Debata o genderové identitě je dnes často zjednodušována na souboj dvou nesmiřitelných pólů – biologického determinismu a kulturní konstrukce. Kniha Budeme, kým jsme? zachycuje tento rozpor v dialogu mezi klinickou sexuoložkou Hanou Fifkovou a filozofkou Terezou Matějčkovou. Tato esej čte jejich výměnu nikoli jako pouhý střet pohledů, ale jako symptom kultury, která hledá nový jazyk pro zkušenost těla a identity. V době, kdy se identita stává nárokem, otázka zní: Co je základem tohoto nároku? A kdo jej má moc potvrdit?

Žijeme ve věku diskurzivních revolucí. Gender, sexualita, identita – vše je předmětem destabilizace, a právem. Tento moment zachycuje epistemologický rozklad ideálu přirozenosti. Žijeme v době, kdy „identita“ ztratila svou samozřejmost a stala se místem sporu. Jak připomíná Matějčková, ve středu debaty o těle a identitě stojí hlubší filozofické napětí, které lze vystopovat až ke karteziánskému dilematu – rozdělení mezi myslí a tělem, mezi vůlí a materiální existencí. Tento pohled předpokládá, že lidský subjekt je svrchovaná mysl schopná ovládat a formovat tělo jako objekt, jako něco vnějšího vůči sobě samé. Tělo je v tomto rámci pasivní hmota, nástroj, který má být v souladu s vnitřní pravdou subjektu. V praxi to znamená, že subjekt je vnímán jako autonomní vědomí, které může své tělo přetvořit, upravit, nebo dokonce nahradit tak, aby odpovídalo jeho niterné identitě. Tělo se stává projektem – materií, kterou lze technologicky i kulturně „napravit“. Tento model předpokládá, že existuje nějaké stabilní, vnitřní „já“, které tělu předchází – že identita je autentický obsah, který má být tělesně vyjádřen.

Jenomže tělo, které obýváme, je zároveň naším i cizím. Musíme se s ním naučit žít – a to je práce, která nikdy nekončí. V tomto smyslu není otázka trans identity výlučná. Je to radikální forma obecnější zkušenosti: že každý subjekt musí projít cestou symbolického vtělení. Znamená to snad, že každý člověk je trans? Ne v sociologickém či identitárním smyslu, ale v hlubším ontologickém významu ano: každý se musí stát tělem, které obývá. Tělo není samozřejmé – je to místo cizosti. A právě zde se odehrává transgrese – ne jako odchylka, ale jako conditio humana. Trans identita je pak zrcadlem lidské situace: napětí mezi tím, co jsme, a tím, co jsme schopni vyslovit. Mezi tělem a symbolickou strukturou, která od nás chce výpověď.

Být někým jiným

Současné debaty o identitě, především v kontextu trans zkušenosti, ukazují hluboké napětí mezi dvěma opačnými pojetími subjektivity a těla. Na jedné straně stojí představa, že identita je formována skrze jazyk a opakování – že je výsledkem kulturních praktik, které lze narušovat, měnit, resignifikovat. Tělo v tomto pojetí není esencí, ale místem, kde se normy opakují – a kde se dá zároveň proti těmto normám bojovat. Proměna identity, včetně trans identity, se pak jeví jako akt svobody, subverze a politického odporu. Na druhé straně však stojí zásadní pochybnost: Co když není možné tělo zcela přetvořit podle touhy? Touha po přetvoření těla tak může být nejen aktem osvobození, ale také výrazem vnitřního nesouladu, který nelze plně vyřešit. Zatímco jeden přístup vidí v opakování a resignifikaci možnost proměny a odporu, druhý upozorňuje na hranice této proměny – na to, že každá identita vzniká v napětí, neúplnosti a bolestné touze po celistvosti. Nejde tedy jen o to, zda lze být „někým jiným“, ale zda je vůbec možné být „někým“ v plném smyslu slova. Na jedné straně je touha po svobodě, po autenticitě, po seberealizaci – tedy po moci mysli nad hmotou. Na druhé straně však tělo klade odpor. Když se subjekt pokouší přetvořit tělo podle své představy, hrozí, že se karta obrátí: že právě tato touha po ovládnutí těla se stane novou formou útlaku – tentokrát ne ve jménu společenské normy, ale ve jménu vnitřní autenticity.

