O Francovi a Felici se spisovatelkou Magdalénou Platzovou

Život po Kafkovi

O Francovi a Felici se spisovatelkou Magdalénou Platzovou
Život po Kafkovi

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Pět let trvající vztah Franze Kafky a Felice Bauerové vydal na několik stovek dopisů. Přátelství, které ji s Kafkou spojilo, udělalo z Felice pojem, zároveň ovšem hádanku, kterou je těžké i kvůli absenci její korespondence Kafkovi rozluštit. Přestože máme po ruce životopisné údaje pečlivě zasazené do dějinných souvislostí, zůstávají před námi otázky, kdo se skrýval za vyrovnaným povrchem a srdečným smíchem, o němž existuje svědectví, nebo kam až v životě Felice Bauerové dosáhl Kafkův stín. Do rekonstrukce světa Kafkovy přítelkyně a snoubenky se v knize Život po Kafkovi pustila spisovatelka Magdaléna Platzová.

O Franzi Kafkovi a jeho díle jste přednášela v Praze na New York University, pak jste pokračovala i v New Yorku, kde jste v letech 2009 až 2012 žila. Tehdy se zrodila myšlenka psát o Felici Bauerové?

Jak jsem na Felici přišla, si pamatuju přesně. Bylo to během mého druhého podzimu v New Yorku, připravovala jsem kurz o Kafkovi, který jsem měla přednášet v zimním semestru. Nejsem literární vědkyně, můj přístup ke Kafkovi byl vždycky velmi niterný, přímý, intuitivní. Byla jsem v jeho textech, ale i v kontextu jeho psaní hodně ponořena a silně jsem si uvědomovala, co všechno ze staré předválečné Evropy zůstalo právě v New Yorku zachováno. Tehdy jsem měla vnuknutí, že právě zde musí být k nalezení i něco autentického přímo z Kafky. Spojka s Amerikou byla právě Felice. A její rodina, která – jak jsem později zjistila – žije v New Yorku. Tahle má vzrušující rešerše, která probíhala až detektivním způsobem, bez záměru o Felici psát (ten se vytříbil až mnohem později), byla něco skutečně mého, pomocí čeho jsem si svou novou situaci mohla trochu ochočit. Byl to můj skrytý poklad.

Tento poklad jste schraňovala dlouhá léta, cestoval s vámi z Ameriky až do Francie, kde posledních deset let žijete. Proč kniha Život po Kafkovi vychází až teď? Mezitím jste napsala román, vydala deník z revolučního roku 1989…

Témata zrají svým vlastním tempem. Když jsme se přestěhovali z Manhattanu do Lyonu, z pupku světa do provincie, která je mnohem francouzštější než třeba Paříž, bylo to zas něco úplně nového. K tomu tři děti – dvě velmi malé. I to byla nová a pro mne šokující situace. Musela jsem se s tím opět nějak vyrovnat a z toho vznikl můj „lyonský“ román Druhá strana ticha. Dokud jsem si v téhle věci neudělala jasno, nemohla jsem se věnovat Felici. Kniha o sametové revoluci pak vstoupila do Života po Kafkovi, mezitím rozpracovaného, práci na románu jsem kvůli ní přerušila. Pak jsem se k Felici vrátila. Cítila jsem, že ty otázky ve mně samy pracují, že se přibližuji k té věci, i když navenek se třeba zabývám něčím úplně jiným. Každá kniha je nakonec přece o autorovi, o tom, co sám odžil a odcítil, promyslel. Může sám sebe překonat, dotknout se věcí, které sám ani netušil, ale musí být na tu cestu připraven. A to chce čas, to nelze vynutit.

Tady bych chtěla zmínit, že na té nejhlubší rovině jsem si psaním o Felici a jejím vztahu s Kafkou řešila jednu pro mne palčivou a každodenní otázku: jak skloubit rodinný nebo i partnerský život se psaním. Ne časově, ne prakticky, ale mentálně. To, co psaní od člověka žádá, se totiž do rodinného života vůbec nehodí, může ho to i ničit. O tom jsou vlastně všechny ty dopisy, které Kafka psal Felici, dokázal to během těch pěti let, kdy se o ni ucházel, nahlédnout ze všech možných stran. Žádný spisovatel myslím nenalezl tolik tak přesných slov pro to, jak je rodinný život neslučitelný se životem zasvěceným psaní. Život ve společenství, ten, který Kafka tak obdivoval a po kterém v osobě Felice toužil, vyžaduje nějaký základ, něco pevného, o čem se nepochybuje. Přijatou jistotu, budování, chcete-li. Je to cesta v nějakých hranicích, odněkud někam. Jako vychovávání dětí. Ale psaní požaduje po člověku pravý opak: nechat vše otevřené, vše v nejistotě. Začínat stále znovu, stále zpochybňovat. A všechno také nějak vztahovat k sobě, protože bez toho nelze nakonec tvořit. Není to snad sobectví, ale sebestřednost ano a jistá přecitlivělost, sklony k přehánění. Do společenství, jako je například rodina, se to vůbec nehodí.

