Schůzka Trump–Putin přinesla u nás i ve světě gejzíry moralizování, před nimiž nebylo úniku. Chudák ministr Lipavský musel v úsilí o co nejefektnější připomenutí Mnichova sáhnout po citátu Anthonyho Edena, o němž většina příjemců netuší, kdo to byl, protože všechny Churchillovy citáty už zřejmě byly rozebrané. To je jen jeden příklad za všechno, čemu člověk přes veškerou snahu neunikne.
Lidé za nejlepšího porevolučního prezidenta Česka vnímají stále Václava Havla. Jako druhý nejlepší vychází v průměru Václav Klaus, třetí příčku obsadil současný prezident Petr Pavel a čtvrtou pak jeho předchůdce Miloš Zeman. Vyplynulo z průzkumu agentury STEM/MARK z přelomu letošního května a června. Současného prezidenta lidé pozitivně hodnotí za způsob vystupování na veřejnosti či reprezentaci a obhajobu českých zájmů v zahraničí. Prostor pro zlepšení je stále u řešení sporů na tuzemské politické scéně, uvedli autoři průzkumu.
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová dnes v západoněmeckých Cáchách převzala prestižní Mezinárodní cenu Karla Velikého. Pořadatelé ji ocenili za podle nich vynikající vedení Evropy v době hlubokých změn. Německá politička v děkovné řeči vyzvala k posílení evropské demokracie, konkurenceschopnosti a obranyschopnosti. Přínos von der Leyenové k evropské jednotě vyzdvihli i německý kancléř Friedrich Merz a španělský král Felipe VI.
Před padesáti lety, 10. dubna 1975, poslal Václav Havel dlouhý dopis Gustavu Husákovi, který začíná zdvořilým oslovením „Vážený pane doktore“. Za týden mu přišla odpověď ze sekretariátu generálního tajemníka, že se dopisem zabývat nebudou, neboť skutečným adresátem není generální tajemník ÚV KSČ (Husák tehdy ještě nebyl prezidentem, tím se stal až za měsíc), ale západní sdělovací prostředky, kterým Havel skutečně dopis také poskytl, což mělo „dokázat jeho skutečný záměr – posloužit antikomunistické propagandě k útokům proti československému státu, straně a lidu naší vlasti“.
Profesor Pavel Švanda je názorově konzervativec, což je ovšem pomocné slovo pro určité vztahování se ke světu. Dalo by se to brát jako postoj střídmého racionalisty a vlídného skeptika. Patřil k předním postavám moravského katolického disentu, po roce 89 pak byl oblíbeným pedagogem na brněnských uměleckých školách. Jeho literární dílo je rozmanité a nese pečeť vyhraněné osobnosti, kterých není v této zemi mnoho. Naše setkání začalo nedorozuměním. My máme v Brně dvě Zemanovy kavárny, řekl profesor Švanda, to patří mezi taková brněnská specifika.
Z hlediska prosazování hodnot svobodné a otevřené společnosti, hájení pravdy a principů demokracie nepřinesl způsob zvolení Václava Havla 29. prosince 1989 prezidentem republiky nic příliš pozitivního. Samozřejmě z hlediska praktické a reálné politiky to byl velký úspěch.
Kdo neměl na přelomu roku vánoční nebo novoroční projev, jako by v české politice neexistoval. Politický projev jako žánr se překvapivě těší stále velké úctě a vážnosti. Měřeno sledovaností je často na úrovni Star Dance, což je v éře totální fragmentace médií malý zázrak. Kořeny přízně je nutné hledat spíš v minulosti než současnosti.
Dnes je to přesně třicet pět let – jenže kdo by si takové podivné půlkulaté výročí pamatoval, že. Čili si připomeňme, že právě dnes před pětatřiceti lety byl československým prezidentem zvolen Václav Havel. Byla to situace absurdní jako celý Havlův život i dílo: fofrem tři dny před koncem roku, aby nový prezident stihl novoroční projev, a mohl tak při něm vystřídat zdánlivě nesmrtelného Gustáva Husáka, byl vrchním představitelem státu zvolen komunistickým parlamentem jeho nohsledy donedávna pronásledovaný a kriminalizovaný opozičník.
