Vzácné staré knihy se v rámci historických klášterních areálů uchovávají zpravidla v majestátních knihovnách z vyřezávaného masivního dřeva. Klášter Želiv je však čestnou výjimkou. „Kláštery bývaly historicky centry vzdělanosti, kde se rodily nové myšlenky. V případě Želivu může být důkazem kostel od Santiniho, který musel ve své době působit velmi odvážným dojmem,“ říká ke své nejčerstvější realizaci známý český architekt Jan Šépka.
Fotograf, historik fotografie a zakladatel Institutu tvůrčí fotografie, která je úspěšná po celé střední Evropě, Vladimír Birgus, oslavil sedmdesátiny. Byla to příležitost se sejít a pohovořit o jeho životě, ale protože o věku mluvit nechce, zato vášnivě mluví o své práci, věnovali jsme se třeba jeho dvěma výstavám, které v Praze souběžně měl a které si k narozeninám nadělil. Ale samozřejmě také mnohým jiným tématům. Některá budou pro čtenáře překvapivá.
Architektura je v první řadě služba společnosti a její tvůrci za ni musejí nést odpovědnost. To tvrdí architekt Pavel Nasadil, který měl na starosti sestavení letošní architektonické ročenky. Nejvýznamnější české stavby i témata rezonující napříč scénou jsou tímto způsobem monitorovány od roku 2000.
Toto je pravdivý příběh. Tímhle konstatováním začíná mnoho filmů a seriálů, různě formulované je člověk čte na záložkách knih, v posledních letech děl přiřazovaných k tzv. autofikci. Co ale to slovní spojení „pravdivý příběh“ dnes vlastně znamená? Současnost se často popisuje jako „postpravdivá“ doba, v níž vymizela suma společně sdílených fakt a nakonec i pravda v abstraktním smyslu, jako ideál, jehož dosažení se člověk snaží přiblížit. O to víc jsou ale žádány pravdivé příběhy, někdy člověk narazí i na názor, že s jinými než „pravdivými“ není důvod ztrácet čas.
Hlavní cenu na filmovém festivalu v Cannes Zlatou palmu získalo komediální drama o mladé sexuální pracovnici Anora amerického režiséra Seana Bakera. Zvláštní cenu poroty si ze 77. ročníku přehlídky odnesl íránský režisér Mohammad Rasúlof, který nedávno uprchl ze své vlasti, kde dostal několikaletý trest vězení. "Tento film je velkolepý, plný lidskosti... Zlomil nám srdce,“ zhodnotila podle agentury AFP vítězný film předsedkyně poroty Greta Gerwigová.
„Patří to do muzea“ je hláška neznámějšího světového archeologa Indiany Jonese. Jeho reální kolegové si již dlouho stěžují, že Jones nastavuje nesplnitelná očekávání, v jeho podání archeologie obnáší boj proti nacistům jednou rukou a zachraňování biblických artefaktů rukou druhou, a ne oprašování kamínků štětečkem. V posledních letech by se ale možná ohradili vůči prohlášení, že předměty patří do muzea, či by se aspoň zeptali: „Do kterého?“ Sílí totiž hnutí za návrat exponátů vystavovaných v západních muzeích do zemí jejich původu. Podle kritiků byly ukradeny, jsou kořistí rabujících imperialistů a historické zločiny lze odčinit pouze jejich návratem.
Řekněme, že Fušeři jsou novela. Příběh má vypravěče, vedlejší postavy, prostředí i dramatický oblouk – respektive dospěje k jednoznačné pointě a uzavřenému konci, glosujícímu veškeré „vyprávění“, jež mu předchází. Všechny tyto ingredience dohromady vytvářejí ospravedlnění pro to, proč Fušery vydávat: představují literární úsilí, s předvedenými texty se zacházelo zjevně tvůrčím a promyšleným způsobem. To není u sběru facebookových statusů – de facto deníku svého druhu – samozřejmost, naopak Fušeři znovu zpřítomňují otázku, jak ke každodenní produkci sociálních sítí přistupovat.
