Tag: okupace 1968

Články k tagu

Zřejmě naprosto nezajímavé slovenské výročí

Ta dvě výročí od sebe dělí týden: 21. srpna si připomínáme okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, 29. srpna začátek Slovenského národního povstání. A jako každý rok je to stejné. Češi si připomínají okupaci, hodně o ní mluví, je to stále datum formující identitu jednotlivců i státu. Stále živá je ta událost díky tomu, že žijí její pamětníci a vzpomínky starých na ten den se předávají v rodinách z generace na generaci (opakujme si: s německou březnovou okupací z roku 1939 to tak nemáme; to už je dávno zasutá historie...).

Jaké národnosti byl SSSR?

Ve čtvrtek v Praze na Spartě hrál pohárové utkání lotyšský klub Riga FC. Skupina ultra pražského klubu na stadionu vyvěsila velký transparent: „21. 8. 1968 jste k nám vtrhli, dnes však vaši invazi zastavíme.“ Ten nápis vyjadřoval zdánlivě neotřesitelnou logiku. Do Československa v roce 1968 vpadla vojska Sovětského svazu, jeho součástí bylo také dnešní Lotyšsko, tudíž ta invaze byla také lotyšská. Jasná věc. Snad ten transparent v Lotyšsku neměl nějakou publicitu, příslušníci toho pobaltského národa by se jím mohli právem cítit uraženi.

Pavel varoval před zkreslenými pohledy na historii. Politici vzpomínali na srpen 1968

Prezident Petr Pavel varoval při čtvrteční vzpomínkové akci na okupaci bývalého Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy v roce 1968 před zkreslenými pohledy na historické i novější události. Premiér Petr Fiala (ODS) v projevu před budovou ČRo v Praze řekl, že budoucnost Česka závisí na hodnotách, podobě státu a na jeho směřování. Podle předsedy Senátu Miloše Vystrčila (ODS) má být rok 1968 poučením, že se do vedení státu nemají dostat lidé, kteří jsou kvůli ziskům a moci ochotni prodat vlast a národ.

Taková okupace se jen tak nepovede

Možná se ještě dočkáme rehabilitace sovětské etc. okupace ze srpna dávného roku 1968. Hlasů, že režim nastolený okupací vlastně nebyl tak špatný, přibývá, nyní už si to nešpitají mezi sebou jen staří kolaboranti, ale dorůstá nová generace, která nezažila nejen ten historický srpen, ale ani valnou část doby po něm, přesto dochází k závěrům, že šlo o nějakou kosmetickou operaci, která „lidskou tvář“ jen tak trochu štípla, ale k prospěchu věci.

Brežněv a Dubček v pyžamu

Na internetovém vysílání ČT se objevil dokumentární film slovenského režiséra Roberta Kirchhoffa, který se jmenuje Všichni lidé budou bratři. Verš ze Schillerovy Ódy na radost (zvěčněné Beethovenovým géniem) ironicky provází život Alexandra Dubčeka a tím i dvacáté století, které se mezitím stalo něčím dávným a pomalu již nepochopitelným. Nejde o životopisný film o víc než třicet let mrtvém politikovi (a funkcionáři a symbolu), ale o filmovou esej o postupném mizení člověka v dějinách, o zanořování se jedné „ikony“ v proudu času, který je nelítostný a komický zároveň.

Připomínka Jana Palacha. Česko si připomíná výročí tragické oběti

Odkaz Jana Palacha, který se před 56 lety upálil na protest proti rezignaci lidí na vývoj společnosti po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, si připomínají politici napříč politickým spektrem. Podle prezidenta Petra Pavla je potřeba dělat víc pro to, aby už nikdo necítil potřebu takovým zoufalým činem probouzet národ ze sebezničující letargie. Uctít Palachovu památku přišli k místu, kde událost připomíná dřevěný kříž v chodníku pod Národním muzeem, kromě Fialy i předsedové obou komor Parlamentu i představitelé opozice.

Mohli Ukrajinci za okupaci Československa v srpnu 1968?

Ruský raketový útok na převážně civilní cíle ukrajinského města Poltava způsobil smrt asi padesáti lidí, dalších tři sta bylo zraněno. I když šlo o jeden z největších ruských úderů na nevojenské objekty od února 2022, tahle informace nikoho moc nevzruší. Řečeno volně s Kunderou, včerejší mrtví se příliš rychle stávají starými mrtvými, na jejichž místo zase nastupují mladí mrtví. Výsledkem je naše zapomínání, kdo byl kdo, což je vhodná půda pro relativizátory a přepisovače průběhu a příčin téhle války.

Má cenu pořád vyprávět o minulosti?

