Polabské národopisné muzeum Přerov nad Labem patří k nejstarším regionálním muzeím v přírodě v Evropě. Jeho novodobá historie jako záchranného skanzenu lidové architektury středního Polabí byla započata v roce 1967. V současnosti tvoří muzeum na čtyřicet objektů lidové architektury. Návštěvnickou sezonu zahájí 17. března.
Řečeno slovy klasika Tonyho Ducháčka, jsou různý party, jsou různý spolky… Platí to dosud, ale na konci 80. let, ze kdy ta písnička je, to platilo tuplem, nebo se to aspoň pamětníkům zdá. A mezi těmi partami měla zvláštní postavení skupina Ženy, která samozřejmě patřila do rockového poloundergroundu, ale zásadně se od něj lišila tím, že byla úplně jiná: trhlá, bláznivá, podivná, dadaistická, směšná. Vystupovala hlavně v pražském klubu Na Chmelnici, ale byla všude, kde se klubala na povrch tzv. nezávislá scéna. Její hvězdou byl „performer“ Martin Choura. O jeho osudech je náš rozhovor.
Je dobře známo, že čarodějnice se poznají podle nechutných pařátů a plešaté hlavy. Proto se na veřejnosti skrývají tak, že nosí rukavice a paruky. To je ponaučení, které si odnesly miliony dětí z knihy Roalda Dahla Čarodějnice. Má to však háček. „Nemůžeš přece obcházet všechny paní a tahat je za vlasy, i kdyby nakrásně měly rukavice. Jen to zkus a uvidíš, co se bude dít,“ poučovala svého vnuka-vypravěče v díle babička. Jenže už nepoučuje. Tato čistě praktická žena se v nejnovějším vydání proměnila v moderní progresivistku.
Špičkový design by měl být právem, nikoli výsadou. To je motto jedné z nejvlivnějších amerických architektek posledního půlstoletí, o které se v Evropě sice moc nemluví, za oceánem už ale už po několik dekád spoluurčuje vývoj své profese, do níž vnáší empatii i velké odhodlání měnit věci k lepšímu. Její postavení nedávno stvrdilo nejvyšší ocenění za celoživotní přínos architektuře, na jaké může americký architekt či architektka dosáhnout.
„Jsi duch, la la la la la la la la la...“, to se tak krásně zpívá! Je to vlastně zároveň to jediné, čemu člověk může opravdu porozumět v surrealistickém textu Paris 1919 od Johna Calea, mého nejoblíbenějšího Welšana. Byl teď znovu v Praze a měl jsem to štěstí ho po letech slyšet naživo. Je mu o deset let víc, než mně, a já už nemám moc takových starších přátel, kteří by mi ukazovali cestu a dávali vědět, na co se mám připravit. John Cale, aniž by o tom mohl vědět, to tak dělal odedávna.
Ať se to člověku líbí, nebo ne, doba, kdy výtvarné umění vypadalo předvídatelně, třeba jako obraz nebo socha, nebo aspoň jako sušák na lahve, je dávno pryč. Někdo toho lituje a kroutí nad současnou podobou umění hlavou, jiný se naopak raduje z těch nepřeberných možností, jež současná doba umělci/kyni poskytuje, a s velkou chutí a důvěrou se jimi nechá opájet, přičemž má za to, že čím jsou věci podivnější, tím víc promlouvají k dnešku.
Doktor Prentic a jeho kancelář, v ní nahá slečna Barcleyová. Následuje sled neúspěšných pokusů, jak situaci zachránit. Dramatik Joe Orton využívá principy klasické situační a konverzační komedie. Hra postupně ztrácí jakékoli realistické kontury a ubírá se do světa absurdity a nonsensu.
Koprodukční film české režisérky Michaely Pavlátové Moje slunce Mad dostal prestižní cenu francouzské filmové akademie César za nejlepší celovečerní animovaný film. Na pátečním slavnostním předávání cen v Paříži to oznámili organizátoři. Snímek, který vznikl v česko-francouzsko-slovenské koprodukci, porazil ve své kategorii například film Mikulášovy patálie: Jak to celé začalo režisérů Amandine Fredonové a Benjamina Massoubrea.