Na rozdíl od jiných autorů a literárních vědců jste nahlížela na život Felice Bauerové celistvě, zajímalo vás, jaký byl její osud i po Kafkovi, nebyla vám jen prostředkem k dalšímu výkladu slavného autora. Co jste se o té ženě dověděla?

Na to je těžké stručně odpovědět, o tom je právě moje kniha. Ale jisté je, že Kafka v ní figuruje jen ve vztahu k Felici a k ostatním postavám, jeho psaním ani osobou se nezabývám. Zajímalo mne, zda spolu ti dva, Kafka a Felice, mohli být, kdyby se věci vyvinuly trochu jinak a kdyby našli odvahu předběhnout svou dobu a její klišé. Má odpověď zní, že ano, mohli. Hodili se k sobě mnohem víc, než se traduje. Zajímal mě také Kafkův dopad na Felicin život, ale nejen na její. Jednou z výrazných postav knihy je Greta Blochová, která se po válce, když se Kafka stal mezinárodní „celebritou“, proslavila jako matka domnělého Kafkova syna. Vystupuje tu Max Brod, Kafkův nakladatel Salomon Scholem. Ti všichni se objevují až „po Kafkovi“ – což tady znamená hlavně po válce, po holocaustu. Zachraňují z trosek potopené lodi, co se dá. Jsou to všechno uprchlíci, jak se dnes říká. Moje kniha, myslím, až nepříjemně rezonuje s tím, co se dnes děje.

Co máte konkrétně na mysli tou souvislostí s dneškem?

Například uprchlická vlna po nástupu Hitlera k moci připomíná, co žijeme teď. Pocity lidí, kteří vše ztratí ze dne na den, nemohou zůstat doma, protože jim jde o život, ale zároveň nejsou nikde vítáni. To nemyslím samozřejmě jen na Ukrajince, ti zatím docela vítáni jsou. Ale také to má své meze. K německým Židům se například ve Francii také chovali lépe, dokud jich nebylo tolik, že už nevěděli, co s nimi a jak se o ně postarat. Velmi nepříjemně rezonuje také ten vzmáhající se fašismus ve světě, je neuvěřitelné, že se ty stejné triky znovu vytahují, že musíme opět sledovat scénáře vyzkoušené Hitlerem a jeho partou.

Portrét Felice Bauerové vám pomohli vykreslit její syn, vnučka a pravnuk. Píšete, že o minulosti svých předků věděli velmi málo. Jak si to vysvětlujete?

Kniha je potomkům Felice věnována, bez nich by nevznikla. Mou první spojkou byl Felicin pravnuk Joel, píšu o něm v knize, stejně jako o jeho mamince, s níž mne seznámil. Ale samozřejmě naprosto nejdůležitější byl syn Felice, Joelův dědeček Henry. Z rozhovoru s ním vyrostla vlastně celá kniha, z nezodpovězených otázek, které ve mně zůstaly. Je pravda, že ani Joel, ani jeho matka toho o této části své rodiny moc nevěděli.

Život po Kafkovi je pro vaše postavy zároveň životem v nostalgii po předválečné Evropě, v nostalgii po světě, který už není, který přestal existovat v zákopech první světové války. Felice Bauerová odjela z Evropy včas, mohla se vůbec vracet? A co její děti? Přenesl se stesk po vlasti i na ně?

Ten svět přestal existovat spíš během druhé světové války, byl ukončen genocidou Židů. Moje postavy jsou lidé, kteří přežili, ztratili domov, blízké, jedinými svědky jejich bývalých životů jsou vzpomínky, přátelé nebo dopisy. I o tom je moje kniha. O tom, co vlastně drží pohromadě naše individuální světy, naši identitu. O důkazech. Válka a emigrace jsou extrémní situace, ale tohle ztrácení, opouštění zažíváme všichni každý den. I když sedíme doma a zdánlivě se nic neděje. Stále se všechno mění, stále něco ztrácíme, v každém okamžiku. Felice, pokud vím, do Evropy nejezdila, naposled byla roku 1938 v Paříži (zemřela roku 1960 v USA – pozn. red.), tu cestu v knize popisuji. Henry byl velký cestovatel, jezdil pravidelně do Evropy, ale Německu se vyhýbal. Z Berlína musel odejít, když mu bylo 10 let, ze Švýcarska do Ameriky odjel v šestnácti. Když jsme se po mé první a poslední návštěvě loučili, zeptala jsem se ho, zda si v Americe zvykl. Řekl jen: Nikdy.

Dopisy Franze Kafky Felici Bauerové se na veřejnosti objevily relativně pozdě, sedm let po smrti Felice. Motivům a okolnostem, které cestu korespondence k vydání provázely, v knize věnujete nemalý prostor. Vedla vás k tomu i možnost vyvrátit pomocí jejích potomků objevující se nařčení, že s nimi pragmaticky obchodovala?

