Tag: umění

Články k tagu

Příběhy krajiny hrdé a pusté

Cestování krajinou a její zachycování v plenéru patřilo k oblíbeným tématům převážně 18. a 19. století a proslavilo velké množství krajinářů, kteří jsou dodnes obdivovaní pro svou dokonalou zobrazivost viděného nebo pro romantizující či realistické příběhy v krajině zaznamenané. Julius Mařák, Otakar Lebeda, Antonín Slavíček, František Kaván, Adolf Kosárek, Josef Navrátil, Josef Mánes, Josef Váchal, v zahraničí Camille Corot, William Turner, August Bedřich Piepenhagen, Caspar David Friedrich a mnozí další dodnes rezonují v mnoha sbírkách a výstavních síních.

Vyvolávání obrazu

Očekávání od uměleckého díla, které si pořizujeme do svého soukromí, bývá často pochopitelně vysoké. Dalo by se říci, že na ně sběratelé mají často stejně vysoké nároky jako na partnera, se kterým své prostory obývají. U umění hodnotí nejen první dojem, myšlenku, řemeslnou dovednost, nejednoznačnost, která překvapuje, a vrstevnatost, která neomrzí, a zároveň požadují, aby dílo jejich životní prostor zdobilo, aby se na něj s radostí dívali jako do ohně třeba s otevřenou lahví dobrého vína v dobré společnosti.

Hádka o Radostný den

Byl krásný a radostný den v totalitním státě, 2. dubna 1981. Generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák otvíral Palác kultury, ve kterém se čtyři dny nato konal XVI. sjezd KSČ. Před novou budovou stála na vysokém granitovém pylonu pětimetrová socha národního umělce Jana Hány (1927–1994) Radostný den. Typické dílo ve stylu normalizačního socialistického realismu. V roce 1995 se Pakul přejmenoval na Kongresové centrum a v roce 1998 byla socha odstraněna.

Progresivisté zjistili, že v Londýně je dvakrát více soch zvířat než žen. Khan to bude napravovat

V Londýně je dvakrát více soch zvířat než známých žen. Vyplývá to ze studie, o které informoval list The Guardian. Starosta města Sadiq Khan oznámil, že nechá vytvořit nový městský fond, v němž bude k dispozici jeden milion liber (30 milionů korun) a který má podpořit rozmanitost veřejných prostranství v britské metropoli. Z výzkumu vyplývá, že zhruba 20,5 procenta z přibližně 1500 londýnských soch je věnováno známým mužům a pouhá čtyři procenta známým ženám.

Memento mori a Mr. Spray

Dnes už se nikdo nepozastaví nad tím, že v galeriích a v mnoha soukromých interiérech najdete umění, které má pouliční kořeny. Živelné psaní tagů, jakýchsi streetartových podpisů či přezdívek převážně nečeských jmen, zkratek a čísel, které často působí jako záhadné a nečitelné šifry, se stalo nezřídka začátkem umělecké tvorby, jež se v čase rozvinula buď v malování tzv. pieců, tedy větších prostorových jmen, či později muralů, abstrakcí, textů a fantazií.

Nahé ego Egona Schieleho v Albertině

Ve Vídni není možné minout se s Egonem Schielem, i kdyby se o to člověk snažil sebevíc. Chodec jde po Karlově náměstí (Karlsplatz) a už stojí před nedávno zrekonstruovaným Domem umělců, Künstlerhaus, příkladnou budovou z roku 1865, tedy z velkolepých časů Vídně, kdy se budovala Okružní třída, po níž pak nakráčela do města moderna. Před dvěma lety v tom domě zahájila svůj provoz „druhá scéna“ slavné Albertiny, galerie Albertina modern.

Madona z krabice

Umělci se často potýkají se snahou o maximální autenticitu, nalezení nové umělecké cesty, neobvyklé formy, druhu sdělení, originálního podání myšlenky, aby se tak odlišili od ostatních autorů, vybudovali si vlastní výraz a rozpoznatelnost. Vědomé definování takového osobitého autorského rukopisu a jeho postupný vývoj je jedna z cest, jak vystoupit z řady ostatních umělců a zaujmout veřejnost.

