Zkoumání prostoru, hmoty a prázdnoty je základní charakteristikou děl Jiřího Příhody. Jeho inovativní studie imaginárních objektů se v reálném provedení stávají inspirativními místy propojujícími architektonická řešení s výtvarným uměním. Výstava v Rudolfinu je doposud největší přehlídkou umělcovy tvorby.
V těchto dnech přichází do prodeje nový román Kateřiny Tučkové. Spisovatelka, dramatička a kurátorka psala podle svých slov knihu Bílá Voda s přestávkami deset let, během nichž však nezahálela, stačila vydat Fabriku, příběh textilních baronů z moravského Manchesteru, knižně a posléze také na divadelních prknech představit hru Vitka, přispěla k sepsání souboru medailonů Hrdinky / Příběhy významných českých žen, a mezi tím vším ještě stačila vystavět literární svět pro hrdinku své nové knihy, svéráznou řeholnici Evaristu.
Když český autor napíše původní práci o zahraniční problematice, aniž jen přežvykuje, co se tak píše a vysílá, můžeme to považovat za událost. Mezi přežvýkavci na Německo se vymyká Aleš Valenta, historik, dlouhá léta učitel na univerzitě v Hradci Králové i publicista. Spouštěčem Valentova zájmu o Německo byla tzv. uprchlická krize před sedmi lety. Nejprve se z toho zrodila kniha Německo: Mýtus a realita, poměrně přesvědčivé nabourání mýtu o této zemi coby kolébce moderní tolerance a baště otevřené výměny myšlenek a politické kultury. Druhá kniha prohlubuje tu první. Jmenuje se Německý rok 1968.
I když historické analogie bývají ošidné, těžko popřít, že průběh Putinovy války na Ukrajině pozoruhodně připomíná tzv. zimní válku, kterou Stalinův Sovětských svaz vedl proti nepoměrně slabšímu Finsku. Když v listopadu 1939 ruským útokem začala, měla to také být záležitost několika týdnů, avšak Finové se bránili s takovou urputností a lstivou chytrostí, že se Stalinův válečný stroj záhy zadřel a měl co dělat, aby se nakonec, po strašných ztrátách, dovlekl k nějakému cíli. Finové sice museli v březnu 1940 kapitulovat a přistoupit na územní ztráty, ale ve výsledku si uhájili samostatnost a vlastně i respekt svého nevyzpytatelného nepřítele.
Politická situační komedie těží z předvolebních tahanic a čachrů nejen v českých zemích. Děj hry má dvě souběžné linie ve dvou prostředích, která má divák stále před očima. Neochvějné postavení předsedy jedné politické strany získává trhliny. Mobily zvoní, preference se přelévají a voda stoupá… Petr Abraham: Mimo záznam, Východočeské divadlo Pardubice, premiéra: 23. 4. 2022.
„Poutníkovi stačí manšestrové kalhoty, dobré boty, bavlněná košile… Život v podstatě je výzva k putování, cesta, na kterou není třeba brát si tolik věcí.“ To čteme v půvabné knize Josefa Kroutvora Stará škola; hned by se člověk k tomu poutníkovi přidal. Čtenář jeho textů to ovšem dělá už dlouhá léta, staly se součástí jeho vlastního putování, posloužily mu jako inspirace, zdroj poučení i jako breviář k denní potřebě číst něco vlídného a sdělného, co k němu promlouvá blízkým jazykem.
Manželé Maggie a Brick přijeli na rodinnou usedlost na jižanské plantáži na oslavu narozenin jeho otce, který údajně umírá na rakovinu, ale všichni se tváří, že ne. Je dusno, ale bouřka v nedohlednu. A každý má nějaké tajemství – nebo aspoň neříká úplnou pravdu.
