Ve sbírkách českých sběratelů umění najdeme nemalou skupinu, která se orientuje na geometrickou abstrakci. Každý z autorů má jinou filozofií přístupu, uvažování a techniku. V mladší generaci k nim bezpochyby patří Karel Štědrý, který se dřív prosadil svými hravě prostorovými obrazy malovanými na motivy barevných tvarů plastelíny. Reálný prostorový model se mu pak stával skicou k akrylovému obrazu.
Vaření se domácnostem letos nejen kvůli ruské invazi na Ukrajinu prodraží. Kromě mouky či masa lidi překvapila i cena obyčejného kuchyňského oleje. Například v pražském obchodě Tesco bylo možné zakoupit nejlevnější olej za 49,90 Kč, ten však z regálů rychle zmizel. V nabídce byly i slunečnicové oleje kolem 70 Kč, neobvyklá nebyla ani cena 89,90 Kč či dokonce 99,90 Kč. Některé obchody kvůli vysoké poptávce zavádějí množstevní regulace.
Stopy ve vnímání okolního světa na Jiřím Černickém zanechalo mj. toxické prostředí periferie – mezi skládkou a chemičkami v panelákovém předměstí Ústí nad Labem 70.–80. let minulého století, tříměsíční předrevoluční studijní pobyt v Sovětském svazu, tříletá brigáda v hnědouhelných dolech nebo cestování šestnácti zeměmi Afriky. Už tituly jeho materiálově i obsahově pestrých a vynalézavých děl naznačují obsah: První sériově vyráběná schizofrenie, Pluh na rytí držkou v zemi, Bin Ladinova lampa, Pomník obětem ruské mafie, Anatomie sněhuláka, Děvka svobody atp.
Často se setkáváme se zkreslením a mylnou představou, pokud na umění, případně i životní zkušenosti nahlížíme z dálky a takzvaně z rychlíku. Přenést dojem z barevnosti, působení formátu a celkového vyznění zkrátka nelze, ať se jako galeristé na dálku snažíme sebevíc, kontakt a zážitek naživo je nepřenosný. Stejně tak tomu je mezi umělci s inspirací a vlivem vlastních zkušeností, cest, které jim výrazně ovlivnily život, tedy jak cest za uměním, tak třeba za světlem a barvami.
V těchto dnech přichází do prodeje nový román Kateřiny Tučkové. Spisovatelka, dramatička a kurátorka psala podle svých slov knihu Bílá Voda s přestávkami deset let, během nichž však nezahálela, stačila vydat Fabriku, příběh textilních baronů z moravského Manchesteru, knižně a posléze také na divadelních prknech představit hru Vitka, přispěla k sepsání souboru medailonů Hrdinky / Příběhy významných českých žen, a mezi tím vším ještě stačila vystavět literární svět pro hrdinku své nové knihy, svéráznou řeholnici Evaristu.
Když nám naše národní instituce nenabízejí zajímavý program, nezbývá než vycestovat tam, kde je úroveň a nabídka výstav stále lákavá. Nyní je blízko českých hranic hned několik důvodů, proč vyrazit třeba na vlak a spojit výpravu za uměním s výletem. Aktuálně se nabízí vycestovat za Edvardem Munchem do Vídně (do 19. 6. v Albertině), tamtéž za Davidem Hockneym (do 19. 6. v KunstForu Wien), Paul Gauguin na vás čeká v berlínské Alte Nationalgalerie (do 10. 6.) a Edward Hopper v Drážďanech (do 31. 7. ve Zwingeru).
Podobně jako nás s věkem obohacuje znalost souvislostí, které nám byly před lety zastřené, ať už zkušenostmi, nebo politickou či společenskou situací, a toto nabyté vědomí nám pomáhá zorientovat se v komplikované současnosti, stejně tak někteří umělci přistupují ke svým dílům, a nejen že zúročují své malířské dovednosti nabyté v čase, ale vracejí se v nich ke vzorům z minulosti, které se jako jakési archetypální vzory opakují a vztahují se i k dnešku.