Myšlenky bývalého prezidenta Václava Havla jsou stále platné, shodli se předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová (TOP 09) a předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS). Oba při příležitosti 13. výročí od úmrtí prvního českého prezidenta uctili jeho památku u hrobky rodiny Havlových na pražském Vinohradském hřbitově.
Pětatřicet let od 17. listopadu 1989 znamená pětatřicet 17. listopadů, kdy se připomínal hrdinný průvod studentů Prahou. Posledních deset let, ale možná i déle, buď od roku 1999 (Děkujeme, odejděte!), nebo nejpozději od roku 2014 (Červená karta pro Zemana), se z toho aspoň v Praze, a na té Národní, stala událost plná napětí a sporů. Za „vzpomínkový průmysl“ do Salonu Echa dorazil Martin Kroupa. Pracuje v organizaci Post Bellum, která byla mezi partnery oficiální vzpomínkové akce Korzo Národní. Pamětníky zastupovali výtvarník Jiří Černický a Václav Klaus ml. Sestavu doplňuje influencer a youtuber Jan Špaček.
Na světlo světa se opět dostávají renty bývalých prezidentů. S tématem přišel bývalý europoslanec a viditelná figura ODS Jan Zahradil, jenž skrze to reaguje na informaci, že by první dáma Eva Pavlová mohla pobírat měsíční plat do výše až 95 tisíc korun. "Aktuálně si připomeňme, že renta ex-prezidentů se od roku 2004, kdy byla zavedena, nezměnila, bez ohledu na inflaci. Je to celkem ostuda a nelze se zbavit dojmu, že spíš než deklarovaná úspornost v tom sehrály roli osobní antipatie," uvedl Zahradil.
Čtrnáct dní po smrti Václava Havla přišla z Kanady zpráva, že 3. ledna 2012 tam ve věku 87 let zemřel Josef Škvorecký. Dva tak rychle po sobě následující odchody jako by symbolizovaly konec té éry české kultury, v níž těm dvěma patřila klíčová role. Každému samozřejmě jiná, ale v něčem se přece jenom překrývající a v lecčem i velmi blízká. Byli to možná dva poslední velcí aktéři literatury jako společenského jevu par excellence, spisovatelství jako svého druhu národního poslání, národní záchrany.
Autorský pohled divadelního a filmového režiséra, scenáristy a herce Jiřího Havelky na lidi i na to, jak reagují v extrémních situacích, je tu zábavný, tu nemilosrdný, tu dojemný. Jeho filmový debut Vlastníci o tom, jak klopotně se učíme zacházet se soukromým vlastnictvím, je už klasikou. Svůj zatím poslední celovečerní film, který právě přichází do kin, nazval Zahradníkův rok a do hlavní role obsadil Oldřicha Kaisera. Je volně inspirován skutečnou událostí, kdy ruský oligarcha zničil drobné hospodářství Reného Mandyse v Dolní Olešnici. Klasická komedie to není, ale důležitý film, jak už to u Jiřího Havelky bývá, ano.
Dagmar Havlová prodala většinový podíl v pražském Paláci Lucerna za téměř miliardu korun skupině BTL. Švagrové prezidenta Václava Havla zůstal podíl 25 procent. Uvedl to v pondělí server Forbes na základě vyjádření Havlové a technického ředitele BTL Tomáše Drbala. Peníze z prodeje budou podle Havlové využity na rekonstrukci objektu, který je od roku 2017 národní kulturní památkou. Dosavadní jediná majitelka Lucerny vložila podle Forbesu Lucernu do nově vytvořené společnosti Palác PL.
V řadě havlovských filmů patří snímku Petra Jančárka Tady Havel, slyšíte mě? finální místo. To je sice banální konstatování, ale je důležité, neboť je to opravdu film, v němž Havel pomalu odchází, mizí, ztrácí se. Je to film o blížícím se konci, se kterým se na začátku ještě asi nepočítá, ale on už někde, docela blízko, číhá. Protagonista zatím neví, kdy se k němu opravdu přiblíží, ale cítí, že nemusí být daleko. A protože k jeho vlastnostem patří, jak říká, „mít uklizený stůl“, požádá v roce 2009 filmaře, aby to tušené finále dokumentoval.
