Na místě starého ovocného sadu v západoslovenské obci Čachtice stála dřív malá cihelna, jejíž pozůstatky proměnil slovenský architekt Pavol Paňák na mimořádně charismatické víkendové bydlení vlastní rodiny. I přes své komorní měřítko i zcela civilní účel patří ateliér vzniklý přestavbou původní pece na pálení cihel i přístavba rodinného domu mezi to nejlepší, co na Slovensku v posledních dvou dekádách vzniklo.
Jindřich Mann vydal přednedávnem svou třetí beletristickou knihu, jmenuje se Stříbrný kouzelník a je již zcela odpoutaná od spisovatelovy biografie, jež byla základem vzpomínek Poste restante (2012) a zčásti i novelistické knihy Lední medvěd (2017). Tady už jde o román vytvářený samostatně a nezávisle na autorově rodokmenu a životaběhu, který je mimořádný, vždyť kdo disponuje v blízkém příbuzenstvu dvěma klasiky německými (bratry Mannovými) a jedním českým (Ludvíkem Aškenazym)… Plus všemi těmi okolnostmi z toho plynoucími: Mann po roce 1968 žil v Západním Berlíně, zčásti tam žije dosud, zčásti v Praze.
Jan Vytiska představuje malířské dílo za předešlé tři roky. Jakkoli jsou jeho obrazy na první pohled rozpoznatelné a typické, prochází i jejich forma jistým vývojem – Vytiska stále experimentuje. Návštěvníci expozice zhlédnou třicet dva velkoformátových obrazů, které autor vytvořil poté, co akrylové barvy vyměnil za olejové.
Není čas v této rubrice po všech knihách, filmech, divadelních hrách, výstavách, koncertech a nahrávkách napsat taky jednou o počítačové hře? Je. Podívejme se na tu, která se jmenuje Someday You’ll Return. Je to český produkt, dílo pouhé dvojice autorů, což je úctyhodný výkon. Především jde o artefakt s podobnými vlastnostmi, jaké má například animovaný film, tudíž je vcelku snadné jej představit a hodnotit.
Umělá inteligence představila fotografie „dokonalého muže a ženy“, které vytvořily obrázkové generátory Midjourney, Dall-E 2 a Stable Diffusion. Umělá inteligence čerpala z fotografií a obrázků na sociálních sítích a výsledné výtvory mají sloužit jako varování před stereotypní představou o kráse, píše britský server Daily Mail. Ideálním obrazem krásného muže a ženy jsou svalnatí a štíhlí lidé s olivovou pletí. „V éře Instagramu a Snapchatu nelze dosáhnout ideálům, které nastavují sociální sítě,“ píší ve zprávě autoři projektu z The Bulimia Project.
V Londýně došlo k bizarnímu incidentu, kdy muž vylezl na lešení v masce komiksového superhrdiny Spider-mana. Potom, co vyšplhal na lešení přední části hlavní vysílací budovy BBC, udeřil několikrát sochu Prospera kladivem. Motivací pro vandalismus mělo být vyjádření protestu vůči umístění sochy, píše BBC. Hlavní vysílací budovu BBC zdobí kamenná socha Prospera ze Shakespearovy hry, která je však kvůli svému autorovi opředená vlnou kontroverze.
Šestnáctitisícové městečko jihovýchodně od Prahy si aktuálně užívá mimořádný zájem médií z celého světa. Vděčí za to nové školce, která zaujme už na první pohled svou excentrickou podobou, jež má podle jejího architekta podněcovat svobodnou hru dětí v dnešní regulacemi svázané společnosti. Z nádraží sem nevede zrovna pěkná procházka. Nejdřív se musíte vymotat z labyrintu prapodivných nadchodů a podchodů.
