Styl Wese Andersona je natolik zřetelný a nezaměnitelný, že tomuto americkému tvůrci vynesl dostatečně početnou skupinu fanoušků, kteří dychtivě čekají na každou jeho novinku. Současně jeho nepřehlédnutelnost vytváří dojem, že režisér točí stále totéž, opakuje se, a nechce-li se stát parodií sebe samotného, měl by už konečně pořídit něco jiného, dosud nevídaného. Zrovna nad jeho letošním snímkem, melancholickou komedií Asteroid City, zaznívá od diváků tato výtka opakovaně. Přitom nemůže být větší mýlky! Existují totiž tvůrci objevitelé, kteří vynaleznou nový vyprávěcí postup, následně ho rozvíjejí a u nichž je nutné sledovat, jak různorodě si při tom počínají, tedy nakolik jej průběžně zvládají obohacovat. Patří k takovým dejme tomu Woody Allen, z tuzemských autorů například Karel Zeman nebo Juraj Jakubisko. Wes Anderson je členem téže party vyvolených. Nespokojené divácké ohlasy uvedeného kalibru v popsaném kontextu značí podlehnutí modle věčného růstu: rozpoznání výlučnosti vznáší na jedince domnělý nárok, aby již jednou prokázanou genialitu potvrzoval opakovaně novými přínosy – jako by jeden na jeden život nestačil, jako by to bylo málo, jako by génius neučinil svému intelektu či múzám zadost.

Je fakt, že Asteroid City je snímek plný sytých barev, záběrů komponovaných jako sled pop-artu a americké moderny v galerii, která z reklamní estetiky dokázala vytvořit umění: děj se odehrává v roce 1955, sledujeme účesy éry Marilyn Monroe, modrobílé pruhy stínítek proti slunci, výrazné sluneční brýle, specifické dobové linie automobilových karoserií, vše je tak provokativně čisté, poloprázdné a učesané, jako by takový étos překrýval cosi nepříčetně nemravného nebo přinejmenším nabuzeného vzrušením. V takové atmosféře pohybují se pouští kolem městečka titulního názvu – Zapadákova, díry, která nezůstala zapomenuta jenom proto, že vyrostla poblíž jiné díry, totiž obrovského a v tvarech nádherně pravidelného kráteru po meteoritu – postavy plné tajemného osamění, jež ale pojí vrozená vědecká genialita anebo to, že jsou géniům příbuzní, najmě jejich rodiče: kupříkladu válečný fotograf, jenž putuje se svými čtyřmi dětmi za tchánem a jenž se potomkům bojí říct, „protože nikdy není ten správný čas“, že jejich matka před třemi týdny zemřela. Nebo slavná herečka, která by ráda komickou roli, ale kvůli své kráse dostává samé smyslné.

Jistěže vidíme nejen tyto dva, nýbrž kvantum charakterů. Všem je ovšem společné, že k sobě přistupují jako postavy z oněch malířských pláten, s ostychem, bázlivě, strojeně, jako by se ještě s nikým živým nesetkaly, ba co víc: jako by odmítaly věřit své vlastní tělesnosti. Nanejvýš se navzájem přiblížit, hledět na sebe přes rám oken, doteky jsou vzácné. Všechno je zdánlivě nesmírně nelidské a teatrální – ostatně celé vyprávění je rámováno černobílými sekvencemi, v nichž vystupuje dramatik, jenž příběh Asteroid City a nenadálého setkání skupiny jeho návštěvníků (účastníků předávání vědeckých cen) s mimozemšťanem píše a jenž se také setkává s některými představiteli rolí, které napsal. Ti ho překvapují svým chováním, bez výjimky osobitým, jež rozvíjí jeho sepsané představy. V Andersonových groteskách se nikdo nechová průměrně, všichni jsou klauni v civilu, což nabízí vděčné party mnohým známým a slavným hereckým jménům, která si nabídnutou příležitost užívají jaksepatří – vždyť život je roztomilý v jakékoli formě. A tak jestliže například Život pod vodou před devatenácti roky parafrázoval práce Jacquesa-Yvese Cousteaua, nynější Asteroid City estetizuje snímky jako Blízká setkání třetího druhu. Oběma je společné, že při jejich sledování nezbývá než se culit nad tím, co všecko tvůrci předobrazů ve svých původních dílech přehlédli.

Asteroid City. Scénář a režie: Wes Anderson; kamera: Robert D. Yeoman; hudba: Alexandre Desplat; hrají: Jason Schwartzman, Scarlett Johanssonová, Edward Norton, Bryan Cranston, Jake Ryan, Liev Schreiber, Steve Carell, Tom Hanks, Tilda Swintonová, Matt Dillon, Adrien Brody, Jeff Goldblum a další. 104 minut, v kinech od 22. června 2023.