Nový insolvenční zákon zkrátil dobu oddlužení z pěti na tři roky. Reakce na tuto změnu jsou, předvídatelně, extrémně různorodé: od striktního odmítnutí (morální hazard, poškození věřitelů) až po nadšení z toho, že lidé zatížení dluhovým břemenem nebudou mít tak silnou motivaci pro to, schovávat se v šedé zóně ekonomiky. Vyvážený pohled je, jako obvykle, někde uprostřed. Je pravda, že existují zcela bezohlední dlužníci, kteří si z půjčování a nevracení udělali sport, ne-li živnost.
Když se roku 1783 v horkovzdušném balonu poprvé vznesli k nebi lidé, byli to šlechtici Pilâtre de Rozier a François Laurent d’Arlandes. Jejich nádherná montgolfiéra byla pošita zlatem a hedvábím a ozdobena nádhernými ornamenty včetně portrétu krále. Prostě elegance vlastní starému královskému režimu, který, i když už mlel z posledního, nikdy nedělal estetické kompromisy. Rychlý střih o čtvrttisíciletí později – a situace se proměnila; jediné balony, o kterých se píše, vypouští Severní Korea, a to směrem k Jižní Koreji, a plní je odpadky, exkrementy atd. Vzhledem k tomu, že ve vysoce pokrokové a moderní Severní Koreji se pole stále ještě hnojí lidským… hnojivem, jde o pořádný biohazard, plný parazitů
V malé středoafrické zemi jménem Rwanda se schyluje k volbám. Kandidáti jsou tři, skutečný ovšem jen jeden: Paul Kagame, faktický vládce země od roku 1994 (a formální prezident od roku 2000). V minulých volbách získal pěkných 98,79 procenta hlasů, což vůbec není podezřelé. Ani letos to nevypadá na méně než 97 procent; co by za to Petr Pavel nebo Donald Trump dali… Legrácky stranou, Kagame je ten nejmíň typický a nejhůř „zpracovatelný“ druh diktátora: poměrně osvícený a schopný jedinec, který dokáže své horší stránky držet na uzdě.
Při veškerém evropském politickém kvasu je lehké na to zapomenout, ale i mimo Evropu se dějí zajímavé věci. O Latinské Americe málokdy uvažujeme jako o součásti západního světa, ale minimálně Chile a Argentina do západního světa nepochybně patří – i když leží tak daleko, že nám „zapadly za obzor“. Obě země jsou vesměs osídleny bělochy evropského původu, s jen nepatrným podílem indiánského obyvatelstva. Ještě důležitější než etnické složení je však politická afinita – jak Chile, tak Argentina „dovezly“ svoji politiku ze zemí západního světa
„Bratře, nepřipojil jsem se k odboji proto, abych pak byl chudý,“ řekl roku 2004 až příliš upřímně Smuts Ngonyama, jihoafrický diplomat a mnohaletý člen Afrického národního kongresu. Je to přesně tento přístup, široce rozšířený v jihoafrické elitě, který přivedl „duhový národ“ na pokraj zhroucení.
Rok 1937 byl posledním rokem, kdy se v Evropě násilně neměnily hranice. Ve východní Asii už ale zuřila čínsko-japonská válka, která byla jasným varováním před nadcházející válkou světovou. Španělsko se nacházelo v křečích krvavé občanské války, která sice fyzicky nepřekračovala hranice země, ale evropské národy ji se zaujetím sledovaly. Němci si na baskickém městě Gernika „otestovali“ hromadné bombardování a konstatovali, že „funguje“. Jednotlivé státy si začaly pozvolna vybírat svoji stranu v budoucím konfliktu.
Raptor je anglicky „dravý pták“, symbol rychlosti a síly. Je to také jméno nové série raketových motorů společnosti SpaceX, které mají lidstvu zajistit cestování k Měsíci a snad i dál. (Elon Musk se netají, že jeho cílem je kolonizace Marsu.) Jejich palivem je metan, všudypřítomný a technicky bezproblémový plyn, k jehož přepravě a skladování lze použít běžné plynárenské vybavení. I takový zdánlivě bezvýznamný detail bude jednoho dne zlevňovat provoz budoucí rakety Starship. Plamen, který vzniká spalováním metanu, svou barvou připomíná ohýnek běžného domácího sporáku.
