Ten přestup nezůstal v tuzemských médiích přehlédnut, přesto mu nebylo věnováno tolik pozornosti, kolik by si zasloužil. Neboť letošní návrat producenta Michala Reitlera na Novu po deseti letech působnosti v České televizi je důležitý přeryv v české televizní dramatice. Reitler patří k tvůrcům, jakých je vždycky málo: mají tah, umějí postavit tým, umějí najít látku, umějí zacházet s textem a dovedou ho náležitě rozvinout.
Město Turnov minulý týden zveřejnilo vítězný návrh soutěže na pomník T. G. Masaryka a vznikla situace vyvolávající ty nejprimitivnější vtipy o moderním umění, proti nimž bohužel v tu chvíli není co říct. Jde o útvar jakoby z betonové trubky, ohýbaný v zásadě po instalatérsku, až na to, že v jednom místě je trubka zauzlovaná. Z trubek a podobných materiálů dělala sochy řada lidí, třeba Karel Nepraš, ale ty jednak směřovaly k určitým tvarům a jednak neměly představovat Masaryka.
Kolik je v téhle zemi děl těch největších ze „starých mistrů“? Bohužel ne moc, ve srovnání s Vídní, Berlínem, ale i s Drážďany, Mnichovem nebo i Budapeští… Ale něco tady je. Samozřejmě velkolepá Růžencová slavnost Albrechta Dürera, krásný Rembrandtův Portrét učence, El Grecův Modlící se Kristus, pak několik Rubensů, van Dycků a Cranachů, Tizianova Toaleta mladé ženy na Hradě a Marsyas a Apollon v arcibiskupské Kroměříži…
Většina z nás má vlastní zkušenost se sbíráním všeho druhu, ať už v dětství, nebo v dospělosti. Začíná to obvykle angličáky, známkami, plechovkami, ubrousky, odznaky nebo panenkami v útlém věku, později pak sbíráme knížky, mince, někdo boty, jiný hodinky, auta, historické zbraně a samozřejmě i umění. Co nás spojuje nehledě na odvětví a velikost sbírky či zdrojů, je naše radost, když objevíme nový kousek, čas trávený při jeho objevování, pak jeho opečovávání, opakované studování, další rozmnožování sbírky a občas možnost ji s někým sdílet.
Co chceš slyšet? Že jsem na tebe pyšný? Že jsi celý můj život? říká pohnutě čtyřicátník Claudio dojaté nejstarší dceři Giulii na oslavě jejích osmnáctých narozenin. S nelíčenou vřelostí přihlíží scéně autentického otcovsko-dceřiného vyznání mladší sestra Chiara, titulní hrdinka jednoho z nejzajímavějších filmů loňského roku, který právě vstupuje do českých kin. Všechno nejlepší, Chiaro!, třetí snímek výrazného reprezentanta současného evropského filmu Jonase Carpignana, zprostředkovává esenci italského jihu v celé jeho rozporuplnosti.
Smrt Josefa Abrháma (1939–2022) nastartovala v médiích desítky dojemných, plačtivých i veselých vyprávění o hercově životě i jeho takřka pohádkovém soužití s nejpopulárnější českou filmovou Popelkou. Donekonečna se opakovala slova jako „noblesa“, „slušnost“, „galantnost“, „cudnost“, popřípadě „věčné klukovství“, a skloňoval se přitom nejčastěji doktor Blažej z Dietlovy Nemocnice nebo podvodný číšník a knihkupec Vrána ze Smoljakova a Svěrákova Vrchní, prchni! (ačkoli ani jedna z těchto postav zmíněnými osobními vlastnostmi zrovna nevyniká).
Ve sbírkách českých sběratelů umění najdeme nemalou skupinu, která se orientuje na geometrickou abstrakci. Každý z autorů má jinou filozofií přístupu, uvažování a techniku. V mladší generaci k nim bezpochyby patří Karel Štědrý, který se dřív prosadil svými hravě prostorovými obrazy malovanými na motivy barevných tvarů plastelíny. Reálný prostorový model se mu pak stával skicou k akrylovému obrazu.
