Po letech jsem se vrátil k novele Srdce temnoty anglického spisovatele polského původu Josepha Conrada, poprvé vydané v roce 1902. Je to jedna z nejznámějších anglických próz, během desetiletí byla předmětem zájmu mnoha badatelů interpretována mnoha způsoby – od politického k psychoanalytickému. Ta otevřenost mnoha výkladům jistě je součástí jejího přetrvávajícího magnetismu. Dotýká se také témat, která se právě teď hojně diskutují.
V covidové éře se vzestup průměrných platů výrazně utlumil. Statistici zatím zveřejnili data za první čtvrtletí letošního roku. Ta ukazují, že platy v celé ekonomice se zvedly jen o 3,2 procenta. Průměr ale ukazuje jen velmi málo toho, co se v covidové éře s platy dělo. Skrývají se pod ním velké rozdíly. Zatímco ve většině oborů příjmy stagnovaly, v některých letěly prudce vzhůru.
V únoru 2021 se ruský tank T-14 na platformě Armata poprvé předvedl za ruskými hranicemi, když byl vystaven na veletrhu ve Spojených arabských emirátech. Jako obvykle pak obrněnce tohoto typu projížděly centrem Moskvy na přehlídce konané 9. května. Vzbudilo to další kolo debat o budoucnosti tohoto tanku, který je dosud oficiálně prezentován coby „klenot“ ruského zbrojního průmyslu.
Spojené státy mají v Afghánistánu nového spojence. Je jím Tálibán. Jde jen o mírnou nadsázku. Evakuaci USA a spojenců z NATO z Kábulu nejde označit za žádný velký úspěch. Celou operaci doprovázel chaos, mlžení ze strany Bidenovy administrativy a zjevná nekompetence. Jenže pokud by Američané nespolupracovali přímo s Tálibánem, mohlo to celé být ještě horší.
Pokušení tepat prezidenta Bidena za chaotické stažení z Afghánistánu je velké. Ale je otázka, jak si tím pomůžeme. Můžeme zaznamenávat hrozivé momenty zachycené kamerami a čisté lži o situaci v Kábulu z úst prezidenta a jeho podřízených. Můžeme konstatovat, že prezident, jehož devízou v kampani vůči Donaldu Trumpovi měla být lidskost a empatie, se dnes prezentuje spíš jako sociopat. Můžeme zaznamenat neslýchané výroky zaskočených evropských spojenců, s nimiž se administrativa o konci nejdelší mise NATO neobtěžovala komunikovat.
Nejdůležitější zahraničněpolitické události posledních dvaceti let sovětských dějin před rozpadem SSSR v roce 1991, byly bezpochyby invaze do Československa a do Afghánistánu. Výročí první z těchto dvou operací si právě připomínáme – už potřiapadesáté. V Československu se tehdy, v srpnu 1968, objevila řada zahraničních agentů – pracovníků KGB; nikdo neví přesně, kolik jich bylo a jaká zadání plnili.
Až budoucí historici budou psát o neúspěchu americké snahy v Afghánistánu, možná se budou opírat o tweet americké ambasády v Kábulu z letošního začátku léta. „Měsíc červen je považován za měsíc (LGBTI) hrdosti. Spojené státy respektují důstojnost a rovnost LGBTI lidí a oslavují jejich společenské příspěvky. Jsme i nadále odhodláni podporovat občanská práva menšin, včetně LGBTI osob.“
Málo českých firem se může pochlubit miliardovou hodnotou, zejména počítáme-li ji v dolarech nebo eurech. Avast Software, počítačový obr sídlící nedaleko stanice metra Pankrác, mezi takové patří. Firma, která začala svoji existenci pod jménem ALWIL a jejíž založení se datuje ještě do pozdního socialismu – tehdy ovšem musela mít právní formu družstva –, právě změnila majitele. Za téměř devět miliard dolarů. Kupcem je další obr, NortonLifeLock, dříve známý jako Symantec.
