Román Petra Stančíka zpracoval osudy Pravomila Raichla

Český Odysseus a jeho Homér

Román Petra Stančíka zpracoval osudy Pravomila Raichla
Český Odysseus a jeho Homér

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Od románu Mlýn na mumie (2014) přes prózy Andělí vejce (2016) a Nulorožec (2018) se Petr Stančík stal hlavním představitelem té větve české literatury, která má kořeny v grotesce, nadsázce, hravé, často ale temné imaginaci. Ta linie jde od Arbesa, Haška, Čapka, Nesvadby, Jana Křesadla, Jiřího Kratochvila, Michala Ajvaze… Dámy prominou. Psal jsem o každé jeho knize s velkým nadšením, neboť můj čtenářský zážitek se tam přesně shodoval s představou, jak čelit současnému pocitu, že už všechno bylo napsané a zbývá recyklace nudy, z níž se dělá ctnost. Stančík píše zábavně, vtipně, přístupně a přitom chytře, nudný u něho není ani odstavec, jeho vyprávění je založeno na permanentním úžasu z mnohosti a nevyčerpatelnosti možností světa a života. Vyprávění je kypivé, rychlé, přitom přehledné, osudy jeho podivuhodných protagonistů jsou vpleteny do dějin, ve kterých se Stančík vyzná a jejichž líčení je u něho založeno na pozoruhodných vědomostech z různých oborů, mnohdy obskurních. Vlastně je to ideální spisovatel pro čtenáře, který se rád při čtení baví a současně se něco zajímavého doví.

Jeho nový román Pravomil aneb Ohlušující promlčení je opět divoká jízda dějinami dvacátého století, jež jsou ozvláštněny Stančíkovou osobitou mytologií. Ta spočívá v permanentním průniku nadpřirozena do reality, ovšem tak, že realita zůstává realitou, jen je trochu, tedy dost, zajímavější a živější. Předobrazem jeho vyprávění jsou skutečné osudy Pravomila Raichla, hrdiny 20. století, jež jsou samy o sobě fantastické. Raichl prošel snad vším, čím mohl český hrdina v minulém století projít: odboj domácí i zahraniční, gulag na Sibiři, Svobodova armáda, odboj protikomunistický, věznění komunistické, emigrace, studená válka v USA, návrat po listopadu 1989. Známým se stal, když vyšlo najevo, že v roce 2002 chystal atentát na prokurátora Karla Vaše, kreaturu, kterou důvěrně poznal už v SSSR. Než k tomu mohlo dojít, Pravomil Raichl zemřel v ten den (25. 2. 2002) na infarkt: jeho osudem se inspirovali tvůrci filmu Staříci.

Stančíkova inspirace je jiného druhu. Vzhledem k autorově povaze, která každou událost a historický či životopisný fakt zapojí do svého fantaskního světa, vznikl jakýsi alternativní životopis. Ten vychází z Raichlových osudů, jen je ponořen do roztoku Stančíkovy imaginace, kde všechno vystupuje v šílenější, bizarnější a výstřednější podobě. V takovém starém Řecku by byl Raichl héroem, tedy polomytickou postavou, která napůl nezranitelná vykonává hrdinské činy, přičemž čelí mnoha protivenstvím. Tak také svou postavu stylizuje, jako českého Odyssea, kterého události pošlou do světa, kde léta bloudí ve vlnách, jež ho unášejí z místa na místo, z události do události. Přitom si píše deník, který postrádá sice mnohé náležitosti deníku (píše ho i tam, kde by si žádný deník psát nemohl), jenž je ovšem stančíkovským převyprávěním dvacátého století. Od mládí si zapisuje osobní i světové události plné fantaskních mikropříběhů, často krutých a podivných, ale velmi nápaditých a v podstatě „realistických“. Snový svět v nich vchází do toho skutečného, kde se vše prolíná v kaleidoskopu krásy a hrůzy. Jeho základním rysem je permanentní úžas nad výronem zla, které posedá lidi a celé národy v důsledku prázdnoty, která se v nich vytvořila po ztrátě víry v Boha. Stančík je velmi konzervativní autor s velmi postmoderní metodou kritiky modernity, která je přitom velmi originální, až skoro surrealistická. Asi jako když se Pravomilova láska Tinka, kterou henleinovci polili benzinem a zapálili, takže přišla o kůži, rozhodne spáchat sebevraždu v pokoji, kde byly odstraněny všechny předměty, které by se na to daly použít. Použije včelu, která vlétla do místnosti: „Tinka včelu chytila mezi ukazováček a palec, pak si ji před zrcadlem přiložila žihadlem k azurové žilce, kroutící se pod smetanově průsvitnou kůží od tváře k hrdlu jako kapka inkoustu rozpouštějící se v čiré vodě.“ Vymyslete podivnější sebevraždu…

Petr Stančík: Pravomil aneb Ohlušující promlčení. Vydalo Druhé město, Brno 2021, 398 str.

 

 

25. června 2021