Legenda českého filmového střihu Alois Fišárek způsobně sedí za hospodským stolem a trpělivě na mě čeká, protože jsem se trochu opozdil. Uvítá mě ale milými slovy: „Moc rád čtu Echo, to je jeden z posledních objektivních časopisů u nás.“ Protože považuji za slušné poklony vracet, je-li čím – a ono je –, začneme společné povídání připomínkou jedné z mých nejoblíbenějších filmových scén.
Brněnské Mendlovo náměstí zdobí od úterý nový bronzový monument Jaromíra Garguláka s názvem Hrachovina. Odkazuje na vědce Gregora Johanna Mendela, který působil ve zdejším augustiniánském klášteře na Starém Brně a je považován za zakladatele genetiky i na základě svých pokusů s hrachem. Dílo představuje klíčení hrachu. Obecně prospěšnou společnost Společně stál monument 24,5 milionu korun, získala příspěvek od kraje i dalších dárců, město poskytlo deset milionů.
Už v neděli skončí v Praze výstava, jejíž zmeškání by mohlo mrzet všechny, kdo mají rádi umění skutečně velkolepé, hluboké, vášnivé, patetické, mistrovsky a skvěle provedené… Prostě takové, které se kdysi od umělce očekávalo a on sám se považoval za odpovědného takové umění vytvářet. Zvláště když ten umělec byl sochař, což je zvláštní druh umělce, jenž pracuje s materiály, které mají přetrvat věky a mají ty věky také reprezentovat. Sochař má tedy jaksi zvláštní druh odpovědnosti, což tenhle opravdu měl.
Česko má od konce minulého roku novou nejvyšší dřevostavbu – v porovnání se zahraniční produkcí to sice vůbec žádný čahoun není, pro nás s naší zastaralou legislativou, brzdící rozvoj moderních staveb ze dřeva, je to však i tak důležitý impulz a příslib nové éry stavebnictví.
Dřív se tomu říkalo pragensie, knížky o Praze, obvykle okouzleného charakteru, byť ne nutně. Logicky se soustřeďovaly hlavně na historický střed města, vždyť to, co dnes bereme jako pevnou součást Prahy, bývalo samostatným městem nebo vesnicí někde za obzorem. Pražské periferie začaly do města vstupovat s moderním věkem, postupně s ním splývaly, ale nikdy úplně nesplynuly. Žily svým poněkud odlišným životem, někdy proletářským, jindy víc středostavovským, někdy ještě i zbytkově vesnickým.
S prózami postavenými na objevování osobní nebo místní rodinné historie se tu vposledku roztrhl pytel – ale není se co divit, po divokém dvacátém století nastává od něj odstup generace nepamětníků, a protože jistě mnoho českých rodin má za sebou příběh poznamenaný zdejšími politickými piruetami, majetkovými „transformacemi“ a pošramoceným svědomím, vypisují se tito autoři z někdejšího trápení příbuzných či současného svého. Jenže méně z nich se odvažuje jít dál než za účtování s nacismem, vyhnáním Němců, následně komunismem do sovětské okupace.
Deníkové zápisky Františka Schildbergra (70), brněnského básníka, publicisty a vysokoškolského pedagoga, jsou souborem glos a postřehů zapisovaných během roku 2021, počínaje 6. lednem, kdy „dav vyhecovaný prezidentem Donaldem Trumpem vnikl do budovy Kapitolu“, a konče 31. prosincem („Další rok, čas Božího milosrdenství“).