Také Edvard Beneš na konci 2. světové války prosazoval a prosadil v Košickém vládním programu (de facto šlo o novou ústavu) nepolitickou, arbitrárně danou redukci stranického systému, totiž aby politické strany byly jen tři a zakotvilo se to v ústavě (nakonec byly čtyři, ale další už vznikat nesměly). Co horšího, na tom přiškrceném stranictví byl ve společnosti patrně většinový konsenzus. Všechna odbojová hnutí už na začátku protektorátu, pravicová i levicová, psala ve svých programech, že se nechtějí vracet k politickému, stranickému systému meziválečného Československa,.
My Češi nemáme rádi politické strany. Nemáme rádi „partaje“. V devatenáctém století, na počátku politického života u nás, jsme je neuměli, na konci první republiky jsme je nechtěli. Ani teď je moc nechceme: nevstupujeme do nich, neobtěžujeme se pracovat v nich. Kibicujeme, to ano. Ale to je tak všechno. Nelíbí se nám, jak se v nich politici hádají, ačkoli o to jde: aby se tam hádali, aby strany byly demokratickými prvky politického systému jako jeho základ. V politických hnutích se nehádají, zato jdou nahoru. Ne proto, že mají lepší programy, ale proto, že jsou hnutími. Srozumitelnými, nehádajícími se spolky kolem nesporného vůdce.
Scenárista, režisér, spoluzakladatel humanitární organizace Člověk v tísni, účastník řady humanitárních misí a v neposlední řadě také pedagog Slezské univerzity v Opavě Petr Jančárek dokončil dlouho očekávaný film Tady Havel, slyšíte mě?. Časosběrný snímek dokumentující poslední tři roky života Václava Havla bude v kinech od 11. dubna. S Petrem Jančárkem hovoříme nejen o Václavu Havlovi, ale také o etických hranicích dokumentaristy či jeho potřebě nevstupovat do děje před kamerou.
Na černobílé fotografii pózují tři muži v montérkách v jakési kotelně s mnoha ovládacími přístroji. Trochu to připomíná skupinový portrét holandských měšťanů, jak je maloval v 17. století Frans Hals. Lehce se usmívají, vyzařuje z nich klid a sebedůvěra, nejsou to žádní rozedranci, spíš slušná dělnická třída, chlápci, kteří jsou si svou věcí jisti. Dva sedí, jeden na židli, druhý na stole, třetí se frajersky opírá o tu přístrojovou stěnu.
Argentinský prezident a hvězda pravicové ekonomiky Javier Milei prohlásil, že Havel byl příliš měkký a on sám chce "zcela" zničit a zlikvidovat komunistickou stranu. „Havel byl měkkota! Komunisty musíme úplně rozdrtit,“ prohlásil Milei během vystoupení na Světovém ekonomickém fóru ve švýcarském Davosu. Kromě toho také citoval esej Václava Havla Moc bezmocných a kritizoval čím dál více se šířící socialismus v západních zemích. "Socialismus selhal ve všech zemích, kde byl nastolen a zavraždil stamiliony lidí," řekl Milei.
Dnes uplynulo 12 let od smrti prvního českého prezidenta, dramatika a bojovníka za lidská práva Václava Havla, který zemřel 18. prosince ve věku 75 let na své chalupě na Hrádečku ve Vlčicích na Trutnovsku. Václav Havel dokázal ostatní lidi přesvědčit, že nejdůležitější je svoboda. Je třeba si připomínat hodnoty, které bývalý prezident zdůrazňoval, jako je boj za svobodu, svědomí, zodpovědnost a láska k vlasti. Novinářům to dnes řekl předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS).
Premiér Petr Fiala (ODS) se v neděli rozepsal na sociální síti X a zhodnotil atmosféru v Česku. Podle něj ve společnosti panuje už delší dobu „blbá nálada“. Odkázal tak na výrok Václava Havla. Myslí si však, že v porovnání s jinými zeměmi lidé tolik důvodů pro skepsi a naštvanost nemají. Petr Fiala připomněl, že uplynulo už 26 let od chvíle, kdy Václav Havel ve svém známém projevu označil atmosféru ve společnosti jako „blbou náladu”.
