Před týdnem, v sobotu 26. července, přednesl maďarský premiér Viktor Orbán na letní univerzitě v karpatské obci Bálványos svůj tradiční dlouhý prázdninový projev. Je to akce, která má ideologicky i personálně blízko k vládnoucí straně Fidesz, a tak šlo letos o projev uzavírající stávající volební cyklus, protože napřesrok na jaře proběhnou v Maďarsku parlamentní volby. Na to konto Orbán žoviálně podotkl, že doufá, že za rok na tomtéž místě přednese projev otevírající nový vládní cyklus. Ostatně ten letošní lze sotva označit za bilanční.

Jinak se Orbán v projevu dotkl i české reality. V úvodní části vystoupení, jež se zabývala otázkou, zda vypukne světová či evropská válka, konstatoval, že dojde-li nakonec k velké válce, je historickou úlohou Maďarska postarat se, aby zůstalo stát mimo ni. Což v reálu znamená, že je potřeba mít dobré a praktické vztahy se všemi „světovými mocenskými centry“, aby i ta měla zájem na maďarské prosperitě (pro jistotu to Orbán v projevu i výslovně obrátil a řekl, „aby tato mocenská centra neměla zájem na tom, že se Maďarsku nedaří“). Proto Orbán láká do země investice z Ruska, Číny, Spojených států… a proto udržuje s jejich lídry čilé přátelské vztahy. Doslova prohlásil, že Maďarsko má v tuto chvíli výborné vztahy se všemi mocenskými centry na planetě vyjma jediného – Bruselu. A že na tom bude potřeba dál pracovat, dokud v Bruselu nevezmou v potaz maďarskou svrchovanost.

K válečné tematice ještě dodal, že z maďarského hlediska bude nezbytně nutné, aby země uzavřela smlouvy o přátelství se všemi zeměmi v regionu. (Do čehož spadají i země Visegrádu.) Se Slovenskem nebo Srbskem je samozřejmě všechno v pořádku, vztahy jsou vynikající – jelikož v nich, dodávám já, aktuálně panují politici, jimž je Orbánův styl blízký.

Dohodu s Rakouskem prý Maďarsko „nevzdává“. S Čechy se prý půjde dohodnout „po volbách“ – čímž Orbán jednoznačně vyjádřil své přesvědčení o výsledku tuzemských podzimních voleb. No a Polsko se podle maďarského premiéra rovněž obrací na správnou cestu, což je zřejmě narážka na výsledek prezidentských voleb. Pokud jde o mezivládní vztahy, je to poznámka, řekněme, přinejmenším zavádějící, vzhledem k tomu, že Poláci – nehledíce na staleté silné polsko-maďarské vztahy – před dvěma týdny stáhli z Budapešti „natrvalo“ svého velvyslance, a snížili tak vzájemnou úroveň diplomatických vztahů.

Obrat v polsko-maďarských vztazích byl dokonán tím, že Maďarsko poskytlo azyl polskému politikovi obviněnému z korupce (přičemž dodejme, že službu politických azylů, jež je v současné Evropě spíše výjimečná, provozuje Maďarsko běžně vůči balkánským politikům, kteří to mají doma nahnuté a potřebují se uklidit, než se zase v jejich zemi poměry „uklidní“). Počátek polsko-maďarského rozkolu, stejně jako rozkolu česko-slovenského a s nimi spojené přepólování vztahů uvnitř Visegrádské skupiny leží ovšem jinde: ve vztahu všech zemí, potažmo jejich politických představitelů, k dění v Ukrajině. Také o ní Viktor Orbán ve svém projevu pochopitelně hovořil. A nelze nezachytit, že došlo k proměně jeho někdejší rétoriky.

Dříve totiž jak Ukrajincům, tak Volodymyru Zelenskému vyjadřoval uznání v tom smyslu, že nelze ukrajinskou statečnost a ukrajinské hrdinství zlehčovat, ale je třeba k nim mít respekt. K tomu ovšem dodával, aby si udržel dobré vztahy na všechny strany (což je zásadní rozměr Orbánovy zahraniční politiky), že tato válka je problém dvou států a národů, je to jejich spor – a nemá cenu se jim do něj plést. Nyní je to jinak: z Ukrajinců stal se nepřítel. Orbánovi totiž vyrostl po dlouhé době silný politický oponent, který podle některých průzkumů šlape Fideszu na paty a má šanci vyhrát volby (ačkoli Orbán dodává, že podle interních průzkumů Fideszu pořád získá nejvíc křesel v parlamentu současná vládní strana). Každopádně: Orbánův vyzyvatel Péter Magyar – skutečně tu platí nomen omen – je nyní pojímán jako ten, kdo chce Maďarsko zatáhnout do války. Ostatně strategii zastrašit voliče vykreslením opozice jako té, která zemi potáhne do války, si Fidesz úspěšně vyzkoušel již v roce 2022, kdy se volby odehrály nedlouho po ruské invazi na Ukrajinu. Teď nebude jinak, naopak bude tato kampaň tvrdší a cyničtější než posledně: kupříkladu nedávno Fidesz po celé zemi vylepil billboardy a plakáty, na nichž jsou vyobrazeni Zelenskyj a Magyar vedle sebe, každý drží v ruce ukrajinskou vlajku a oba stojí ve skořápce. K tomu je slogan „Jako vejce vejci“.