Posledních několik let se mi často stává, že novinář se i za krásného podzimu zeptá: „A čeho se máme bát?“ Když se tato situace opakuje znovu a znovu, tak si člověk nemůže nevšimnout, že žijeme ve společnosti, která se bojí. Autoři dávnověku by v tom měli jasno hned na samém počátku, protože podobnými slovy popisovali chování občanů císařského Říma, Kartaginců či obyvatel válkami zmítané Antiochie.
Západní svět zažívá neuvěřitelné období míru. Od roku 1945 nebyl zatažen do žádné velké války. Pokud se nějakých účastnil, tak většinou na periferii či v dalekých krajích. To však neznamená, že by občas západní veřejnost nepocítila její dopady. Válka ve Vietnamu vedla k hluboké krizi v americké společnosti a politice. Stojí za pozornost, že Vietnam je zatím poslední americká válka, které se účastnili odvedenci. Od té doby všechny americké války byly vedeny profesionály, konflikty tak mají ve společnosti mnohem menší dosah.
Vesmír není nijak zvlášť daleko. Za hranici vesmíru se obvykle považuje takzvaná Kármánova linie, pěkně zaokrouhlených 100 km nad povrchem Země. To znamená, že obyvatelé Brna či Ostravy mají do vesmíru blíž než do Prahy. Jenže jelikož nám lidem „hrouda nohy víže“, nejsme zvyklí moc často zaklánět hlavu a dívat se za okraje planety, která je nám domovem. Tedy – většina z nás na to není zvyklá. Ten zbytek pracuje na tom, aby se poměry změnily.
Wikipedie je jednou z nejmocnějších internetových stránek na světě. Je to pátý nejnavštěvovanější web zhruba s 6,1 miliardy uživatelů za měsíc. Anglická verze Wikipedie má přes šest milionů článků, česká verze přes 484 tisíc. Dohromady jde o 56 milionů hesel ve více než 300 jazycích. I když na citování Wikipedie se v akademickém prostředí hledí skrz prsty, stále častěji lze na citování Wikipedie narazit v médiích. O čem informuje Wikipedie, je tedy důležité, ale ještě důležitější je, jak o tom informuje.
„Vidíme víc, než si myslíte!“ hlásá popisek k virálnímu videu Dopravního podniku Ostrava. Zachycuje vnitřek jedoucí tramvaje, ve kterém jsou jednotliví cestující orámováni zelenými či červenými rámečky podle toho, zda mají platnou jízdenku, nebo ne. Schopnosti DPO jsou v něm samozřejmě úmyslně přehnány, mimo jiné proto, že způsobů, jak platit za přepravu, je hodně a některé z nich jsou zcela nedigitálního rázu, tudíž je počítač ani nemůže vyhodnotit (například koupíte-li si v podnikové prodejně celodenní papírovou jízdenku za hotovost). Ale představa, že vás „šmíruje“ i městská hromadná doprava, není tak absurdní. Řada podzemních drah ve světě má například turnikety, ve kterých se nějakou kartičkou musí „představit“ každý cestující, který se chce svézt. Z takové databáze údajů pak lze poměrně snadno zrekonstruovat, kam jste jezdili, v kolik hodin to bylo a zda některá ta cesta vybočila z vašeho běžného denního vzorce.
Ústavní soud zrušil rozhodnutí nižších soudů, díky nimž bylo s iráckým uprchlíkem nejasného věku zacházeno jako se zletilým. Je mu něco mezi 16 a 19 lety, postupně uváděl dvě data narození a dvě jména, pak se vynořila (neznámo odkud) i kopie rodného listu, ale špatně čitelná. V nálezu (II. ÚS 482/21) mimo jiné čteme o psychologickém posudku, který na něj nechala vypracovat Organizace pro pomoc uprchlíkům: „Adoptivní matka stěžovatele se mu posmívala kvůli jeho ztížené schopnosti mluvit a učit se."
„Dali nám velký kanon. A dali ho někomu, kdo má chuť střílet“ – tak hodnotí nejmenovaný soudce Nejvyššího správního soudu (NSS) pandemický zákon, přijatý letos v únoru společně vládním táborem a mainstreamovou opozicí. Naposledy teď soudci vystřelili verdiktem, který ruší povinnost roušek v dopravě a uzavřených prostorách.