Panenka a Brikcius: prvotřídní událost společenské Vídně

Toto bude očitá zpráva ze společenského života vídeňského. Týká se však i společenského života pražského, ba všečeského, který byl kdysi s tím vídeňským úzce spjat, což nebylo tomu pražskému, a tedy i všečeskému na škodu. Tak tedy na starovídeňské ulici Herrengasse čili Panské mohli minulý týden ve čtvrtek náhodní chodci vidět skrz okna Českého centra, jež tam léta sídlí, zvláštní úkaz.

Obrazy rozsypané do střepů

Malířka a ilustrátorka knih pro děti Anna Neborová v posledních letech věnuje pozornost zdánlivě obyčejným předmětům, jako jsou misky v jejím ateliéru, dětské hračky nebo oblečení. Osobitým způsobem ale na plátně posouvá jejich význam. Obrazy, které do 1. září vystavovala v pražské Trafo Gallery, zachycují také české umělecké sklo 20. století nebo všední atributy ženskosti, jako jsou stuhy, korálky či spodní prádlo.

Noční vidění Eriky Bornové

V paláci Colloredo-Mansfeldském na Starém Městě pořádá Galerie hl. města Prahy výstavy, které většinou dobře zapadají do malebně omšelé atmosféry toho barokního skvostu hned u Karlova mostu. Interiéry paláce jsou dávno vyklizené, ale zůstaly tam na stěnách krásné tapisérie, kachlová kamna a sem tam odkryté malby naznačují, jak kouzelné to bývalo místo: mimochodem v tanečním sále natáčel Forman významné scény Amadea.

Beethoven taky musel do Vídně

Výsledkem toho rozhovoru byla pro jeho autora výprava do Ostravy, kam přijel v sobotu (28. 8.) na závěrečný koncert festivalu nové a experimentální hudby Ostravské dny. Dojmy z koncertu v něm ještě teď rezonují a všem, kteří se tzv. soudobé vážné hudby bojí, doporučuje: Zkuste to! U zrodu toho festivalu byl výjimečný muž naplněný energií a vůlí něco lidem přinést, něco jim nabídnout. Třeba krásu z nezvyklého a nevšedního, ze současné hudby. Jmenuje se Petr Kotík.

Mluvit velšsky je rasistické, rozhodla velšská rada pro umění

Velšská rada pro umění je rasistická a přiklání se k ideologii bělošské nadvlády. K takovému závěru došel posudek, který si rada sama zaplatila. Podle Antirasistické unie velšského umění se rasismus projevuje například tím, že rada pro umění vyžaduje po svých pracovnících znalost velšštiny. Informuje o tom server Daily Mail. Povinnost velšštinu ovládat se u pracovníků každoročně zajišťuje „vlastním hodnocením“. Problém se má týkat i organizace Národní muzea Walesu, která je s radou úzce spjatá.

Příběh šílenství současného světa, olympijské Tokio včera a dnes, festival rozezní Kutnou Horu

Douglas Murray vysvětluje problémy, které se objevily v západním světě jako důsledek ztráty smyslu lidské existence. Vznikla utopická ideologie společenské spravedlnosti, jež ovládla veřejný diskurz a stala se novou státní legitimitou. Je však zmatená a absurdní, a tak vede doslova k masovému šílenství.

To málo, co se dá říct o umění

Od cyklu s názvem Malujeme s Johnem by jeden čekal a), že v něm bude vystupovat nějaký John, a b), že bude malovat a zasvěcovat diváky do nějakých fíglů svého řemesla, motivovat je, aby třeba zkusili něco namalovat sami. Dokumentární minisérie toho jména splňuje podmínku a, na bod b však rezignuje až okázalým způsobem. Ukazuje sice malujícího Johna, o procesu malování a jeho výsledcích ale nepadne ani slovo, jakkoli se v ní mluví docela hodně.

Zpověď kajícného opičáka

Jsou projekce, které člověku utkví v paměti nejen kvůli tomu, jaký film se na nich promítal. Nezapomenu na Tenkou červenou linii ve velkém sále pražského Světozoru, plném trampů, čerstvě se – ještě v maskáčích – navrátivších z víkendového vandru, odhodlaných vychutnat velkofilm o bitvě o Guadalcanal a přiváděných lyrizujícím a kontemplativním stylem Terrence Malicka k nelíčenému, hlubokému a hlasitě projevovanému zoufalství.