Hana Fifková trvá na tom, že biologie má „propastné“ rozdíly a že zkušenost s tělem nelze nahradit žádným kulturním rámcem. Její ontologické zakotvení (v biologii) je pevné, intuitivní, bezpečné. Pro klienta, který trpí, může být přijetí diagnózy stabilizující. Ale právě zde začíná problém. Fifková se pohybuje v rámci klinické epistemologie, kde kategorie jako „muž“, „žena“, „pohlavní dysforie“ nebo „porucha identity“ mají diagnostický status. Jenže právě jazyk diagnózy, který používá, je sám nositelem moci a normy. V jejím světě je trans identita stále něčím, co se hodnotí, ověřuje, stabilizuje. Klinický rámec sice umožňuje empatickou práci s jednotlivcem, ale neumožňuje hlubší analýzu toho, proč se tyto identity vůbec objevují jako problém. Fifková s mocí pracuje, ale nepojmenovává ji. Nezkoumá, kdo určuje, co je „mužské chování“, proč dívky začaly odmítat ženské role ani jak pedagogika genderu působí v rámci normalizačních institucí. Fifková pracuje s konceptem péče – terapeut, který má pacienta „vést“ skrze jeho nejistoty. Ale v tomto vztahu vzniká asymetrie, která může být i nebezpečná: lékařka rozhoduje, kdy je identita stabilní, kdy není, kdy je důvodná tranzice a kdy jde o „jinou potíž“.

Fifková pracuje s klinickou zkušeností, ale právě tato zkušenost je filtrována autoritativním systémem medicíny, diagnózy a terapie, které samy vytvářejí normativní rámce. Ačkoli Fifková netvrdí, že biologické pohlaví je jediná pravda, často operuje s implicitním předpokladem, že „většina“ je rámec, vůči němuž se výjimky jen vymezují. Tím ale fixuje binární paradigma jako samozřejmost, nikoli jako kulturní a historickou konstrukci. Fifková se nezabývá tím, jak jazyk formuje tělesnost, jak pojmenování a kategorie vytvářejí realitu (např. „diagnóza“, „mužské chování“, „ženské vzorce“). Tento sémantický rozměr zůstává mimo její uvažování, přestože právě on často zakládá stigma nebo validaci. Může to vést k tomu, že tělo se jeví jako přirozené a jazyk jako popisný, nikoli tvořivý. I když Fifková otevřeně mluví o empatii, v některých pasážích působí její přístup k trans mladistvým ochranářsky až podezřívavě. Rizikem zde není nesouhlas, ale implicitní psychologizace identitního hledání. Takový rámec může delegitimizovat zkušenosti těch, kteří nejsou „klinicky čitelní“.

Tereza Matějčková naproti tomu přistupuje k tématu nikoli z hlediska symptomů, ale z hlediska významu. Odmítá dichotomii „přirozené vs. kulturní“ jako sice intuitivní, ale konceptuálně nespolehlivou: „Je důležité setrvat v neřešitelném napětí mezi thesis a fysis.“ Tento postoj není relativistický, ale epistemologicky poctivý: odmítá redukovat složité fenomény na jednu vysvětlující rovinu. Matějčková totiž chápe, že realita je tvořena jazykem – a jazyk není popis, ale výkon. Je to právě Matějčková, kdo v knize klade nejtěžší otázky: Co je identita bez těla? A co je tělo bez jazyka? Matějčková má vynikající cit pro jazyk a filozofickou komplexitu. Její reflexe performativity, normy a identity je ostrá a cenná. V jejím postoji zaznívá epistemologická pokora – nevíme, co je identita, co je přirozené, co je norma.