Bojovat s průměrností, všedností nebo lidskou malostí lze mnoha způsoby, často jsou to bohužel boje s větrnými mlýny a výhry bývají jen krátkodobé. O to víc si ceníme lidí, kteří na ně vydávají svou celoživotní energii a jejichž stopa, přestože třeba ne pro masovou část populace, zůstane výrazná a nepřehlédnutelná. František Štorm v sobě spojuje několik osobností, které by svým dopadem hrály výraznou roli každá sama za sebe. Typograf, který od roku 1993 vede vlastní písmolijnu Storm Type Foundry.
Dříve vznikaly v bankách sbírky třeba i z umění nesolventních klientů, které propadlo v jejich prospěch, dnes patří k dobrému jménu bankovní či korporátní instituce, pokud svou sbírku systematicky buduje, vystavuje a spolu s ní i kultivuje a pečuje o společnost. Další službou, na kterou se některé peněžní domy zaměřují, je umělecké poradenství a zprostředkování informačního servisu svým klientům (v Čechách například UniCredit Bank).
Za obrazy s náboženskou tematikou jsme si v našem století zvykli chodit převážně do kostelů či galerií starých mistrů. V současném umění není mnoho autorů, kteří by víru a odkazy na biblická témata považovali za vlastní, ale i světlé výjimky se najdou. Patří mezi ně Daniel Balabán, malíř figurálních obrazů, osobních příběhů, vlastních snů, symbolů a kódů, někdy však i přímých literárních textů, které ve své sdělnosti přebírají roli malby, kde nahrazují nenamalovatelné, či ji doplňují.
Jedním z českých umělců, kteří se pohybují stejně snadno pod širým nebem jako v akademickém prostředí galerií, je Pavel Dušek. Malíř, jenž dříve maloval inspirován počítačovou grafikou a vizualitou dosovských her 90. let minulého století nebo pracoval spíš se zjednodušenou verzí modernistických osobních krajin, se po čase našel ve dvou silných, prolínajících se rovinách.
Umění znovu pomáhá -tentokrát Ukrajině. Například na benefičních koncertech, formou prodeje uměleckých děl na výstavách, přes sociální sítě či formou aukcí. Jedna z nich, navazující na Kulturu pro Ukrajinu s názvem Umění pro Ukrajinu, se uskuteční v nadcházejících dnech a spojila hned čtyři pražské galerie, Trafo, Bold, Chemistry a Centrum současného umění DOX. Tyto instituce nashromáždily téměř stovku uměleckých děl autorů všech generací; výtěžek z prodeje přispěje do rozpočtu Člověka v tísni.
I ten, kdo by snad neznal Cihlářovo jméno (ale pak musíme předpokládat, že někdo nezná ani jména jako Aleš, Lada, Trnka...), se nejspíš už někdy někde potkal s dílem tohoto výtvarníka. Michal Cihlář dosud graficky upravil a ilustroval na osmdesát knih, své linoryty uplatnil v novinách i v časopisech a svými stylizovanými obrazy zvířat propagoval pražskou zoologickou zahradu tak sugestivně a neodolatelně, že k návštěvě Troje přiměl i toho, kdo má k držení živočichů v zajetí postoj spíš rezervovaný, ne-li rovnou odmítavý.
Lidové tradice a symbolické rituály se z našeho života postupem věků většinou zúžily na Vánoce a Velikonoce, ale není překvapení, že návraty mnoha lidí z měst do přírody a k vesnickému klidnějšímu způsobu života vedou často k jejich znovuvzkříšení. Farmáři si mísí staré zrno s novým, vracejí se k různým pověrčivým návykům a nalézají tak ztracené kořeny.
Malíř, kreslíř, grafik a ilustrátor. Svoje nadání a trpělivost k detailní tvorbě i nesnadným technikám zdědil po svých rodičích. Otec Květoslav Hísek byl bravurní autor přírodovědeckých ilustrací, matka Jitka Hísková byla grafička. I přes samostatné výstavy v New Yorku, Londýně, Římě či Seattlu je umělec stále věrný českému publiku a pražskému domovu. Jeho poslední samostatná výstava proběhla v DSC Gallery na konci roku 2021. Hískovy grafické práce je možné získat od 2000 do 25 000 korun podle formátu, obrazy přibližně od 30 000 do 600 000 Kč v závislosti na složitosti a velikosti díla.
