Na českém knižním trhu se objevil překlad díla, jež v roce 2019 obdrželo prestižní cenu Francouzské akademie. Autorem románu nazvaného Civilizace je Laurent Binet, jenž si získal pozornost již svými dvěma předchozími knihami HHhH a Sedmá funkce jazyka, z nichž první představuje velice zvláštní životopis Reinharda Heydricha, kdežto druhá se zabývá prostředím francouzských intelektuálů v 80. letech 20. století.
Česká centra a Národní galerie Praha uvádějí projekt, který prostřednictvím cyklu 11 videí představí vybrané skvosty ze sbírek NGP. Národní galerie připravila díla napříč jednotlivými sbírkami, jež ukazují rozmanitost umělecké tvorby českých autorů, a také významná díla s vazbou na místní kulturní prostředí.
Bohužel jsem si nezatrhoval při četbě dosti svědomitě, takže teď nemůžu v pamětech Woodyho Allena Mimochodem najít ta místa, která by zdůvodnila, že o té knize píšu tady, kde obvykle tvrdě pereme do vlády, až z ní lítají cucky, nebo hrdinsky vzdorujeme chodu světa. Zvolněme pro jednou a věnujme se třeba Allenovu vztahu k České republice, jak to vyplývá z té knihy. Stopy se objevují na dvou místech, pokud jsem nic nepřehlédl a pamatuju si to dobře.
O tom, že má doma rukopis údajně erotického románu Stará postel, věděli lidé kolem Ludvíka Vaculíka (1926–2015) už dávno. Jenže text se pořád nevynořoval, takže to s ním bylo trochu jako s lochneskou: myšlenka na něj přestávala vzrušovat. Teď je ta próza na cestě ke čtenářům. A než k nim na podzim dorazí v úplnosti, je tu jakási ochutnávka, přesněji řečeno bibliofilie (i náklad je bibliofilský: 200 číslovaných výtisků), nazvaná bez přívlastku prostě Postel.
Dnes, kdy přišlo do módy starat se o Tchaj-wan, se může hodit představit knihu, v níž se vysnívá cosi jako evropský Tchaj-wan. Je to kniha Vasilije Aksjonova (1932–2009) Ostrov Krym z roku 1979. Svět románu je náš svět, někdy za Brežněva v sedmdesátých letech, Krym v něm není poloostrov, ale ostrov oddělený od pevniny několik desítek kilometrů širokou úžinou. A v zimě 1920 tam bělogvardějci neutrpěli definitivní porážku.
Alena Mornštajnová (57) je mimořádně úspěšná česká spisovatelka se závratnými prodeji. S jejím posledním románem Listopád to asi nebude jiné. Má i dráždivé téma: listopad 1989 se nepovede, moci se ujme armáda, ta obnoví tuhý komunistický režim. Kruté dějiny odtrhnou matku od dcery. Setkají se? Čtenář se buď začte, nebo se otřese…
Pro veřejnost se opět v omezeném režimu otevřel unikátní Hornický skanzen Mayrau (bývalý důl) ve Vinařicích u Kladna. Individuálně přístupné jsou výstavy, těžní stroj Ringhoffer (vždy v konkrétní čas) a venkovní prostory. Aktuální informace najdete na Facebooku a internetových stránkách muzea.
Vnuk Heinricha Manna, prasynovec Thomase Manna, syn Ludvíka Aškenazyho, tedy spisovatelských veličin – a přitom zcela milý a příjemný člověk, filmař a sám literát, autor skvělých pamětí Poste restante a novel Lední medvěd. Žije v Praze a Berlíně, sedával by po kavárnách, ale my se sešli ve Vojanových sadech, kolem chodily matky s kočárky, my pili kávu z kelímku a do hovoru zněl křik pávů.
Spisovatelka Radka Denemarková přirovnává čtení k meditaci – díky němu máme možnost být sami se sebou, osvobodit se od problémů, jež nám vnucují druzí, protože naše skutečné problémy jsou jiného rázu, a nepodlehnout okolnímu světu – pragmatickému, konzumnímu, byrokratickému. „Číst by měli hlavně politici,“ říká autorka, která se nebojí otvírat tabuizovaná témata, jichž prý existuje v naší společnosti víc, než je zdrávo.
V románu Už zase skáču přes kaluže zachytil Alan Marshall své dětství. V šesti letech onemocněl obrnou a v knize popisuje prožitky spojené s ochrnutím pohledem dítěte, které není ovlivněno předsudky a strachem dospělých. Alan svůj úděl přijímá, jak je, a nepochybuje, že bude znovu dělat všechno jako ostatní kluci.