Památku na mrtvého Floyda zničil blesk. Vandalismus, nebo boží zásah, odmítá autor

Zeď s rozsáhlou malbou na počest mrtvého Afroameričana George Floyda v americkém Ohiu už nestojí. Podle svědků do ní uhodil blesk a následkem toho se zhroutila. Z malby tak zbyly jen zbytky, jinak je vidět pouze holé zdivo. Autor díla David Ross však odmítá zásah blesku a tvrdí, že poničená zeď je výsledkem buď vandalství, nebo „božího zásahu“. Město Toledo už s umělcem jedná o obnově zdi.

Písně k letním tripům

Truismus na úvod: žijeme v éře nadbytku hudby. Posloucháme ji i na místech, kde bychom o to třeba ani nestáli (viz mj. dlouholeté boje proti hudebním rádiím v hospodách). A ve chvílích, kdy o ni stojíme, jí máme v dosahu několika málo kliků tolik, že člověk často skončí u věcí, které slyšel tisíckrát, případně se nechá vést počítačovým algoritmem. Jenomže počítačové algoritmy to s námi nemyslí dobře, to je třeba mít na paměti.

Odcházení v kráse

Existují hlasy, u nichž nemusí tolik záležet na tom, co zpívají. Stačí jejich barva, výraz, aby se vyjevilo něco přesahujícího jednotlivou píseň, nějaký obraz života a jeho tíhy. Britská zpěvačka a herečka Marianne Faithfullová má takový hlas a historie, která se v něm ozývá, je skutečně bohatá. Být Faithfullová literární postavou, mohlo by se zdát, že až přehnaně naplňuje stereotyp tragické heroiny, již stíhá pohroma za pohromou (často si je také uchystala sama), aby se pokaždé nějak oklepala, vstala a vlekla se životem dál.

Do lví tlamy hlavu nestrkám

Hynek Navrátil je asi největší sympaťák, se kterým jsem se v posledních letech setkal. Bylo to před pár lety u stáje s velbloudy před vystoupením cirkusu Humberto v pražské Krči, zrovna běželo první kolo boje o zachování nebo zrušení zvířecích členů tradičních cirkusů. Hynek se mi jevil od první chvíle jako člověk zcela oddaný svému zvířecímu družstvu, k němuž tíhne nezfalšovatelnou láskou.

Autor prvomájové prasečí instalace potrestán nebude. Umění sloužilo ke sběru podpisů na petici

Umělec, stojící za prasečí instalací z Karlova náměstí na 1. května, za svůj čin potrestán nebude. Mělo totiž jít o doprovodnou akci v rámci petice, pro níž sbíral na místě podpisy. Městská policie sice kvůli možnému porušení zákona podala oznámení pro podezření z přestupku, protože prasata stála na zatravněném veřejném prostranství, Praha 2 se však věcí nebude dále zabývat. Prvomájovou alegorickou instalací průvodu zvířat se autor snažil vyjádřit odpor k současné vládní garnituře.

Ty moje drapérie dekorativní

Nehrál úplně hlavní role, ale vždy když se objevil na jevišti nebo ve filmu, okamžitě šla pozornost na něj. Vypadal někdy, že přišel přímo z podsvětí, ale ne z kriminálního, spíš z toho, kde bydlí čerti a démoni. Byl ostrý, výrazný a přesný, přitom bizarní a expresivní: hrál role psychologické i komické, Čechova i Havla. Skoro dvacet let byl stálicí Divadla Na zábradlí, té nejinspirativnější a možná i nejdivočejší pražské scény po roce 1989.

Na „vybombené“ koronavirové umění není proč se těšit

Pandemická doba má být časem velké změny, měla přinést ojedinělou historickou zkušenost, otřást do základů světem, rozdělit čas na předtím a potom. Události tohoto typu se většinou také nějak projeví v umění, stávají se tématem či kulisou románů a filmů, jejich vliv se projeví ve výtvarném umění. Vstupují do představivosti lidí, proměňují ji. O umění se v posledních měsících psalo především jako o omezené oblasti lidského života – o zavřených divadlech a galeriích, o strádajících tvůrcích, kteří přišli o možnosti příjmů.