Vzpomínáte na tu scénu z filmu Forrest Gump, kde se hlavní hrdina filmu rozběhl napříč Amerikou a pak, po čase, když už spolu s ním běžela spousta lidí, se najednou zastavil a řekl: „Jsem už unavenej, tak jdu, lidi, domů“? Začal jsem se učit psát fejetony v roce 1991. Byla to rušná porevoluční doba a já jsem se potřeboval nějak vypsat ze svých pocitů a nálad. Fejeton je žánr, který to umožňuje. Můžete do něj namixovat postřehy ze světa kolem a zároveň nešetřit vlastními zážitky. Může to být příběh, vzpomínka, věštba – cokoli.
Nic není tak skličující jako úplná vydání úplně zapomenutých autorů, napsal kdysi Nabokov. Něco na tom bude, avšak náš případ to naštěstí není. Zaprvé Karel Šiktanc (1928–2021), o němž tu je řeč, není zapomenutý autor, jakkoli se o to minulý režim velmi snažil; zapomenuti jsou naopak normalizační ministři kultury, kteří měli na svědomí básníkovo umlčení v letech sovětské okupace, jmenovali se Brůžek, Klusák a Kymlička.
Výstava Strach, smích a smrt se zabývá námětem, který prostupuje celými dějinami umění. Nyní je toto téma opět aktuální, ale platforma Nova Forma je sleduje z jiného úhlu pohledu – jak lze se strachem pracovat skrze smích. Vystavující umělci se zmíněnou tematikou zabývají a jejich díla spojují strach, úzkost, smích a humor.
V Praze na Zábradlí se od konce dubna hraje inscenace O Pavlovi. Je to poněkud zavádějící název, neboť lépe by mělo být O Daně, protože onen Pavel je tam mnohem méně výrazná postava; de facto je to postava k nepotřebě, něco jako balvan, který zavalil scénu; a hlavní hrdinka s ním nemůže hnout, čímž se jeho význam pomalu vyčerpává. Jenže předlohou byla kniha Dani Horákové O Pavlovi, zvláštní druh memoárů, které jsou vlastně vynucenými memoáry či polemickými memoáry, neboť jsou primárně reakcí na Deníky onoho Pavla, jímž byl Pavel Juráček.
Mánes je dnes bohužel možná víc pojem než skutečně známé dílo, i když kolem toho největšího, orloje, chodí denně tisíce lidí, byť především turistů. Ale něco snad stále vyvolává: pocit, že to je právě on, kdo vymaloval něco, co si s touhle zemí člověk rád spojuje. Její líbeznost, laskavost, smyslnou krásu: tedy sen a iluzi o ní. Jestli to platí a jestli o to Mánesovi šlo, si lze ověřit na rozsáhlé výstavě Josef Mánes: Člověk – umělec – legenda v pražské Valdštejnské jízdárně. Připravily ji dvě historičky umění z Národní galerie Veronika Hulíková a Markéta Dlábková.
Umělecký tiskař Petr Korbelář pracuje ve své litografické dílně na kraji Prahy ve Zdibech. Je to prostor opojný, ještě než do něj člověk vstoupí: kolem louky, kostel, obrovský rozpadající se statek. A pak samotná dílna, v níž se odehrávají kouzla kamenotisku neboli víc než dvě stě let známé metody tisku ze solnhofenského vápence: všude vůně barev a kamenů, jakou odjinud neznáme. Kolem kmitá drobný muž, nakažlivý ve své ustavičné radosti z práce a ve své víře v krásu svého umění…
Na festivalu United Islands of Prague bude znít nejen hudba. Součástí mezinárodní akce bude i veřejná debata v Salonu Týdeníku Echo věnovaná normalizaci v českých filmech a seriálech. Hosty budou například herec Jiří Lábus či historik Michal Stehlík. Nečekaným hitem České televize posledních týdnů se stal seriál režiséra Jana Pachla Volha, natočený podle stejnojmenného románu Karla Hynie. Pětidílná minisérie vyvolala nadšení i řadu odmítavých ohlasů.
Detektivní sci-fi film Bod zlomu od režiséra Roberta Hloze se představuje v první upoutávce a dokazuje, že půjde o nadstandardní žánrovou podívanou. Příběh filmu je zasazen do roku 2041, kdy lidstvo používá velmi vyspělé technologie a ústava všem občanům garantuje právo na „jeden celý život“. Po nepřirozené smrti, jako je například autonehoda nebo teroristický útok, tak může být člověk obnoven ze své digitální zálohy.
