Kniha „slamera, básníka, moderátora, hudebníka a pedagoga“ Filipa Koryty Falknov Calling je nakladatelem představena jako „prozaická prvotina“. Autor ale není začátečník, v oboru české slam poetry je v jistém smyslu pojmem: vystupuje jako Dr. Filipitch a vyhrál několik mistrovství. Slam je veřejná recitace vlastních textů za účelem rozhicování spřízněného publika: ocitne-li se tam někdo nenaladěný, většinou tomu moc nerozumí a moc se nebaví, přestože ostatní se kácejí smíchy.
Jednou mu kolega v nadsázce řekl: „Socha má být vážná a tvrdá, ty je děláš veselé a měkké, to nejsou sochy.“ Kurt Gebauer toho naštěstí nedbal a dál vytvářel objekty, které působí, že je s nimi člověku lépe. Jsou nejen měkké a veselé, ale také živé a vtipné a přátelské – tedy ne všechny, na takové trpaslíky si musíme dávat pozor.
Před sto lety, 21. ledna 1921, se v New Yorku konala premiéra prvního celovečerního filmu Charlese Chaplina (1889–1977) Kid. Měl ohromný úspěch. Lidé brzy obléhali biografy po celých Státech, a když se film dostal do Evropy, opakovalo se to: Chaplin s ním přijel do Londýna na jaře a byl to triumfální návrat ztraceného syna, v Paříži ho prohlásili za svého, Charlot, Karlík mu říkají dosud.
Za 1,3 miliardy korun by měla Národní galerie Praha postavit v pražských Jinonicích nový depozitární areál. Galerie to dnes uvedla v tiskové zprávě. Stavba by měla stát do sedmi let od zahájení projektu. Areál podle návrhu studia JIKA-CZ nabídne mimo péči o umělecká díla také veřejně přístupnou část – otevřený depozitář a veřejné edukační programy.
Na internetových stránkách východoslovenské aukční společnosti Darte se na konci roku 2010 objevila atraktivní nabídka: obraz Emila Filly Zápas býka se lvem. Vyvolávací cena: 300 tisíc eur, tedy přibližně 7,5 milionu korun. Na opačném konci světa, v kanadském městečku Campbell River na ostrově Vancouver Island, si zprávy všimla Zdeňka Hásková. Ve svých 104 letech si stále udržovala přehled o všem, co se děje v zemi, ze které pochází. Tedy pro ni v Československu. „To je náš obraz! Ten, co jsme ho měli nad pianem a skončil schovaný za skříní!“ zavolala na svou dceru.
Jednou z mála pražských galerií, které nepostihla koronavirové opatření, je Avoid Gallery na vltavské náplavce. A to díky tomu, že je celá ponořená do prostoru, do nějž lze nahlížet velkým vypouklým oknem. V ní je od září vystavena zvláštní, dalo by se říct magická sešlost tajených soch: jelen, rohaté ženy, jacísi tajemní ptáci, v pozadí barokní krucifix… Výstava se jmenuje Par Force a jsou to díla sochařky Pauliny Skavové, která má zálibu v amatérském boxu, což je na jejích sochách znát.
Mnoho diváků po celém světě minulý týden pro jednou ocenilo koronavirové restrikce – bylo díky nim snazší najít si prací nerušených deset hodin na sledování čtvrté sezony britského seriálu Koruna. Nejdražšího britského televizního projektu v dějinách, který postupně zachycuje vládu královny Alžběty II. od jejího nástupu do časů blízkých současnosti (děj závěrečné šesté sezony má končit někdy na začátku tohoto století).
Jsou dvě základní otázky českého malířství soustředěné v jednom obraze. Kdo byla Mánesova Josefina a kam jí zmizela bradavka. Měla by být na levém ňadru, které je prostě jen takovým krásným růžovým oválem, ale není tam. Pravé je anatomicky v pořádku, je z profilu a věc se tam jasně rýsuje. Levé prso je však jako tvář bez oka. Nebo bez úst. Argument, že je ňadro na onom místě zakryto draperií, neobstojí, neboť je z větší části odkryté, a tedy by mělo být kompletní. Ale není. Jen se na ten obraz podívejte. Proč to tam Mánes nenamaloval? Měl k tomu nějaký důvod. Znamená to něco?
Státní cnu za literaturu dostal Michal Ajvaz, za překlad Blanka Stárková. Ceny ministerstva kultury obdrželi mimo jiné in memoriam režisér Miloš Forman a také Jiří Tichota z folkového Spirituál kvintetu a bývalá umělecká ředitelka a nyní umělecká poradkyně Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech Eva Zaoralová.
Zájemci o světové výstavy Rembrandtových děl či retrospektivy Mikuláše Medka měli šanci vidět unikátní projekty jen na několik dní, v pondělí je zarazilo nařízení vlády.
Alicja Knastová z Polska bude novou generální ředitelkou Národní galerie v Praze (NGP). Jméno vítěze výběrového řízení oznámil ministr kultury Lubomír Zaorálek (ČSSD). Ve finále výběrového řízení byli ještě ředitel galerie Plato Ostrava Marek Pokorný a Jiří Fajt, který už na pozici ředitele NGP pět let působil.