Už třetí týden otřásá světem televizí a streamovacích platforem hororový hit The Last of Us, který má každé pondělí premiéru na HBO. Televizní adaptace proslulé a oceňované akční videohry sklízí nadšené reakce jak u diváků, tak u kritiky. Mluví se o jednom z nejlepších filmových zpracování videoherní látky a videotéka HBO Max oficiálně oznámila zelenou pro natáčení druhé série. Poslední epizodu seriálu z dílny scenáristů Craiga Mazina a Neila Druckmanna sledovalo přes 7,5 milionu diváků.
Jako kosmická loď ze sci-fi filmu schovaná za štukovanými fasádami historického činžovního domu. Tak působil dnes již neexistující interiér bytu vlivného londýnského kritika architektury, který pro něj začátkem 80. let vypracoval Jan Kaplický. Teď se na toto málo známé dílo neofuturistického architekta zaměřuje výstava v pražské Winternitzově vile.
Od narození dvojčat Válových loni 13. prosince uplynulo sto let. Jitka byla o trochu starší než Květa, přežila ji o třináct let, zemřela v roce 2011. Na výstavě v GASKu je nyní shromážděno a předvedeno to nejdůležitější z díla těchto dvou kladenských malířek, dvou fenoménů českého poválečného umění, dvou úkazů v jednom. V bohaté šíři a překvapivé různorodosti rýsují se tu dvě paralelní cesty životem, který splýval s tvorbou a zároveň s osobností té druhé. Byly to srostlice, které měly vlastní končetiny a vlastní hlavu, a přitom žily v symbióze.
Současná filmová a televizní produkce je zahlcena fantasy, neboť s rozvojem digitálních triků lze jednoduše pořídit prostředí úchvatných přírodních scenerií, bájné fauny i realisticky vizualizovat podobu smyšlených bytostí a kouzel mágů různé úrovně a pověsti. A tak není problém pravidelně hovět touze diváků po příbězích s čarovnými zápletkami, tedy po žánru, jenž v naší éře bývá jako pohrobek či následník mýtu vzýván coby nejoblíbenější. Snadnost dosažitelnosti však znamená, že kdysi pracně pořizované příběhy aktuálně trpí nadprodukcí a zaměnitelným vizuálem.
Milan Bauer je tvůrce leptů, vyznavač steampunku, obdivovatel Karla Zemana, milovník starých kočárů, motocyklů, balonů. Je oceňovaným autorem poštovních známek. V Týně nad Vltavou představuje své grafické listy. Karel Kliment na jeho tvorbu reaguje formou objektů sestavených z drobných předmětů a artefaktů.
Věčně zamilovaný saxofonista a posléze autor detektivek Danny Smiřický je Škvoreckého alter ego. Poprvé se objeví jako čerstvý maturant ve Zbabělcích, figuruje v řadě povídek, stárne se Škvoreckým v Tankovém praporu, prožívá turbulence šedesátých let v Miráklu a emigraci do Kanady v Inženýrovi lidských duší. J. Škvorecký, J. Vedral: Danny Smiřický, Divadlo na Vinohradech, premiéra: 27. 1. 2023.
Německý spisovatel, původně soudce a profesor práva, Bernhard Schlink (1944), autor bestselleru Předčítač (1995), je možná ten typ spisovatele, kterého mají na mysli různí nostalgici (patřím k nim), když vzpomínají na časy, kdy literatura hrála, a to i v Německu, tzv. společenskou roli. To znamená, že píše o věcech, které se ve společnosti dějí a jimiž společnost prochází, přitom hledá vzory a předpoklady k debatě, která pak případně může vést k nějakému konsenzu či postoji. Ne že by literatura nutně měla jen takový úkol, ale když ho úplně potlačí nebo na něj zapomene, nemůže se pak divit, že se zapomene na ni.
Do kin vstupuje snímek podivuhodný stejně jako jeho název á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN. Pojednává o jedné z největších sebevražd v lidských dějinách, při níž umřelo devět set lidí, přitom se vymyká všemu, co u nás lze vidět, protože funguje nejen lineárně, ale i horizontálně – je jako postavený dům. Jeho režisér Jan Bušta, který mě právě zamkl ve střižně na Žižkově, kde mě nechal samotného s vystavenými filmovými plakáty s originálními podpisy Quentina Tarantina, neboť rozesmátý odešel kamsi do noční Prahy koupit čokoládové tyčinky, aby se nám lépe povídalo, je přitom náš nejoceňovanější tvůrce trailerů.
