Tři alkoholem promořené kapitoly Daniela Hradeckého

Ventil na jedovatou páru

Tři alkoholem promořené kapitoly Daniela Hradeckého
Ventil na jedovatou páru

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Daniel Hradecký (nar. 1974) se vynořil ze severočeských mlh před lety jako básník silného výrazu, v němž navazoval na nelyrickou, existenciální linii divišovsko-julišovskou, aniž ty básníky musel imitovat. Sečtělostí a kulturním zázemím přesahoval poměry nejen regionální, ale svou psychosociální situací, bez obalu řečeno: životem na dně, životem promořeným alkoholem, naplňoval ta nejotřepanější klišé ztroskotance a zoufalce, který se o své bídě zajímavě a originálně vyjadřuje, protože nic než tu bídu nemá. Ale tu zná důkladně a ze všech stran.

Loni vydal prózu, vlastně tři kratší prózy, shrnuté do knihy Tři kapitoly: píšu o ní sice až teď, ale je to knížka nadčasová, která to snese, získala letos Magnesii Literu z prózu (Hradecký byl také nominován za poezii v roce 2014). Ty tři kapitoly, to jsou tři hutné texty téměř bez odstavců psané ve vnitřním monologu, který se v jisté chvíli z nějakého podnětu zapne a počne „produkovat“ písemný záznam. Tak se v první „povídce“ Dumdum spustí v noci, kdy se mozek a tělo zmožené týdny chlastu upínají k ránu, k rozbřesku, kdy vstane a půjde si vyzvednout na poštu 1058 korun. Ty mu mají umožnit další dny existence s laciným pitím. Proud vědomí, na kterém se taková situace nese, může být těžko jiný než kalný a nemůže téct jinudy než řekou špíny a zoufalství, v proudu, který unáší desítky asociací a reminiscencí, jež se rodí v takovém rmutném stavu. Je to čekání na světlo, které mu má ale přinést to jediné, možnost se zase ponořit do tmy, do milosrdné přiožralosti, která mu jediná pomáhá snést peklo života.

Chlast a závislost na něm jsou tematizovány i ve druhé (Výlety s otcem) a třetí „povídce“ (Vikštejn): ta je koncipována jako „motivační dopis“ v protialkoholní léčebně, což samozřejmě přinese úplně odlišný text, než by se slušelo. Ve všech textech proud vědomí strhává rozličné kusy skutečnosti, jež se cyklicky vracejí. Jsou to vzpomínky, zárodky jakéhosi děje, úryvky z dialogů s podobnými vyšinutci, nejčastěji volný proud úvah, myšlenek, popisů a reflexí. Bez výjimky ostře beznadějných a jedovatě průzračných. Čtenář se často brodí chaotickým materiálem, který se navíc bezohledně ztrácí a zase vynořuje, často bez souvislosti a řádu, na pokraji inspirované grafomanie.

Přesto je to zážitek, a má-li člověk trochu trpělivosti, vydrží to. To podstatné, možná fascinující, co udržuje jeho pozornost a ochotu číst dál, je nebývalá energie textu. Jako bychom čelili při čtení vypjatě útočné a zároveň sebelítostné litanii, která se nese na vlně permanentní zoufalé, ale nesmírně vytříbené, pardon to slovo – nasranosti (dříve světobol). Hradeckého vykroužené a do vysokých tónů vynášené soudy a odsudky připomínají styl velkého rakouského mizantropa Thomase Bernharda, kterého, jak jsem se dozvěděl nezávisle na svém dojmu, skutečně Hradecký považuje za svého mistra. Bernhard však své odsudky, založené na přehánění hnaném ad absurdum, psal, obrazně řečeno, u salcburského kavárenského stolku se sachrem a kávou melange. Z Hradeckého jeho zlost a vzdor tryská od laciného krabicového vína v nějaké zasmrádlé panelákové kobce v Ústí nad Labem – Hradecký mu říká Raussig. Další autorita, která se možná nabízí, je Ladislav Klíma…

Paradoxem takové tvorby je, že přesně bídu a zoufalství pojmenovává, ale zároveň je s ní nerozlučně spjata. Bez ní, bez toho sebedestruktivního nihilismu, který je tak přesně a výstižně popsán, by se mohla sesypat celá konstrukce autorova Já, které je na vypjatém popisu mizerie založeno. Bez ní by vlastně ani nebylo co sdělovat a proč psát. To je začarovaný kruh: toho na vysoké úrovni produkovaného a předváděného zoufalství, toho vypjatého gesta odmítnutí světa, ve kterém nelze vydržet, jenže uniknout z něj nelze též. Psaní je pak tím ventilem, kterým je možné upouštět jedovatou páru. Je to tedy literatura kompenzační, motivace je především sebezáchranná. Možná by nebyla nutná, kdyby se víc podařil život. Pak by se už ale nemusela dařit literatura. Co si kdo vybere, to má.

Daniel Hradecký: Tři kapitoly. Euromedia Group, a. s., v edici Listen. Praha 2020. 166 str.

23. července 2021