Dlouhá léta mi nad stolem visel plakát Medkova abstraktního obrazu Svatý voják: krvavý hrob nebo snad ohnivé okno ve zlatém plechu, v němž planuly jakési ohnivé šifry. Asi bych nebyl schopen říct, co vlastně znamená, ale hleděl jsem na něj v úctě, že ho dělal Medek, svatý Mikuláš, malíř s pověstí prokletého martyra z jedné z těch rodin, které se do komunismu vůbec nehodily. Medek byl, i díky svému legionářskému otci a bratrovi v Hlasu Ameriky, i mnoho let po své smrti „nejzakázanější moderní klasik“, jméno obestřené nimbem tajemna a mimořádnosti. Když se koncem osmdesátých let konala v Roudnici nad Labem jeho velká výstava, jako by praskla železná obruč.
Českou kulturu a sport čekají perné časy, jelikož se hromadné akce, na nichž jsou umělci i sportovci životně závislí, stávají obětním beránkem boje proti koronaviru. Stále další hudební kluby informují, že jsou nuceni ukončit svojí činnost, umělci i technici si zase musí hledat práci v jiných odvětvích, protože další vlna opatření je pro ně decimující. Zatímco většina hudebníků vzdala podzimní sezonu již v minulých týdnech, nová nařízení povedou k poškození divadel, především těch muzikálových. Podobně složitou situaci musí řešit také sportovní kluby, které se znovu budou muset obejít bez příjmů ze vstupenek.
Jak by asi vypadalo poválečné české výtvarné umění, kdyby do něj po roce 1948 nevpadla státní ideologie a neodklonila jej směrem, kam předtím české umění vůbec nesměřovalo, tedy zjednodušeně řečeno ze západu na východ?
Dlouholetý vedoucí kurátor sanfranciského muzea moderního umění (SFMOMA) Gary Garrels byl minulý týden nucen vzdát se své pozice po prohlášeních, že odmítá omezovat shromažďování a vystavování děl bělošských umělců a umělkyň. K rezignaci ho dohnala petice zaměstnanců muzea. Informaci přinesl umělecký web Artnet News.
Ve věku 69 let zemřel dnes v Praze po nemoci historik umění, památkář a pedagog Jiří T. Kotalík. ČTK to dnes řekl rektor Akademie výtvarných umění Tomáš Vaněk. Kotalík na akademii vyučoval čtyři desítky let a školu také v letech 1997 až 2003 a poté 2010 až 2014 jako rektor vedl.
Díla britského anonymního street artového umělce Banksyho se v pátek v rámci výstavy TheWorld of Banksy poprvé objevila v Praze.
To najdete podle krákorání, pořád to tam krákorá, maj tam takovýho havrana na zdi… Poradila mi bledá kustodka, když jsem zadýchaný vystoupal do čtvrtého patra (zásadně nejezdím výtahem, neboť mi kabiny připomínají rakve) Veletržního paláce, toho podivuhodného stavení v ponurém a v ty dny vylidněném městě Praha, které jako by čekalo na svůj ortel. Mým cílem byla návštěva výtvarných výtvorů, jež měly čerpat z díla a představivosti mého drahého přítele, geniálního alkoholika a amorálního narkomana, umělce a vagabunda, nejprohnanějšího pisálka a nejnápaditějšího sedmilháře, literárního hochštaplera a nejnadanějšího básníka, lumpa i anděla, dlužníka a marnotratníka, nejvtipnějšího chlapíka a zároveň nejnešťastnějšího ztroskotance z východního pobřeží, no prostě nesmrtelného Edgara Allana Poea…
Rytec Tomáš Lesser ze světově proslulé sklárny Moser obdržel za svou práci vysoké francouzské státní vyznamenání a stal se tak rytířem Řádu umění a literatury. Ocenění si přebíral spolu s dalšími devíti umělci z rukou francouzského ministra kultury. Zařadil se tak po bok například režiséra Jiřího Menzela, fotografa Jana Saudka či malíře Adolfa Borna.
Plastiky kolem cest, sochy ve vestibulech metra či malby v nádražních budovách.
Durynsko je malá a malebná spolková země, která se dostává do celoněmeckého, natož evropského zorného pole spíš výjimečně. Člověk tedy rád využije tamější politické krize, jaká ji zastihla minulý týden, aby napsal o jejím nejslavnějším obyvateli, což má v úmyslu delší dobu. Je jím samozřejmě Johann Wolfgang Goethe, který navždy spojil Výmar a Durynsko se světovou kulturou.
Ten, kdo chce poslouchat zpěv a řeč Jana Wericha po dobu víc než padesáti hodin jen se čtyřmi docela kratičkými přestávkami nutnými k výměně CD v přehrávači, může tak učinit docela snadno. Vyšla totiž kolekce pěti desek ve formátu MP3 zachycující „scény, předscény, rozmluvy, úvahy, zpěvy a pohádky“ v podání druhé poloviny značky V + W, proslulé už krátce po svém vzniku v roce 1927 a dodnes snad rozluštitelné většinou dospělé české populace.
