Výstava Jana Vytisky představí jeho nejnovější práce, ale i některé starší, aby nám ve společné kombinaci ukázaly výjimečnost jím zvolené umělecké cesty. Vytiskova malířská technika ve spojení s obsahovým sdělením se dotýká existenciálních témat a otázek mířených na nás všechny.
Prohlídky už skončily, návštěvnický lid už odešel, ale zahrada se ještě nezavírala. Byl krásný letní podvečer, žár už přece jen trochu slábl, takže světlo klesajícího slunce vytvářelo něžně stříbřitý opar, v němž to všechno bylo ještě kouzelnější. Vypadalo to jako scenerie ze snu: barevný, trochu takový pohádkový dům nad vodami, sivá zeleň keřů, šelest labutího plutí po hladině. Do ticha občas zakřičel zámecký páv, což jsem si však nebral osobně. Sedl jsem si na lavičku a s výrazem rajsky blaženým pozoroval nádheru, která byla tak omamující, že jsem toužil, abych s ní splynul, stal se nějakým ptákem nebo třeba i rybou, která trávila svou existenci v soustavě vodních kanálků, jež se důmyslně klikatily nádhernou zahradou.
Dnes začal už 11. ročník Noir Film Festivalu na hradě Český Šternberk, kde se představí řada noirových filmů, bohatý doprovodný program a také zástup českých a zahraničních hostů. Festival se koná od 24. do 27. srpna a nabídne klasické filmy noir, ale také české a argentinské filmové pokusy o temný žánr nebo batmanovské filmy, které se noirovým žánrem zásadně inspirovaly. Velkou poctou bude účast režiséra Hynka Bočana, který si převezme výroční cenu festivalu za přínos 'černým filmům', tzv. Noirové oko.
Prostorová křivka vinoucí se krajinou. Tak popisují architekti koncept dvacátého pražského mostu přes Vltavu, díky němuž došlo takřka po čtvrtstoletí plánů a příprav k přímému propojení Karlína s Holešovicemi. Lávka vyniká svou strohou estetikou, zaujme ale i uměleckým přesahem a vyspělým konstrukčním materiálem.
Styl Wese Andersona je natolik zřetelný a nezaměnitelný, že tomuto americkému tvůrci vynesl dostatečně početnou skupinu fanoušků, kteří dychtivě čekají na každou jeho novinku. Současně jeho nepřehlédnutelnost vytváří dojem, že režisér točí stále totéž, opakuje se, a nechce-li se stát parodií sebe samotného, měl by už konečně pořídit něco jiného, dosud nevídaného. Zrovna nad jeho letošním snímkem, melancholickou komedií Asteroid City, zaznívá od diváků tato výtka opakovaně. Přitom nemůže být větší mýlky!
Slovo fúze přesně vystihuje práce Jany Šárové – charakterizuje inspirační i formální podstatu jejích obrazů. Ty jsou na jednu stranu navázány na osobní život, na stranu druhou jde o osobitou syntézu vizuálních vlivů. Obě platformy se překrývají a jejich splynutím vzniká plnohodnotná kvalita obrazu.
Je to problém, jejž divadlo řeší dnes a denně: jak připomínat (po)zapomenutá díla? Zdá se snadno řešitelný – je třeba dílo především prezentovat a znovu uvést v život. Tedy je nutné představit jeho dobový kontext. Jenže nebude výsledkem takového přístupu pouhá ilustrace? Není snad vhodnější do starého kontextu razantně zasáhnout soudobým dodatkem? Leč nezmizí pak původní ambice díla pod ambicí vykladačskou, nebude výsledkem travestie? Tento rébus zdárně vyřešili dirigent Roman Válek a režisér Ondřej Pilař na Hudebním festivalu Znojmo v inscenaci serenaty Antonia Caldery Harmonie planet.