V polovině dubna přichází obyčejně okamžik, kdy fanoušci umělecké kinematografie a tzv. filmoví profesionálové se vzrušením vyhlížejí oznámení přibližně stovky filmů vybraných do programu festivalu v Cannes. Faktický šéf nejvýznamnějšího filmového svátku, obdivovaný a zatracovaný umělecký ředitel Thierry Frémaux, hraje roli svého druhu trendsettera, jeho selekce slouží jako výkladní skříň aktuálních audiovizuálních lahůdek a buzola pro navigaci exkluzivní částí filmové produkce, jejíž ambicí je přinutit diváka i přemýšlet.
Přáním většiny umělců bývá v skrytu duše nesmrtelnost jejich díla, které bude provokovat pozornost po staletí, zanechá hodnotné stopy v dějinách umění a bude jistým odrazem nadčasovosti uvažování či dokonalosti řemeslného uchopení jejich tvůrce. Pojmy jako pomíjivost a časnost věcí v realitě našeho plynoucího času, zrození a zánik, někdy chladná prázdnota a jindy naopak silné emoce a kontrasty, které se vzájemně doplňují, podmiňují a potřebují, jsou častá témata, o něž se opírá fotograf a „malíř“ světelných kompozic Ivan Pinkava.
Zemřela historička umění, sběratelka a mecenáška Meda Mládková. Ve věku 102 let podlehla zdravotním obtížím souvisejícím s pokročilým věkem. V tiskové zprávě o tom v úterý informovala Nadace Jana a Medy Mládkových a Museum Kampa, které Mládková založila. Mládková zemřela dnes v brzkých ranních hodinách, uvedl předseda správní rady nadace Jiří Pospíšil. „Celý život věřila myšlence: ‚Přežije-li kultura, přežije národ‘ a tato její myšlenka po ní zůstane,“ dodal.
Bylo to na začátku devadesátých let, vše se nadějně otevíralo, do konečně svobodné země proudily nové podněty a myšlenky, dychtivost poznat „zakázané ovoce“ byla veliká. Na Pražském hradě se konaly výstavy aktuálního světového umění, znalci, snobové i prostě ti, kteří to mají rádi, mohli konečně vidět na vlastní oči díla velkých jmen, o kterých dosud jen něco četli nebo zaslechli.
Zkoumání prostoru, hmoty a prázdnoty je základní charakteristikou děl Jiřího Příhody. Jeho inovativní studie imaginárních objektů se v reálném provedení stávají inspirativními místy propojujícími architektonická řešení s výtvarným uměním. Výstava v Rudolfinu je doposud největší přehlídkou umělcovy tvorby.
Když nám naše národní instituce nenabízejí zajímavý program, nezbývá než vycestovat tam, kde je úroveň a nabídka výstav stále lákavá. Nyní je blízko českých hranic hned několik důvodů, proč vyrazit třeba na vlak a spojit výpravu za uměním s výletem. Aktuálně se nabízí vycestovat za Edvardem Munchem do Vídně (do 19. 6. v Albertině), tamtéž za Davidem Hockneym (do 19. 6. v KunstForu Wien), Paul Gauguin na vás čeká v berlínské Alte Nationalgalerie (do 10. 6.) a Edward Hopper v Drážďanech (do 31. 7. ve Zwingeru).
„Poutníkovi stačí manšestrové kalhoty, dobré boty, bavlněná košile… Život v podstatě je výzva k putování, cesta, na kterou není třeba brát si tolik věcí.“ To čteme v půvabné knize Josefa Kroutvora Stará škola; hned by se člověk k tomu poutníkovi přidal. Čtenář jeho textů to ovšem dělá už dlouhá léta, staly se součástí jeho vlastního putování, posloužily mu jako inspirace, zdroj poučení i jako breviář k denní potřebě číst něco vlídného a sdělného, co k němu promlouvá blízkým jazykem.