Sbírat acháty znamená nachodit kilometry v oraništi či v korytech potoků. Zda je uvnitř nalezeného valounu opravdu achát, s jistotou nepozná nikdo. Okamžik pravdy, kdy se řezaný kámen rozpůlí, není ale jen vyvrcholení napjatého očekávání, je to doslova mystická chvíle. Jste první, kdo vidí jeho vnitřní kresbu.
Revoluce se před sto lety odložila na neurčito. Aspoň tedy v Československu, které se z válečného kolapsu vzpamatovalo ve střední Evropě nejdřív a už začátkem 20. let startuje k hospodářské prosperitě. Ta není sice úplně pro všechny, ale rozhodující většina lidí ji přece jen pocítí, což je vždy nejdůležitější. Dobré časy skončí těžkou krizí v roce 1931, ale těch deset let bude docela příznivých a veselých: byla to, řečeno parafrází Teigeho knihy o klaunech a groteskách, „republika, která se směje“.
Jindřich Vybíral je historik architektury se zaměřením na 19. století a klasickou modernu. Vyrůstal v Opavě, kde chodil do obchodního domu Breda a z pokojíku hleděl na věž kostela sv. Hedviky, díla klasika moderny Leopolda Bauera, o kterém napsal největší monografii, která kdy o něm byla a bude napsána. V Praze od konce 90. let zasvěcuje studenty Vysoké školy uměleckoprůmyslové do souvislostí hmoty a ducha, tradice architektury a stylu života. Je respektovanou osobností bez výstřelků, dobrým společníkem a citlivým vzdělancem. Od loňska je rektorem, takže jsme se sešli v rektorské místnosti na Palachově náměstí. Venku bylo mrazivo a za okny se stmívalo nad Pražským hradem.
Filmem Maják amerického režiséra Roberta Eggerse divák nemusí být během projekce vysloveně stržen, v paměti se ale k němu bude vracet déle, než je obvyklé. Tento měsíc ho uvádí několik pražských kin, člověk, kterého zajímá kinematografie jako umělecká disciplína, by si na něj měl najít čas (případně se k němu dostat nějak jinak). V Eggersovi totiž přichází tvůrce velice osobitý, nezvykle důkladný a nezatížený tolik dobově podmíněnými představami, jak má vypadat filmové umění. Maják je jeho druhý film, v kariéře umělce to představuje ošidný okamžik, kdy se má ukázat, jestli úspěch debutu nebyla jenom náhoda, jestli v něm autor nevystřílel všechen prach. I publikum ta druhá díla vnímá jinak, debutant může příjemně překvapit, také proto, že se toho od něho moc nečeká, autoři úspěšných debutů naopak musejí dostát očekáváním až nepřiměřeným, rychle se naučit zvládat tlak, který do té doby třeba ani nepoznali. Eggers v tom ohledu zjevně obstál. Maják je film, v němž režisér dokázal potvrdit svou originalitu a zároveň dál propracovat svůj styl, aniž by se opakoval. Součástmi toho stylu jsou specifické spojení důsledně realistické rekonstrukce místa a dobového jazyka s nadpřirozenem, halucinací, jakási soustředěná pomalost, erudice a také důkladnost – tenhle režisér asi nikdy nebude chrlit filmy jeden za druhým.
Stojí středověké umělecké dílo skutečně za desítky až stovky milionů korun? Měla Národní galerie investovat takové částky, aby vzácná díla české provenience získala? Takové otázky vyvolala víkendová dražba obrazu „Trůnící Panna Marie“ z dílny Mistra vyšebrodského oltáře, který nakonec získalo Metropolitní muzeum v New Yorku za přibližně 158 milionů korun. České ministerstvo kultury přitom o dílu rovněž uvažovalo, ale chtělo za obraz dát pouze 15 milionů korun.
Obraz surrealistické malířky Toyen nazvaný Ráj černochů koupil zájemce na aukci v Praze za 31,68 milionu korun včetně aukční přirážky, řekla mluvčí galerie Kodl Terezie Kaslová. Je druhým nejdražší dílem této umělkyně po obraze Šero v pralese, za který dal kupec před dvěma lety 36 milionů korun.
Za rozsudek hodný bývalého socialistického tábora označil kardinál Dominik Duka rozhodnutí soudu, podle nějž se brněnská divadla nemusejí omlouvat za uvedení dvou kontroverzních her.
V českém povědomí existuje dost domýšlivá představa, že modernu, ba i možná samu civilizaci, přinesli na Slovensko po roce 1918 bůhvíjak vyspělí Češi. A většina možná i docela vzdělaných lidí by se asi přela, že určitě to platí pro moderní architekturu, ve které jsme tehdy prý vedli, vždyť funkcionalismus byl vlastně český styl, jako by jinde asi pořád stavěli neogotické hrady s věžičkami.
