KOMENTÁŘ

Ať žije Mstislav Rostropovič!

KOMENTÁŘ
Ať žije Mstislav Rostropovič!

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Lze si asi dobře představit, že nějakou dobu nebude mít člověk asi chuť na ruské vejce, zmrzlinu a na ruské romány. Dívám se na svou knihovnu, kde je několik regálů vyhrazeno pro Rusy, ty klasické i ty moderní, někteří patří k mým vůbec nejoblíbenějším spisovatelům – a vlastně na ně nemám moc chuť. A asi to bude trvat nějakou dobu, než se zase vrátí. Bude taky záležet na nich, tedy nikoli na těch dávno mrtvých spisovatelích, ale na Rusech současných, kteří mluví stejným jazykem, jako psal Čechov nebo Babel nebo Platonov nebo Šukšin… Ti moji oblíbenci. I Putin mluví stejným jazykem jako oni, dokonce bych řekl, že jeho ruština je vlastně pořád nějakým způsobem krásná. Ano, bohužel, ruština je velmi libozvučný jazyk.

I když třeba Šukšin… Vzpomínám si, že v denících Jana Zábrany, toho geniálního překladatele z ruštiny, je pasáž, kde nemůže právě Šukšinovi přijít na jméno. Považuje ty jeho povídky o obyčejných ruských lidech, o jejich prostých touhách a láskách, o jejich snech a pošetilostech za lež, lež, lež. Vyčítá mu, že psát v Rusku, tedy v Sovětském svaze, v tom totalitním státě o běžném životě, jako by se nic nedělo, jako by ho tam bylo možné vést nějak čestně a normálně, je prostě lež. I to nejkouzelnější a nejdojemnější psaní o lidských věcech se v nelidském státě mění v kamufláž zločinu na lidské důstojnosti. Je to nakašírovaná lež, která má za úkol zastřít strašnou pravdu. Podobně to schytali básníci Jevtušenko a Vozněsenskij, myslím, že Zábranu ani zvlášť nedojímal Vladimir Vysockij. Považoval ho za pozéra a pokrytce.

Tehdy mi to přišlo poněkud přepjaté a nespravedlivé, ostatně člověk si svou dobu a společnost, do které se narodí, nevybírá. Ne každý má naturel pro vzpouru a odboj, ne všichni mohou emigrovat, ostatně i Zábrana vedl jakousi svou utajenou existenci v deníku, ne na veřejnosti. Ale člověk, tím spíš umělec, přece jen svou odpovědnost má a má ji zřejmě větší než ten prostý, jednoduchý Rus z dojemných Šukšinových povídek.

Vzpomínám si, že jsem četl ve vzpomínkách Mstislava Rostropoviče, jednoho z největších violoncellistů všech dob, o tom, jak na jednom koncertě v Londýně krátce po srpnu 1968 během závěrečného aplausu jeden divák povstal a zvolal Ať žije Pablo Casals!. A pak ještě několikrát. Rostropovičovi až po nějaké chvíli došlo, že je to protest proti Sovětské okupaci Československa a také výzva určená jemu konkrétně. Pablo Casals byl rovněž slavný violoncellista a také odpůrce Francova režimu, který na protest odešel z vlasti, do které už se nikdy nevrátil. Rostropovič se k emigraci ještě nějakou dobu odhodlával, zbaven občanství byl až roku 1978, ale prý vždy od té chvíle zařadil do repertoáru nějakého českého skladatele, nejčastěji Dvořáka, a vždy ho hrál s myšlenkou na zločin, který Rusové spáchali na Dvořákově národu.

Nyní ten zločin tedy páchají na ukrajinském národu. Možná že způsob, jak s ním projevit solidaritu, je ještě těžší a riskantnější než v době Sovětského svazu, neboť tehdy to byl režim komunistický, nyní je to režim fašistický. Mluví se v něm pořád stejnou řečí, ve které byly napsány některá z nejpůsobivějších děl světové kultury. Jedno nesouvisí přímo s druhým, ale nelze se divit, že se člověk musí trochu přesvědčovat. A kdyby na nějakém koncertě s Rusem byl (což je nyní velmi hypotetická možnost), musel by zavolat: Ať žije Rostropovič!