Zelená bunda Václava Havla, kterou ještě jako tehdejší disident nosil v přelomových chvílích roku 1989, se v neděli v Praze vydražila za 2,76 milionu korun včetně aukční přirážky. Vyvolávací cena ikonické parky, v níž mimo jiné pronesl svůj projev 25. listopadu 1989 na Letenské pláni, jež se stala místem největší manifestace proti komunistické moci v Československu, v neděli byla 200.000 korun.
Britsko-indický spisovatel Salman Rushdie v New Yorku obdržel cenu Nadace Knihovny Václava Havla nazvanou Disturbing the Peace (narušování klidu). Spisovatelova přítomnost na ceremoniálu byla známá až několik minut před tím, než vstal ze své židle, aby ocenění přijal, píše agentura AP. Nadace cenu každoročně uděluje spisovateli či spisovatelce, kteří „čelili nespravedlivé perzekuci pro své přesvědčení“ a sdílejí Havlovo odhodlání stavět se za lidská práva.
Galerie Kodl v pondělí zahájila předaukční výstavu děl, která nabídne v dražbě 26. listopadu v Praze na Žofíně. Vedle uměleckých děl z doby od 19. a 20. století po současnost nabídne několik artefaktů spojených s dramatikem a prvním českým prezidentem Václavem Havlem, které se budou dražit na záchranu paláce Lucerna. Patří k nim třeba jeho známý polokabát zachycený na mnoha fotografiích ze sametové revoluce včetně snímků ze shromáždění 21. listopadu 1989, na němž Havel poprvé promluvil k davu na zaplněném Václavském náměstí.
Český prezident, jak známo, formálně nedisponuje mnoha výkonnými pravomocemi, z desítky výsadních jsou nejvýznamnějšími jen jmenování premiéra, členů bankovní rady ČNB a jmenování ústavních soudců, ale se souhlasem Senátu. O mnoho více jich neměl ani zakladatel státu TGM, protože republika byla konstituována jako parlamentní demokracie. Čeští prezidenti ale měli větší neformální vliv na chod země. Hrad byl samostatným mocenským centrem, po svém to řešili komunisti, když prezidentem se stával, i když ne vždy, nejvyšší představitel strany.
Z politické scény a nejvyšší pozice ve státě odchází poslední figura, kterou do veřejného prostoru vynesla listopadová revoluce přinášející pád totalitní vlády komunistické strany. Po Václavu Havlovi a Václavu Klausovi opustí nejvyšší funkci ve státě Miloš Zeman, jemuž skončí druhý prezidentský mandát. Odchod Miloše Zemana je nejen symbolickým ukončením složitých proměn společnosti, které započaly v roce 1989, ale také začátkem jiné nové doby.
Zvolený prezident Petr Pavel se v pondělí chystá do Lán na schůzku s končící hlavou státu Milošem Zemanem, čímž započne proces předávání Pražského hradu z jedněch rukou do druhých. Česká republika s ním nemá přílišné zkušenosti – stěhování zatím probíhalo jen dvakrát, a to poměrně odlišným způsobem. Zatímco „odvěcí“ nepřátele Miloš Zeman s Václavem Klausem si úřad předali poměrně v klidu, Klausovo okolí si stěžovalo na to, v jakém stavu Hrad zanechali spolupracovníci Václava Havla.
Historička Jana Wohlmuth Markupová se rodu Havlů věnuje dlouhodobě. Před pěti lety vydala monografii Ivan M. Havel: Od Puzuka k Sakatekovi (1938–1989), letos k ní přibyl její nejnovější titul Soukromá válka Huga Vavrečky (Karolinum, 2022). Knize, v níž popisuje mikrohistorii závěrečného období života pozoruhodné osobnosti z prostředí prvorepublikových elit, novináře, diplomata, byznysmena, ředitele Baťova koncernu a dědečka bratří Havlů, je věnován tento rozhovor.
Václav Havel jednou na otázku (položil mu ji pisatel tohoto textu), zda někdy neměl v úmyslu napsat román, odpověděl, že na to občas myslel, ale ani ne tak na román, spíš na nějakou novelu, do níž se ale nikdy nepustil. Vysvětloval to tak, že aby člověk napsal větší prózu, musí ho psaní velmi bavit, a on není ten, jak řekl, šťastný případ. A dodal: „Dost nerad usedám nad prázdnou stránkou, mám hrůzu z každého začátku, odkládám to, různě od toho unikám.“