Z pohledově exponovaného místa na úpatí kopce Monte Urpinu shlíží od šedesátých let výrazná modernistická stavba, kterou mezi okolní zástavbou nepřehlédnete. V době vzniku vyvolávala u obyvatel největšího města Sardinie pobouření, je však nejen jednou z nejlepších poválečných realizací v Cagliari, ale také dokladem historického vývoje tohoto přístavního města.
Ve čtvrtek oslavil Ivan Vyskočil devadesáté čtvrté narozeniny – a den nato zemřel. Jeden z nejvýznamnějších tuzemských divadelníků druhé poloviny dvacátého století, spisovatel, dramatik, pedagog, inspirátor, jazykový ekvilibrista. Není třeba nad jeho skonem truchlit, protože patřil k lidem, kteří prožili dlouhý a zřejmě naplněný život. Sluší se ale připomenout, proč byl tak důležitým tvůrcem, třebaže veřejnost ho znala málo a pletla si ho s hercem téhož jména, třebaže spolu nejsou nijak spřízněni.
Pavel Švanda (nar. 1936) je profesorem brněnské JAMU, kulturní a lidská autorita, spisovatel z generace tzv. šestatřicátníků (patřil tam mj. Václav Havel), ale především esejista. Eseje jsou žánr, pod který lze schovat kterýkoli delší text, Švandovy eseje jsou ale esejemi v původním smyslu essai, tedy „pokusu“ či „zkoušky“ prostřednictvím myšlení osvětlit nějakou otázku, která se nedá rozlousknout lusknutím prstů. Nebo nějakým bonmotem.
Eliáš Dolejší (instalace Očistec, Čekání, Promluva, Obyčejné myšlenky) svými pracemi navozuje vjem niternosti prostoru, kdy mizí pomyslné rozhraní vnitřního a vnějšího. Aktuální velkoformátovou instalaci Mizení v libeňské synagoze autor pojímá jako vlastní intimní výpověď k vyhrocenému charakteru současné doby.
Nejslavnější uruguayský architekt všech dob odstartoval svou hvězdnou kariéru nebývale rychle – a v nebývalém tempu. Ve věku, kdy se architekti zpravidla teprve seznamují se svou budoucí profesí, Rafael Viñoly už pracoval na návrzích velkých obytných souborů. Díky tomu nese jeho podpis kolem šesti stovek projektů. Posledních deset let nepatřilo mezi nejpohodovější období profesního života Rafaela Viñolyho. Přestože o prestižní zakázky neměl nouzi.
Neumím se modlit. Ale i tak dnes chápu Vánoce i Velikonoce spíš jako svátky duchovní. Líbí se mi a mám k nim úctu. O letošním velikonočním pondělku mě ovšem pozvali přátelé z Velvar na tradiční pomlázku. Jel jsem a myslel na to, jak jsem byl vychováván nekřesťansky. V šedesátých letech minulého století, v době hippies a nové české filmové vlny, jsme o Vánocích, které se tehdy psaly s malým „v“, nemívali ve škole vánoční večírek. Mívali jsme „jolku“.
Dramatik Jan Šotkovský napsal jako člen autorských týmů BuranTeatru nebo Městského divadla Brno mnohé, samostatně prozatím dvě hry. První byla předloni „romantická komedie z Brna“, nazvaná Čarodky aneb Žena bez espritu a muž s fluidem hledají společnou chemii, druhá letos v únoru další romantická komedie již střídmějšího a tradičnějšího titulu Třináctkrát za svědka. Uvádí ji uherskohradišťské Slovácké divadlo.
