Dramatik Jan Šotkovský napsal jako člen autorských týmů BuranTeatru nebo Městského divadla Brno mnohé, samostatně prozatím dvě hry. První byla předloni „romantická komedie z Brna“, nazvaná Čarodky aneb Žena bez espritu a muž s fluidem hledají společnou chemii, druhá letos v únoru další romantická komedie již střídmějšího a tradičnějšího titulu Třináctkrát za svědka. Uvádí ji uherskohradišťské Slovácké divadlo.
Sejdou-li se v kinech dvě vyprávění vyjadřující se k enormně vychýleným okamžikům nedávné minulosti v Česku a na Slovensku, nadto vyprávění objektivizovaná, jelikož jde o dokumenty, byl by hřích nepokusit se o nich přemýšlet souběžně a nesnažit se nahlédnout, co formulují k současnému česko-slovenskému životu – tedy ke kondici střední Evropy, na niž dohlédneme a které rozumíme.
Při projíždění územím nikoho kolem vlakového nádraží by vás ani nenapadlo, že právě tady v záplavě chátrajících staveb a billboardů najdete jeden z nejzajímavějších gastronomických podniků celého Liberce. V jednom ze starých nádražních skladů se totiž místní úspěšní podnikatelé rozhodli vybudovat nové útočiště své vyhlášené pražírny, které si vás získá skvělou kávou i obdivuhodně pojatým prostorem.
Sochař, pedagog a publicista Pavel Karous na sebe upozornil projektem Vetřelci a volavky, který dokumentuje výtvarné umění ve veřejném prostoru z období reálného socialismu. Aktuálními projevy vizuálního umění ve veřejném prostoru se od roku 2018 zabývá v pořadu Predátoři a plameňáci na TV Seznam. Je známým kritikem korporátního umění, přesto nyní zasedá v odborné porotě jednoho z nových developerských projektů.
Známý český výtvarník, sochař a provokatér David Černý otevřel uměleckou galerii Musoleum v areálu bývalého smíchovského lihovaru, kde se nachází stálá expozice jeho umělecké tvorby. Kromě vlastních výtvarných kousků, hostujících výstav, kavárny a lukrativní industriální budovy nabízí také unikátní výběr vstupenek. Z ceníku si můžete vybrat běžné vstupné za 250 korun, zatímco „studenti uměleckých škol“ zaplatí 300 korun a „levicově zaměření studenti“ dokonce 500 korun.
Slovy norského historika a teoretika architektury Christiana Norberga-Schulze nám umělecké dílo jako imago mundi pomáhá „zabydlet se“ v určitém prostředí. V našem prostoru se však relevantní diskusi o umění ve veřejném prostředí nějak stále nedaří rozpoutat. Celkem v tichosti pak vznikají díla velmi diskutabilní. Takovým je třeba Hrachovina, jež na brněnském Mendlově náměstí vznikla podle návrhu Jaromíra Garguláka. Čtverec se 16 stélami v podobě klíčků, na jejichž vrcholu se lesknou hrášky odkazující na slavné Mendlovy objevy.
Umberto Eco pravděpodobně neznal Eugena Brikciuse, ale kdyby ho znal, je možné, že by ho zařadil mezi GUW, great unread writers, mezi „velké nečitelné spisovatele“. Tento hezký termín si Eco vymyslel, protože potřeboval nějak popsat existenci nepochybně významných, mimořádných a nesporných autorů, kteří se přitom nedají číst: tím největším GUW byl a navždy zůstane James Joyce… Tedy, oni se samozřejmě nějak číst dají, dokonce jejich čtení může způsobovat jistý druh rozkoše.