České umění – především literatura a film – je zahleděné do minulosti, místo aby se dívalo kolem sebe a vypořádávalo se s problémy dneška. Podobný názor často zaznívá především od mladších kritiků a publicistů, v posledních dnech v souvislosti s úspěchem filmu Vlny režiséra a herce Jiřího Mádla, který vypráví o reportérech Československého rozhlasu v době pražského jara a sovětské invaze. A z jaksi kvantitativního hlediska mají pravdu. Kritik Martin Šrajer na sociálních sítích publikoval seznam porevolučních filmů, v nichž téma vpádu vojsk Varšavské smlouvy hraje nějakou roli. Je jich vskutku hodně.

Mluvčí Zacharovová přirovnala slova „vyvrhela“ Petra Pavla k prohlášení teroristických buněk

Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová přirovnala dnes slova českého prezidenta Petra Pavla ohledně plynovodu Nord Stream k prohlášení představitelů teroristických buněk, informovala agentura TASS. "Přečetla jsem ty úsudky a pomyslela jsem si, že i na tak skandálního vyvrhela to bylo příliš. Přitom s takovými myšlenkami dříve přicházeli pouze zástupci zakázaných mezinárodních teroristických buněk," napsala Zacharovová ve svém kanálu Telegram.

Historie má tendenci se opakovat, řekl Pavel při pietě před Českým rozhlasem

Historie má bohužel tendenci se opakovat v různých obměnách a lidstvo má bolestivou schopnost historické zkušenosti ignorovat. Při středečním pietním aktu k 56. výročí okupace Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy to před budovou Českého rozhlasu v Praze řekl prezident Petr Pavel. Důvodů pro připomínku událostí ze srpna 1968 je podle prezidenta celá řada. Jedním je uctění památky obětí a vyjádření respektu všem, kteří v té době měli jasně nastavený morální kompas a neuhnuli před zlem,

Česko si připomíná výročí okupace. Vláda s prezidentem si pustí film Vlny

Česká republika si dnes připomíná 56. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Chystá se celá řada pietních akcí a vzpomínat budou tradičně také politici. Vláda společně s prezidentem Petrem Pavlem společně zhlédnou film Vlny režiséra Jiřího Mádla, který se věnuje vysílání Československého rozhlasu v osudovou chvíli. Noc z 20. na 21. srpna 1968, kdy do tehdejší ČSSR vtrhla vojska armád Varšavské smlouvy patří k nejtragičtějším datům československé moderní historie.

Na vlnách masochistické hrdosti

Je výroční den okupace ze srpna 1968, což znamená, že lidem, kterým tehdy bylo dvacet, táhne na osmdesátku, tehdejší padesátník už nežije žádný. Zároveň to není tak dávno, aby tu nezůstávala silná citová stopa, která je vtisknutá do řekněme kolektivní paměti, jež působí bez ohledu na to, jestli byl člověk přímo u toho. To si je v těchto dnech možné ověřit v biografech při promítání filmu Jiřího Mádla Vlny. Ten film má velmi chatrnou zápletku, celá story s nanicovatým nasazeným technikem, který se stane hrdinou proti své vůli, je chabá, naivní a nelogická, ale vše je jaksi odpuštěno, když se po hodině a půl nad filmovou noční Prahou začnou snášet letadla s tanky

Foltýn spouští první kampaň. „Jdi domů, Ivane!“ promítne na sídlo vlády

Výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 připomene v úterý večer nápis „Jdi domů, Ivane! Go home, Russia!“ promítaný na sídlo vlády – Strakovu akademii v Praze. Začne tak první komunikační kampaň Můj 68, kterou připravil odbor strategické komunikace úřadu vlády Otakara Foltýna. Kampaň v médiích poběží jako součást vládního projektu „Česko informuje“ s rozpočtem zhruba 13 milionů korun na půl roku.

Uronit slzu nad dějinami

Po uvedení filmu Vlny v režii Jiřího Mádla následovala v tuzemských médiích vlna (ehm) až manifestačního nadšení. Sledoval jsem ji zdálky a v tom extatickém jednohlasu mi přišla až podezřelá. Konečně se v Česku zas natočil film evropského formátu! Světového formátu! Ve velkém sále Thermalu po premiéře následoval nebývale dlouhý potlesk. Vlastně se tam doteď tleskat nepřestalo. Odpusťte mírnou jízlivost, ten film ani jeho autoři za místy přepjaté reakce jistě nemohou. Do tak velikých výšin vyhnaná očekávání si navíc koledují o to, aby byla zklamána teď, když snímek vstupuje do tuzemských kin.