Podobně jako nás s věkem obohacuje znalost souvislostí, které nám byly před lety zastřené, ať už zkušenostmi, nebo politickou či společenskou situací, a toto nabyté vědomí nám pomáhá zorientovat se v komplikované současnosti, stejně tak někteří umělci přistupují ke svým dílům, a nejen že zúročují své malířské dovednosti nabyté v čase, ale vracejí se v nich ke vzorům z minulosti, které se jako jakési archetypální vzory opakují a vztahují se i k dnešku.
Za umělecká díla loni sběratelé a investoři na tuzemských aukcích utratili rekordních 1,46 miliardy korun. Loňský obrat je nejvyšší v novodobé historii tuzemského aukčního trhu po roce 1989. Novinářům to dnes řekl šéfredaktor časopisu Artplus.cz Jan Stuchlík. Obrat roku 2021 je o 100 milionů korun větší než dosavadní rekord z roku 2017. Účastníci aukcí loni o 77 procent navýšili vyvolávací ceny. Vysokou útratu sběratelů Stuchlík vysvětluje strachem z inflace.
Francouzský herec Alain Delon podstoupí na sklonku svého života eutanázii. Podle jeho syna Anthonyho, který Delonův záměr potvrdil pro televizi RTL, se herec pro tento krok rozhodl, aby nemusel procházet nepříjemnými nemocemi. Šestaosmdesátiletý Delon syna požádal, aby ho na poslední cestě doprovázel. Alain Delon se podle slov svého syna odmítá stát nemohoucím starcem a plánuje podstoupit eutanazii. Herec dlouhodobě žije ve Švýcarsku, kde je asistovaná sebevražda legální.
Jedním z českých umělců, kteří se pohybují stejně snadno pod širým nebem jako v akademickém prostředí galerií, je Pavel Dušek. Malíř, jenž dříve maloval inspirován počítačovou grafikou a vizualitou dosovských her 90. let minulého století nebo pracoval spíš se zjednodušenou verzí modernistických osobních krajin, se po čase našel ve dvou silných, prolínajících se rovinách.
Fotograf Jiří Turek ve svém výstavním cyklu ukazuje každodennost života běžných lidí v Afghánistánu. Vystavený soubor barevných fotografií není fotožurnalistickým dokumentováním válečné zóny, ale klade si za cíl ukázat tuto zemi jako místo, kde obyvatelé prožívají svoje každodenní životní radosti i strasti.
Umění znovu pomáhá -tentokrát Ukrajině. Například na benefičních koncertech, formou prodeje uměleckých děl na výstavách, přes sociální sítě či formou aukcí. Jedna z nich, navazující na Kulturu pro Ukrajinu s názvem Umění pro Ukrajinu, se uskuteční v nadcházejících dnech a spojila hned čtyři pražské galerie, Trafo, Bold, Chemistry a Centrum současného umění DOX. Tyto instituce nashromáždily téměř stovku uměleckých děl autorů všech generací; výtěžek z prodeje přispěje do rozpočtu Člověka v tísni.
I ten, kdo by snad neznal Cihlářovo jméno (ale pak musíme předpokládat, že někdo nezná ani jména jako Aleš, Lada, Trnka...), se nejspíš už někdy někde potkal s dílem tohoto výtvarníka. Michal Cihlář dosud graficky upravil a ilustroval na osmdesát knih, své linoryty uplatnil v novinách i v časopisech a svými stylizovanými obrazy zvířat propagoval pražskou zoologickou zahradu tak sugestivně a neodolatelně, že k návštěvě Troje přiměl i toho, kdo má k držení živočichů v zajetí postoj spíš rezervovaný, ne-li rovnou odmítavý.
Umění ve veřejném prostoru neslo v naší komunistické minulosti často patos politicky angažovaných umělců nebo spřátelených vazeb, kdy se jen zřídka realizovala díla nadčasová. Dnes se však oproti historii realizuje mnohem méně soutěží, prostředků je v této oblasti zoufale málo a jediná města, která se snaží o opak, jsou například Brno, Litomyšl, Hořice. Velmi pozvolna se v poslední době začleňuje i Praha formou dotačního programu Umění pro město.