Balkon s vyhlídkou na konec světa

Začalo jaro a svět i díky tomu vypadá trochu líp, i rozčepýřený profesor Flegr předpovídá ústup viru, až rozkvetou pampelišky. Člověk si pomalu začíná připouštět možnost, že lockdown jednou skončí, představovat si, jaké dny asi nastanou, až se tak stane, a co si v nich počne on. Jestli bude celé noci trojčit v zařízeních zábavního charakteru a užívat si tam společnosti známých i neznámých, nebo se jen mátožně ploužit ulicemi jak popletený brouk a podvědomě očekávat další neohlášenou ránu.

Návrat dobrého rodáka

Vojtěch Jasný byl, dalo by se snad říct, antipod Miloše Formana, ač s ním měl hodně společného. Oba byli tvůrci vyloženě autorského typu, oba natočili základní filmy 60. let, oba s nimi měli mezinárodní úspěch, oba odešli na začátku normalizace do emigrace, kde, každý po svém a jinak, uspěli. Filmový historik Jiří Voráč se dlouhodobě věnuje historii českého filmu v exilu, tedy jevu spojenému s totalitní minulostí (není třeba francouzský nebo švédský film v exilu) a výraznými tvůrci.

Milostnou písničku, já nechci hit

Rozdíl je to nenápadný, ale významný: ekvivalentem francouzského slova chanson není náš šanson, ale píseň vůbec: každá a kterákoli. U nás ovšem například píseň Hastrmane tatrmane, jak to spolu uděláme nenazve šansonem ani ten, kdo ji dovede ocenit. Šanson je přece z Paříže a zpívá z něj lidské srdce, a nejen zpívá: vyznává se a zpovídá ve své zranitelnosti.

Ludvík 15 nebo Jindřich 4. Úpadek pokračuje, návštěvníci nerozumí. Muzea ruší římské číslice

Velká francouzská muzea drží krok s libanonizací země a rychle upadající dobou. Stejně jako nedávno Louvre nyní se i Muzeum historie Paříže, neboli muzeum Carnavalet, rozhodlo jednoduše odstranit římské číslice, ať už se jedná o staletí nebo krále. Po čtyřech letech práce a kompletní generální obnově se známé muzeum Carnavalet ukazující historii Paříže od starověku po současnost rozhodlo vykázat římské číslice ze svých prostor, píše deník Le Figaro.

Záchytná místa letu nad Letnou

Letná je kopec, nebo spíš návrší uprostřed Prahy, na němž žije zvláštní druh Pražanů. Geograficky zabírá kus Holešovic, Sparty a Bubenče a sociologicky představuje klasickou městskou třídu lepšího prekariátu, tedy něco mezi zahálce propadlou bohémou a hyperaktivní lumpenburžoazií. Je jich odhadem tak deset tisíc (v Praze 7, jíž je Letná součástí, je nuceno žít 36 tisíc duší) a už dávno před covidovými omezeními se téměř nevyskytovali v jiných částech města.

Přítel světla a básníků Lawrence Ferlinghetti

Bezprostředně po zprávě o smrti básníka Lawrence Ferlinghettiho se na sociálních sítích začaly objevovat amatérské turistické fotografie onoho slavného knihkupectví City Lights Books na Columbus Avenue 261. Je to místo v průsečíku mezi čtvrtěmi North Beach a China Town, takže tam vanou orientální pachy, jež se tam mísí se slaným mořským vzduchem, který se asi nikde tak stříbrně netřpytí jako nad pahorky a zálivy San Franciska.

Sokolov volá

Kniha „slamera, básníka, moderátora, hudebníka a pedagoga“ Filipa Koryty Falknov Calling je nakladatelem představena jako „prozaická prvotina“. Autor ale není začátečník, v oboru české slam poetry je v jistém smyslu pojmem: vystupuje jako Dr. Filipitch a vyhrál několik mistrovství. Slam je veřejná recitace vlastních textů za účelem rozhicování spřízněného publika: ocitne-li se tam někdo nenaladěný, většinou tomu moc nerozumí a moc se nebaví, přestože ostatní se kácejí smíchy.