Veřejná koupaliště jsou nejpříjemnější, když se trochu ochladí, takže na nich skoro nikdo není a místo řevu je slyšet jen tiché ševelení vody. Tak to bylo v neděli ráno na Huláku v Prachaticích. Bylo to tam krásné, ale já se cítil poněkud provinile, neboť původně jsem měl v úmyslu dostavit se do kostela svatého Jakuba na nedělní mši. Den předtím jsem se v domě Neumanneum, to jest dům, v němž sestry boromejky pečují o potřebné a také uchovávají památku na svatého Jana Nepomuka Neumanna, o tom zmínil jedné sestřičce, jež na mě pohlédla myslím poněkud nedůvěřivě. Nyní jsem její pochyby potvrdil.
„Moje texty / všechny stejné jsou / však proč by také nebyly / když na dvoře furt sedím,“ píše v jedné ze svých sbírek naivní konceptualista Marian Palla. Přijíždím za ním do Střelic u Brna. Marianova manželka Miriam podává horkou kávu a čerstvé povidlové koláče. Za ustavičného kňučení jezevčíka Bruna, které se mísí s venkovním výskotem větru, zapínám diktafon.
Když v srpnu 1994 Ladislav Fuks zemřel, byl to pak takový podivný pohřeb na konci léta. Na to, jaký to byl velký a známý spisovatel, bylo ve strašnickém krematoriu vlastně málo lidí. A ti, kdo přišli, na sebe hleděli rozpačitě: stáli tam bývalí komunističtí funkcionáři, normalizační profesor Rzounek cenil svůj pověstný chrup, pár současných státních úředníků, nikoli však ministr kultury (Pavel Tigrid – pozn. red.), přátelé a známí, ze spisovatelů se mi vybavuje Eva Kantůrková a Petr Prouza, ti ho znali osobně. Jako by se rychle pohřbíval někdo, kdo už byl dlouho mrtvý a nedopatřením přežil do jiných časů.
S každým dalším snímkem Toma Cruise – takže i s každým pokračováním akční filmové série Mission Impossible (dále MI), již slavný herec od prvního dílu produkuje a v níž zároveň ztvárňuje hlavní postavu tajného agenta Ethana Hunta – narůstá napětí mezi hrdiny a hrdinkami, s nimiž se ve vyprávěních potkává, a mezi diváctvem, které zvědavě čeká, kdy a zda ještě někdy se Cruise na plátně s některou ze svých kolegyň vášnivě políbí.
Na chvíli se pozastavit, usadit se společně k jednomu velkému stolu a v poklidu se bavit o udržitelné architektuře, oblíbeném jídle nebo vlastních snech. To je záměr vycházející hvězdy architektonického nebe, které byl letos svěřen prestižní úkol navrhnout v londýnských královských zahradách letní pavilon tamní galerie Serpentine.
Milan Kundera odešel do světa svých postav, které vytvářel lusknutím prstů a vodil na špagátech své racionální imaginace. Sám byl jednou z nich. Na začátku románu Nesmrtelnost poslouchá vypravěč rozhlas a usíná. Do spánku se mu prolínají zprávy s hudbou a reklamou, která mu postupně splývá v jedno. Opět usíná, ale mezitím vyslechne zprávu o obzvlášť tragické nehodě, kterou způsobila sebevražedkyně, která si sedla na noční silnici. Odnesla to tři auta, ona odešla bez zranění. Místo ní zemřela Agnes, možná nejosobnější Kunderova ženská postava, která se zrodila na začátku knihy z jednoho gesta staré ženy u bazénu.
Milan Kundera po naprostou většinu života neznal (nemohl znát) internet, a jak známo, když komunikoval, používal fax. Zcela ho minuly sociální sítě, a tedy i sociální bubliny, které nesmírně zesílily potřebu a spotřebu sdílených obrazů (obětí, stejně jako idolů). Nejspíš k němu ani nedolehly vlny různých sociálních lynčů, vylučování a šikan, to už byl nejspíš ponořen do své šťastné nevědomosti… Byl to zatím starý svět papírových novin, rozhlasu a televize, kde pracovali novináři, jejichž sláva se kdysi dala symbolizovat velikými jmény Ernesta Hemingwaye, George Orwella nebo E. E. Kische.
