Význam uměleckých cen paradoxně roste

Mají ceny cenu?

Význam uměleckých cen paradoxně roste
Mají ceny cenu?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Začátkem roku ve světě umění a zábavního průmyslu prší ceny a nominace na ně – Oscaři, Lvi, Litery a ledacos dalšího. Těch oznámení a slavnostních večerů neubývá, velký zájem publika ale nepoutají. Oscaři jsou toho křiklavým příkladem – snahou cenu pro diváky nějak zatraktivnit (třeba ne zrovna uvážené zvýšení počtu nominovaných na cenu pro nejlepší film na deset). Velké tajemství letošních Oscarů není ani v tom, kdo vyhraje, ale kdo bude letošní slavnost uvádět a kolik těch moderátorů bude. To dráždivé mysterium bude teprve odhaleno, nikdo se ale nepřipravuje o spánek spekulacemi o něm. Zájem o přenos Oscarů dlouhodobě klesá, loni dosáhl úrovně vskutku propastné a letos to o moc lepší nebude.

Ceny americké filmové akademie jsou ale jen pars pro toto, ještě pořád je všichni znají, a proto se hodí k ilustraci širšího problému. S ostatními uměleckými cenami to je totiž plus minus podobné, snad jen ne tolik křiklavé. Širší publikum je v naprosté většině „odzívá“, míra jeho zájmu o filmové i další umělecké ceny je čím dál nižší. Vliv ocenění nějakého díla na jeho divácký ohlas je, mírně řečeno, sporadický – jak kdy. A ne moc. Jistě to v nějaké míře je tím, že pozornost publika se roztříštila, je velmi málo děl, která by znali všichni, anebo aspoň většina. Zrovna k Oscarům diváky přitahovalo také to, že oni měli také svoje favority a byli zvědaví, jak si v „soutěži“ povedou. V situaci, kdy nominované snímky moc lidí nevidělo, se tahle hra provozovat nedá. Nemusí to ani tolik souviset s jejich (ne)kvalitami - každý rok se mezi nominovanými octne aspoň jeden skutečně výborný film, i v tomhle čase, působícím jako kulturní úhor, vzniká dobré umění a občas ho třeba i někdo ocení. Velké publikum mu to ale přinést nemusí a často taky nepřináší. Protože umělci se odtrhli od „prostého lidu“, uzavřeli se do svého světa, řekl by jeden. Protože „prostý lid“ se odtrhl od umění, odmítá jeho nároky, řekl by druhý. A oba by měli v něčem pravdu a oba by se v něčem strašně mýlili.

Třeba by umění pomohlo, kdyby se přestaly udělovat ceny za něj. Každý rok si opakujeme, že nic moc důležitého nevyjadřují. Že umění není sport, v němž by spolu tvůrci závodili. Tím spíš v čase, kdy se prostor shody ve společnosti zmenšuje. Tou cestou „nesoutěže“ se tak trochu vydala Cena Jindřicha Chalupeckého pro výtvarné umělce do třiceti let – dřív se její vítěz vybíral z pětice nominovaných, letos se z nominovaných rovnou stává pětice vítězů. Jenomže i to je dost nijaké řešení – vítězové se do toho výběru přece taky dostali nějakou „soutěží“, byli vybráni na základě nějakých kritérií. Udělovat cenu je také vyjádření nějaké moci. A té se Cena Jindřicha Chalupeckého rozhodně nevzdala, uplatňuje ji důsledně.

Je tu totiž jeden důležitý paradox. Umělecké ceny mohou z celospolečenského hlediska ztrácet relevanci, poutat čím dál menší pozornost. Pro svět umění se ale stávají čím dál důležitějšími. Pro mnoho tvůrců jsou pomalu jediným dostupným potvrzením jejich relevance. Jejich díla většinou nepřekročí hranice ghetta soudobého „artu“, jakkoli se mohou tvůrci i vykladači umění hlásit k záměru „vyvolat debatu“, „zkoumat“ a „promýšlet“, žádná debata se většinou nekoná, zaznívají jenom autoritativní soudy – líbilo, nelíbilo. Děl, která by byla schopna oslovit třeba i lidi z různých znepřátelených skupin, otřást jimi a probudit v nich potřebu mluvit o nich a snad i o tom životě, jehož obraz jim svou optikou zprostředkovala, je pramálo (jako vzácný příklad se nabízejí knihy Michela Houellebecqa). S mediální reflexí je to podobné, značně jí ubývá a většinou je omezená na recenze či referáty, rozhodně nebudí dojem nějaké skutečně živé scény. Autoři stižení nějakou uměleckou ambicí si mohou připadat odsouzení k existenci v ghettu a mnoho z nich tak skutečně dopadne. Přesto by ale rádi tvořili dál, ať už z vnitřního puzení, nebo z potřeby udržet status (ne jen v materiálním smyslu). To se pak nějaká ta cena hodí, možná je i nutná. Týdeník Respekt na svých stránkách zveřejnil anketu mezi filmaři, ptal se jich na význam filmových cen. Odpovídali dost podobně, víckrát zaznělo, že získat nějakou cenu je důležité, protože člověk má pak větší šanci, že na příští film dostane grant. Ovšemže to tak funguje. Ocenění je pro rozličné komise známka úspěšnosti – něco se podařilo, někdo se osvědčil. A umělci různých disciplín dnes tvoří také pro komise nebo, řekněme, oborový establishment. Mohou na něm být ve značné míře závislí, ten establishment může k jejich oceněním přihlížet a taky jim je uděluje, dění v oboru řídí, vymezuje pravidla a hodnoty.