Tvar rozporu

Touha po identitě není abstraktní – je zakotvena v těle. Ale tělo není prostý nosič, který lze beze zbytku přepsat. Je živým materiálem, který reaguje, vzdoruje, spolupracuje i zrazuje. Mezi tím, čím chceme být, a tím, co nám tělo dovolí, se rozprostírá napětí, jež není překážkou identity, ale jejím předpokladem. Tělo se neustále ozývá: hormonálními výkyvy, cykly, bolestí, touhou, únavou. Není neutrální, není ani nepopsané. Je to tělo, které cítí tlak, když není v souladu s tím, co jazyk říká. Je to tělo, které odmítá tvar, jenž mu byl přidělen – ale zároveň není libovolně tvarovatelné. Trans zkušenost tuto pravdu zpřítomňuje s brutální jasností. Tam, kde většina tělo bere jako samozřejmost, se pro trans subjekt stává předmětem neustálého vyjednávání. Ne jako popření těla, ale jako jeho nevyhnutelnost. Identita pak není výsadou mysli, která si tělo jen přizpůsobí. Každý pokus o přetvoření naráží na materiální podmínky: hormony mají vedlejší účinky, kosti nepovolí každý tvar, pokožka si pamatuje jizvy. Biologická hmota není idea – ale ani její opak, materie.

Medicína tento proces zřídka chápe jako dialog. Často místo toho nabízí klasifikaci, diagnózu, objektivizaci. Kategorie jako „muž“, „žena“ či „transsexualita“ nevycházejí z přírody, ale z historických potřeb moci. A přestože dnes medicína nabízí prostředky pro tělesnou tranzici, činí tak často výměnou za poslušnost – za přijetí podmínek, za potvrzení „autenticity“, které nepatří subjektu, ale systému. V jádru trans zkušenosti však neleží jen medicínský problém nebo jazyková hra. Leží tam zcela obecná lidská zkušenost: že žádná identita nevzniká mimo tělo, ale že tělo je zároveň něco, co nikdy zcela neovládáme. Každý z nás je konstrukcí napnutou přes tělesný limit – a právě v tomto napětí se rodí subjekt. Ne ve shodě, ale v rozporu. Ne v harmonii, ale ve snášení bolesti. Trans identita tuto pravdu nepopírá – naopak ji ukazuje s krutou srozumitelností: být znamená nést rozpor. A tělo, ač materiální, je tím místem, kde tento rozpor nabývá tvaru.

Nárůst trans identifikace mezi dospívajícími, zejména dívkami, vyvolává rozruch – nejen v médiích, ale i v odborné komunitě. Nejde přitom o morální paniku ani odmítnutí trans existence, ale o hlubší otázku: Co vede mladé dívky k tomu, že se neztotožňují se svým tělem a s kulturním obrazem ženství? Je to tlak na výkon, estetická šikana, sexualizovaná kultura? Nebo spíš únik před očekáváním, které s dospíváním přichází? Některé hlasy varují před tím, že se jazyk plurality mění v jazyk normy – že možnost volby genderu se v určitých kontextech stává nevyřčenou povinností volit. Kdy se právo být kýmkoli stává očekáváním, že někým být musím? A jaká zátěž je kladena na dítě, které se má v raném věku rozhodovat o ontologickém vztahu mezi tělem, myslí a společenskou rolí?

