Cestování krajinou a její zachycování v plenéru patřilo k oblíbeným tématům převážně 18. a 19. století a proslavilo velké množství krajinářů, kteří jsou dodnes obdivovaní pro svou dokonalou zobrazivost viděného nebo pro romantizující či realistické příběhy v krajině zaznamenané. Julius Mařák, Otakar Lebeda, Antonín Slavíček, František Kaván, Adolf Kosárek, Josef Navrátil, Josef Mánes, Josef Váchal, v zahraničí Camille Corot, William Turner, August Bedřich Piepenhagen, Caspar David Friedrich a mnozí další dodnes rezonují v mnoha sbírkách a výstavních síních.

V první polovině devatenáctého století přišel na svět objev fotografie jako zcela nové techniky záznamu okolní reality. Mezi jednu její formu řadíme i bromolejové tisky, které se v různých časových kruzích vracejí od počátku 20. století i do současného uměleckého projevu. Proces jejich vytváření je poměrně zdlouhavý. Klasicky zpracovaný bromostříbrný fotografický papír se ve fotokomoře vybělí, a obraz tak zcela zmizí. Princip je postaven na příjmu a odpuzení mastné tiskařské barvy, vodou namočená a nabobtnalá horní vrstva barvu nepřijme a naopak v místech stínů dvojchromanem draselným utvrzená želatina přijme čerň. Na povrchu papíru pak za pomoci tupovacího štětce nebo válečku s olejovou barvou vzniká znovu viditelný obraz. Jde tedy o ruční přetisk zmizelé fotografie. Autor se v jisté chvíli musí rozhodnout, kdy je dílo hotové, a v tom je největší mistrovství. Každý ušlechtilý bromolejový tisk je odlišný originál, daný množstvím a odstínem použité barvy, výběrem druhu papíru a dalšími skutečnostmi, jako je teplota, doba namáčení atp., které si drží autor v tajnosti. Tato speciální technika, která dřív piktorialistům pomáhala přiblížit se víc malířství a grafickým procesům, nás dnes díky své podobě výsledného obrazu vrací záměrně trochu nostalgicky zpět v čase.

Tomáš Rasl se s oblibou vrací k technikám a přístrojům z dřevních dob začátků fotografie a toulá se krajinou, zatížen stativem, deskami a měchovým aparátem, aby zachytil na velký negativ jedinečné polotóny a valéry šedi. Svůj krajinářský cyklus, inspirovaný jezuitou Bohuslavem Balbínem, jehož slova „Místa hrdá a pustá“ si vzal jako název svého nejširšího souboru, zahrnuje škálu detailů i celků, témat, jako jsou stébla polehávající trávy po odtání sněhu, kvetoucí trnky u cesty, lesní hvozdy na Starém Hrádku, močály plné suchopýru ve vzdálenějším švédském Jämtalandu, kde žádná bota nezůstane suchá… Jeho prvním učitelem a inspirací mu byl dědeček Ferdinand Bučina (1909–1994), známý fotodokumentací života v kopcích Javorníků, Podkarpatské Rusi i staré rodné Prahy. Nemalý vliv na něj měli samozřejmě také členové fotografické skupiny Český dřevák, která se soustředila v letech 2000–2008 na práci s velkoformátovými deskovými kamerami.

Snímky Tomáše Rasla se vyznačují citlivostí ke krajině, láskou k místům, kterých se lidská ruka téměř či nikdy nedotkla. Naplňují naši představu o panenské přírodě, již naštěstí ještě můžeme občas kolem nás objevit nebo ji pro nás s přidanou hodnotou nadčasovosti nachází sám autor.