Kdysi v pravěku českého písničkářství existovalo volné sdružení Šafrán. Bylo to v době nesvobody a sdružení tehdy spojovalo v sobě i kolem sebe lidi, kteří se s tím nějak nechtěli smířit. Pár dochovaných nahrávek svědčí o oné „atmosféře spiklenectví“, o níž později v roce 1988 mluvil Václav Havel, když ho Jan Rejžek vytáhl na pódium na festivalu v Lipnici. Sdružení Šafrán nemohlo fungovat dlouho, ale vyrylo hlubokou stopu.
Úspěšná historická videohra Kingdom Come: Deliverance českého vývojáře Daniela Vávry se ve Spojených státech dočkala komiksového zpracování. Scenáristou se stal Brett Murphy a kreslířem Wilson Gandolpho. Kingdom Come: Deliverence se tak zařadilo zařadilo mezi hry jako Assassin's Creed, Tomb Raider či Last of Us, které inspirují tvůrce jiných médií. Příběh, který se odehrává v Čechách v 15. století v době panování Václava IV., nyní vychází v češtině.
Renesanční dílo Michelangela Buonarrotiho i dnes budí rozpaky. Škola v hlavním městě Floridy Tallahassee v rámci umělecké výuky svým žákům ukazovala fotky této slavné sochy, která znázorňuje nahou mužskou postavu, hlásí kanál BBC. Jednoho z rodičů to pohoršilo natolik, že ředitelka školy byla donucena odstoupit. Klasická škola Tallahassee se ocitla uprostřed kauzy, když v rámci výuky o Renesančním umění byly dětem ve věku 11-12 let ukazovány obrázky Michelangelova Davida a Botticelliho Zrození Venuše.
Progresivní životní styl už dorazil i do legendárního komiksu. Dvojici Asterixe a Obelixe, která díky pojídání divočáků a pití elixíru síly poráží mocné římské legie, čeká dieta. V novém díle budou řešit zdravotní styl a nevhodnost konzumace masa. V jídelníčku vesničanů, tak bude divočák nahrazen bobulemi. Informuje například Tagesspiegel. Téma nového příběhu zveřejnil vydavatel nového čísla legendárního komiksu, tentokrát pod názvem Asterix a Obelix a Bílý kosatec.
Na některých základních školách v Česku by se školáci v budoucnu nemuseli věnovat výtvarné a hudební výchově. Namísto nich by mohly dostat přednost výchovy taneční a pohybová, filmová nebo dramatická. Navrhují to někteří experti, kteří pro ministerstvo školství (MŠMT) a Národní pedagogický institut (NPI) připravují nové vzdělávací programy pro ZŠ. Jiní odborníci ale chtějí, aby byly výtvarná a hudební výchova i nadále základem pro všechny žáky.
Tak konečně, chtělo by se zvolat při oznámení výsledků největšího ocenění na poli architektury. Zatímco posledních několik ročníků Pritzkerovy ceny upozorňovalo na tvůrce, kteří stojí mimo hlavní reflektory a věnují se práci na menších projektech v odlehlejších částech světa, letos ocenění putovalo do rukou architekta, který nemá potřebu navrhovat nepřehlédnutelné stavby.
Beatrice Landovská vydala v roce 2019 autobiografický titul Nikdy není pozdě na šťastné dětství. S notnou dávkou humoru se ohlédla za svým dětstvím s bohémskými rodiči, hercem Pavlem Landovským a scénografkou a dramatičkou Helenou Albertovou. Na knihu nyní naváže. V rozepsaných memoárech s pracovním názvem Všechno bylo jinak vylíčí další dekádu svého života.
Dva roky po vydání kritického životopisu Milana Kundery vydal jeho autor, česko-americký spisovatel Jan Novák, knihu, která by, aniž je to zajisté tak myšleno, mohla být chápána jako manifest antikunderismu, bezděčný protiklad románů Život je jinde, Nesnesitelná lehkost bytí, vlastně i Žertu, Novákův Kontrakundera.