Pojmem nové realismy se rozumí širší spektrum dobově aktuálních realistických přístupů zahrnujících oblasti tvorby tradičně označované jako neoklasicismus, verismus, nová věcnost, sociální umění, magický realismus a primitivismus, ve fotografii zejména nové vidění. Nové realismy. Moderní realistické přístupy na československé výtvarné scéně 1918–1945, GHMP, Praha, do 25. 8. 2024.
Není to tak dávno (č. 49/2022), co jsme tu psali o výtečné knize Josefa Váchala Tisíc Gagarínů a jedna řepařka!, což ovšem není dílo autorem takto koncipované a nazvané, nýbrž svazek Mistrových „dosud nepublikovaných prací z let 1949–1963“. Edici připravil Pavel Hájek, v tiráži jsou uvedena ještě čtyři jména, jimž je připsána „redakční spolupráce“: Jana Čechurová, Hana Klínková, Eva Lorencová a Marie Rakušanová.
Jednat v takové tichosti, že si lidé prakticky ani nevšimnou, že se tady něco událo. Přesně takový byl přístup mladých portugalských architektů, kteří navrhli nenápadnou proměnu návsi jedné historické horské vesnice. Piódão je nenápadná ves se sto dvaceti stálými obyvateli v horách střední části Portugalska zvané Serra do Açor. Navzdory své odlehlosti a civilnosti – nevyrábí se tu nic „výjimečného“ a ani odtud nepochází žádná slavná osobnost – se však dlouho těší pozornosti turistů.
V knize Společnost nevolnosti vyprávím příběh ze sbírky povídek Po starém schodišti italského spisovatele Maria Tobina, občanským povoláním psychiatra: Vysoký funkcionář fašistické moci končí v blázinci, protože se u něho rozvinulo delirium negationis. Závoj negace pokryl celý jeho svět, nic neexistuje, tvrdí, ani Mussolini a jeho zadnice naditá v černých rajtkách či hulákající davy v černých košilích. Ani jeho žena a děti. Stojí sám proti dravému proudu obrazů, hlasů a tváří, všechny je musí negovat – svět jako vědomí a nic. Jen sténání umírajících spolubojovníků z první světové války a jejich zkrvavená těla zcela negovat nedokáže, stále se vracejí.
Pokoj 101 je pokojem lásky. V podání George Orwella a jeho románu 1984 to znamená, že tam zakusíte svá největší muka. Pro protagonistu románu Winstona Smithe jsou tím nejhorším krysy. Salman Rushdie se vždy nejvíc obával oslepnutí. Když před několika lety onemocněl na levé oko a zrak mu začal slábnout, zmocnila se ho panika. Co když už brzy nebude moct číst ani psát? Tou dobou nemohl tušit, co si pro něho nachystal jeden černě oděný mladý muž, který v rozhovoru pro New York Post uvedl, že britsko-indického spisovatele „fakt hodně nemá rád“.
Náhoda tomu chtěla, že kauza s odstraňováním Myslbekova Krucifixu na pražské AVU pronikla do médií v době, kdy Akademie zaměstnávala veřejnost ještě další akcí, rochněním se v hlíně obnažené pedagožky Kateřiny Olivové před budovou. Myslím, že je možné zároveň soudit, že s Akademií a některými dalšími institucemi této sféry je něco špatně, něco, co legitimně zraje na zásah veřejné správy.
Bouřlivou diskuzi i téměř dva tisíce protestních podpisů vyvolala přes víkend myšlenka odstranit sochu Krista na kříži z hlavní budovy pražské AVU. Záměr potvrdila rektorka Akademie výtvarných umění Maria Topolčanská, oznámila však, že k přesunu díla Josefa Václava Myslbeka nakonec nedojde. Škola původně zdůvodňovala přesunutí tím, že socha byla na současném místě několikrát poničena. To už rektorka explicitně nezmiňuje, podle ní byl prvním důvodem pro přesun sochy fakt, že je škola sekulární prostor.
