Tag: literatura

Články k tagu

Co je a co není drama

Grafička Barbara Šalamounová vydala objemný komiks o životě výtvarníka, spisovatele a novináře Ondřeje Sekory. Jmenuje se návodně Trampoty člověka Sekory a je to dílo celkově povedené, úctyhodné, ale nikoli bez problémů. Dostaneme se k nim, nejprve však hlavní text kulturní rubriky výjimečně pojměme jako polemiku. V recenzi tohoto titulu Pavel Mandys na serveru iLiteratura rozporuje žánrové vytyčení, jež autorka dílu určila: odmítá, že by šlo o román, prý je to spíš životopis.

Zpívám, jako bych měl v ústech pochodeň

Pokud se o nějaké básnické sbírce minulého roku bude tvrdit, že je tou nejdůležitější (slovo důležité je v tomto kontextu dost zavádějící), půjde o Dokumenty Kamila Boušky. Megalomanský triptych přitom svým zevnějškem vlastně vůbec jako obyčejná sbírka nevypadá. Zakoupíte jej ve svítivě žluté kapse, v níž jsou tři barevné sešity připomínající spíš portfolia architektonických projektů. Bouška znovu sází na jistou míru kreativní nonkonformity, estetické i názorové radikality a zároveň mu není cizí ani důmyslná hravost se čtenářem.

Konec ajťáků

Zemřel Karel Sýs, básník komunistického režimu, jeden z těch, kteří se po normalizačních čistkách dostali k veslu. Jako šéfredaktor prakticky jediného literárního časopisu Kmen v tehdejších podmínkách rozhodoval, kdo smí a nesmí publikovat, byl skutečným cenzorem. Po roce 1989 mimo jiné prodával pornografické časopisy. Byl pochopitelně nositelem titulu zasloužilý umělec. Ale taky medaile Za zásluhy, kterou mu udělil prezident České republiky v roce 2018.

„Rodičům házeli ohlodané kosti.“ Jako Anne Franková se v Nizozemsku ukrývalo na třicet tisíc Židů

Od chvíle, kdy nacisté nalezli v zadním traktu firmy Otty Franka skrýš, kde se s rodinou a dalšími pronásledovanými Židy dva roky v Amsterdamu ukrývali, uplynulo v neděli 4. srpna přesně 80 let. Po válce publikovaný deník jeho dcery Anny Frankové, která se sestrou a matkou na rozdíl od otce věznění v koncentračním táboře nepřežily, se mezitím stal jednou z nejznámějších knih na světě. Až letos se českému čtenáři dostává možnost dozvědět se více o osudech schovávajících se Židů v Nizozemsku díky knize Ukrývané děti, která vyšla v překladu Veroniky ter Harmsel Havlíkové v nakladatelství Pangea.

Smutný den české literatury

Včera, tedy v sobotu 3. srpna, se stáhla mračna nad českou literaturou, respektive literární historií, kritikou a editořinou: zemřel jeden z největších editorů moderní literatury, jakou tato země a jazyk kdy poznali, Jiří Opelík. Současně bylo oznámeno, že už prvního srpna skonala v pouhých třiapadesáti letech Markéta Kořená – jako někdejší redaktorka Lidových novin a Orientace symbolicky na začátku měsíce, v kterém Lidové noviny přestanou vycházet. Oba si zaslouží vzpomínku, začnu ovšem od dámy. Snad mi prominete osobní ladění textu.

Kopali jsme za Čepičky

Před časem tu padlo pár slov o objevné a objemné monografii Zdeňka Zikmunda nazvané synekdochicky Bican proti Hitlerovi (viz č. 47/2020). Na toto fundované a čtivé vylíčení historie fotbalových klubů, soutěží a vůbec společenské atmosféry v letech německého protektorátu navazuje autor názvem i obsahem své nové práce. O tom, jak se fotbalu a sportu vůbec vedlo v nové totalitě, pojednává srovnatelně koncipovaná kniha Bican proti Čepičkovi.

Nekonverzační nekomedie

Autorský pohled divadelního a filmového režiséra, scenáristy a herce Jiřího Havelky na lidi i na to, jak reagují v extrémních situacích, je tu zábavný, tu nemilosrdný, tu dojemný. Jeho filmový debut Vlastníci o tom, jak klopotně se učíme zacházet se soukromým vlastnictvím, je už klasikou. Svůj zatím poslední celovečerní film, který právě přichází do kin, nazval Zahradníkův rok a do hlavní role obsadil Oldřicha Kaisera. Je volně inspirován skutečnou událostí, kdy ruský oligarcha zničil drobné hospodářství Reného Mandyse v Dolní Olešnici. Klasická komedie to není, ale důležitý film, jak už to u Jiřího Havelky bývá, ano.

