky zcela běžný způsob, jak rozšiřovat svoji moc. Otázka je, jestli EU může takové machiavelistické pojetí politiky dlouhodobě vydržet. V Polsku už do očí bijící dvojí metr v přístupu jak Evropské komise, tak Soudního dvora k jednotlivým polským vládám způsobil, že se země s tradičně nejvíc euroentuziastickou společností nyní přetahuje s Francií o titul státu s největším množstvím odpůrců Unie (podle listopadového průzkumu Eurobazooka).