Autor důkladné, solidní, citovatelné biografie Jiřího Šlitra (1924–1969) aby byl muzikolog, teatrolog a historik umění v jedné osobě; pokud tak velký záběr nemá, snad aby se práce rozdělila mezi spolehlivé znalce, z nichž každý si napíše svůj kvalifikovaný part, viz třeba mohutnou, šestisetstránkovou monografii Josef Čapek (1996), v níž se o text podělili historik umění Jaroslav Slavík a literární historik Jiří Opelík.
Titul nejlepší evropské stavby posledních dvou let míří do německého města na jihovýchodě spolkové země Dolní Sasko. Na první pohled jde o nenápadný pavilon místní technické univerzity, bližší prozkoumání však odhalí jeho rafinovanost, která naznačuje celkový vývoj stavební produkce blízké budoucnosti.
Seriál z produkce HBO nazvaný Režim sází na dvě věci: jednak to má být velké sólo pro Kate Winsletovou a jednak to má být aluze na pověsti, které se porůznu dovídáme o režimu v Rusku a o tom, co všechno se mohlo stát po covidové pandemii a jejích omezeních v mysli prezidenta Vladimira Putina. Série o šesti dílech (každý má délku asi padesát minut) se odehrává v nejmenované evropské zemi, která však má být univerzální, a proto vstřebala mnoho prvků různých evropských krajin. A tak kancléřčin palác připomíná přerostlý rakouský zámek Schönbrunn, ostatně nedaleko za ním se k nebi vypínají zasněžené vrcholky velehor – mohou to být Alpy, ale taky to mohou být Tatry
Obraz malířky Toyen z roku 1961 nazvaný Tajemství míst byl v neděli v Praze vydražen za 49,6 milionu korun, včetně aukční přirážky. Jde o dosud nejvyšší částku dosaženou v dražbě za dílo z poválečné tvorby Toyen, uvedla galerie European Arts. Temný surrealistický obraz Tajemství míst, jemuž dominuje motiv srdce unášeného dravcem, byl nejdražší položkou dnešní aukce v Obecním domě v Praze. Vyvolávací cena byla 33 milionů korun. Souboj několika dražitelů přímo ze sálu a na telefonu skončil na ceně téměř 50 milionů.
Vláda schválila tzv. status umělce, chce na něj vynaložit 126 milionů korun, z nichž by mělo být podporováno 14 000 umělců. O tu podporu mohou žádat tvůrci, kteří si tvorbou nevydělají víc než průměrnou mzdu, a nejsou zaměstnáni na víc než půl úvazku, přičemž ta práce jim nevydělá víc než tvorba. Stručně řečeno takoví, jimž umění moc nevynáší, a musejí si přivydělávat prací, která taky není moc výnosná. Není jich málo.
Jiří Peňás uskutečnil s Karlem Schwarzenbergem tři celodenní výpravy po místech, která byla knížeti drahá, na nichž mu záleželo. Výprav měli v plánu mnohem víc, na ně už bohužel nedošlo… Svou zatím poslední knihu představí redaktor Týdeníku Echo v pražské Knihovně Václava Havla.
Zavedení statusu umělce do českého právního řádu a stanovení podmínek a procesu pro jeho získání předpokládá novela, kterou ve středu projedná vláda. Návrh připravilo ministerstvo kultury. Počítá v něm rovněž s tím, že podpora umělců vyjde stát ročně na 126 milionů korun a bude se týkat 1400 umělců. O nutnosti legislativního zavedení statusu umělce se hovoří od pandemie covidu-19, kdy se výrazně omezila možnost umělecké produkce. Novela by mohla platit od 1. ledna příštího roku.
V březnu jsme si připomněli třicáté výročí úmrtí Karla Kryla, v dubnu osmdesáté výročí jeho narození. Je to ještě autor, který má co říct? Co vlastně zbylo z Karla Kryla a jeho legendy? O tom v Salonu Echa diskutovali novinářka a básníkova dobrá přítelkyně Marta Bystrovová, novinář a autor knižního krylovského rozhovoru Půlkacíř Miloš Čermák, historik a novinář Martin Groman, literární vědec Jiří Zizler a divadelník, muzikant a právník Adam Rut. A protože připomínat výročí písničkáře bez jeho písní by nebylo uctivé, začali jsme právě písní.