„Milá Maminko! / Zrovna teď v 1 hodinu s poledne narodila se nám šťastně holka, zdravá jako ryba a silná. Julie neměla dlouhý porod a byl co možná lehký. Je zdravá jakoby nic. / Já jsem včera o 11 hodinách v noci přijel, a sotva jsem zde byl, již ve 12 hodin v noci přišly na Julii malé bolesti. / Tak jsem si zrovna k té slavnosti přijel. Toť beztoho vím, že se s námi budeš srdečně těšit o těchto svátcích. / Pošli nám sem jenom hodně brzy Mucenu, třeba hned, to bude nejlépe. / Líbám Vás všechny srdečně; mějte se dobře. / Sbohem. / Váš / Karel. / V Praze dne 23. prosince 1848.“
Film Je třeba zabít Sekala (1998) převedlo na divadelní prkna vinohradské divadlo. Ocitáme se v létě roku 1943 a Jura Baran přichází do vesnice Lakotice, aby se ukryl před Němci. Sekal, vychovávaný jako parchant, donáší na sousedy německým úřadům. Rigidní řád majitelů gruntů se obrací proti nim samým. Je třeba zabít Sekala, režie: Pavel Khek, Divadlo na Vinohradech, Praha, premiéra: 8. 4. 2022.
Psát o německých dějinách když ne s láskou, tak aspoň se sympatiemi vyžaduje jistou odvahu, nebo aspoň obratné vysvětlení. Tím může být to, že Německo je zvláštní případ dějin, které k němu byly mimořádně štědré, což souviselo s Němci a jejich vlastnostmi. A Němci jsou pozoruhodný národ, což lze sice říct o každém národu, ale o Němcích přece jen trochu víc. Na to lze ovšem také pohlížet různě, přičemž germanofobie to má lehčí a nemusí nic vysvětlovat.
Petr Tausk byl teoretik a historik fotografie. Propojoval znalost technologických prostředků fotografie s tvorbou, což dokládal v řadě odborných i popularizačních publikací. Zabýval se dějinami fotografie, přednášel na pražské FAMU, organizoval výstavy. Vedle fotografických ilustrací odborných knih se věnoval zejména portrétu.
Celou dobu ruské agrese čekám, kdy její dračí ocas máchne do Oděsy. Představa, že by toto město potkal osud Mariupolu, je jak noční můra. Je snad naděje, že pomine, neboť zkáza, ale stačilo by i poničení, Oděsy, to by byla zkáza či poničení už nejen nějakého konkrétního města, to by byl zločin na lidstvu, na jeho celku, na jeho vážnosti a úctě k sobě samému. Rusové toho už udělali dost, ale pokud by tohle Rusové podnikli, pak veškeré další řeči jsou zbytečné. Snad to vědí, snad to ví i Putin, který je z Petrohradu-Leningradu, což je také urážka toho města.
Čtyřdílný román Jaroslava Haška o dobrém vojáku Švejkovi považují někteří za největší literární dílo v českém jazyce. Jiné pak o to víc dráždí. Švejk, jeho specifická povaha a ještě specifičtější způsob řešení problémů prý má být symbolem všeho, co je v naší národní identitě špatně. Zúžit Švejka jenom na Švejka samotného je ale neskutečné ořezání celého díla, jehož hlavní síla je v plejádě živě vylíčených figurek, které hlavního hrdinu doprovázejí na cestě z Prahy až na ruskou frontu.
Někteří kritici nošení látkových roušek i respirátorů a dalších proticovidových opatření se odvolávají na princip svobody. Tento morální postoj jim však často bránil hledat důkazy proti kvalitě roušek. Jen někteří si dali tu práci a analyzovali data publikovaná v tak mainstreamových titulech, jako je třeba New York Times. Patří k nim Ian Miller. Tento americký novinář část svých článků zkompiloval do knihy Unmasked: The Global Failure of Covid Mask Mandates (Demaskováno. Povinnost nosit roušky byla celosvětově neúspěšná).
Spisovatelku Tove Janssonovou zná každý jako autorku knih pro děti. V tomto svazku se ale seznámíme se dvěma prózami určenými dospělým. Ač mají obě autobiografický nádech, perspektivou se výrazně odlišují – jedna popisuje kouzelné dětství v rodinném kruhu, druhá konec života. Tove Janssonová: Dcera sochaře, Fair Play, přeložily Jana Satrapa Holá, Naďa Bilincová, Argo, 212 str.