Takhle nastavený systém může v pluralitní společnosti jakžtakž fungovat, pokud establishment sám je taky pluralitní, neosvojuje si pravomoc posuzovat umění podle jednotného mustru. Ten český si tu elementární pluralitu zatím – opět jakžtakž – udržuje, jakkoli člověk může při sledování zdejšího kulturního provozu občas propadat zoufalství. Ale neexistuje tu nějaká napříč institucemi sdílená představa, o čem, jak a kdo by měl tvořit. Naštěstí. V jiných zemích, třeba těch pro západní kulturu určujících, ale nastal rychlý pohyb k jakési monokultuře. Establishment, systém kulturních institucí se proměňuje v monolit – od uměleckých škol po nakladatelství, galerie, vládní instituce, nadace, média... V takovém případě se z „ghetta“ stanou kasárna a z lidí, kteří doposud tvořili také pro komise, tvůrci především pro komise. Významný americký publicista a spisovatel David Samuels v magazínu Tablet ten stav popsal v hořké hyperbole. „Politika, znuděnost publika, destrukce institucí, které by měly střežit hodnoty, zlou vůlí motivovaná gamifikace, rozpínání a radikální toxifikace a zblbnutí takzvané veřejné sféry skoncovaly s uměním v Americe, aspoň v přítomném okamžiku. Co z něj zbylo, je gigantická od světa odtržená byrokracie, obsazená lidmi, kteří by v jiných časech pracovali na ministerstvu zemědělství nebo v obchodním domě v okresním městě. (...) Poslední ,důležitá kniha‘ byla napsána v roce 2001. Spisovatelé jsou dnes lidé, kteří vyučují na katedrách ,tvůrčího psaní‘, jejich šméčko je prodávat závany z rakve newyorské literární scény zpřed čtyřiceti padesáti lety vyvaleným venkovanům a dětem čerstvých imigrantů, jejichž rodiče si nějak mohou dovolit platit za to 60–70 tisíc dolarů ročně.“

Čehosi podobného se dotýká i česká překladatelka Alena Dvořáková v textu pro revui Souvislosti o prózách nominovaných na významnou britskou cenu Booker. Působily na ni dojmem, jako kdyby jejich autoři „četli tu samou povídku“ o tom, „jak napsat román, který má šanci vyhrát Bookera či jinou prestižní literární cenu. Jinými slovy, jak v literatuře zbytečně neriskovat. (...) Finalisty Bookera se letos staly namnoze propracované prózy, při jejichž četbě se snad čtenář může obdivovat umu, s jakým byly napsány, ale zároveň se nezřídka nudí, či aspoň netrpělivě ošívá – protože je mu předem jasné, v jakém hodnotovém rozvrhu se pohybuje, a na co tak může při četbě narazit –, pokud tedy rovnou nežasne nad povrchností předkládaných pravd i citovou mělkostí, ne-li dětinskostí efektů, jimiž se autoři snaží na čtenáře zapůsobit. Spravedlivě tato díla posoudit znamená být k nim hrubě nespravedlivý. Co si počít s krásně napsaným románem, který málokdy hluboce zarezonuje a z něhož se o sobě jen těžko dozvíte něco skutečně nového a otřesného, zvlášť to, co nechcete vědět?“

K monokultuře směřující establishment ovšem nechce být otřesen, dozvědět se, co nechce vědět, hlásá a prosazuje jistoty, a nějaká znejisťující díla takové úsilí „sabotují“. I v takovém systému mohou vznikat výborná díla; Alena Dvořáková tak hodnotí román Slib jihoafrického autora Damona Galguta, který Bookera nakonec dostal. Především umělce, kteří jsou na začátku dráhy, vede k tomu, aby hráli na jistotu – přišli s tím správným tématem a zpracovali ho správně, byli dostatečně „jasní“. Může se stát, že dominantním druhem umělce bude „dobrý žák“. Tvůrce, který získal patřičné vzdělání, internalizoval správný hodnotový systém, má respekt k oborovým autoritám a jejich mínění. Chce svoje učitele potěšit a taky vyniknout. A může se mu to povést a může být povýšen mezi laureáty, třeba i zaslouženě. Možná ale tohle utužení kulturního establishmentu, sílící snaha zužovat prostor přípustného umění nakonec prospěje. Nemyslím si, že by byrokratizace a tlak k uniformitě mohly umění zabít, to se nepovedlo ani nesrovnatelně hrozivějším potíračům „závadné“ tvorby. Některé umělce, mladší i starší, ale může přivést k tomu, aby se z toho systému stáhli, rezignovali na něj a na těch pár výhod, které nabízí. Donekonečna debatovat o tom, jestli umělecké ceny mají smysl, je trochu otrava. A samy od sebe se jistě nezruší. Ale je možné tvořit lhostejně vůči nim, jako kdyby neexistovaly.