Když se novinářka Gillian Oliverová „přestěhovala do městečka na severozápadním pobřeží Anglie“, zjistila, že ve vedlejším domě žije Eva Graham Romanová, polovina věhlasného sourozeneckého páru, který v letech 1962–1965 získal čtyřikrát za sebou (čeští sportovní žurnalisté by dnes napsali „v řadě“) titul mistrů světa v tancích na ledě. Zrodil se „nápad na knihu“, společným úsilím vznikl anglický text The Memoir of Eva Roman a poté jeho česká podoba.
Klíč, novela velikána irskojazyčné literatury Máirtína Ó Cadhaina, pojednává o malém dublinském úředníčkovi, jehož život je naplněn přesouváním šanonů, lepením štítků a vyplňováním formulářů. Když však jednoho dne odjede jeho nadřízený na dovolenou a zamkne jej v kanceláři, dojde k existenciálnímu zápasu. Vyvázne hrdina živ?
Komiks, který milují celé generace čtenářů různého věku, přichází v nové podobě. Rychlé šípy září, a plní tak přání svého výtvarníka Jana Fischera. Navíc poprvé ve všech variantách, které spolu s J. Foglarem vytvořili. Soubor vychází i s rozsáhlým doslovem T. Prokůpka v grafické úpravě Martina T. Peciny.
Všichni píší o Vrběticích, což je přirozené. Zase se o nás ví a zase jsme v situaci, kdy je také důležité, aby se o nás vědělo. Když se o nějaké zemi moc neví, může to být znakem toho, že tam všechno klape: Číňané si přejí navzájem, aby žili v nezajímavé době v nezajímavé zemi. Ale také existuje riziko, že země může být natolik nezajímavá, a tedy nepřitažlivá, že jim pak nestojí za to na ni myslet, natož si kvůli ní pálit prsty.
Matěj Hořava (nar. 1980) vydal v roce 2015 prvotinu Pálenka / Prózy z Banátu, kterou když člověk četl, pomyslel si: ideální autor pro naši dobu a naše literární poroty. Útlá knížka dostala Literu za objev roku a další ceny. Vyhraněně umělecká próza psaná senzitivním a plachým světoběžníkem, jenž je poháněn neklidem z místa na místo, nemaje kde spočinout, nenacházeje k tomu ani důvod.
Historik a politolog Martin Nekola na základě několikaletého výzkumu v newyorských archivech připravil knihu o různých aspektech života Čechů v New Yorku. Dozvíte se o zajímavých osudech našinců i jak tamní česká komunita ovlivnila naše moderní dějiny. Autor navíc nashromáždil desítky cenných, dosud nepublikovaných fotografií.
V pamětech Křik Koruny české připomíná Václav Černý, že represivní akce zavedli nacisté sice proti celému našemu národu, vyhlazovací akce však jen proti dvěma jeho složkám – proti inteligenci a proti bývalému důstojnickému sboru: hodlali zlomit národní páteř mravní a národní páteř brannou. A tento fakt se nějak cestou ztratil. Aniž si jej národ uvědomil. Ze slov profesora Černého promlouvá bolestný pocit nevděku a nedocenění jistěže vůči sobě, ale i vůči těm obětem, které šly na smrt kvůli věrnosti národu, republice a přísaze, kterou složily.
Když se Karel Engliš (1880–1961), komunisty sesazený rektor Univerzity Karlovy, pustil v březnu 1948 do sepisování Vzpomínek na T. G. Masaryka, mínil je jako „druhý oddíl svých pamětí“, nikoli jako samostatný spisek. Přesto jejich rozsah parametrům tenké knížky ještě odpovídá, a snad proto je Masarykova univerzita, v jejímž čele Engliš stanul hned v roce 1919, nyní vydala jako úvodní svazek plánované ediční řady Dílo Karla Engliše. Je to pěkné čtení k jednomu šálku kávy. Možná ke dvěma.
Knihu cestovatele Jana Hocka o putování Severní stezkou (od západu k východu) mohou pěší i cyklisté využít mnoha způsoby – jako obrazovou a informační publikaci z českých, moravských a slezských hor, jako průvodce pro absolvování celé trasy či její části nebo prostě jen jako motivační a inspirativní dílo.
Francouzi, alespoň doufejme, že to tak je, prožívají povznesené dny, neboť si 9. dubna připomenou dvě stě let od narození svého nepochybného génia, klasika nad klasiky, prvního prokletého, „prvního vidoucího, krále básníků, pravého Boha“ – tak se o něm vyjádřil jeho učedník Arthur Rimbaud. Vynálezce stylu. Charles Baudelaire, neboť o něj samozřejmě jde, je esence literatury, esence francouzskosti a taky esence životního stylu, který se pak snažili mnozí jemně ustrojení muži napodobovat.
