Tag: sociologie

Články k tagu

Ve jménu autenticity

Debata o genderové identitě je dnes často zjednodušována na souboj dvou nesmiřitelných pólů – biologického determinismu a kulturní konstrukce. Kniha Budeme, kým jsme? zachycuje tento rozpor v dialogu mezi klinickou sexuoložkou Hanou Fifkovou a filozofkou Terezou Matějčkovou. Tato esej čte jejich výměnu nikoli jako pouhý střet pohledů, ale jako symptom kultury, která hledá nový jazyk pro zkušenost těla a identity. V době, kdy se identita stává nárokem, otázka zní: Co je základem tohoto nároku? A kdo jej má moc potvrdit?

Zaslepená společnost

Připomenul jsem v nedávné úvaze příběh jednoho zaslepení, jak ho vypráví slovenské Divadlo Pôtoň v dokumentární inscenaci Terra Apathy. Pojednává o zaniklé staré slovenské obci (1253) Horné Opatovce (latinsky Terra Apathy de Grana), kde byla v roce 1953 postavena hliníkárna, lidé měli práci, moderní byty, kupovali si pračky, televize, jejich životní úroveň rostla. Jedovaté emise hliníkárny ale postupně vyhubily hmyz, zničily stromy, zvířata trpěla deformacemi, ženám se lámaly kosti, zvýšila se závratně dětská nemocnost. Ekologické škody překročily nakonec práh napravitelnosti a obec byla zlikvidována, lidé vystěhováni.

Stárnout ve staré zemi

V Česku se rodí málo dětí a lepší to hned tak nebude. Takovou perspektivu vykresluje rozsáhlý sociologický průzkum, který vznikl na Masarykově univerzitě. Vyplývá z něj, že klesá počet lidí, kteří plánují mít v nejbližších letech dítě (často z ekonomických důvodů), zároveň roste skupina těch, kdo děti nechtějí mít vůbec. Klesající počet nově narozených dětí je v poslední době často diskutované téma, v – řekněme – alternativních kruzích je momentálně populární teorie, podle níž je za oním poklesem očkování proti covidu.

Stane se z veřejného zdravotního pojištění donucovací aparát?

„Motivovat“ lidi k tomu, aby podstupovali takzvané preventivní prohlídky, se v posledních, aspoň kalendářně, Otázkách Václava Moravce vehementně dožadoval sociolog a člen NERVu Daniel Prokop. Problémy s tím jsou následující. Zaprvé, o žádnou prevenci ve skutečnosti nejde. Prevence nemocí znamená něco úplně jiného než povinné absolvování vyšetření, o které nestojíte, protože to tak vyšlo v tabulkách úředníků, kteří o vás vůbec nic nevědí. Zadruhé, byl by to další klacek k buzeraci obyvatelstva. A zatřetí, ošklivá sestra „motivace“ je „sankce“. Neposlechneš, nedostaneš, nebo dokonce zaplatíš.

Řemeslo vrací úder

Jak slovy dělat věci se jmenuje cyklus přednášek britského filozofa J. L. Austina z roku 1955. Knižně vyšly v šedesátých letech. Vliv měly nemalý, nejen ve filozofii. Autor ukazuje, že slovy jen nepopisujeme ani neinformujeme; slovy lze vytvářet nové skutečnosti. Třeba někoho pokřtít nebo oddat. Proti tomu lze máloco namítat. Ovšem občas má člověk z humanitních věd dojem, jako by si jejich zástupci mysleli, že to platí obecně. Slova realitu vytvářejí a mluvení je samo o sobě cenné. Asi se není čemu divit. Přecenění slova mají humanitní vědy vepsané v základech. Problém nastává, když si i zbytek společnosti myslí, že slovy lze dělat věci.