Nařčení, že s nimi obchodovala, jsem zavrhla hned na prvních stránkách knihy. Dopisy jsou důkazem, o kterém jsem mluvila, něco, co zbylo z potopené lodi. Na těch dopisech, které s sebou za moře odvezla Felice, mě fascinovalo už to, že je vůbec vezla. Chtěla je před smrtí zničit, nikdy je nikomu nehodlala ukázat. Kafka byl v její rodině naprosté tabu. Přesto je s sebou tajně táhla z jednoho konce světa na druhý.

Říkáte, že Kafka se hodil k Felici mnohem víc, než se traduje. Německý publicista Reiner Stach mimo jiné napsal, že v kafkovské literatuře najdeme mnoho významných snah ovládnout údiv nad tímto nepochopitelným Kafkovým rozhodnutím a nad stejně nepochopitelnou zarputilostí, s jakou na něm víc než pět let lpěl. Byla pro Kafku Felice přitažlivá právě pro svou jinakost?

Ta otázka má mnoho vrstev a odpovědí na ni je právě můj román. Ale domnívám se, že Kafka přesně věděl, co dělá, když si vybral Felici, a že ona by za trochu jiných okolností mohla být pro něj dobrou životní partnerkou. Jen by jim do toho nikdo nesměl mluvit a oni dva by museli mít odvahu udělat dohodu, která nebyla v té době v jejich společenské třídě vůbec běžná. To jest, že Felice bude dál v Berlíně pracovat a vydělávat a podporovat Kafku, který se bude tamtéž věnovat psaní. Felici by to nemuselo vadit, měla svou práci ráda, byla úspěšná a stejně – i bez Kafky – s pauzou několika let pracovala po celý svůj život a stále někoho živila. Byla bojovnice. Musela by samozřejmě věřit v jeho poslání umělce. A také by se nějak museli domluvit ohledně dětí, což bylo velmi těžké, protože Kafka děti nechtěl a Felice ano. Třeba by našli nějaké řešení. Felice četla knihy, vážila si jich. Nakonec kromě dopisů s sebou vezla za oceán i malou sbírku knih, které jí Kafka za ty roky naposílal, včetně bible. Nebyla to nějaká zabedněná obchodnice. Milovala také hudbu, její manžel, povoláním soukromý bankéř, hrál výborně na klavír, a kdyby si mohl vybrat, stal by se klavíristou.

Stach ve své kafkovské monografii také uvádí, že Kafka víc než čtyři sta dopisů od Felice spálil. Vy nicméně přinášíte jiný pohled: že si je vyžádala zpět. Tato informace je součástí literární fabulace, nebo jde o nový objev?

Žádné důkazy o tom, že Kafka ty dopisy spálil, neexistují. Běžná praxe tehdy byla, že když se dva lidé rozešli, dopisy si vrátili. Důležité to bylo zvlášť pro ženy, jejichž pověst byla mnohem zranitelnější. Dopisy byly předmět doličný, který mohl, především ženě, která se chtěla vdát, nebo třeba už byla vdaná, jako v případě Mileny Jesenské, pěkně zavařit. Během Kafkova vztahu s Felicí několikrát málem došlo na rozchod a Kafka se v té situaci přímo Felice ptal, zda jí má její dopisy vrátit. Přitom vyjadřuje přání, aby si ona jeho dopisy nechala, chtěl s ní zůstat aspoň v této podobě. Na vaši otázku musím odpovědět, ano, je to fabulace, i když pravděpodobná, důkaz ovšem nemám.

Pouštět se do fabulace v případě Franze Kafky, i když ve vedlejší roli, může být ošidné, fascinace jeho osobností a dílem vydala na mnoho knih, statí, divadelních her… Nemáte obavy, že vám bude vyčítáno, že s historií zacházíte volně?

Vše, co se týká Kafky, je ověřené, domněnka o dopisech byla jediná, kterou jsem si dovolila a která se Kafky týká jen okrajově. Zato je velice důležitá pro moji postavu. Z hlediska kafkologických studií je jedno, kdo Feliciny dopisy spálil. Co se historické pravdy týče, nikdy bych záměrně nemanipulovala fakty. I když i to beletristé dělají. Ale vyplňovat prázdná místa, řídit se intuicí, vtělovat se, to ano, to člověk musí. Jinak by nemohl psát romány inspirované skutečnými lidmi. Aaronův skok, můj první román, byl takový. A Anarchista taky. Ze začátku mě děsila ta odpovědnost, že zacházím s něčím, co se opravdu stalo. Ale teď už se v tom trochu orientuju, jde nakonec vždycky o to, nelhat. Psát pravdivě. Ale to neznamená držet se otrocky známých skutečností nebo se bát odborníků. Ostatně Reiner Stach, kterého zmiňujete, si také vymýšlí. Nahlíží do hlav svých hrdinů, říká, kdo si co myslel, co cítil, beletrizuje Kafkův životopis. Jak může vědět, co si myslela Felice při procházce s Kafkou v zoo? Nemůže.

Erika Zlamalová