Sejdou-li se v kinech dvě vyprávění vyjadřující se k enormně vychýleným okamžikům nedávné minulosti v Česku a na Slovensku, nadto vyprávění objektivizovaná, jelikož jde o dokumenty, byl by hřích nepokusit se o nich přemýšlet souběžně a nesnažit se nahlédnout, co formulují k současnému česko-slovenskému životu – tedy ke kondici střední Evropy, na niž dohlédneme a které rozumíme.
Při projíždění územím nikoho kolem vlakového nádraží by vás ani nenapadlo, že právě tady v záplavě chátrajících staveb a billboardů najdete jeden z nejzajímavějších gastronomických podniků celého Liberce. V jednom ze starých nádražních skladů se totiž místní úspěšní podnikatelé rozhodli vybudovat nové útočiště své vyhlášené pražírny, které si vás získá skvělou kávou i obdivuhodně pojatým prostorem.
Sochař, pedagog a publicista Pavel Karous na sebe upozornil projektem Vetřelci a volavky, který dokumentuje výtvarné umění ve veřejném prostoru z období reálného socialismu. Aktuálními projevy vizuálního umění ve veřejném prostoru se od roku 2018 zabývá v pořadu Predátoři a plameňáci na TV Seznam. Je známým kritikem korporátního umění, přesto nyní zasedá v odborné porotě jednoho z nových developerských projektů.
Známý český výtvarník, sochař a provokatér David Černý otevřel uměleckou galerii Musoleum v areálu bývalého smíchovského lihovaru, kde se nachází stálá expozice jeho umělecké tvorby. Kromě vlastních výtvarných kousků, hostujících výstav, kavárny a lukrativní industriální budovy nabízí také unikátní výběr vstupenek. Z ceníku si můžete vybrat běžné vstupné za 250 korun, zatímco „studenti uměleckých škol“ zaplatí 300 korun a „levicově zaměření studenti“ dokonce 500 korun.
Slovy norského historika a teoretika architektury Christiana Norberga-Schulze nám umělecké dílo jako imago mundi pomáhá „zabydlet se“ v určitém prostředí. V našem prostoru se však relevantní diskusi o umění ve veřejném prostředí nějak stále nedaří rozpoutat. Celkem v tichosti pak vznikají díla velmi diskutabilní. Takovým je třeba Hrachovina, jež na brněnském Mendlově náměstí vznikla podle návrhu Jaromíra Garguláka. Čtverec se 16 stélami v podobě klíčků, na jejichž vrcholu se lesknou hrášky odkazující na slavné Mendlovy objevy.
Umberto Eco pravděpodobně neznal Eugena Brikciuse, ale kdyby ho znal, je možné, že by ho zařadil mezi GUW, great unread writers, mezi „velké nečitelné spisovatele“. Tento hezký termín si Eco vymyslel, protože potřeboval nějak popsat existenci nepochybně významných, mimořádných a nesporných autorů, kteří se přitom nedají číst: tím největším GUW byl a navždy zůstane James Joyce… Tedy, oni se samozřejmě nějak číst dají, dokonce jejich čtení může způsobovat jistý druh rozkoše.
Kdysi v pravěku českého písničkářství existovalo volné sdružení Šafrán. Bylo to v době nesvobody a sdružení tehdy spojovalo v sobě i kolem sebe lidi, kteří se s tím nějak nechtěli smířit. Pár dochovaných nahrávek svědčí o oné „atmosféře spiklenectví“, o níž později v roce 1988 mluvil Václav Havel, když ho Jan Rejžek vytáhl na pódium na festivalu v Lipnici. Sdružení Šafrán nemohlo fungovat dlouho, ale vyrylo hlubokou stopu.
Úspěšná historická videohra Kingdom Come: Deliverance českého vývojáře Daniela Vávry se ve Spojených státech dočkala komiksového zpracování. Scenáristou se stal Brett Murphy a kreslířem Wilson Gandolpho. Kingdom Come: Deliverence se tak zařadilo zařadilo mezi hry jako Assassin's Creed, Tomb Raider či Last of Us, které inspirují tvůrce jiných médií. Příběh, který se odehrává v Čechách v 15. století v době panování Václava IV., nyní vychází v češtině.
