Prostorová křivka vinoucí se krajinou. Tak popisují architekti koncept dvacátého pražského mostu přes Vltavu, díky němuž došlo takřka po čtvrtstoletí plánů a příprav k přímému propojení Karlína s Holešovicemi. Lávka vyniká svou strohou estetikou, zaujme ale i uměleckým přesahem a vyspělým konstrukčním materiálem.

Ta strohost

Mosty se v posledních letech staly velmi ožehavým pražským tématem. Hlavním důvodem bylo nenadálé zřícení Trojské lávky koncem roku 2017, které poukázalo na tristní úroveň péče o dopravní stavby včetně architektonicky unikátního Libeňského a Výtoňského mostu, o jejichž záchraně či nahrazení se vedly nekonečné debaty. Zatímco Libeňský most se dočká zasloužené rekonstrukce, budoucnost toho železničního pod Vyšehradem zůstává i přes loňskou architektonickou soutěž nejasná. Také z těchto důvodů se ke stavbě Štvanické lávky vázala značná pozornost nejen odborníků zabývajících se mostními konstrukcemi, ale i laiků.

V Praze obvykle větší veřejné projekty nabírají značný časový skluz a ani tento případ nebyl výjimkou. O nutnosti výstavby lávky přes ostrov Štvanici, která by umožnila snadné spojení mezi Holešovicemi a Karlínem, se začalo vážně uvažovat už koncem devadesátých let. Roku 2000 dokonce proběhla i architektonická soutěž, kterou ovládl tým loni zesnulé architektky Aleny Šrámkové. O dva roky později ale přišly ničivé povodně, které nakonec spláchly i tento projekt. Po povodních se obě čtvrti začaly dynamicky rozvíjet, z průmyslových zón se staly velmi živé lokality lákající stále víc kapitálu i lidí, takže lávka nabrala na aktuálnosti. Zpět do hry stavební záměr přinesla druhá architektonická soutěž (tentokrát dokonce mezinárodní) z roku 2017, v níž v konkurenci osmačtyřiceti návrhů zvítězil projekt architektů Petra Teje, Marka Blanka a Jana Mourka.

A jak už to u výrazných návrhů bývá, strhla se po vyhlášení výsledků mela. Nejvíc povyku vzbudila nekompromisní strohost lávky, kterou převážná část architektů vynášela do nebe, zatímco ostatní ji kritizovali. Porotu soutěže však vedle architektonického řešení přesvědčilo i řešení technické a napojení na oba břehy. Zatímco ostatní návrhy počítaly zpravidla s nutností zbudování schodišť na nábřeží, aby byla mostovka dostatečně vysoko a odolala i tisícileté vodě, vítězný projekt se pozvolna (a tudíž bezbariérově) přimyká k úrovni nábřeží. Hydraulický pístový mechanismus na holešovickém břehu totiž umožňuje zvednout tuto část lávky až o metr nad úroveň tisícileté vody.

Mramor z betonu

Petr Tej, Marek Blank a Jan Mourek jsou specialisté na mostové konstrukce, společně už dokončili lávky v Přípoře a Lužci nad Vltavou. Ve všech případech přitom pracovali se speciálním materiálem, který vyvinul Kloknerův ústav ČVUT v Praze. Jde o tzv. ultravysokohodnotný beton s rozptýlenou kovovou výztuží (zkráceně UHPFRC), který má výjimečné konstrukční vlastnosti a je současně extrémně odolný – údajně má Štvanická lávka bez nutnosti větších úprav vydržet přes dvě stě let. Právě tento materiál umožnil architektům přijít s nápadně subtilní konstrukcí s bílým probarvením, takže hladký beton vypadá jako mramor. Díky tomu působí velmi elegantně zblízka i z dalekých pohledů. Má to však i svá úskalí – je otázka, jak esteticky ustojí běžný městský život i nápor sprejerů (antigraffiti nátěr neodolá stoprocentně), zároveň ze zářivě bílých ploch v ostrém letním slunci pálí oči.

Architekty je třeba pochválit také za to, že se zasloužili o uměleckou výzdobu lávky – v podobě krásného madla se zabudovaným LED osvětlením od sochaře Aleše Hvízdala se zvířecími hlavicemi odkazujícími na historii lokalit a figurální sochy Řeka od Jana Hendrycha. Právě spojením architektonické, umělecké a inženýrské stránky jde o výjimečné dílo. Ale co je důležitější, výrazně ulehčuje pohyb po Praze chodcům a cyklistům, což dosvědčují davy lidí, které lávku denně využívají.