Bronzové povrchy nové vstupní rampy a deseti velkých písmen měkce objímajících nároží se blyští v nízkém zimním slunci a všem kolemjdoucím tak napovídají, že za zdmi této historické budovy na pražském Klárově se událo něco důležitého. Spolu s bílou nástavbou viditelnou až z druhé strany jsou tyto novodobé vstupy při pohledu zvenčí jedinými poslíčky nové náplně, kterou této nijak zvlášť nápadné stavbě přinesla razantní přestavba probíhající několik posledních let.
S Viktorem Taušem začíná natáčet film Amerikánka, v Národním divadle se mění v Maryšu a v létě si znovu zahraje Medu Mládkovou a manželku Jana Wericha ve dvou inscenacích na pražské Kampě. Herečka Pavla Beretová má v sobě nespoutanou energii – čas od času ji vybíjí v boxerském ringu, ale uklidňuje se také meditací v klášteře.
V pohnutých dnech může člověk cítit mezi událostmi nesouvisejícími a nesouměřitelnými jakousi osudovou shodu. V úterý večer jsem otřesený u monitoru vstřebával projev Vladimira Putina, do toho se objevila zpráva, podle níž ráno toho dne ve svém domě v Irsku zemřel americký zpěvák a písničkář Mark Lanegan (57).
V posledních letech zakládají české soukromé instituce, nadace a vlastníci větších sbírek veřejné galerie, muzea či výstavní síně. Ani víc než třicet let od revoluce nám nestačilo na to, přijmout za normální takovou situaci, kdy se umělcům finančně daří, kdy prodávají své práce, nejen aby zaplatili „složenky“, ale kdy mají možnost – adekvátně podle své zručnosti či dovednosti – žít ekonomicky úspěšný život srovnatelný s vyšší manažerskou třídou v jiném sektoru.
Na pražském Klárově se otevřel nový galerijní prostor Kunsthalle Praha. Za jeho vznikem stojí nadace manželů Petra a Pavlíny Pudilových, která objekt koupila, zaplatila jeho přestavbu a buduje sbírku umění. Příprava Kunsthalle trvala sedm let. Pudilovi do nadačního jmění vložili svou sbírku umění a vznikl nadační fond Kunsthalle Praha. Koupě budovy a její rekonstrukce přišla podle zástupců majitele na více než 800 milionů korun.
Začátkem roku ve světě umění a zábavního průmyslu prší ceny a nominace na ně – Oscaři, Lvi, Litery a ledacos dalšího. Těch oznámení a slavnostních večerů neubývá, velký zájem publika ale nepoutají. Oscaři jsou toho křiklavým příkladem – snahou cenu pro diváky nějak zatraktivnit (třeba ne zrovna uvážené zvýšení počtu nominovaných na cenu pro nejlepší film na deset). Velké tajemství letošních Oscarů není ani v tom, kdo vyhraje, ale kdo bude letošní slavnost uvádět a kolik těch moderátorů bude.
Václav Havel jednou na otázku (položil mu ji pisatel tohoto textu), zda někdy neměl v úmyslu napsat román, odpověděl, že na to občas myslel, ale ani ne tak na román, spíš na nějakou novelu, do níž se ale nikdy nepustil. Vysvětloval to tak, že aby člověk napsal větší prózu, musí ho psaní velmi bavit, a on není ten, jak řekl, šťastný případ. A dodal: „Dost nerad usedám nad prázdnou stránkou, mám hrůzu z každého začátku, odkládám to, různě od toho unikám.“
V době, kdy si část společnosti kupuje virtuální pozemky a nemovitosti, obléká své avatary v metasvětě a pořádá jim svatbu a jiné rituály, je vlastně taková koupě NFT, tedy nezaměnitelného tokenu, jakési malé želízko v ohni budoucího světa. Verze možné budoucnosti, kdy nás už nebudou tolik zajímat viry a bakterie, ohrožující nás na životech, ale spíš viry softwarové a nestabilita a bujení kryptoměn a jejich mutací, a kdy naše fyzická těla budou připomínat matrixovské zásobníky energie pro lepší verzi života v našich představách.