Olympijské hry, vrchol kariéry téměř každého sportovce. Vystoupat na stupínky vítězů a zapsat se tak do historie, připojit se nejen k moderním borcům, ale i k antickým hrdinům. Právě inspirován zkazkami a mýty o výkonech starověkých atletů se baron Pierre de Coubertin rozhodl obnovit olympiádu. Kdyby se však moderní atlet dostavil na starověké hry, nejspíš by se nestačil divit.
Po celá desetiletí platila představa, podle které je Evropa nábožensky vlažná, zatímco Blízký východ je hluboce náboženský. Jen tomu oba pomyslné civilizační okruhy přičítaly jiná znaménka, Evropané byli hrdí na svou bezbožnost a děsili se „orientálního fanatismu“, zatímco Arabové nechápali západní lhostejnost. Pokud tato představa byla vůbec někdy pravdivá, brzy možná přestane být.
Mezinárodní politika má viditelnou hladinu a neviditelné proudy pod ní. Na té viditelné hladině se arabské státy teprve neochotně smiřují s existencí Izraele. Tak například Maroko s ním navázalo vztahy v prosinci 2020 a Alžírsko tak ještě neučinilo vůbec. Naopak se svou bývalou koloniální mocností, Francií, mají Alžírsko a Maroko dobré vztahy. I proto je podezření, že alžírská a marocká rozvědka používaly služby izraelské společnosti NSO k napadení telefonu francouzského prezidenta, tak pikantní.
Překvapivého výpadu francouzského vládního europoslance Pascala Canfina proti nejnovějšímu klimatickému plánu Evropské komise si nešlo nevšimnout. Z mnoha důvodů. Ale některé, zdá se, unikají pozornosti. Zejména ten, že klimatický plán je stavěný pro západoevropskou politickou náladu, a ozve-li se proti němu hlas ze západní Evropy, nastane neklid. Stejný apel z východní Evropy by prošel bez povšimnutí.
Emil Zátopek byl čaroděj vytrvaleckého běhu přelomu 40. a 50. let minulého století, komunista z chudé rodiny a žolík režimu, ale také ikona prostých lidí a bezelstný, naivní a bohužel ne příliš statečný svéráz, voják z povolání, který v turbulenci 60. let nakonec odvolal to, co odvolal. Trénoval sám sebe. Jeho rekordy plynuly z dávek, jaké neměly obdoby. Běhal intervaly: co nejrychlejší čtvrtky (čtyřstovky), prokládané klusem.
Na začátku června Evropská komise (EK) oznámila, že zahajuje právní kroky proti členské zemi EU. Na tom by nebylo nic příliš divného, není to poprvé, co se Brusel pokouší potrestat nějakého svého člena. Překvapivé je, proti komu EK řízení zahájila, nejde totiž o jednoho z věčných „potížistů“, Maďarsko nebo Polsko, ale o zakladatelskou a vůdčí zemi EU – Německo. Přesto je Brusel rozhodnut jít po Němcích tvrdě, bojí se, že pokud tak neučiní, mohlo by to ohrozit samotné právní základy Unie.
Když v srpnu 1856 narazil majitel jistého německého lomu na kus lebky ukrytý mezi hlušinou, myslel si, že jde o ostatky starého známého jeskynního medvěda. Teprve odborníci poznali, že jde vlastně o lidské kosti, a to velmi staré. A natolik odlišné od kostí moderních lidí, že musely představovat stopu po jiném druhu člověka. To byla svého času extrémně kontroverzní myšlenka, vždyť člověk měl být stvořen k obrazu Božímu rovnou v dokonalé formě.