Mainstream je mrtev, rebel padl s ním

Že se o něčem hodně mluví, neznamená, že to nutně existuje. Takhle se dlouho mluvilo o Bohu, načež nová doba začíná, jakmile se rozšířilo, že to byla – možná – jen konspirační teorie. Začít Bohem, je-li řeč o mainstreamu, se nabízí: Émile Durkheim, zakladatel sociologie, měl za to, že moderna je se sekularizací souznačná. Je totiž definována tím, že svět přichází o Boha a spolu s tím i o jeden typ mainstreamu, jenž společnost drží pohromadě. Povstanou nové mainstreamy, věřil Durkheim. Toto své přesvědčení vyjádřil ve spise Společenská dělba práce (1893). Zde tvrdí, že se nová jednota ustaví díky novému typu práce.

A to se stává, když máš něco rád

Národní hokejová vášeň už přece jen trochu vyprchala a to znamená jediné. Ano, budeme se moudře bavit o fotbale. Za chvíli pravděpodobně budou opět plná náměstí, až slavně remizujeme s Tureckem. Řeč nebude jen o blížícím se mistrovství Evropy, pohovoříme obecně o vzrůstající úrovni tuzemské ligy, aspoň co do mohutných ekonomických injekcí od nových sponzorů a majitelů, o národním stadionu, o něco méně vábném stadionu ve vršovickém Ďolíčku, o tom, jak se samotná hra za poslední dekády proměnila (k horšímu?), a dojde i na věčnou otázku, jestli je fotbal opravdu sport pro simulující metrosexuály. Debatovat do Echa přišli: Petr Nerad, Roman Polom, Matouš Veselský.

Když slova nezabíjejí

Uniknout tomu slovu nebylo možné. Několik dní po atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica jsme dokola slýchali, že společnost je polarizována. Dokladem i příčinou jsou prý agresivní výroky, které v posledních letech ovládly veřejný prostor. Slova působí polarizaci a polarizace působí atentát. Třeba bratislavská radní Lucia Štasselová uvedla, že důvodem atentátu byly nenávistné projevy, což se objevilo i v titulku, který vyšel na serveru Euronews.com. Rovněž v pořadu Newsroom vysílaném v neděli 19. května na ČT24 se diváci od socioložky médií Maríny Urbánikové dověděli, že je chybou příliš se zabývat pachatelem.

Sociální sítě nemohou za všecko

TikTok je ta nejvíc dynamicky rostoucí síť současnosti, velice populární je zvlášť mezi mladými lidmi. Budoucnost TiktToku je ale velice nejistá. Ve Spojených státech byl přijat zákon, který podmiňuje další dostupnost sítě v USA jejím prodejem americkému majiteli, je totiž vnímána jako potenciálně nebezpečný nástroj čínského režimu použitelný jak pro propagandu, tak i pro špionáž. Evropská unie zas zdůrazňuje údajně neblahý a destruktivní vliv TikToku na psychický stav především dětských a dospívajících uživatelů. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl debatoval o (ne)smysluplnosti snah omezit TikTok se sinologem Filipem Jiroušem a antropoložkou Marií Heřmanovou.

Neuvědomujeme si, jak je svoboda slova ohrožena

Do Prahy přijel koncem března zakladatel britské Unie pro svobodu projevu Toby Young. Pozvala ho česká Společnost pro obranu svobody projevu (SOSP) na spuštění prvního ročníku své ceny. Nominace kandidátů – jak hrdinů svobody slova, tak novodobých cenzorů – je otevřena veřejnosti on-line, vítěze i „vítěze“ pak vybere porota složená z několika veřejně známých osobností. Návštěva se časově strefila do kauzy Albatros, v níž stejnojmenné nakladatelství upustilo od vydání českého překladu knihy Nevratné poškození od americké autorky Abigail Shrierové.

Uvězněni v očekáváních

Ten a ten (případně ta nebo to či ti) „nemůže za vaše posraný životy“. Tahle sžíravá hláška se stala pevnou součástí zdejšího diskurzu, poprvé byla, myslím, použita místní Antifou směrem k českým rasistům (Cikáni nemůžou za vaše posraný životy!), během let se v roli toho, kdo „za to nemůže“, vystřídalo mnoho lidí, skupin, jevů. Ty „posraný životy“ jsou ale konstantou, jejich existence je nezpochybnitelná, proměnlivá je jenom skupina těch, kdo je žijí. Ten skutečný viník ale dál zůstává neznámý.