Expozice ve Veletržním paláci se zaměřuje na architekturu a životní styl mezi lety 1956 a 1989. Životní styl je fenoménem, ve kterém se protínají každodenní zkušenosti a prožitky s architekturou a designem jako tvůrčími disciplínami. Výstava prezentuje významná díla Václava Aulického, Věry a Vladimíra Machoninových, Františka Cubra, Karla Pragera a dalších.
Vylézt na brněnský Špilberk se vyplatí kdykoli a bez bližšího důvodu, ale když už se tam člověk ocitne, neměl by si nechat ujít výstavu, jež zároveň může být důvodem a motivací toho ocitnutí. Do 5. února tam oslavuje své šedesátiny Oddělení dějin architektury, což je instituce, kterou jako součást Muzea města Brna v roce 1962 založil brněnský historik umění Iloš Crhonek, který k tomu navíc loni oslavil devadesátiny.
V hrabství Dorset se už přes tři dekády rodí jeden rozporuplný projekt, který král Karel III. pojal jako manifest toho, jak má podle něho vypadat správná architektura a co vše potřebuje dnešní město. Přestože jednotlivé budovy laciným způsobem napodobují gregoriánský styl osmnáctého století, v něčem si z Poundbury mohou vzít příklad i nově budované čtvrti po celé Evropě.
Na prvního ledna Je ve mně rozhledna A se svým nadhledem Vyčnívám nad ledem… Napsal jsem báseň Předsevzetí. A jako snad každý rok si vytvořil v hlavě seznam toho, co musím na svém životě změnit. První leden je dobrá startovní čára. Když jsem to řekl kamarádce do telefonu, pravila, že rok je něco jako běžecký ovál a že si tu startovní čáru můžu nakreslit kamkoli, tak proč zrovna teď? Já se ale rád držím tradic. První leden je pro mě asi nejvhodnější. Především se mění letopočet a pak, když se člověk rozhodne o předsevzetích na příští rok už třeba začátkem prosince.
Hana Wlodarczyková není první, kdo si všiml dramatického potenciálu v životě nejznámější české spisovatelky. Svůj postřeh uplatnila nejprve jako spoluautorka scénáře čtyř televizních filmů tvořících minisérii Božena, v níž víc než dvě představitelky titulní postavy zaujal Jan Hájek, přesvědčivě vykreslující charakter Josefa Němce. Teprve poté přišla, už sama, se stejnojmenným životopisným románem, o němž čteme, že vznikl na „základě dlouholeté práce na scénářích k této minisérii“. Jenže paní Wlodarczyková, vystudovaná scenáristka, předložila zas jen scénář. Říká se tomu profesní deformace.
Miloš Budík se už jako velmi mladý stal součástí naší fotografie svými snímky v duchu takzvané poezie všedního dne. Ve svých dvaadvaceti letech získal druhou cenu v soutěži Kodak World Competition. Jeho fotografie jsou prodchnuté zájmem o člověka a jeho každodenní život a podané často v efektních světelných kompozicích.
Zvolit si za ústřední malířské téma realitu všedního dne může na první pohled působit jednoduše, možná banálně. Pokud je ale běžná realita ovlivněná vykořeněním z vlastního původního prostředí a opakovaným hledáním stability, domova a bezpečí, je pak utváření nových vzorců chování v různorodém prostředí intenzivním hledáním sebe sama a nacházením vlastních důležitých záchytných bodů, které k životu potřebujeme. Pokud jste navíc matkou samoživitelkou, definuje to vaše životní kroky a preference zásadním způsobem, který se může projevit i v samotné malbě.