Angela Merkelová seděla na kancléřské židli dlouhých 16 let. Stačilo to k tomu, aby mladší generace Němců neznaly roku 2021 jiného kancléře než ji. Nemajíc rodinu ani žádné zjevné koníčky, žila hlavně politikou a trvalo to velmi dlouho, než ji její kolegové ze špičky CDU přesvědčili, že v dalších volbách už kandidovat nemá. O přesném průběhu tohoto přesvědčování víme jen málo, ale prý to hraničilo s donucením. Za několik let, po něž je Merkelová v politickém důchodu, se základy jejího politického systému stihly rozsypat napadrť.
Pohledem na mapu francouzských departementů lze konstatovat, že Francie změnila barvu. Národní sdružení, vedené do evropských voleb mladíkem Jordanem Bardellou (není mu ještě ani třicet), získalo téměř třetinu všech hlasů, a stalo se tak nejsilnější stranou skoro všude kromě největších francouzských měst. K Francii dodnes patří i několik zámořských území, na kterých se do Evropského parlamentu volí také. Jedním z nich je Nová Kaledonie, která se v posledních dobách dostala do světových titulků kvůli nepokojům hojně podporovaným Čínou a Ázerbájdžánem.
Rouven L., narozený roku 1994, nemohl tušit, jaká smrt jej čeká. Moderní lidé, žijící mezi mrakodrapy, rychlovlaky a neustálým pulzováním gigabitů proudících optickými kabely, vesměs s konceptem svaté války vůbec nepočítají: jejich strašákem je rakovina, infarkt a dopravní nehody. Nicméně osud tomu chtěl a německý policista se uprostřed kulis modernity stal obětí džihádu. Jevu pocházejícího z dob, kdy starý svět ještě neznal Ameriku, Amerika zas nic nevěděla o starém světě a vůbec nikdo ještě neznal pojmy jako „železnice“ nebo „brýle“.
Na okrajích České republiky leží hned dvě města rozdělená státní hranicí. Jedním z nich jsou České Velenice, bývalé nádražní předměstí rakouského Gmündu, oddělené od svého mateřského města jen tenkou a mladou Lužnicí. Tím druhým je Těšín. Na české straně opět leží železniční uzel – o ty železnice ostatně také před sto lety v obou případech šlo – a zdejší Lužnice se jmenuje Olza. V atlasech ji sice najdete pod novodobým názvem Olše, ale to tady nikdo nevypustí z huby, ani Češi, ani Poláci.
Írán sice leží v subtropickém pásmu, ale jeho rozeklané hory, sahající skoro do šesti tisíc metrů výšky, mají klasické alpské počasí: zima, mlha, sníh, občasné ledovce uprostřed studených jezer. Zní to jako seznam podmínek, do kterých se nemá létat vrtulníkem, a tak se přesně do nich vypravila delegace vysokých vládních činitelů na palubě helikoptér, spoléhajících na Alláha, že je ochrání. Buď ovšem zasáhlo nějaké jiné božstvo, nebo snad dokonce člověk (ne nutně úmyslně; náhradních dílů je v embargované islámské republice nedostatek) a jeden ze strojů byl smeten z oblohy.
Hranice mezi Severním Irskem a Irskou republikou bývala „horká“ z důvodu terorismu: leckterý operativec IRA, hledaný britskou policií, ji překračoval proto, aby na druhé straně našel útočiště. A oficiálně neutrální republika nad tím byla ochotna občas přimhouřit oči. Po mírových ujednáních z konce minulého století se ale pozvolna stala klidnějším místem.
Malý arabský emirát Katar, který momentálně hostí exilové vedení palestinského hnutí Hamás, uvažuje, že by se svých hostů nějak zbavil. Jedním z důvodů je asi to, že plánovaná jednání o příměří, která by Katar rád zprostředkoval, se neustále odkládají. Druhým to, že být náhradním domovem pro takovou organizaci vyvolává u západních partnerů určité kontroverze. Ale vyloučit nelze ani třetí faktor, kterým je všeobecná nedůvěra jiných arabských států k Palestincům na vlastním území.
