Poté, co českým atlantistům pohasla s Donaldem Trumpem americká hvězda, budou mít nový maják v Německu. Je jím Friedrich Merz a je pouze otázkou času, kdy se k němu začne výslovně hlásit například Petr Fiala. Proč? Nastávající spolkový kancléř a předseda Křesťanskodemokratické unie (CDU) Merz dnes reprezentuje v politice jednu jedinou myšlenku: že je třeba masivně zbrojit.
V Londýně uzavřeli případ bulharského gangu, který prováděl špionáž pro Rusko. Policie měla to štěstí, že nalezla nezašifrovaný telefon vůdce gangu a v něm jeho komunikaci s řídícím orgánem, kterým byl Jan Marsalek. Tento rakouský podnikatel částečně českého původu a původce největšího korporátního skandálu Německa posledních let, kolapsu firmy Wirecard, je od roku 2020 v Moskvě, kde zřejmě působí jako kontraktor na volné noze pro ruské zpravodajské služby FSB i GRU. Tři Bulhaři se přiznali už při vyšetřování, tři další nyní soud shledal vinnými.
Je neuvěřitelné, že to mohlo dojít tak daleko, nicméně v Rumunsku volební komise o víkendu opravdu vyloučila z prezidentských voleb jejich favorita Calina Georgeska. I kdyby byl tento nález při odvolacím řízení zvrácen, překročili jsme v Evropské unii jistý milník. Establishment členské země je rozhodnut nepustit „pravicového populistu“ k moci, a to doslova za žádnou cenu. Zdůvodnění se mohou měnit, cíl zůstává.
Poslední dny v režii Donalda Trumpa už téměř definitivně potvrzují, že deglobalizace započatá za covidu bude dokonána. Transatlantické vazby USA s Evropou oslábnou kvůli výrokům i reálným krokům Američanů v geopolitice. Půjde o velké změny jak ve společné obraně, tak ve světovém obchodu, který bude v útlumu. Trumpovo ohlašování a pak odsouvání uvalení cel přestává být jakkoli čitelné, a hlavně přestává dávat smysl.
Politika amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho administrativy, ať už ji někdo vítá, nebo je jí pobouřen, obnažila slabá místa Evropy i České republiky. Ale ačkoli extrémní nepopularity dosáhl Trump hlavně u evropských politických elit, žádná pádná odpověď Evropy na radikální americkou politiku zatím nepřichází. Od koho by ale vlastně měla přijít? Evropská unie má sice formálně prezidenta, tedy předsedu Evropské rady (upřímně, kolik z vás zná Antónia Costu?), máme také evropskou ministryni zahraničí Kaju Kallasovou a samozřejmě šéfku Evropské komise Ursulu von der Leyenovou.
Nemine snad týden, aby ze světa nepřišla nějaká děsivá zpráva. Tentokrát jde o Sýrii, kde islamistické milice zaútočily na menšinu alavitů. Podle deníku The New York Times v „bojích“, ale lepší označení jsou masakry, zemřelo kolem 1000 lidí, z toho 700 civilistů, některé zdroje však hovoří o počtech až desetkrát vyšších. Nastal tedy konec naděje na stabilní, přátelskou, i když možná ne demokratickou Sýrii. Rozhodně to momentálně tak vypadá. Současný syrský lídr Ahmad Šara, předtím známý jako Abú Muhammad al-Džaulání, se zařekl, že zanechal svou džihádistickou minulost daleko za sebou a po pádu Bašára Asada chce vybudovat režim akceptovatelný pro Západ.
Kdybych mírně parafrázoval a aktualizoval jeden meziválečný sprostý polský vtip: pokud by někdo vynalezl auto poháněné morálním pobouřením, Praha by se v posledním měsíci stála bezemisním městem. Česká veřejná debata na zahraničněpolitická témata se vždy vyznačuje velkou mírou „morálního absolutismu“, jak se sluší na potomky husitů, nicméně reakce na aktuální šokující vývoj vztahů mezi USA, EU, Ukrajinou a Ruskem rozhodně předčila většinu dřívějších.
Současná veřejná debata má velice mnoho velice otravných rysů. Mezi ty nejotravnější z nich počítám existenci jakési „pohraniční stráže diskurzu“. Jednotka zapálených debatérů bděle sledující, jestli někde někdo názorově neujel, nepřekročil hranici přijatelného, jejíž poloha se sice v čase dost mění, členové stráže o její aktuální poloze ovšem mají skoro vždy přehled, v případě pochybností ji určí sami. Na překročení hranice stráž reaguje rázně a nesmlouvavě, doba si to zřejmě žádá. Nedávno zasáhla proti známé novinářce Petře Procházkové, která v televizi řekla, že ukrajinský prezident Zelenskyj během setkání s Donaldem Trumpem a J. D. Vancem udělal chyby.
Autora tohoto sloupku nikdy nenapadlo, že zde bude používat výrazy ze světa počítačových her. Ale v poslední době se rozmohl jeden, jehož výstižnosti je těžké odolat – NPC. Znamená to „non-player character“. To je, pokud to chápeme správně, něco, co ve hře vypadá jako postava a nejdřív se může zdát, že se chová jako postava, ale není to skutečná postava, tedy avatar jiného hráče. Je to pouhý herní prvek s naskriptovaným velmi omezeným repertoárem reakcí, ovládaný počítačem.
Kdysi se prý odehrála taková televizní debata o lékařských pokusech na zvířatech. Utkal se v ní odpůrce pokusů s jejich obhájcem, medicínským expertem. Odpůrce pravil, pane doktore, popíšu vám takový pokus: Vědci vyňali oči živého psa a živé kočky a vyměnili je navzájem, kočce vložili do očních důlků oči psa a psovi kočky. Pane doktore, jaký tohle může mít smysl? Není to ohavné? – Načež se pan doktor hezky pousmál a rozšafně pravil: Ale prosím vás, je vidět, že vy nemáte vůbec ponětí o oftalmologii, to, co popisujete, je úplně běžný a nutný experiment, který…
Brusel prý vyslyšel volání po tom, že Evropa „musí konat“. Tak koná. Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová představila plán „přezbrojení“ evropského obranného průmyslu. Ten má mobilizovat až 800 miliard eur. Má jít o uvolnění rozpočtových pravidel, přerozdělování peněz z existujících kohezních fondů nebo společné financování. Tedy vznik nové společné půjčky ve výši 150 miliard eur. Pravděpodobně formou vydání společných dluhopisů. Stejně jako tomu bylo za covidu v roce 2021, kdy se Unie skrze balíček Next Generation EU poprvé společně zadlužila.
Asi je dobré mít na paměti, že kdykoli se v našich končinách pustíme do vášnivé debaty, jak by se měla vyřešit válka na Ukrajině, narazíme na limit, že na její vývoj máme nakonec pramalý vliv a jsme z většiny odkázáni jen na informace z veřejného prostoru. Vztah Čechů k válce na Ukrajině je definován mnoha faktory: nepochybně geografickou blízkostí konfliktu a historickou zkušeností, která vychází z okupace sovětskými vojsky v roce 1968. Není proto překvapivé, že Rusko se s nástupem Vladimira Putina stalo nejnenáviděnějším nepřítelem.