Vojtěch Jasný byl, dalo by se snad říct, antipod Miloše Formana, ač s ním měl hodně společného. Oba byli tvůrci vyloženě autorského typu, oba natočili základní filmy 60. let, oba s nimi měli mezinárodní úspěch, oba odešli na začátku normalizace do emigrace, kde, každý po svém a jinak, uspěli. Filmový historik Jiří Voráč se dlouhodobě věnuje historii českého filmu v exilu, tedy jevu spojenému s totalitní minulostí (není třeba francouzský nebo švédský film v exilu) a výraznými tvůrci.
V poklidné vesnici pro penzisty se scházejí čtyři přátelé, aby vyšetřili nevyřešené vraždy. Když je však místní developer nalezen mrtev, „Čtvrteční klub amatérských detektivů“ se ocitne uprostřed svého prvního skutečného případu. Čtveřici přátel možná táhne na osmdesát, ale pořád ještě mají pár es v rukávu.
Knížka překladatele Zbyňka Černíka Cesty na sever patří k žánru, který by se dal nazvat kapesní životopis pro rychlé použití. V určitém věku, obvykle středně pokročilém, na člověka přijde chuť shrnout svůj životaběh do písemné formy, jednak pro sebe, případně pro ty, které by to mohlo zajímat. Nejde přitom o žádné paměti, které by poskytovaly „obraz doby a společnosti“, ani o žádné memoáry s literárními ambicemi pro věčnost.
Děj celé bestsellerové série Smrtka (Zvon, jenž právě vychází, je závěrečný díl trilogie) se odehrává v budoucnosti, kdy lidstvo našlo způsob, jak obejít smrt. Onemocníte – na vše je lék. Skočíte ze střechy – přivedou vás zpět k životu. Stárnete? Nevadí. Jednoduše se neumírá. Lidstvu kvůli tomu ale hrozí přelidnění. A proto jsou tu tzv. smrtky.
Nejdřív, snad ještě na podzim 1969, mi Zuzanka Pražáková, spolužačka z prvního ročníku gymnázia, půjčila malou knížku, na jejíž bílé obálce bylo jakoby dětskou rukou (ve skutečnosti zkušenou rukou Libora Fáry) načmáráno S úsměvem idiota. Jméno autora jsem neznal, Zuzanka však správně odhadla, že by se mi jeho texty mohly líbit. Četl jsem je poprvé v tramvaji, levou rukou zavěšen na tyči, palcem pravé obraceje listy, na přeskáčku a opatrně, aby mi knížka neupadla na blátivou podlahu.
„Je to dárek dalším generacím od nás, od dětí, které strávily hodiny a hodiny běháním venku, trháním triček, otloukáním loktů, šplháním po stromech a házením žabek, hrou na babu, na policajty a zloděje, na krvavé koleno…,“ láká na novou kolekci padesáti venkovních her nakladatel Pikola. Doporučeno pro děti od šesti let.
Zatím nejslavnější básní dvacátého prvního století je ta, co ji přednesla básnířka Amanda Gormanová při inauguraci prezidenta Joea Bidena. Báseň se jmenuje The Hill We Climb, ale nesmí se to prý překládat, pokud člověk k tomu není autorizovaný. Lze si však představit, o co v ní jde, i když o to vlastně nejde. Už v okamžiku přednesu bylo jasné, že z toho bude velký hit. Světovými médii superlativy jen lítaly, dojetím se nešetřilo, velkými slovy též.
Když Jaroslava Haška napadlo, že zachytí ironii světové války figurou malého muže z pražské ulice, bohém a anarchista Franta Sauer navrhl, že tuto znamenitou ideu realizují vydáním po sešitech: z výtěžku prvního zaplatí druhý atd. Šlo ovšem o to, jak zaplatit tisk prvního sešitu. Humoristu bytná právě vyhodila pro neplacení nájemného a Sauer ho k sobě na Žižkov přijal „na byt a stravu“. Korunou ale smrděli oba, a tak se vydali dolů do Prahy shánět kapitál.
O tom, že básník, překladatel a esejista Josef Palivec (1886–1975) uměl „psát formálně pěkné a literárně cenné dopisy“, jsme věděli z memoárů Jaroslava Seiferta, jenž na něho vzpomínal jako na jednoho ze svých tří životních přátel (vedle nich měl „hromadu dobrých známých“ a „dost kamarádů“). Avšak teprve teď, dávno po vydání Všech krás světa, se o Palivcově epistolografickém umění můžeme přesvědčit. Konečně je tu objemný svazek odeslané i přijaté korespondence, kompletující slovesný odkaz tohoto muže pohnutého osudu.
Město je fascinující lidský vynález, který se stal domovem pro většinu obyvatel naší planety. Jak ale pochopit něco tak složitého a přitom křehkého, jako je město? Manuál urbanisty začátečníka přiblíží, jak tato velká lidská mraveniště fungují, jaké nám poskytují příležitosti a s jakými problémy se dnes potýkají.