„Chceme chalífát!“ křičeli účastníci demonstrace v německém Hamburku, převážně mladí muži, ale i nezanedbatelné množství řádně zahalených a stranou stojících mladých žen. Jsou-li lidé ochotni sejít se kvůli něčemu na ulicích a křičet to nahlas, je záhodno jim věřit. Máme tedy i v sousedním Německu určitý kontingent lidí, kteří chtějí chalífát, islámský náboženský stát, jehož posledním neúspěšným vtělením byl ISIS v Iráku a Sýrii.
Jedna stará čínská historka má v sobě spoustu moudrosti: Farmáři uteče kůň. „To je ale neštěstí!“ litují ho sousedé. „Štěstí, neštěstí, kdo ví,“ odpoví jim farmář. Druhý den se kůň vrátí a přivede s sebou dva další divoké koně. „To je ale štěstí!“ – „Štěstí, neštěstí, kdo ví.“ – Další den si farmářův syn vezme jednoho divokého koně na projížďku a spadne z něj, přičemž si zlomí nohu. „To je ale neštěstí!“ - „Štěstí, neštěstí, kdo ví.“
Bývalý předseda americké Sněmovny reprezentantů John Boehner svého času na adresu své práce poznamenal, že je dost těžké vézt 218 žab na trakaři a udržet je na tom trakaři tak dlouho, než něco schválí. Současné dění ve Washingtonu tomu odpovídá dokonale. Dnešní nástupce Johna Boehnera se jmenuje Mike Johnson a je to poměrně nevýrazný poslanec z Louisiany, který neměl s „vozením žab na trakaři“ žádné předešlé zkušenosti. Johnson se dostal na svoje místo po třítýdenní „vládě nikoho“
Některé věci jsou „v blízké budoucnosti“ třeba třicet let. Když mi bylo zhruba deset let, psali v Sedmičce pionýrů, že jaderná fúze nám brzy zajistí levnou elektřinu pro domácnosti i továrny; uplynulo pár desítek let a žádné malé Slunce na zemi nemáme, zato ceny elektřiny se občas pohybují ve stratosféře. Z méně civilizačně kritických okruhů můžeme vzpomenout na hru Duke Nukem Forever, která byla ohlášena roku 1997 a nakonec vyšla roku 2011. Čtrnáct let je v softwarovém světě menší věčnost.
V posledních dnech se nad Baltským mořem děje něco záhadného se systémem GPS, problémy s určením polohy nahlásilo více než tisíc letadel. Patrně si nějaká armáda zkouší své rušičky globálního satelitního systému a vzhledem k tomu, že anomálie se koncentrují kolem Kaliningradu, to nejspíš bude armáda ruská. Dá se čekat, že na to spojenci nějak odpovědí. Kolik uživatelů je na to aspoň okrajově připraveno a má nějaký plán B?
V roce 2004 byl Mark Zuckerberg devatenáctiletým studentem na Harvardu a nikdo jej neznal. Už tehdy se rád „vrtal v počítačích“ a měl za sebou menší kampusový projekt „Hot or Not“, webovou stránku, na které měli studenti hodnotit atraktivitu jiných studentů a studentek. (Jak jiná doba – dnes by takový záměr určitě narazil na běsnění progresivců, umocněné tím, že Zuckerberg je heterosexuální muž a Žid.) Jeho další projekt se jmenoval Facebook a jeho záměrem bylo seznamovat studenty Harvardu mezi sebou.
Ve čtvrtek 14. března zemřel nizozemský biolog Frans de Waal, náš velvyslanec u příbuzných. Kterých? Šimpanzů a bonobů, nám nejbližších dvou druhů, které ještě chodí po planetě Zemi. Různých hominidů nám ještě bližších bylo v pravěku dost, ale všichni vymřeli, případně „byli vymřeni“ zásluhou našich předků. Šimpanzi a bonobové, obyvatelé afrického rovníkového pralesa, si s námi tolik nekonkurovali o zdroje, a dokázali tak přežít až dodnes.
Železný zákon internetu praví, že existuje-li něco, bude k tomu na internetu existovat i příslušné porno. Většinou jde o neškodné záležitosti, i když třeba dost okrajové; některé jsou ale považovány za zavrženíhodné celkem univerzálně. Dětské porno se dostalo do trestních zákoníků celého světa a v řadě zemí světa je ilegální i pornografie zahrnující zvířata. Tyto zákony jsou obecně zdůvodněny tím, že ani děti, ani zvířata nemohou s pornografickou produkcí legálně souhlasit, a tudíž jim při natáčení, fotografování atd. vzniká újma.