Velkofilm Vlny: Jiří Mádl vstupuje do první ligy evropské filmařiny

Velkofilm Vlny o téměř neznámé části historie invaze v srpnu roku 1968 připravoval režisér a herec Jiří Mádl intenzivně poslední čtyři roky: dnes ve 14:00 jej ve Varech ve Velkém sále uvedl ve světové premiéře. „Vlnami Jiří Mádl vstupuje do první ligy evropské filmařiny. Způsob, jakým se mu daří kombinovat linku intimní s linkou společenskou, je fascinující,“ řekl před uvedením umělecký ředitel festivalu Karel Och.

Praha bude u plastiky s Moskvou na Andělu vysvětlovat okupaci Československa

Vedení pražského magistrátu nechá k bronzové plastice s nápisem Moskva-Praha ve vestibulu stanice metra B Anděl doplnit vysvětlující tabulku. Bude na ní uvedeno, že tehdejší Československo bylo okupováno Sovětským svazem a přátelství mezi oběma zeměmi bylo pouze propagandistickým tvrzením. Vyplývá to z dokumentu, který v pondělí schválili pražští radní.

Aby se nezapomnělo

Jména Čechů padlých v první světové válce můžeme číst na pomníčcích hojně budovaných po jejím skončení ve městech a na vesnicích. Ve veřejném prostoru se setkáváme také s jmény těch, jejichž životy vyhasly v konfrontaci s šestiletou německou okupací, nejnověji na mosazných destičkách vsazovaných do chodníkové dlažby před domy, v nichž žili lidé umučení v koncentrácích. Avšak o našich spoluobčanech, které připravila o život sovětská okupace, na svém počátku inscenovaná s bulharským, maďarským, polským a východoněmeckým komparzem, se víceméně mlčí.

Jak nespojovat Ukrajinu s výročím srpnové invaze

Od té doby, co jsme zde psali o „variantě Adenauer“, se tato možná koncovka ukrajinské války ocitla jako pokusný balonek ve vystoupení šéfa kabinetu generálního tajemníka NATO Stiana Jenssena. Tím se nestává nijak oficiálnější, ale zároveň se dá očekávat, že o ní neslyšíme naposledy. Otázka na možnou výměnu území za členství v NATO zazněla i při návštěvě ukrajinského prezidenta v Dánsku a Zelenskyj ji odbyl vtipem: „Jsme ochotni za členství v NATO vyměnit Belgorod.“

Co plyne ze srpna? Dávat pozor a zavírat vrátka

Pětapadesáté výročí intervence oněch vojsk jsme si (někteří) připomněli v trochu jiné konstelaci než to padesáté. Pětapadesáté výročí intervence oněch vojsk jsme si (někteří) připomněli v trochu jiné konstelaci než to padesáté. Především na východě vypukla válka, jeden národ, který se tehdy okupace účastnil, napadl druhý národ, který se jí účastnil také. Ironií je, že Brežněv, stejně jako Grečko nebo Podgornyj, by dnes byli občané Ukrajiny, jenže to je příklad tzv. faktoidu, tedy idiotského faktu, faktu, který je sice pravdivý, ale nic neznamená, spíš naopak. Už tehdy bylo jasné, kdo za to může.

Srpnová nedorozumění

Ve vystoupení prezidenta republiky 21. srpna u Rozhlasu přišly dva zajímavé momenty. „Nejlepší, co udělat s traumaty, je vypořádat se s nimi. Ale ne cestou černobílého vidění, ne cestou sklouzávání do často primitivní nenávisti, ale snahou o objektivní poznávání faktů, ale také emocí té doby,“ řekl Petr Pavel hned na začátku. Z dalších slov vyplynulo, že tento apel se netýká velké historie, že je žádostí o pochopení pro lidi jako on, tedy překabátěné komunisty. O chvíli později předvedl černobílé vidění sám prezident, když srovnal sovětskou invazi do Československa s invazí Ruska na Ukrajinu.

Pavel k r. 1968 a své minulosti: K tomu, co se dělo, jsem se dostal později

Prezident Petr Pavel v době své dovolené vystoupil s projevem k 55. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Petru Pavlovi v době invaze bylo sedm let. Když v roce 1987 žádal o členství v KSČ, ve vlastnoručně psaném životopise sovětskou invazi hájil. V pondělním projevu před budovou Českého rozhlasu se krátce věnoval i svému pohledu, o této části života se však nezmínil. Mluvil o nutnosti vypořádat se s historickými traumaty. Uvedl také, že se jednalo o porušení mezinárodního práva.

„Jiná doba, stejní okupanti.“ Lidé posílají 1968 korun na pomoc Ukrajině

Země si připomíná 54. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. ODS přirovnává už půl roku trvající invazi ruských okupantů na Ukrajinu právě k našim dějinám. „Jiná doba, stejní okupanti. Diktátorský režim v roce 1968 tvrdě potlačil snahy o svobodu a demokracii v naší zemi,“ stojí na plakátu ODS, který doplňuje koláž fotografií z pražských ulic v roce 1968 a z aktuálního ukrajinského bojiště.