V knize Román a dějiny, kterou se v Týdeníku Echo zabývala Tereza Matějčková (viz č. 31/2022 – pozn. red.), věnoval Pavel Barša Milanu Kunderovi rozsáhlou pozornost. Zaměřil se mimo jiné na jeho vztah k politice a konstatoval, že na své počáteční společenské angažmá rezignoval. Barša je přitom toho názoru, že naší situaci sedmdesátých a osmdesátých let minulého století politicky odpovídá postoj disidentů. Kundera se pro něj nerozhodl. Je to autorské omezení a ochuzení?
„A jsme tady, pravil muž kocourovi a postavil ho na zem. Zároveň sundal ze zad těžký batoh a odechl si. Sedl si na hromadu starých prken z rozvalené boudy nebo kůlny. Zdálo se mu, že od posledně se tu nic nezměnilo, byl tu asi před půl rokem, pouze kocour je tu poprvé. Nedůvěřivě všechno očichává, každou rostlinku i rezavý hřebík v prknech, muž pohlédl na mobil, signál žádný, nebo jen velice slabý. K podobně uspokojivému výsledku zřejmě dospěl i kocour a rozvalil se na vyhřáté fošně, bradu si spokojeně opřel o tlapy. Založíme zde novou civilizaci, usmál se na něj povzbudivě.“
Kvartet Anny M. Kolingerové (Stanislav Mácha – piano, Max Makagonov – kontrabas, Marek Buble – saxofon) představí jazzové úpravy moravských lidových a izraelských písní. Zazní také několik známých a méně známých jazzových standardů, zpěvačka též poprvé představí i svou autorskou tvorbu.
Vedení odborového svazu amerických herců a televizních a rozhlasových umělců (SAG-AFTRA) se ve čtvrtek rozhodlo zahájit stávku poté, co se vyjednavači odborů nedohodli se studii na nové kolektivní smlouvě. Informují o tom americká média, podle nichž krok prakticky znamená ochromení hollywoodského zábavního průmyslu. Herci se totiž přidávají ke scenáristům, kteří stávkují kvůli sporům o platy a pracovní podmínky už přes dva měsíce. Odbory scénáristů WGA protest herců podpořily.
Nedávno médii proběhla zpráva o vydezinfikování díla Roalda Dahla tak, aby vyhovovalo dnešním citlivostním standardům. A náš svět zmatených štěňátek se vesele točí dál. Královnina univerzita v Belfastu vydala varování pro studenty bakalářského studia, kteří se zabývají Shakespearem. Své dospělé frekventanty varuje před výběrem her, které by mohly potenciálně a zřejmě nevratně otřást jejich jemnocitem
Koncem května uběhlo padesát let od úmrtí jednoho z nejvlivnějších architektů meziválečného období u nás. Ladislav Žák se proslavil především návrhy několika funkcionalistických vil pro pražskou smetánku, intenzivně se však zajímal také o témata minimálního bydlení a vztahu člověka a krajiny.
Aktuální výstava v nové budově Národního muzea představuje oděvní etiketu manželek českých a československých prezidentů. Návštěvníka provede obdobím sta let (od Charlotty Masarykové po Evu Pavlovou) a přiblíží měnící se dobu a společenské klima, ale také odlišný přístup k módě dvanácti prvních dam.
V médiích se v poslední době intenzivně hovoří o takzvaném statusu umělce. Co to vlastně je? Nejde o další fantaskní výmysl soudobé aktivistické politiky? O tom hovoří novinář, básník a někdejší předseda Asociace spisovatelů Ondřej Lipár, překladatel Viktor Janiš a herní vývojář Daniel Vávra. Začněme tím, co to status umělce je. Lipár: Status umělce nebo status kulturního profesionála je v první řadě sociální opatření nebo kombinace sociálního nástroje a kulturní politiky.