Trans identita je zde často redukována na legitimizační rámec – buď z hlediska útlaku a práva na uznání, nebo z hlediska patologie a potřeby kontroly. Obě polohy mají společného víc, než by se zdálo: operují s představou, že identita musí být potvrzena nějakým autoritativním rámcem. Ať už jde o lékařskou komisi, nebo komunitní souhlas, výpověď o sobě je podrobena validaci. Tento rámec ovšem mnohdy postrádá hlubší reflexi tělesnosti, zkušenosti a konfliktu. V diskurzu o „autenticitě identity“ se zapomíná na to, že autenticita není fakt, ale proces – často bolestný, nejednoznačný, nejistý. Matějčková ukazuje, že jazyk trans diskurzu přitom často opakuje starý karteziánský vzorec: Tělo je pasivní hmota, kterou lze přetvořit podle „pravého já“. Tato nová verze dualismu ale naráží na paradoxy – místo osvobození může vést k nové formě normativity: autenticita jako nový ideál, k němuž je třeba se propracovat. Místo aby tělo bylo uznáno jako proměnlivé a ambivalentní, stává se opět předmětem zásahu, korekce, úpravy. Namísto pluralitní a znejišťující debaty o tom, co to znamená být tělem v jazyce, nastupuje imperativ seberealizace.

V pasti dualismu

V tomto smyslu je současný (aktivistický) trans diskurz v Česku často v zajetí stejné logiky, jakou kritizuje: logiky stabilizace, ověřování a výběru identity. Identita se stává nárokem, který musí být uznán – ale přestává být místem neklidu, trhliny, symptomatické pravdy. Jak správně upozorňuje Matějčková, tento diskurz často (byť nevědomky) opakuje onen starý dualismus: subjekt se deklaruje jako suverénní vědomí, které v sobě objevuje „pravé já“ – a tělo je to, co tomuto já překáží, co je třeba přetvořit, aby s ním bylo v souladu. Ve jménu autenticity se tak tělo znovu stává pasivní hmotou, objektem technické korekce. Tento pohyb však není osvobozující – je to obrat do původní pasti: tělo jako problém, mysl jako pravda. Nicméně když se Matějčková opírá o Fifkovou, tento karteziánský rámec nejen neopouští, ale vlastně jej zpřítomňuje: skrze expertní jazyk sexuologie se opět vracíme k představě, že existuje objektivní tělesná „realita“, která má být nějak harmonizována s identitou – ideálně tak, aby dávala smysl nejen subjektu, ale také systému. Subjektivní zkušenost je tak překládána do jazyka normy, diagnózy a korekce – tedy zpět do dualismu, kde duše mluví a tělo je mlčky posuzováno.

To, co zde zcela chybí, je možnost myslet tělo nikoli jako odporující hmotu ani jako pasivní objekt úpravy, ale jako živé, afektivní pole. Karteziánský rámec tento typ tělesnosti neumožňuje – a proto ani neumožňuje pochopit subjekt jako něco jiného než projekt koherence. Filozofická kritika, která zůstává v tomto rámci, byť s nejlepšími úmysly, pak nedává prostor samotné subjektivitě v její nesamozřejmosti. Právě proto je tak důležité nepřevzít expertní rámec jako výchozí půdu filozofického myšlení. Jinak hrozí, že budeme mluvit o těle, ale ne z těla. Že budeme mluvit o identitě, ale ne skrze její neuchopitelný vznik. A že budeme filozofii chápat jako potvrzení smyslu – a nikoli jako prostor, kde se smysl může ztratit, rozpadnout nebo být odložen.

Rozhovor mezi Hanou Fifkovou a Terezou Matějčkovou se na první pohled tváří jako otevřený, naslouchající a empatický dialog o složitém fenoménu identity. Jeho rétorika je civilní, nikoli polemická, což mu dodává zdání vstřícnosti. Nicméně pod tímto povrchem se rozprostírá hlubší – a podstatnější – gesto: tichý návrat ke stabilizaci symbolického řádu. Jinými slovy, za fasádou pluralitní diskuse se opatrně obnovuje rámec, který potřebuje jasno, kategorizaci, legitimaci. A právě tím se stává podnětným i nebezpečným zároveň. Ukazuje totiž, jak snadno se může jazyk pomoci stát jazykem regulace. A jak důležité je klást si otázku, nejen co říkáme, ale také z jaké pozice to říkáme – a komu tím dáváme, nebo bereme právo být.