Anglická muzikoložka a profesorka dějin hudby 19. a 20. století na oxfordské univerzitě Laura Tunbridge se na počátku pandemie covidu rozhodla napsat novou, moderní a čtivou monografii o Ludwigu van Beethovenovi. A udělala dobře, neboť se jí to povedlo. Nenechala se odradit ani četnými akademicky militantními a populistickými diskusemi o konci nadvlády evropocentrické interpretace dějin a významu evropské kultury, které v době vzniku knihy zaplňovaly kyberprostor, a soustředila se na přínos jednoho skladatele, který po generace tvoří základ evroamerické dramaturgie koncertního života.
Polabské národopisné muzeum Přerov nad Labem patří k nejstarším regionálním muzeím v přírodě v Evropě. Jeho novodobá historie jako záchranného skanzenu lidové architektury středního Polabí byla započata v roce 1967. V současnosti tvoří muzeum na čtyřicet objektů lidové architektury. Návštěvnickou sezonu zahájí 17. března.
Řečeno slovy klasika Tonyho Ducháčka, jsou různý party, jsou různý spolky… Platí to dosud, ale na konci 80. let, ze kdy ta písnička je, to platilo tuplem, nebo se to aspoň pamětníkům zdá. A mezi těmi partami měla zvláštní postavení skupina Ženy, která samozřejmě patřila do rockového poloundergroundu, ale zásadně se od něj lišila tím, že byla úplně jiná: trhlá, bláznivá, podivná, dadaistická, směšná. Vystupovala hlavně v pražském klubu Na Chmelnici, ale byla všude, kde se klubala na povrch tzv. nezávislá scéna. Její hvězdou byl „performer“ Martin Choura. O jeho osudech je náš rozhovor.
Je dobře známo, že čarodějnice se poznají podle nechutných pařátů a plešaté hlavy. Proto se na veřejnosti skrývají tak, že nosí rukavice a paruky. To je ponaučení, které si odnesly miliony dětí z knihy Roalda Dahla Čarodějnice. Má to však háček. „Nemůžeš přece obcházet všechny paní a tahat je za vlasy, i kdyby nakrásně měly rukavice. Jen to zkus a uvidíš, co se bude dít,“ poučovala svého vnuka-vypravěče v díle babička. Jenže už nepoučuje. Tato čistě praktická žena se v nejnovějším vydání proměnila v moderní progresivistku.
Špičkový design by měl být právem, nikoli výsadou. To je motto jedné z nejvlivnějších amerických architektek posledního půlstoletí, o které se v Evropě sice moc nemluví, za oceánem už ale už po několik dekád spoluurčuje vývoj své profese, do níž vnáší empatii i velké odhodlání měnit věci k lepšímu. Její postavení nedávno stvrdilo nejvyšší ocenění za celoživotní přínos architektuře, na jaké může americký architekt či architektka dosáhnout.
„Jsi duch, la la la la la la la la la...“, to se tak krásně zpívá! Je to vlastně zároveň to jediné, čemu člověk může opravdu porozumět v surrealistickém textu Paris 1919 od Johna Calea, mého nejoblíbenějšího Welšana. Byl teď znovu v Praze a měl jsem to štěstí ho po letech slyšet naživo. Je mu o deset let víc, než mně, a já už nemám moc takových starších přátel, kteří by mi ukazovali cestu a dávali vědět, na co se mám připravit. John Cale, aniž by o tom mohl vědět, to tak dělal odedávna.
Ať se to člověku líbí, nebo ne, doba, kdy výtvarné umění vypadalo předvídatelně, třeba jako obraz nebo socha, nebo aspoň jako sušák na lahve, je dávno pryč. Někdo toho lituje a kroutí nad současnou podobou umění hlavou, jiný se naopak raduje z těch nepřeberných možností, jež současná doba umělci/kyni poskytuje, a s velkou chutí a důvěrou se jimi nechá opájet, přičemž má za to, že čím jsou věci podivnější, tím víc promlouvají k dnešku.
