GALERIE

Příběhy krajiny hrdé a pusté

GALERIE
Příběhy krajiny hrdé a pusté

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Cestování krajinou a její zachycování v plenéru patřilo k oblíbeným tématům převážně 18. a 19. století a proslavilo velké množství krajinářů, kteří jsou dodnes obdivovaní pro svou dokonalou zobrazivost viděného nebo pro romantizující či realistické příběhy v krajině zaznamenané. Julius Mařák, Otakar Lebeda, Antonín Slavíček, František Kaván, Adolf Kosárek, Josef Navrátil, Josef Mánes, Josef Váchal, v zahraničí Camille Corot, William Turner, August Bedřich Piepenhagen, Caspar David Friedrich a mnozí další dodnes rezonují v mnoha sbírkách a výstavních síních.

V první polovině devatenáctého století přišel na svět objev fotografie jako zcela nové techniky záznamu okolní reality. Mezi jednu její formu řadíme i bromolejové tisky, které se v různých časových kruzích vracejí od počátku 20. století i do současného uměleckého projevu. Proces jejich vytváření je poměrně zdlouhavý. Klasicky zpracovaný bromostříbrný fotografický papír se ve fotokomoře vybělí, a obraz tak zcela zmizí. Princip je postaven na příjmu a odpuzení mastné tiskařské barvy, vodou namočená a nabobtnalá horní vrstva barvu nepřijme a naopak v místech stínů dvojchromanem draselným utvrzená želatina přijme čerň. Na povrchu papíru pak za pomoci tupovacího štětce nebo válečku s olejovou barvou vzniká znovu viditelný obraz. Jde tedy o ruční přetisk zmizelé fotografie. Autor se v jisté chvíli musí rozhodnout, kdy je dílo hotové, a v tom je největší mistrovství. Každý ušlechtilý bromolejový tisk je odlišný originál, daný množstvím a odstínem použité barvy, výběrem druhu papíru a dalšími skutečnostmi, jako je teplota, doba namáčení atp., které si drží autor v tajnosti. Tato speciální technika, která dřív piktorialistům pomáhala přiblížit se víc malířství a grafickým procesům, nás dnes díky své podobě výsledného obrazu vrací záměrně trochu nostalgicky zpět v čase.

Tomáš Rasl se s oblibou vrací k technikám a přístrojům z dřevních dob začátků fotografie a toulá se krajinou, zatížen stativem, deskami a měchovým aparátem, aby zachytil na velký negativ jedinečné polotóny a valéry šedi. Svůj krajinářský cyklus, inspirovaný jezuitou Bohuslavem Balbínem, jehož slova „Místa hrdá a pustá“ si vzal jako název svého nejširšího souboru, zahrnuje škálu detailů i celků, témat, jako jsou stébla polehávající trávy po odtání sněhu, kvetoucí trnky u cesty, lesní hvozdy na Starém Hrádku, močály plné suchopýru ve vzdálenějším švédském Jämtalandu, kde žádná bota nezůstane suchá… Jeho prvním učitelem a inspirací mu byl dědeček Ferdinand Bučina (1909–1994), známý fotodokumentací života v kopcích Javorníků, Podkarpatské Rusi i staré rodné Prahy. Nemalý vliv na něj měli samozřejmě také členové fotografické skupiny Český dřevák, která se soustředila v letech 2000–2008 na práci s velkoformátovými deskovými kamerami.

Snímky Tomáše Rasla se vyznačují citlivostí ke krajině, láskou k místům, kterých se lidská ruka téměř či nikdy nedotkla. Naplňují naši představu o panenské přírodě, již naštěstí ještě můžeme občas kolem nás objevit nebo ji pro nás s přidanou hodnotou nadčasovosti nachází sám autor.

Tomáš Rasl: Remízek, 2018, bromolejový tisk. - Foto: archiv

 

Blanka Čermáková

13. listopadu 2021