Před sedmadvaceti lety se někde v chodbách Russelovy budovy v komplexu amerického Senátu možná něco stalo. Tehdejší senátor Joseph Biden tam měl sexuálně napadnout Taru Readeovou, která tehdy pracovala v jeho kanceláři. S obviněním ale šla na veřejnost až nedávno. Nadělala s tím problémy Bidenově kampani a vůbec stoupencům Demokratické strany, boj proti sexuálnímu zneužívání a obtěžování je pro západní progresivní levici klíčové téma.
O tom, že Robert Šlachta uvažuje o návratu do veřejného života a že jakýmsi předstupněm bude kniha, se mluvilo několik měsíců. Autorem se měl stát redaktor Respektu a dlouholetý specialista na policii Jaroslav Spurný. Ten před dvěma lety vydal knižní rozhovor s Karlem Randákem, vůči bývalému řediteli rozvědky neobvykle vstřícný. Se Šlachtou nakonec jeho knihu napsal další novinář s bezpečnostní specializací, Josef Klíma. Přístup k hlavnímu hrdinovi zůstal i tady nekritický.
Je to zoufalé, přestože se už konečně ozývají rozumné a varující hlasy, že tento způsob léčení bude horší než nemoc a patří jim za to velký dík, zejména lékařům Václavě Adámkové (Seznam TV), Janu Hnízdilovi (Aktuálně.cz), prof. Pavlu Kolářovi (Seznam.cz), imunoložce Lucii Kotlářové (LN), ekonomům Zdeňkovi Tůmovi a Mojmíru Hamplovi (HN) a nepochybně i dalším, které jsem nezachytil, všechno marné. Náš psychicky labilní premiér nejpřísnější karantény na světě, ačkoli patříme k nejméně nakaženým zemím v Evropě, chystá další měsíc nouzového stavu, kterým pohřbí českou ekonomiku.
Velká neznámá, tak se dá zvenčí hodnotit Igor Matovič, který vyhrál slovenské volby a stejně jako Andrej Babiš se hlásí k tomu, že není tradičním politikem. Kravatu nosí jen zřídka a nepřeje si, aby jej ostatní lidé oslovovali jako předsedu, ale žádá všechny, aby mu říkali Igore. Jeho hnutí OLaNO má navíc velmi nejednoznačné ideové zakotvení a zvláštní personální složení, které může v budoucí vládě působit jako časovaná bomba.
Koncem prosince se předčasně vrátil z Paříže, kde tři roky zastupoval českou vládu. Předtím byl náměstkem ministra zahraničí a hned po svém nástupu vyvolal rozruch návrhem přehodnotit zahraniční politiku státu ve věci podpory lidských práv. Petr Drulák (47) je levičák – a současně enfant terrible české zahraničněpolitické obce.
Jsme uprostřed sjezdové sezony. Své setkání si odbyli Piráti, ODS i lidovci. Bylo to představení vnitrostranické demokracie v praxi. Hlasování, náhle rebelie, občas i chaos. Většinou však šlo o projevy, jednání a nějaké ty zákulisní dealy. Celkově to byla spíš nuda, která většinového voliče příliš nevzruší. To v zahraničí právě probíhá ostrý souboj ve dvou starých, vážených a zavedených stranách a slouží jako příklad, že i demokracie občas může být příliš.
Ze tří uchazečů o místo předsedy KDU-ČSL na volebním sjezdu 25. ledna je Tomáš Zdechovský papírově outsider. Kampaň také nevede z místa poslance české sněmovny, ale z Evropského parlamentu. Týdeník Echo s ním hovoří o konzervatismu, evropské klimatické politice, Babišovi, seznamech homosexuálů i o tom, jak čelí výtkám z populismu.
Zdá se, že kulturní války plnou silou dorazily do Česka.
Už příští sobotu čeká občanské demokraty kongres, poslední volební kongres před volbami do sněmovny. Ty se mají konat na podzim 2021. Modří tak hypoteticky mají poslední možnost polít se živou vodou. Protože zřejmě jen nejužší vedení necítí, že by se tato strana, kdysi se vyskytující hodně nad dvaceti, ale i třiceti procenty, potřebovala radikálně probrat. Na otázku, jestli za rok může být vyzyvatelem Andreje Babiše ODS, když se není schopna dostat přes 15 procent v průzkumech a bývá pravidelně pod Piráty, zní upřímná odpověď: Ne.
Žádné selhání vlády Andreje Babiše ani žádný z dlouhé řady jeho skandálů neoslabí podporu ANO u obyvatelstva. Tak zní povzdech občanů, kteří ztrácejí trpělivost s poměry a chtěli by změnu. Jinými slovy, Češi se seznamují s tím, jak funguje populismus a jak efektivně se dokáže udržet u moci. Teprve rok 2020 ukáže scénář, jak populisté u vlády končí.