V době, kdy si část společnosti kupuje virtuální pozemky a nemovitosti, obléká své avatary v metasvětě a pořádá jim svatbu a jiné rituály, je vlastně taková koupě NFT, tedy nezaměnitelného tokenu, jakési malé želízko v ohni budoucího světa. Verze možné budoucnosti, kdy nás už nebudou tolik zajímat viry a bakterie, ohrožující nás na životech, ale spíš viry softwarové a nestabilita a bujení kryptoměn a jejich mutací, a kdy naše fyzická těla budou připomínat matrixovské zásobníky energie pro lepší verzi života v našich představách.
Zbyněk Sedlecký patří mezi výrazné autory na české scéně, kteří zaznamenávají zdánlivě obyčejné děje současnosti, ale v jeho díle je znát odkaz ke kvalitám a technikám či kompozicím z historie dějin umění. Na jeho obrazech můžete vidět silničáře, může stojícího na ulici, odpočívající děti na lavičce, zastavené v momentě okamžiku záznamu, ale zároveň v atmosféře jakéhosi bezčasí, které z kompozice a možností různého úhlu čtení obsahu odkazují k historickým ikonám.
Ještě jako studentce AVU v ateliéru Josefa Bolfa se mladé Lauře Limbourg podařilo zkoncentrovat svoje hlavní malířské téma a vytvořit si neotřelý malířský rukopis. V důsledku opakovaných cest do Asie a kvůli covidu dvojnásobně delší stáži na Tchaj-wanu, než čekala, si ji našlo témat hned několik – to nejsilnější a zároveň nejprovokativnější z nich je obchod s ženským tělem, sexuální turismus, nedostatek vzdělání a otročení dětí.
Jiří Slíva obvykle sází na paradox – staví jinak seriózní a běžné náměty do nečekaných kontrastů. Jeho díla dosahují komiky především groteskností a jedinečností nápadu. Slívův humor je srozumitelný, gentlemanský, humánní a inteligentní zároveň. Humor Jiřího Slívy, Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, 14. 1. – 13. 3. 2022.
Výstava je autorským a zároveň kurátorským dílem Jana Dotřela, umělce a kurátora výstavního prostoru pražské galerie Kvalitář. Koncept, který vznikal dva roky, vychází z jeho dlouhodobého zaujetí propojením vědy a umění. Jeho fotografie a konceptuální objekty ilustrují chemické prvky a biologické procesy, ze kterých začal vznikat první život a následně se na planetě Zemi vyvinul. Jan Dotřel tyto fotografie vždy komponuje reálným způsobem, tedy bez techniky retuše či digitální montáže.
„Neúnavná výrobkyně líbivých leporel“ (jak kruté a jak přesné) Marta Voleská, jež si na rozdíl od Ondřeje Sekory s komunistickým režimem nezadala, protože ve druhé polovině svého skoro osmdesátiletého života († 1985) nic nepublikovala, je zpátky v hustém knižním provozu. Ano, ano, Kulihrášek se vrátil. Ve skvostné souhrnné edici, připravené se vzornou péčí erudovaným Tomášem Prokůpkem. Spíš jako líbezná kuriozitka pro nostalgiky než atraktivní kousek do knihovniček školáků třetí dekády jedenadvacátého století.
Uvědomělá péče o veřejný prostor bývá obvyklá nejen u architektů a urbanistů, ale čím dál víc se k němu odkazují a pracují s ním i sochaři, malíři či konceptuální umělci. Někteří čekají na výzvy státních či soukromých investorů, kteří se uměním chtějí obklopovat a kultivovat „své“ veřejné prostředí, jiní na výzvy nečekají a místo si vezmou sami. Dostávají se často na (či za) hranici zákona, ale jejich důvody a motivy bývají tak silné, že je jim to jedno.
Jedním z velkých obdivovatelů architektury, typografie a minimalismu je umělec používající pseudonym Zeb One. Tuto přezdívku uplatňuje ve své tvorbě už od svých writerských začátků, kdy jako teenager maloval na ulicích a piloval své jméno sprejem na fasádách. Writer, téměř až s inženýrským přístupem k malbě buduje na svých plátnech geometrickými tvary a zjednodušením znaků prostorové objekty, které zdánlivě připomínají architekturu či městský prostor.