Zemřel Oldřich Janota, mohykán našich časů

V sobotu ráno zemřel Oldřich Janota, patrně nejpodmanivější český básník a písničkář současnosti. Přitom muž, který se nikdy netlačil do centra pozornosti, který naopak strhával k pozornost k sobě něčím vzácným: pouhou vynalézavostí a zároveň tajemností a nesnadnou přístupností svého díla, tedy svých písní, básní, próz, úvah. Takových umělců, již se zarytě soustřeďují na svou tvorbu, svou cestu a nijak nehledí na nároky nebo trendy doby, nenechávají se jimi strhnout, nýbrž fungují a tvoří jim navzdory, je nehledě na vládnoucí režimy vždycky mnohem méně než těch, kteří naopak o okatou slávu vezdejší usilují.

Více si naslouchat, méně soudit druhé

Když se o nějaké knize řekne, že je to ideální „čtení k vodě“, působí to až pejorativně. Jako něco oddechového, banálního a rozhodně velmi zapomenutelného. Iva Hadj Moussa nemá problémy s tím, když se její knihy označují za „střední proud“. Letos vydala svůj nový, zatím nejlepší román Těžké duše, a kdyby takhle byla napsána každá česká kniha, která se dobře prodává, budeme žít v literárním ráji. Pokud jste ji ještě nečetli, udělejte to klidně i u té vody. Zábavnější (a zároveň nikterak povrchní či banální) knihu jsem od českého spisovatele roky nečetl.

Nad mrtvým dítětem v děloze se pláče, jen když je potrat spontánní

Spisovatelka Tereza Semotamová dala pro podcast RANT Prostoru rozhovor o tom, že potratila. Vystoupit bylo určitě náročné, nejspíš osobně statečné (jinak se bude tématu dotýkat extrovert, jinak introvert), rozhodně ojedinělé. Podobných veřejných výpovědí mnoho není, z čehož někdo soudí, že téma je tabu: spontánní potrat je totiž jev relativně častý, mělo by se o něm tím pádem taky víc psát. Ono je to tak, že ho sice zažije každá čtvrtá žena, zároveň ale naprostá většina bezprostředně po otěhotnění, kdy ještě ani neví, že je těhotná.

Smutek Kundery a unavených mušketýrů

Totožnost, po Pomalosti druhý román, který napsal Milan Kundera francouzsky (pod názvem L’identité vyšel roku 1998, teď, rok po spisovatelově smrti, v překladu Anny Kareninové česky), je asi nejsmutnější autorovo dílo. Smutkem je v něm prostoupena celá atmosféra rozsahem nevelké prózy, smutek je přítomen v ději, v postavách, v úvahách, kterými se prostřednictvím vypravěče projevují. Ty úvahy se týkají mizení přátelství, které už není tím, co bývalo; týkají se zachvacující nudy a lhostejnosti, která se stala „jedinou velkou kolektivní vášní naší doby“ ; týkají se ochoty mužů, aby se proměnili v „taťky“.

Cena války v obrázcích

Komiksové nakladatelství Crew letos vydalo titul Komiks pro Ukrajinu s podtitulem Věnováno statečnému lidu Ukrajiny. Je to patnáct krátkých povídek plus plakáty, obálky a politické kresby zámořských kreslířů, které vyšly ve Spojených státech jako reakce na ruskou invazi na Ukrajinu. České vydání je převod amerického, jež vyšlo ovšem před dvěma lety, tedy v době nejvíc zjitřené světové reakce na ruské barbarství, kdy kreslíři zastoupení v této knize měli pochopitelnou zvýšenou potřebu na převratné události reagovat a případně nějak pomoci jejich obětem.

Nesmrtelně ignorovaný Milan Kundera

K prvnímu výročí smrti Milana Kundery (11. července) agentura STEN/MARK vyzkoušela Čechy, co jim to jméno říká, a zda dokonce něco od něj četli. Víceméně se potvrdilo, co člověk asi tak očekával. Ano, jméno Milan Kudera zná devět z deseti Čechů, což nám připadá jako až nepravděpodobně vysoké číslo, které se ale dá vysvětlit tím, že zároveň čtvrtina moc neví, o koho jde: i u těch sice převládá nejasné tušení, že by mohlo jít o spisovatele, ale nejsou si jistí, část si ho prý plete se zesnulým senátorem Jaroslavem Kuberou.

Pozoruji, tedy jsem. To je ženská!

Pokud se letos v české poezii knihou roku stala sbírka Červený obr od Terezy Bínové, tak debut roku v téže žánrové kategorii bude patřit jistojistě mladému básníkovi Lubomíru Tichému. Konkrétně za jeho lyrickou prvotinu nazvanou Místní. Vsadit si na to v Tipsportu tentokrát nemůžete, ale věřit byste nám mohli. Tento pomyslný vavřín ostatně stvrzuje i nakladatelství Fra, kde kniha vyšla. Nestává se moc často, aby začínající autor vydal debut u jedné z našich nejprestižnějších literárních značek. Vybíravý Petr Borkovec má čich nejen na brouky, ale i na dobré básníky.