Leitmotivem českých politických komentářů a analýz v uplynulém roce byla neotřesitelná dominance Babišova hnutí ANO v průzkumech veřejného mínění, již nijak zásadně neovlivnily ani různé premiérovy kauzy, ani mohutné demonstrace proti současné vládní garnituře.
Někdy na první pohled bezvýznamné události mohou mít nedozírné následky. Možná naprosto nejvlivnějším činem dvacátého století byla vražda habsburského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este.
Celebrita, která se proslavila na mnoha frontách. Emma Smetana byla jednou z tváří Novy, odkud však za nepříjemných okolností odešla. Dnes je moderátorkou DVTV a působí ve své kapele, se kterou je aktuálně na turné. Pozornost na sebe upoutala i letos na jaře, když se vyfotografovala s hořící katedrálou Notre-Dame v Paříži. Její snímek se stal objektem lidové tvořivosti. Smetana se v rozhovoru pro Týdeník Echo rozhovořila i o tom, jak těžké období to pro ni bylo.
Týden po ustavujícím sjezdu v Brně trávili Václav Klaus a jeho první místopředsedkyně Zuzana Majerová na cestách, v autě, s nímž objíždějí okresy a zkoušejí vzbudit zájem o své hnutí. Zatím je Trikolóra v průzkumech pod pěti procenty, nicméně její předseda se podle CVVM stal nejdůvěryhodnějším politikem v zemi. Kde na politickém spektru se chce Trikolóra usadit? V programu má vedle klasicky pravicových a konzervativních hesel i teze, na něž mohou slyšet voliči levice. Stejně tak není zřejmé, jaký vztah zaujme k ANO, jehož místopředseda Petr Vokřál na sjezdu v Brně vystoupil a naznačil možnost povolební spolupráce. Ovšem Trikolóra má v programu kategorické zrušení EET a biopaliv, nejvíc z českých stran vystupuje proti dotacím. Prostě samé otázky.
Na svatého Václava si Václav Klaus mladší naplánoval ustavující sněm svého nového hnutí Trikolóra, které založil poté, co byl vyloučen z ODS. Spolu s ním ulicemi Brna pochodovaly mažoretky, snadno karikovatelný symbol. Trikolóra je přesně ten typ projektu, na němž se okamžitě projeví sympatie většiny novinářské obce. Bohužel nejen v názorových článcích, ale i ve zpravodajství. Když mainstream někoho nemá rád, bias proniká do každé věty, do titulku, do výběru fotografie. Chcete-li vidět kontrast, využijte podzimních slev a vyjeďte si do Maďarska.
Kulturní válka. Rozdělená společnost. Sociální bubliny. Těmito výrazy se nejčastěji popisuje ztrácející se schopnost a ochota mluvit s lidmi, kteří nesdílejí naše názory, hodnoty a vidění světa. Právě ta rozkládá důvěru a soudržnost mnoha zemí Západu. Oslabuje ho a připravuje ho o jeho civilizační náskok. Vnímání společnosti čím dál víc připomíná to, co bývalo dřív vyhrazeno subkulturám nebo módním trendům.
Ačkoliv Jaroš přiznal, že prožívá osobní krizi, protože sen vstoupit do politiky měl od mládí a projektu už ledacos obětoval, šili do něj nemilosrdně.
Nejvážnější společenské boje dneška se vedou v širším slova smyslu na kulturním poli a hranice rozdělení v nich probíhá jinudy než dřív. Přetrvává představa, že politická pravice je strana bohatých, zatímco levice zastupuje zájmy těch chudších.
Ministerstvo kultury sídlí v Nostickém paláci, v jedné z těch krásných malostranských budov, které si po Bílé hoře postavila cizácká šlechta, jež pro nás, i když jsme o to jakoby nestáli, vytvořila barokní atmosféru Prahy. Po roce 1918 aristokrati nejprve většinou zchudli, takže mnohé paláce buď prodali, většinou státu, nebo je pronajímali třeba jako ambasády. Po válce jim ty zbylé sebral stát všechny, čímž se uvolnilo místo pro nějaký úřad.
Ještě v první polovině 20. století bylo možné hovořit o třech hlavních politických proudech nebo formacích. Socialismus, liberalismus a konzervatismus. Ten první byl kolektivistický, zápasil o emancipaci dělníků, osmihodinovou pracovní dobu, bezpečnostní a hygienická opatření, zákaz dětské práce, zdravotní pojištění. Ten druhý, individualistický, bojoval za republiku, za autonomii jedince nad tradicí a normativním nátlakem společnosti i církve, za demokracii národního státu. Konzervatismus hájil konstituční monarchii, tradiční ctnosti a usiloval o rovnováhu mezi svobodou jednotlivce a kolektivní tradicí.