Doktor Prentic a jeho kancelář, v ní nahá slečna Barcleyová. Následuje sled neúspěšných pokusů, jak situaci zachránit. Dramatik Joe Orton využívá principy klasické situační a konverzační komedie. Hra postupně ztrácí jakékoli realistické kontury a ubírá se do světa absurdity a nonsensu.
Koprodukční film české režisérky Michaely Pavlátové Moje slunce Mad dostal prestižní cenu francouzské filmové akademie César za nejlepší celovečerní animovaný film. Na pátečním slavnostním předávání cen v Paříži to oznámili organizátoři. Snímek, který vznikl v česko-francouzsko-slovenské koprodukci, porazil ve své kategorii například film Mikulášovy patálie: Jak to celé začalo režisérů Amandine Fredonové a Benjamina Massoubrea.
Legenda českého filmového střihu Alois Fišárek způsobně sedí za hospodským stolem a trpělivě na mě čeká, protože jsem se trochu opozdil. Uvítá mě ale milými slovy: „Moc rád čtu Echo, to je jeden z posledních objektivních časopisů u nás.“ Protože považuji za slušné poklony vracet, je-li čím – a ono je –, začneme společné povídání připomínkou jedné z mých nejoblíbenějších filmových scén.
Brněnské Mendlovo náměstí zdobí od úterý nový bronzový monument Jaromíra Garguláka s názvem Hrachovina. Odkazuje na vědce Gregora Johanna Mendela, který působil ve zdejším augustiniánském klášteře na Starém Brně a je považován za zakladatele genetiky i na základě svých pokusů s hrachem. Dílo představuje klíčení hrachu. Obecně prospěšnou společnost Společně stál monument 24,5 milionu korun, získala příspěvek od kraje i dalších dárců, město poskytlo deset milionů.
Už v neděli skončí v Praze výstava, jejíž zmeškání by mohlo mrzet všechny, kdo mají rádi umění skutečně velkolepé, hluboké, vášnivé, patetické, mistrovsky a skvěle provedené… Prostě takové, které se kdysi od umělce očekávalo a on sám se považoval za odpovědného takové umění vytvářet. Zvláště když ten umělec byl sochař, což je zvláštní druh umělce, jenž pracuje s materiály, které mají přetrvat věky a mají ty věky také reprezentovat. Sochař má tedy jaksi zvláštní druh odpovědnosti, což tenhle opravdu měl.
Česko má od konce minulého roku novou nejvyšší dřevostavbu – v porovnání se zahraniční produkcí to sice vůbec žádný čahoun není, pro nás s naší zastaralou legislativou, brzdící rozvoj moderních staveb ze dřeva, je to však i tak důležitý impulz a příslib nové éry stavebnictví.
Dřív se tomu říkalo pragensie, knížky o Praze, obvykle okouzleného charakteru, byť ne nutně. Logicky se soustřeďovaly hlavně na historický střed města, vždyť to, co dnes bereme jako pevnou součást Prahy, bývalo samostatným městem nebo vesnicí někde za obzorem. Pražské periferie začaly do města vstupovat s moderním věkem, postupně s ním splývaly, ale nikdy úplně nesplynuly. Žily svým poněkud odlišným životem, někdy proletářským, jindy víc středostavovským, někdy ještě i zbytkově vesnickým.
S prózami postavenými na objevování osobní nebo místní rodinné historie se tu vposledku roztrhl pytel – ale není se co divit, po divokém dvacátém století nastává od něj odstup generace nepamětníků, a protože jistě mnoho českých rodin má za sebou příběh poznamenaný zdejšími politickými piruetami, majetkovými „transformacemi“ a pošramoceným svědomím, vypisují se tito autoři z někdejšího trápení příbuzných či současného svého. Jenže méně z nich se odvažuje jít dál než za účtování s nacismem, vyhnáním Němců, následně komunismem do sovětské okupace.