Lze si asi dobře představit, že nějakou dobu nebude mít člověk asi chuť na ruské vejce, zmrzlinu a na ruské romány. Dívám se na svou knihovnu, kde je několik regálů vyhrazeno pro Rusy, ty klasické i ty moderní, někteří patří k mým vůbec nejoblíbenějším spisovatelům – a vlastně na ně nemám moc chuť. A asi to bude trvat nějakou dobu, než se zase vrátí. Bude taky záležet na nich, tedy nikoli na těch dávno mrtvých spisovatelích, ale na Rusech současných, kteří mluví stejným jazykem, jako psal Čechov nebo Babel nebo Platonov nebo Šukšin… Ti moji oblíbenci
Dnešní tragická doba si říká o pohledy do minulosti, o hledání paralel a předobrazů. Tak se vynořila přirozeně úvaha, komu se ten Putin vlastně podobá a které přirovnání s velkými diktátory minulosti sedí. Nejčastěji se objevuje srovnání s Hitlerem. Též se Stalinem, ale to byl přece jen jiný hrdlořez: ne že by k tomu Putin nemohl směřovat. V něčem by však mistr juda, přírodní silák a macho se zájmy v historii a touhou po rekonstrukci impéria mohl přece jen připomínat třetího velkého vůdce minulého století, italského nadsamce Benita Mussoliniho.
I ten, kdo by snad neznal Cihlářovo jméno (ale pak musíme předpokládat, že někdo nezná ani jména jako Aleš, Lada, Trnka...), se nejspíš už někdy někde potkal s dílem tohoto výtvarníka. Michal Cihlář dosud graficky upravil a ilustroval na osmdesát knih, své linoryty uplatnil v novinách i v časopisech a svými stylizovanými obrazy zvířat propagoval pražskou zoologickou zahradu tak sugestivně a neodolatelně, že k návštěvě Troje přiměl i toho, kdo má k držení živočichů v zajetí postoj spíš rezervovaný, ne-li rovnou odmítavý.
S velitelem Servazem se setkáváme již posedmé. Tentokrát je přivolán k případu autonehody, při níž auto srazilo nahého muže s jelení hlavou. Muže, který se snažil uniknout něčemu hroznému a který má na hrudi vypálené slovo „spravedlnost“. Minierův nový thriller se dotýká složitých otázek o úpadku společnosti. Bernard Minier: Lov, přeložil Jiří Žák, XYZ, 472 str.
Překlady Isaaka Bashevise Singera (1904–1991), možná posledního velkého klasického vypravěče literatury dvacátého století, se k nám dostaly až na sklonku jeho života a až deset let poté, co mu byla v roce 1978 udělena Nobelova cena za literaturu: jako prvnímu a asi i poslednímu autorovi, jehož literárním jazykem bylo jidiš. Pomineme-li ochutnávku ve formě dvou povídek ve výboru jidiš literatury Rozinky a mandle (1968), byl tím prvním a hned zásadním Singerovým vstupem do českého jazyka povídkový výbor Stará láska, který přeložil Antonín Přidal a který vyšel v roce 1987.
Dokument Aleny Činčerové přináší bohatý životní příběh jednoho z nejuznávanějších světových imunologů a genetiků, Čechokanaďana profesora Emila Skamene. Celý život zasvětil odhalování tajemství genů, přitom sám po desítky let neznal svou vlastní identitu. Jen souhrou náhod objevil, že je někdo úplně jiný…
„Dá si někdo teplou vodu?“ Tento „nápoj“ popíjejí protagonisté knihy Ve jménu Metody ve vypjatých chvílích. Autorka Juli Zeh je německá spisovatelka, jejíž knihy byly přeloženy do pětatřiceti jazyků. Zrovna Ve jménu Metody se několik let ocitá na seznamu povinné školní četby a právě vychází ve výborném českém překladu Michaela Půčka. Teplá voda, ideálně s několika kapkami citronu, je doporučovaný nápoj v Německu roku 2057. To se proměnilo v totalitní stát, jemuž vládne ideologie stojící na tělesném zdraví jako nejvyšší hodnotě.