Tento rozhovor se uskutečnil dva před tím, než se David Černý rozloučil v přímém televizním přenosu s kurátorkou Marií Foltýnovou nehezkým výrazem, který v tomto rozhovoru také párkrát padne. Není sporu o tom, že David Černý je výrobce malérů a průšvihů a vždy bylo dost lidí, kteří ho měli plné zuby. Ale ani ti nemohli popřít, že jeho provokace mají švih a nápad, nejsou tuctové, a když už nic jiného, tak si jich člověk aspoň všimne.
Vyostřená debata v nedávných Událostech komentářích České televize o instalaci motýlů skřížených se spifiry Davida Černého na obchodní dům Máj, má dohru. Po debatě Černého a kurátorky Galerie hlavního města Prahy Marie Foltýnové, se její aktéři posílali „do pr...“. Sice už mimo kamery, ale jejich hádku zaznamenaly mikrofony. Na sociálních sítích vyvolala debata ostré reakce především od politiků. Kurátorky se zastal například Miroslav Kalousek.
O Janu Švankmajerovi se často píše jako o nejvýznamnějším současném českém filmaři. Ve světě opravdu dostává ceny, jeho filmy na DVD jsou jako jedny z mála, ne-li jediné z českých, k dostání v cinefilských buticích v Paříži, Londýně, ve Frankfurtu etc., s jeho proslulostí se málokdo ze zdejších filmařů, ale dalo by se říci umělců vůbec, může měřit. Je to ovšem postava z elitní kultury, víc kultovní než jaksi obecně známá, neboť celé jeho dílo je velmi elitní, rozhodně to není tvůrce pro všechny.
Spor ukončený nadávkami v živém vysílání České televize mezi sochařem Davidem Černým a kurátorkou umění ve veřejném prostoru Galerie hlavního města Prahy (GHMP) Marií Foltýnovou vyvolal reakce ať už na obranu umělce, či pražské úřednice. Předmětem hádky bylo dočasné umístění Černého instalace rozměrných pohyblivých plastik motýlů na pražský obchodní dům Máj. Černého se zastal pražský lidovecký zastupitel Jan Wolf,
Někdy je člověk rád, když se zmýlí. Například já. Před několika týdny jsem na síti viděl trailer osmidílné minisérie Ripley z produkce Netflixu a ptal se: Proč? Vypadal docela elegantně, ale stejně. Měl jsem z něj dojem dalšího projevu snahy vytěžit něco z kdysi známé značky, která už byla vytěžená do poslední mrtě, bezradnosti streamovacích společností a velkých studií, pro něž je čím dál obtížnější přijít s něčím původním a novým.
Jsou architektky a architekti, kteří po celý svůj tvůrčí život zůstávají věrní jednomu konkrétnímu slohu nebo stylu. Jejich dílo si udržuje určitou kompaktnost s jasně rozlišitelnými znaky. Někdy svůj přístup díky tomu dokážou dovést do dokonalosti, jindy dochází k pouhému opakování a pozdní návrhy už nemívají takovou sílu jako rané projekty. Jan Šrámek byl z jiného těsta; za svou profesní dráhu se nebál pracovat s řadou stylů od socialistického realismu přes bruselský styl až po brutalismus, hi-tech a postmodernu.
Renomovaný fotograf Rudo Prekop pracuje převážně s černobílou fotografií. Věnoval se například podrobným studiím figury, portrétu, ale i zátiší, záznamům reality, světla, fotogramům, časosběru. Právě na jeho dva časosběrné projekty, které dosud nebyly v Praze samostatně představeny, se jeho výstava zaměřuje.
Český sochař David Černý vzdal nevšední poctu legendárnímu režisérovi, který stojí například za seriálovým hitem Městečko Twin Peaks či za původní filmovou verzí nyní megaslavné Duny.