Petra Hůlová vydala Nejvyšší kartu, svou dvanáctou knihu. Její alter ego, hlavní vypravěčka románu Sylvie Novak, v ní slovně osahává jemné hranice mezi autobiografií a fikcí. A provokuje, jak je u Hůlové už zvykem, když pojednává o feminismu z trochu jiných vypravěčských perspektiv, než jsme v současné próze zvyklí. Asi i proto se próza stala předmětem literárních diskusí, v nichž kritici namísto analýzy popisovali své ideální představy o literatuře.
V noci z 20. na 21. srpna 1968 vtrhly do Československa armády pěti států sovětského bloku s těžkou vojenskou technikou. Rozhodnutím Moskvy tak bylo tvrdě ukončeno tzv. pražské jaro. Lidé byli zděšeni… Skupinová výstava 25 fotografů je připomínkou letošního 55. výročí této dějinné události.
Ponořil kříž s Ježíšem do své moči a vyfotografoval ho. Tím vzbudil celosvětovou pozornost a nenávist. Ačkoli tvrdí, že na začátku tvůrčího procesu má málokdy jasnou představu o tom, kam směřuje, linie jeho tvorby je jasná: zajímá ho násilí v jádru civilizace. Ale nenávist není prostě zavrženíhodná. Bývá zdrojem síly, dokonce krásy. Andres Serrano, přední současný umělec, právě vystavuje v pražském Centru současného umění DOX.
Rozlehlý areál Královských botanických zahrad v Kew v sobě ukrývá nejen největší a nejrozmanitější botanické a mykologické sbírky na světě, ale také jednu úchvatnou stavbu, která měla díky své inovativní konstrukci z litiny a skla obrovský vliv na to, jakým směrem se bude ubírat architektura průmyslové éry.
Je to vskutku pozoruhodné, ale vztah české kulturní veřejnosti k osobnosti dirigenta Václava Talicha je i po víc než šedesáti letech od jeho úmrtí stále poněkud složitý. Vinu na tom má velká setrvačnost některých ideologizujících hodnocení, která souvisela s Talichovým poválečným obviněním z kolaborace a která často latentně přežívají dodnes díky své podbízivé bulvárnosti.
Do kin přišel film Muž, který stál v cestě – snímek, který zpracovává jeden z vrcholných okamžiků našich dějin 20. století: pojednává o rozhodnutí Františka Kriegela, člena předsednictva ÚV KSČ a předsedy Národní fronty, v srpnu 1968 nepodepsat Sověty předložený dokument, v němž unesení představitelé našeho státu souhlasí s bratrskou vojenskou pomocí vojsk Varšavské smlouvy, jež pomohla zabránit šíření kontrarelovuce Československem. V češtině se tomuto složitému procesu běžně a řádně říká okupace a Kriegel byl tehdy jediný, kdo se sovětskému diktátu vzepřel.
Před ministerstvem kultury se v pondělí sešlo několik desítek žen a mužů, aby si zkusili demonstraci. Požadavkem bylo zřízení tzv. statusu umělce. Hned je nutné říct, že taková věc okamžitě vyvolává tzv. silné názory. Co to ti lidé zase chtějí? Vždyť ani nevypadají nějak hladově, otrhaní nejsou, a navíc jsou většinou z Prahy (a asi z Brna). To, že jsou umělci, jak o sobě tvrdí, přece není důvodem pro nějaké privilegované postavení. Jednak by to mohl o sobě říct každý a jednak – copak to neplyne z podstaty umělce, že trochu hladoví?
Praha je v závěrečné fázi jednání o vlastnictví a vystavování Slovanské epopeje Alfonse Muchy. Po letech jednání a soudních sporů, které Praha prohrála, se blíží ke schválení dohoda, která ponechá soubor dvaceti velkoplošných pláten se slovanskou tématikou ve vlastnictví Praze a zajišťuje její vystavování v budoucích letech v Paláci Savarin. Dohoda se vyjednávala více jak rok s cílem vyhnout se pokračování soudního sporu, který měl pokračovat odvolacím soudem v půlce června.