Poselství je to myslím zjevné. Rozumějme: stejně jako je v Česku silná protiruská emoce, protože je v rodinách stále živá vzpomínka na okupaci v roce 1968, je silná protiruská emoce také v Maďarech, protože je v rodinách stále silně přítomna vzpomínka na rok 1956. Orbán tedy nemůže být otevřeně proruský, to by mu neprošlo. Jedinou šanci, jak se k ruské válce na Ukrajině vyjadřovat, jak to hrát zadobře „se všemi světovými mocenskými centry“ a jak zároveň ideálně deklasovat svého politického oponenta, je být silně protiukrajinský. V nynější míře je to novum v Orbánově rejstříku – a je dáno právě vnitropolitickým bojem.

Zároveň Viktor Orbán ví, že ani toto nestačí. Politika čtyřicátníka Pétera Magyara je velmi populární u mladého publika, tam Orbán ztrácí. Mimo jiné proto, že už je z něj tento elektorát unavený, protože nikoho jiného nezná (týž faktor ostatně před lety byl jednou z příčin, proč v Polsku prohrál volby Donald Tusk: mládež z jeho přítomnosti prostě už byla utahaná). Ale taky proto, že je to věková skupina suverénně přítomná na internetu, zatímco Fidesz toto doposud nemusel příliš řešit, a tak tam tahá za kratší konec. Orbán je ovšem chytrý, o svých slabinách ví, proto ve svém projevu ohlásil dvě novinky.

Tou první jsou „digitální občanské kruhy“. Internet je totiž podle premiéra „nepřátelské území“, kde převládá agrese a destrukce. Kruhy proto mají být bezpečným prostorem pro ty, kteří chtějí fungovat online a budovat a šířit přitom „vlastenecké hodnoty“ a vyjadřovat se raději konstruktivně než konfliktně. Jak to bude v reálu vypadat, zatím těžko říct, ale dopřejme si slovník z webu těchto kruhů: „Sjednocujeme se, abychom chránili naši kulturu, jazyk a identitu – i v online světě. Naše generace má povinnost bojovat v boji za digitální svobodu. Ať žijete v kterémkoli koutě Karpatské kotliny, i vy mezi námi můžete utvářet osud maďarského lidu.“ Nebo: „Musíme se zorganizovat, abychom bránili maďarskou suverenitu i v online prostoru. Naše krédo vymezuje trojí jednotu našich cílů: zůstat Maďary, bránit naši svobodu a posilovat naši sílu v digitalizovaném světě. Toto je náš národní algoritmus.“

Druhou ohlášenou novinkou je program na podporu bydlení. Maďarsko totiž trápí totéž co jiné země střední a východní Evropy: nízká porodnost a velké vystěhovalectví mladých a vzdělaných. Přestože prorodinná politika je v Maďarsku štědrá, přírůstek dětí je pouze 0,15 dítěte na hlavu. Jenže v posledních deseti letech ubylo v dříve desetimilionové zemi přes čtyři sta tisíc obyvatel. Je to dáno nízkou porodností, úmrtími a právě emigrací mladých. Ti obvykle nesouhlasí s režimem a svými ekonomickými vyhlídkami. Nový program, jenž má platit od letošního září, se proto pokusí připoutat lidi k rodné hroudě: bude výrazně snazší než doposud nakoupit si nemovitosti (nové, nikoli získané přesuny napříč rodinou) a splácet je za velmi nízké úroky, nyní se píše o třech procentech. Jsou tam samozřejmě nějaké podmínky pro získání úvěru, ale především je podtrhována vstřícnost novinky: žádat o takovouto hypotéku bude moci každý od osmnácti let věku, v podstatě nehledě na jeho sociální status. Cílem je nejen usadit mládež, ale taky rozhýbat trh s nemovitostmi: novinka předpokládá, že každý rok vznikne přibližně deset tisíc nových bytů. Nakolik je to realistický předpoklad a nakolik obyvatelstvo na vábničku skočí či ji oslyší, to teprve uvidíme.