Dnes je ve Strančicích nedaleko Říčan Kolbenovo kdeco: základní škola, náměstí, pomník i chalupa, v níž se Emil do početné židovské rodiny domkáře a hokynáře Joachima Kolbena 1. listopadu 1862 narodil. Absolvoval gymnázium v Praze a německou vysokou školu technickou tamtéž, ale jeho skutečnými „univerzitami“, řečeno s Maximem Gorkým, byly pracovní a přátelské vztahy s kolegy vynálezci a podnikateli Edisonem a Teslou ve Spojených státech.
V den francouzského státního svátku, výročí pádu Bastily, představila Evropská komise vedená Ursulou von der Leyenovou a Fransem Timmermansem novou, velmi radikální kapitolu evropského Green Dealu (Zeleného údělu). Pionýrského pokusu vybudovat první bezuhlíkovou ekonomiku na světě. „Bastilský“ návrh počítá mimo jiné s úplným zákazem prodeje aut se spalovacími motory do r. 2035 nebo s výrazným rozšířením emisních povolenek na stavebnictví nebo lokální topení.
Náš severní soused v květnu avizoval, že koupí turecké bojové drony Bayraktar TB2, které již demonstrovaly svoje schopnosti v několika regionálních konfliktech. Přicházejí i další zprávy, které naznačují velké sbližování Varšavy s Ankarou. Tyto kroky Poláků vyvolaly rozporuplné reakce, dokonce obvinění ze „zrady“ evropské křesťanské civilizace, jelikož Turecko pro ni představuje stále větší hrozbu. Proč tedy vůbec došlo k tomuto velkému obratu? A co z toho vyplývá pro Českou republiku?
Před několika týdny vyšla v Edici Echo knížka nazvaná Podtrženo, osobitá forma memoárů exprezidenta Václava Klause. Byly to původně privátní výpisky z četby většinou ekonomické literatury z let 1970–2020, komentované nyní s nadhledem časového odstupu. Z českých politiků se Václav Klaus na několika místech zmiňuje také o Petru Pithartovi. A právě on poslal redakci Týdeníku Echo následující text:
Mašina. Velice zlověstné slovo. Sugeruje neúprosnou sílu napřenou jedním směrem, s níž nemá praktický význam smlouvat nebo se proti ní stavět, sešrotuje vše, co jí stojí v cestě, pohltí jednotlivce a promění ho ve svou součástku, jednající a myslící jen v mezích, které mašina stanoví, účastnou strojové synergie, která mašinu udržuje v chodu. Za takovou mašinu je možné považovat i současnou veřejnou debatu v podobě, již zprostředkovávají sociální sítě a jejich algoritmy, tzv. kulturní válku, která na současném Západě probíhá.
Možná to jednou bude považováno za zlomový moment v boji proti pandemii. Dne 25. června britský bulvární deník The Sun publikoval fotografie ženatého ministra zdravotnictví Matta Hancocka, jak se líbá se svou vdanou poradkyní Ginou Coladangelovou. I když mimomanželské aféry nejsou už považovány za důvod k rezignaci ani v Británii, která v tom byla vždy prudernější než třeba Francie, problém byl, že Hancock porušil vlastní protipandemická opatření. K Hancockově intimní chvíli došlo totiž 6. května, kdy bylo zakázáno stýkat se s lidmi mimo domácnost.
Když se v roce 1989 hroutil Sovětský svaz, bylo to bráno jako potvrzení konečného vítězství demokracie a kapitalismu nad autoritářstvím a komunismem. Americký politolog Francis Fukuyama ve svém eseji Konec dějin?, později rozpracovaném do knihy, přišel s teorií, že éra velkých ideologických konfliktů skončila. Západní liberální demokracie se jevila jako poslední stadium lidské vlády.
Podívejte se na instagramový účet The Rich Kids of Instagram. Agreguje fotografie, které postují mladí, bohatí, chlubiví lidé dnešního světa. Brzy zjistíte, že tato globalizovaná kultura je velmi uniformní. Dominuje jí několik luxusních značek, které si z nějakého důvodu právě tento lidský typ oblíbil nápadně víc než jiné – auta Lamborghini a Bentley, oblečení a doplňky Louis Vuitton a Versace, šampaňské Dom Perignon.
