Jakým jazykem mluvili naši předkové v prvním tisíciletí?

Čeština v časech zrodu

Jakým jazykem mluvili naši předkové v prvním tisíciletí?
Čeština v časech zrodu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jiří Rejzek (56), autor Českého etymologického slovníku (1. vyd. 2001), příručky průlomové tím, že je v ní vykládán i původ vulgarismů, v ústech lidu, především mužské populace, běžných bez ohledu na společenské vrstvy (viz veřejně pronášené sprostoty třetího prezidenta ČR), avšak předtím v pracích tohoto typu spíš ignorovaných, přichází s výkladem „pro odbornou veřejnost i laické čtenáře se zájmem o počátky českého národa a jeho jazyka“.

Zhruba od konce 10. století do poloviny 12. století hovoříme o pračeštině, nejstarším stadiu češtiny jako samostatného jazyka. Z tohoto období nemáme žádné přímé písemné doklady, i když se v 19. století zdálo, že se našly; jenže Rukopis zelenohorský, tvářící se jako literární plod 9.–10. věku, byl jen zručným falzem obrozenských nadšenců, jejichž jména tu neuvedeme, protože nezvratné důkazy právě o jejich autorství stále chybějí. A co se tu v jazykové rovině odehrálo předtím? Ne snad od pravěku, až od 6. století, kdy Slované dorazili (i) na území dnešní České republiky, nikoli jako jeho první a asi ne jako poslední kolonizátoři. Kde se Slované vzali? Jakým jazykem mluvili? Jak se z praslovanštiny vydělila pračeština? Ocitáme se v časech starých pověstí, Čecha, Lecha, Kroka a jeho tří dcer, Sámova kmenového svazu, Velké Moravy… Mimochodem, ti staří Slované nebyli žádní mírumilovní zemědělci, od Prokopia z Kaisareie víme, že ty, „s kterými se cestou setkali, nezabíjeli mečem ani kopím ani jiným obvyklým způsobem, ale zaráželi pevně do země zahrocené kůly, na ně uvázali ruce a nohy zajatců a tloukli je bez přestání palicemi do hlavy a ubíjeli je jako psy, hady nebo jinou zvěř“.

Jiří Rejzek ví, že u „tohoto tématu je nutné propojení jazykovědy s historií a archeologií“, a taky na to dbá. Z historických a archeologických poznatků dovede vybrat a lapidárně podat to podstatné, třeba fakt, že „najít jasně ohraničenou pravlast Slovanů je v podstatě nemožné“. Občas neodolá hypotézám, které sám nepovažuje za přesvědčivé, nicméně jaksi pro pořádek je zachytí, třeba tu, že kupec Sámo, náčelník slovanského kmenového svazu v 7. století, „byl původem Žid a jeho jméno je variantou k Samuel“. Když pátrá po lokalizaci Vogastisburgu, přiloží i mapku s dvanácti možnými místy, pomáhá si jazykovou analýzou toho podivného slova, užuž ukáže na Úhošť u Kadaně, nakonec ale na tenký led nevkročí a poví suše: „Jednoznačně identifikovat Vogastisburg jazykověda (ale ani historie a archeologie) nedokáže.“ A v kapitole Původ jména Čech (dřív se za uspokojivé považovalo vysvětlení, že slovo má slovanský základ -čel, viz čeleď, člověk, čelověk, a tzv. domáckou příponu -ch, že zkrátka Čech znamená člověk našeho rodu, našinec) nezavrhuje ani souvislost se slovesem čechati, expresivní variantě k česati, pak by Čech bylo označení pro mladíka „s dlouhými vlasy a tělesným ochlupením“, což je docela veselé; ale i tady je autor opatrný: „Za definitivní ovšem tento výklad považovat stejně nemůžeme.“

Nejpevnější v kramflecích je Jiří Rejzek v pasážích čistě lingvistických, tu na chudáka nepřipraveného čtenáře nasype odbornou terminologii, monoftongizaci diftongů, palatalizaci velár, metatezi likvid atd., což se hodí do poslucháren filozofické fakulty, kde pan docent přednáší, pokud však recipient, ať mluvíme odborně, nemá univerzitní bohemistické vzdělání, tak… těbůh.

Vcelku pěkná, přehledná a poutavá práce se neobešla bez chyb věcných (Jungmannův Slovník česko-německý nevycházel v letech „1935–1939“, jak uvádí autor, nýbrž o sto let dřív, Lamprechtova, Šlosarova a Bauerova gramatika z roku 1986 se jmenuje Historická mluvnice češtiny, nikoli „Historická mluvnice česká“, Roztoky nejsou součástí Prahy, je to samostatné město, psát o „Praze-Roztokách“ je právě tak nešťastné jako psát třeba o Praze-Berouně), ale kupodivu ani jazykových (např. „disciplin“, „mýtického“, správně „disciplín“, „mytického“); ta kniha měla mít odpovědného redaktora, v tiráži nikdo takový uveden není.

Jiří Rejzek: Zrození češtiny / Jazyková situace a jazykový vývoj v českých zemích mezi 6. a 11. stoletím. NLN, Praha 2021, 167 str.

9. července 2021