Společnost SpaceX naplánovala na 14. března další experimentální start nové rakety Starship. Poučeni z předchozích nezdarů… nesestrojili elektrickou kytaru, ale opravili všechny známé chyby a tentokrát doufají, že se do toho vesmíru opravdu dostanou. Sice jen na chvíli, protože cílem testu není dostat raketu na trvalou oběžnou dráhu, ale pokud možno v jednom kuse.
Před třiceti lety, už v rozvíjející se demokracii, zemřel Karel Kryl. Srdce mu vypovědělo službu krátce před padesátým rokem věku – příliš, příliš brzy. Chtělo by se napsat, že ze zklamání nad polistopadovým vývojem, ale to už je možná příliš melodramatické. Přišli jsme o hodně, protože Kryl byl velký básník a zároveň svědomí národa – přesně ten druh svědomí, kterému se v rámci revolucí tleská, aby během pár let začalo lézt vrcholným politikům těžce na nervy. Ale nejen jim.
Před dvěma či třemi lety by se z titulku tohoto komentáře dalo usoudit, že bude pojednávat o jaderné energetice. Ach, ty šťastné a nevinné časy, kdy největším strašákem světa byl covid… Dnes se mluví o tom, že Evropa potřebuje jaderné zbraně k odstrašení agresorů. A dokonce ta myšlenka zaznívá i v Německu, zemi, která až donedávna trpěla vůči všemu atomovému až rituálním strachem. Je to pochopitelná, ale zároveň asi nereálná myšlenka.
Darya Safai je íránská emigrantka, která dnes sedí v belgickém parlamentu. Jak už to často u vzdělaných a sekulárních Íránců bývá, má za sebou vzornou „imigrační kariéru“: po svém příchodu do Belgie se naučila vlámsky i francouzsky, dostudovala zubní lékařství, našla si práci jako zubařka a získala belgické občanství už tři roky po svém příjezdu. Kdyby takhle vypadaly životy průměrných imigrantů z rozvojového světa, patrně by se o ně Evropa porvala, leč nevypadají.
Pojmy „Pákistán“ a „umělá inteligence“ málokdy padají v jedné větě. S nepříliš stabilním státem v jižní Asii si spíš asociujeme pojmy jako „pumový atentát“ nebo „nepokoje“. Ve volbách, uskutečněných teď pod dozorem (a za zásahů) pákistánské armádní junty, nebylo o násilí nouze. Počet mrtvých se odhaduje na čtyřicet. Ale větší vliv měla přece jen ta umělá inteligence, která patrně dopomohla Imránu Chánovi k vítězství.
UNRWA, organizace pro pomoc uprchlíkům zřízená OSN, v Gaze údajně zaměstnávala teroristy, kteří „v druhé směně“ pracovali pro Hamás. Několik osob je vysloveně podezřelých z toho, že se účastnily plánování útoku na Izrael, při kterém 7. října přišly o život stovky osob. Další místní zaměstnanci UNRWA mají v řadách Hamásu aspoň příbuzné – snad až 50 % celého týmu. UNRWA je vesměs financována z rozpočtů západních států. V roce 2022 dostala od dárců 1,17 miliardy dolarů, přičemž jen malá část z této částky šla z kapes bohatých muslimů, většina přitekla z USA a EU.
„If it is not Boeing, I am not going,“ hlásal svého času slogan vlasteneckých cestujících v Americe. „Pokud to není Boeing, nepoletím.“ Největší americký výrobce letadel byl zároveň pýchou národa, vždyť kdo jiný vyprodukoval tak legendární stroje jako 747? Jistě, byly tu i jiné společnosti, jako brazilský Embraer nebo evropský Airbus, ale Boeing byl dlouhá léta králem trhu.
Obří čínská developerská firma Evergrande, která se dostala do neřešitelných dluhů ve výši zhruba 6 bilionů korun, bude zlikvidována. Rozhodl o tom soud v Hongkongu, kde je společnost oficiálně registrována. Po Evergrandu zůstává značné množství již rozprodaných, ale přitom dosud nedostavěných domů, u některých projektů se ani nehráblo do země. Přitom při zvláštní povaze čínského realitního trhu už vesměs ty neexistující byty mají majitele, kteří se zavázali za ně zaplatit a teď ten dluh musejí splácet.