Absence vážné diskuse

Naše mediální diskuse o ukrajinské válce je ve srovnání s daleko bohatší diskusí v zemích západní Evropy nesmírně plochá. Sporem není, protože být nemůže, kdo je agresorem. V tom žádný důvod střetu jistě není. Agresorem je Rusko. Přesto někteří z našich mimořádně nezodpovědných politických aktivistů, včetně předsedy Ústavního soudu, obviňují své politické protivníky, že i v tomto tématu mlží či nemají jasno. To je samozřejmě lež neboli moderně dezinformace. Legitimní otázky nastávají až tehdy, ptáme-li se, co Rusko k napadení Ukrajiny vedlo a jaké důsledky – v celé jejich šíři – a pro koho tato válka vyvolá.

Ať žije Mstislav Rostropovič!

Lze si asi dobře představit, že nějakou dobu nebude mít člověk asi chuť na ruské vejce, zmrzlinu a na ruské romány. Dívám se na svou knihovnu, kde je několik regálů vyhrazeno pro Rusy, ty klasické i ty moderní, někteří patří k mým vůbec nejoblíbenějším spisovatelům – a vlastně na ně nemám moc chuť. A asi to bude trvat nějakou dobu, než se zase vrátí. Bude taky záležet na nich, tedy nikoli na těch dávno mrtvých spisovatelích, ale na Rusech současných, kteří mluví stejným jazykem, jako psal Čechov nebo Babel nebo Platonov nebo Šukšin… Ti moji oblíbenci

Dubček, komunista, který uměl plakat

Bez větší pozornosti měl Alexander Dubček, kdysi slavné jméno, které se volalo na náměstích, v sobotu sto let. Naše doba má věru jiné zájmy a starosti než se zabývat nějakým politikem z minulého století. A je to přirozené, navíc to byl Slovák (aha, Slovák…) a komunista (zase komunista…) a vlastně zkrachovalec. De facto politikem na plný úvazek a ve vysoké pozici byl dohromady sotva pár let: v roce 1968 a 69, přičemž od 21. srpna 1968 to byl smutný epilog, a pak od začátku roku 1990 do tragické autonehody 7. listopadu 1992.

Po gólech Čechoslováků jásala celá čtvrť

Nakladatelství Academia právě vydalo český překlad knihy Žhavé léto 1968 bulharského historika, spisovatele a scenáristy Angela Nikolova. Je to částečně osobní vzpomínka na pražské jaro a částečně historická studie, především o účasti bulharské armády a o ohlasech na invazi v Bulharsku. Čeští zájemci už dávno měli možnost seznámit se s protesty vůči invazi v Polsku, NDR nebo Sovětském svazu, Bulharsko zůstávalo největší bílou skvrnou, v níž se přitom skrývají pohnuté příběhy.

Němcová se pustla do Filipa. Česko si připomíná okupaci v roce 1968

V Praze, ale i na dalších místech ČR, si lidé připomínají 53 let od okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Před budovou Českého rozhlasu v Praze se koná každoroční pietní akt, kde se pokládají květiny a věnce k pamětní desce. Kladení věnců na Vinohradské třídě se účastnili čelní představitelé státu, zástupci ČRo a pamětníci srpnových událostí. Srpnová invaze vojsk na území Československa ukončil období pražského jara, které představovalo společenské a kulturní uvolnění v zemi. Okupace zároveň odstartovala dvacetileté období normalizace.

Srpen – sexuální výklad

Vlast byla rozvalená na posteli, přikrytá srpnovou tmou, sny měla sice trochu divoké, ale hluboce spala a odfukovala. Násilník jí vnikl rovnou do dělohy – z letadel, která přistávala v Ruzyni, se vyrojily ruské tanky jako spermie... Tento týden tu máme zase srpnové výročí. Našim mladým už není jednoduché vysvětlit, o co tehdy šlo. Tak zkusme jednu interpretaci sexuální povahy.

„Ruce pryč od Československa.“ Mladý fyzik putoval za trest na Sibiř, dodnes žije v USA

Fyzik Pavel Litvinov, který se narodil 6. července 1940 v prominentní sovětské rodině, se do historie zapsal jako jeden z „osmi statečných“. Tedy skupiny disidentů, která v srpnu 1968 na moskevském Rudém náměstí protestovala proti invazi vojsk Varšavské smlouvy vedené SSSR do Československa. Pár minut trvající vystoupení z 25. srpna 1968 přineslo všem účastníkům pronásledování. Litvinov skončil na pět let v zabajkalské Čitě a v roce 1974 emigroval do USA.