Předem je jisté, že se osobností podzimu stane britský premiér Boris Johnson, který je připraven dokončit brexit bez dohody s Evropskou unií. Stejnou pozornost ještě vzbuzuje šéf italské strany Liga Matteo Salvini, který chce prosadit předčasné volby, stát se premiérem a zbavit svou zemi krunýře sterilních úspor, který jí ordinuje Brusel.
V dubnu se Vít Rakušan stal předsedou hnutí Starostové a nezávislí (STAN) a o dva měsíce později svým vyjádřením o nutnosti postavit vůči Andreji Babišovi jakési „Občanské fórum 2.0“ prozradil, že na pravici a ve středu se intenzivně jedná o předvolební koalici. Na rozdíl od roku 2016, kdy se stejnou myšlenkou přišel Miroslav Kalousek, tentokrát šéfové stran dávají najevo ochotu se dohodnout.
Velký byznys býval tradičně velmi konzervativní. Právo, řád, stabilita, důraz na výkon a osobní zodpovědnost, oceňování odvahy a rizika byly hodnoty, které měla většina lidí, již se pustili do podnikání a byli v něm úspěšní, tak zvnitřněné, že se staly součástí jejich DNA.
Konečně získalo jakýsi smysl odstranění Václava Klause ml. provedené vedením ODS letos v březnu. Zdůvodňovalo se nejdřív Klausovým příměrem nesvobody v jednání, kterou má vůči EU česká sněmovna, s židovským výborem vůči nacistům; pak zase předseda strany Petr Fiala řekl, že takové vysvětlení je směšné, že to byl programový rozchod. Teď si můžeme myslet, že Klaus musel být odstraněn jako překážka pomalu se rodící pravostředové koalice. Fiala ji charakterizuje jako „konzervativně-liberální“. O tomto volebním bloku už se v zákulisí mluví a jedná nějaký měsíc. Klaus by v takovém souručenství, které bude mít kompromisní, tedy nijaký postoj vůči Bruselu nebo dalšímu kolu iracionálního boje EU proti tzv. klimatické změně, narušoval programovou shodu. Křehká bude dost i bez něho.
Nenávist se v této době nesmírně rozmohla. Nenávidět je nyní neobyčejně snadné. Stačí jen málo, a už nenávidíte. Nejste úplně stoupencem multikulturalismu a poněkud vás děsí demografický vývoj v mnoha zemích Evropy, již nenávidíte jiné rasy. Máte přece jenom nějaké rozpaky nad sňatky homosexuálů (já jsem přitom pro), už jste homofob, samozřejmě nenávistný.
Kým bude nejmladší žena zvolená do amerického Kongresu Alexandria Ocasiová-Cortezová? Tím, kdo prorazí novou cestu americké levicové politiky pro příští desetiletí? Anebo bude mít pravdu spíš její stranická kolegyně z Wisconsinu Tammy Duckworthová, která sarkasticky poznamenala, že „to je budoucnost Demokratické strany – v Bronxu“?
Druhý Conquestův zákon o politice praví, že „jakákoliv organizace, která není explicitně pravicová, se dříve nebo později stane levicovou“.
Předseda německých opozičních svobodných demokratů (FDP) Christian Lindner zahájil svůj páteční proslov na stranickém sjezdu v čínštině. Chtěl tím údajně zdůraznit vzrůstající vliv této mocnosti ve světě. Podle něj se příští generace Němců bude vedle angličtiny muset učit také čínsky. Německý tisk se pozastavuje nad tím, že kongres sponzorovala čínská firma Huawei.
Po pádu Berlínské zdi se zdálo, že socialismus byl definitivně odsunut na smetiště dějin, a to celosvětově. To slovo bylo zdiskreditované nejen ve východní Evropě, v zemích, jež se oficiálně za socialistické prohlašovaly. Ztratilo přitažlivost i v rozvojovém světě. Sovětský blok, jenž se nabízel mnoha těmto zemím jako spojenec a dodavatel vojenské i hospodářské pomoci, najednou neexistoval a s ním splaskl i socialismus jako alternativa. V západním světě byli tou dobou u moci Bush, Thatcherová a Kohl, kteří nelenili a ideologický rozměr pádu komunismu zdůrazňovali.
Mourir pour Dantzig? se jmenoval slavný článek ve francouzských novinách v září 1939, ve kterém byla položena falešná otázka, zda Evropanům stojí za to umírat za nějaký přístav kdesi na Baltském moři. Kdo Gdaňsk trochu poznal, už si na tu otázku dávno odpověděl, že ano, že za jistých okolností, ne snad nutně doslova, lze aspoň symbolicky „zemřít pro Gdaňsk“. Tedy za tu touhu a zvláštní kouzlo, kterým to neopakovatelné město vyzařuje. To kouzlo je obsaženo v jeho poraněné, ale přece jen hojené a obnovované historické kráse, v jeho bouřlivé historii, a hlavně v jeho romantické nepoddajnosti.