Slovu duše vdechlo původní význam slovo dech, dýchat (podobně jako v řečtině slovu psýché). Takže dnes už víc než sedm miliard duší na této planetě zaráz dýchá. To je základní fakt, který máme společný i s dalšími dýchajícími tvory, postrádajícími přitom duši, to lidské mateřské znamínko. Jenže co je potom duše, když se nedá zredukovat jen na dech, dýchání? Však nejsme tady s to obsáhnout výklad toho, co nepochybně patří k největším tajemstvím celého vesmíru. Přidržme se tedy jen toho, že každý máme svou vlastní duši, své individuální vědomí, svou nezaměnitelnou identitu.
V povídkách kratšího rozsahu využívá Honoré de Balzac témata typická pro tehdy oblíbenou literaturu. Je ironický, rouhačský, filozofuje nad unikajícím smyslem života, krutě se vysmívá poměrům panujícím ve společnosti, děsí svou schopností nahlédnout do temných stránek lidské duše. Honoré de Balzac: Elixír života – Fantastické povídky, přeložila Dana Melanová, Odeon, 280 str.
Pavel Vavroušek fotografoval v letech 1971–1981 Novou Sedlici, nejvýchodnější vesnici tehdejšího Československa. Snažil se zachytit jeden z posledních ostrovů venkovské pospolitosti, kde lidé žili tradičním způsobem a jejich čas se odvíjel v rytmu střídajících se ročních dob a pravoslavných svátků.
Maďarsko přitahuje západní konzervativce, nikoli však díky své politice – obraně křesťanství, rodiny, státu, průmyslu a hranic. Proč tento desetimilionový národ v jejich očích zaujal takové postavení? Co v maďarské politické DNA to umožnilo? Odpověď nabízí kniha The Hungarian Way of Strategy (Maďarská strategie) Balázse Orbána, šéfa poradců a úřadu vlády maďarského premiéra Viktora Orbána, s nímž ovšem není v příbuzenském vztahu.
Výstava se zabývá tím, jak se po virtuální zkušenosti posílené pandemií proměnilo pojetí našeho soukromí a jaký vliv to má na naše vztahy. Prostřednictvím práce devíti mladých umělců si klade otázku, zda bude další vývoj spíš v duchu dystopických sci-fi filmů, nebo nám naopak virtuální propojení pomůže vyřešit problémy dneška. Digitální blízkost, Národní galerie, Praha, do 10. 7. 2022.
Václav Havel jednou na otázku (položil mu ji pisatel tohoto textu), zda někdy neměl v úmyslu napsat román, odpověděl, že na to občas myslel, ale ani ne tak na román, spíš na nějakou novelu, do níž se ale nikdy nepustil. Vysvětloval to tak, že aby člověk napsal větší prózu, musí ho psaní velmi bavit, a on není ten, jak řekl, šťastný případ. A dodal: „Dost nerad usedám nad prázdnou stránkou, mám hrůzu z každého začátku, odkládám to, různě od toho unikám.“
Petr Placák v roce 1988, to už byl tzv. plnoletý, sepsal manifest Návrat krále, jímž se definoval jako české dítě. Další vývoj ukázal, že tento utopisticko-disidentský akt z konce komunismu nebyl jen nějakou dobovou záležitostí, ale že to byl Placákův životní program. Nyní, na prahu šedesátky, se vrátil do časů, odkud vlastně nikdy neodešel, tedy do míst svého dětství, jež je tou úrodnou půdou, ze které celý svůj život vydatně čerpal.
Shodou okolností se v minulých dnech sešla dvě literární výročí: sto let od prvního vydání Joyceova Odyssea, toho „nejdůležitějšího románu dvacátého století“, jak by mohl znít častý reklamně-kritický slogan, a pětadvacet let od smrti Bohumila Hrabala. Jsou to dvě samozřejmě zcela odlišné události, ale dejme tomu, že kdyby byl nějaký literární kalendář – jako že nějaký určitě je –, člověk literární víry si ta data zaškrtne červeným fixem. Protože to jsou dvě data obzvláštní posvátnosti.