Umřít vlastní rukou

„Sebevražednost se nyní projevuje ve všech civilizovaných zemích s intenzitou zastrašující,“ poznamenává T. G. Masaryk v přelomové knize Sebevražda z roku 1881. Ač Masaryk zvedl téma šestnáct let před francouzským filozofem Émilem Durkheimem, byla to Francouzova monografie, která ustavila souvislost mezi nárůstem sebevražednosti a modernitou. Durkheim titulem Sebevražda z roku 1897 navíc předložil studii, která měla být vzorem pro to, jak se má v sociologii, této mladé disciplíně, pracovat. Jenže jakkoli je to teze svou přímočarostí přitažlivá, neobstojí zcela.

Nástup hry s nulovým součtem

Určitě jste už někdy slyšeli, že Češi jsou závistiví, a možná jste přikývli. Podle průzkumu, který si na toto téma nechala v roce 2014 vypracovat Hypoteční banka, „nadpoloviční procento Čechů považuje závist za typicky český rys a tvrdí, že jsme závistivější než obyvatelé ostatních evropských zemí“. Je to takříkajíc naše uznaná špatná vlastnost. A jakmile je něco uznané jako špatná vlastnost, patří k tomu, že se jí sám snažím nepodléhat. Například teď u módního nebezpečí dezinformací studie potvrzují, že za největší nebezpečí je považují ti, kteří si myslí, že jim sami nepodléhají, zato ostatní ano. Podobně i se závistí – já nezávidím, zato ostatní, jak ti jsou závistiví!

Čtyřicátnické dno

Mládí zestárlo. Mileniálové dosud platili za jeho ztělesnění. Ti nejstarší z nich se však narodili v roce 1980, takže jim táhne na čtyřicátý čtvrtý rok, většina mileniálů jsou třicátníci. A to znamená jediné: buď jsou uprostřed krize středního věku, nebo na ně co nevidět dolehne. Nesouhlasíte? Pravděpodobně máte i vy krizi středního věku spjatou spíš s padesátníkem, který si pořídil nové auto a milenku. Tím jsme u samého problému „krize středního věku“.

Pravidla úspěchu (a slávy)

Bible je krutá kniha, zvlášť ve svých sociologických analýzách. Aspoň takto, tedy jako popis sociálních neduhů, se mnohdy interpretuje výrok z evangelia podle Matouše: „Tomu, kdo má, totiž bude dáno a bude mít hojnost, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má.“ Jinými slovy, bohatí bohatnou, chudí chudnou. Prý se to netýká zdaleka jen peněz: samovolně se rozhojňuje sláva, vztahy a úspěchy. I kdyby si chudí na konexích či výdobytcích polepšovali, relativně k rostoucímu náskoku těch silnějších, jsou bez šance. A co víc, rozhojňující logika platí i ve zlém. Čert prý kálí na jednu hromadu… Dnes je takzvaný Matoušův efekt součástí sociologického inventáře.

Demokracie potřebuje hlas, ale také uši a srdce

Ne každý sociolog má to štěstí, že na základě jeho díla vznikne film. Hartmut Rosa takové štěstí měl. Film Speed / Hledání ztraceného času od Floriana Opitze se zabývá základní tezí myslitelova díla: Zběsilá rychlost nás, moderní lidi, připravuje o radost ze života. Víme, jak zpomalit? „Příští rok budeme muset běžet zas o něco rychleji než letos,“ píšete ve své poslední publikaci. Vy sám jste připraven na vyšší tempo? " Rádi si nalháváme, že příští rok budeme méně pracovat, budeme mít více času (...)."

Šťastnou apokalypsu!

Vyberte si peníze z bankomatu, nakupte konzervované potraviny, nezapomeňte si napustit vanu. Kolem půlnoci nevstupovat do výtahu! Tak zněly směrnice v německých novinách Bild před silvestrem 1999. Hovořilo se o hrozícím počítačovém kolapsu, explozi jaderných reaktorů a padajících letadlech. Globální katastrofa se proměnila v ne-událost. Tedy jak pro koho: ve Slovinsku rezignoval úředník, který svými neurotickými výroky rozkolísal tamější ekonomiku.

