Při veškerém evropském politickém kvasu je lehké na to zapomenout, ale i mimo Evropu se dějí zajímavé věci. O Latinské Americe málokdy uvažujeme jako o součásti západního světa, ale minimálně Chile a Argentina do západního světa nepochybně patří – i když leží tak daleko, že nám „zapadly za obzor“. Obě země jsou vesměs osídleny bělochy evropského původu, s jen nepatrným podílem indiánského obyvatelstva. Ještě důležitější než etnické složení je však politická afinita – jak Chile, tak Argentina „dovezly“ svoji politiku ze zemí západního světa. Včetně všech jejích patologií.

Tento způsob zacházení s penězi nakonec loni způsobil masivní inflaci, jež přivedla k moci Javiera Mileiho, politického nováčka z libertariánské části spektra. Milei kandidoval se slibem, že celý perónovský populismus rozbije na trosky a nahradí ho funkční tržní ekonomikou; symbolem tohoto odhodlání byla motorová pila, kterou mával na svých mítincích. A většina Argentinců, udolaná nekonečnou krizí ekonomiky, mu ten mandát svěřila.

Po půl roce drastických reforem jsou vidět první výsledky. Pekelná inflace spadla zpět na snesitelnou úroveň; argentinská měna je sice stále ještě skoro bezcenná, ale aspoň už tu cenu dále neztrácí. Stát, který se zbavil řady závazků, dokázal po mnoha letech poprvé hospodařit s rozpočtovým přebytkem (znáte vůbec to slovo, strážci kasy české?). Začalo se dařit lépe vybírat daně a cla.

Šoková terapie ale zároveň utlumila ekonomiku. Má-li Milei uspět, musí dojít k jejímu oživení, a to pořádnému oživení – pár procent nebude stačit. Voliči jsou ochotni strpět mnohé, ale to utrpení se nesmí táhnout příliš dlouho. A zatím není nijak jasné, zda se argentinská ekonomika dokáže po desítkách let špatné správy vzpamatovat dřív, než doběhne další volební cyklus. Perónismus je starý zhruba osmdesát let. Jím způsobené škody se nedají opravit během roku či dvou.

Vyplatí se sledovat Mileiho zápas o oživení Argentiny, protože jednoho dne něco podobného může čekat i nás. Fialova vláda, teoreticky středopravicová, vesele dále buduje dotační socialismus. Rukou natahujících se po státním měšci přibývá každým rokem, zatímco ekonomika stagnuje, a zvýšené výdaje se tím pádem nedají zaplácnout ze zvýšeného výběru daní. A nikdo, pranikdo ve Strakově akademii není ochoten na tuto situaci vzít motorovku, ba ani lupenkovou pilku z dětského železářství ne. Je pohodlnější nechat věci běžet, jak jsou, dále se zadlužovat, případně pátrat po tom, jak ještě víc obrat daňového poplatníka. Vždyť zatím nastává den daňové svobody „teprve“ ve třetině června, jistě to půjde natáhnout aspoň ke svaté Anně, že?
Odkládaná reforma bude o to bolestivější. Právě jako v Mileiho Argentině.