Han van Meegeren byl nejslavnější padělatel moderní doby, svým způsobem hvězda a fenomén. On byl autorem onoho díla, které tak vychválil starý profesor, v té době ředitel Mauritshuisu v Haagu, jedné ze slovutných institucí, jež okamžitě po zázračně objevném díle zatoužila. Obrazů tajemného Vermeera není mnoho a pro Holanďany to byl národní svátek, když se objevil nový. Každý Vermeer je zážitek, jak dokazuje i probíhající výstava v Drážďanech. Tam jsou nejspíš praví…
Jak vystihnout dokonalost tvaru v pohybu, rychlost vývoje ženoucího se neustále vpřed, dynamiky moderní doby, tím se už na počátku 20. století zabývali klasikové v Itálii či Francii jako F. T. Marinetti (autor futuristického manifestu), Umberto Boccioni (bronzová socha Unikátní forma kontinuity vesmíru, 1913) nebo Marcel Duchamp (obraz Akt sestupující ze schodů, 1911), v Čechách pak futurismus zasáhl například Bohumila Kubištu nebo Otakara Švece (Sluneční paprsek – Motocyklista, 1924).
Názory na společnost, politiku a vnímavost k důležitým sociálním tématům šly s uměním ruku v ruce výrazněji od konce 19. století. Současná angažovaná umělecká obec se aktuálně věnuje ekologii a udržitelnosti, problematice genderu, defragmentaci a přelidnění civilizace, apokalyptické vizi budoucnosti či tabuizovaným tématům, která bývají palčivým politickým problémem, jako je například legalizace potratů v Polsku nebo role ženy ve společnosti obecně.
Osobní příběhy a prožitky jsou často nepřenosné, až nesdělitelné, přesto se je snažíme ostatním přiblížit, hledat ta správná slova, způsoby a přirovnání, abychom byli pochopeni. Někdy nám v tom pomáhá literatura, hudba, film, jindy výtvarné umění, které přinese dokonalé vystižení situace, pocitu a dotkne se toho správného v nás. Nedávná doba Dušiček nás možná naladila vstříc vzpomínkám na blízké, kteří už nejsou s námi, ale stále blízko nás – a právě toto téma nejbližších bytostí je častým motivem obrazů Františka Matouška.
Cestování krajinou a její zachycování v plenéru patřilo k oblíbeným tématům převážně 18. a 19. století a proslavilo velké množství krajinářů, kteří jsou dodnes obdivovaní pro svou dokonalou zobrazivost viděného nebo pro romantizující či realistické příběhy v krajině zaznamenané. Julius Mařák, Otakar Lebeda, Antonín Slavíček, František Kaván, Adolf Kosárek, Josef Navrátil, Josef Mánes, Josef Váchal, v zahraničí Camille Corot, William Turner, August Bedřich Piepenhagen, Caspar David Friedrich a mnozí další dodnes rezonují v mnoha sbírkách a výstavních síních.
Bývá to hluboký prožitek, pokud najdete v uměleckém díle symbiózu se svým životním příběhem, zkušenostmi, emocemi, zálibami či aktuálními strastmi a pokud ve vás obraz či socha rozehraje správnou melodii, která vás osloví. Takový pocit často nezpůsobí jeden obraz, ale celá kompozice výstavy, cyklus, který nám umožní pochopit autorův záměr, působící ve své intenzitě svou neoblomností a komplexností. Umělec se tak trochu mění v režiséra našich myšlenkových proudů a emocí a je na nás, jestli jsme na jeho dílo naladěni, jestli je dokážeme, chceme či můžeme pochopit.
Frida Kahlo (1907–1954) vedle toho, že malovala fantastické obrazy a vedla vášnivý a bolestný život, také sbírala, či spíš hromadila fotografie. Nikoli jakékoli fotografie, ale takové, které se vztahovaly k jejímu životu, a to v širokém slova smyslu. Ona sama nefotografovala, ale její otec Guillermo (Wilhelm) Kahlo, původem německý Žid, rodák z Baden-Badenu, přistěhovalec do Mexika ze začátku 20. století, byl zapáleným fotografem průkopníkem, měl fotoateliér. A když Frida pózuje sama na svých obrazech, sedí vlastně před „otcovým“ fotoaparátem.