Povím vám o sobě úplně všechno

Vystoupit veřejně před třiceti lety s přiznáním, že jste alkoholik, gambler, narkoman či vrah, bylo hodně odvážné. Když o svém problému s alkoholem promluvil v 90. letech herec Tomáš Hanák, byl to pro leckoho šok, nicméně otevřel téma, o kterém se doposud nemluvilo. Dnes se mluví o všem. Před dvěma lety Michaela Duffková vydala knihu Zápisník alkoholičky, získala za ni cenu Magnesia Litera, Blog roku 2019. Psalo se o ní, zvali ji před mikrofon, před kameru, její hvězda vyletěla vzhůru. Přiznání vlastních slabostí se nosí. Do televizních pořadů jsou vedle politiků, umělců a různých expertů zváni ti, kdo se proslavili jen tím, že šli s pravdou ven.

Vy Češi jste pro kapitalismus a to vám chválím

Rainer Zitelmann je renesanční muž: promovaný historik a sociolog, v druhém životě konzultant na trhu s nemovitostmi, autor řady knih, ve svém zatím posledním životě misionář kapitalismu. Financuje překlady svých knih do různých jazyků a jezdí je propagovat po světě. Česky mu vyšly dvě, obě letos: Kapitalismus není problém, ale řešení a Deset největších omylů odpůrců kapitalismu. Zvlášť zajímavá bude pro českého čtenáře ta druhá, Zitelmann totiž do českého vydání připojil kapitolu o postojích Čechů k volnému trhu.

Zemřela socioložka Jiřina Šiklová

Zemřela socioložka, propagátorka genderových studií a signatářka Charty 77 Jiřina Šiklová. Bylo jí 85 let. Její úmrtí serveru Aktuálně.cz dnes potvrdil její syn. Šiklová za normalizace pomáhala dostávat zakázanou československou literaturu z republiky do zahraničí a exilovou literaturu do Československa. Kvůli tomu strávila v roce 1981 rok ve vazbě. Po roce 1989 založila na Karlově univerzitě katedru sociální práce. V plánech přednášek na společenskovědních fakultách v celé ČR prosadila téma problematiky genderu.

Svět se zbláznil nebo co

Nevím, jak teď, ale v minulém století vědci nejen z oboru psychoanalytiky ochotně pracovali s pojmem „pud smrti“. Geniální Sabina Spielreinová objevila v lidské psychice sebedestruktivní pud – neodbytné nutkání k smrti, které označila termínem thanatos, podle jména příslušného řeckého božstva. Sigmund Freud zahrnul thanatos do své teorie nevědomí: „Cílem veškerého života je smrt.“ Karl Menninger ve svém díle Lidská mysl prozkoumal nespočet forem sebezničujícího chování člověka a v každém zjistil přítomnost jakési touhy po smrti. Pud smrti je vlastní také některým větším skupinám, kulturám, společnostem, národům, civilizacím.

Proč euro rozděluje Evropu?

Před týdnem  jsem uváděl některé základní teze německého sociologa Wolfganga Streecka o konci kapitalismu. Chytrých a promyšlených analýz, se kterými nemusíme souhlasit, ale měli bychom o nich vědět, není v éře zábavného žurnalismu nikdy dost, a proto se v této reflektované recenzi vracím k problematice eura. Peníze jsou totiž něco víc než prostředek, díky kterému můžeme nakupovat. Peníze představují svobodu pro ty, kteří s nimi umějí zacházet, ale třeba i základ národní identity. Umíte si představit, že by Švýcaři přešli na euro? Bylo by to ještě Švýcarsko, kdyby se vzdalo svého franku?

Strýček Teardrop: smutný muž s osudem

Střet, jenž se v nějaké míře odehrává v mnoha západních zemích včetně Česka, je často popisovaný jako souboj kosmopolitních elit s „kmenově“ uvažujícími domácími, především z nižších společenských vrstev (kritici takového popisu připomínají, že chování a smýšlení elit může být také založeno na kmenových principech).