Náprstkovci sobě

Od založení Českého průmyslového muzea, jak se původní projekt Vojty Náprstka jmenoval, uplynulo loni 150 let. Dobrý důvod pro sepsání dějin této jedinečné instituce. Ujala se ho Klára Woitschová, vedoucí Archivu Národního muzea. Rozvrhla chronologický výklad příběhu do devíti kapitol, jejichž názvy jsou důsledně dvouslovné: Kontexty a předpoklady, Předehra a počátky, Strádání a očekávání, Svastika a hvězda, Okovy a cesty, Uvolnění a naděje, Normalizace a transformace, Otevřenost a modernita (takto v obsahu, na str. 293 a násl. jinak: Svoboda a modernizace).

Stíny Franze Kafky nad kolonádou

„Kinematograf vnucuje pozorovaným věcem neklid pohybu, klid pohledu zdá se důležitější,“ napsal Franz Kafka v roce 1911. „Kafka se řadí mezi spisovatele, jejichž dílo už desítky let provokuje filmaře. Jako by potutelně popichoval k pokusu zachytit co nejautentičtějším a nejintenzivnějším způsobem unikavou podstatu vlastních formulací, příběhů a jím vykonstruovaných realit a úzkostlivých pocitů,“ domnívá se umělecký ředitel Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech Karel Och.

Kafkův dopis jde v Londýně do aukce. Popisuje v něm svůj spisovatelský blok

Londýnská aukční síň Sotheby's nabízí do dražby dopis od pražského spisovatele Franze Kafky, od jehož úmrtí letos uplynulo 100 let. V dopise, který napsal pravděpodobně v dubnu až červnu 1920 v severoitalském sanatoriu Merano, se autor svěřuje příteli, že už nedokáže dál psát. Aukční síň odhaduje hodnotu dopisu na 70.000 až 90.000 liber (zhruba dva miliony až 2,6 milionu korun).

Po stopách Franze Kafky ještě jednou

V nabídce knih Kafkových i kafkovských, poměrně bohaté v roce 100. výročí spisovatelovy smrti, mediálně nepřehlédnuté, se objevil i průvodce S Kafkou na cestách, nabízený už na květnovém orientálním bazaru zvaném Svět knihy. V nedůstojném náhradním prostředí na pražském Výstavišti (kde za cappuccino, ne, v tomto případě raději kapučíno, podávané jako na nějakém koupališti v papírovém pohárku, chtěli vykutálení „baristé“ 90 korun) vyložili čeští nakladatelé na pulty nikoli jen to, co vydali od loňského jara (taková prezentace by měla smysl), v roli trhovců se snažili prodat spolu s novinkami též rozmanité ležáky, někdy za „veletržní cenu“, zhusta však za původní, svazky často deset, patnáct, ba i víc let staré, marně nabízené návštěvníkům už loni, předloni atd. Bedekr Na cestách s Franzem Kafkou (2009) však mezi nimi nebyl.

Zpátky do roku 1994, doma je doma, draci chrlí ohně

Ne že bych osobně měl s devadesátými lety nějaké velké zkušenosti. V roce 1994 jsem šel do první třídy, ode mě „Chce se mi brečet… kytary, Bunkr, nejlepší léta, nějak nám to uteklo“ bohužel neuslyšíte. Přesto! Prouzu jsem měl vždycky rád. Kouzlem oplýval především Tomáš Hampel a texty na prvních dvou deskách kapely (1990 a 1992). Jeho lyrika hovoří podivně přitažlivým hlasem, jde o jakési nervní balancování mezi odstupem a naléhavostí.

Ano, život je prazvláštní

Toto je rozhovor starých známých. Jáchyma Topola jsem se na to chtěl léta zeptat, ale vlastně to ani nebylo nutné. Pak umřel Vlastimil Harapes a Jáchym sám řekl, hele, možná bych o tom, jak žil Vlastík s mým tátou, něco řekl. A já řekl: Myslíš? Jo, lepší, než když kolem toho bude taková divná mlha. Ale začali jsme něčím jiným, Věrou Sosnarovou.

Koho zajímá poezie? letos do Louvru nemusíte, fotograf Koudelka

Když v minulém roce zvítězila v Magnesii Liteře básnická sbírka Jana bude brzy sbírat lipový květ od Miloše Doležala, mnozí literární publicisté zmiňovali, že z poezie se znovu stává živé médium, které jako jediné dokáže to, co nezvládnou ani nejmodernější technologie. Na chvíli v literárním prostoru zavládla zvláštní potřeba mluvit o poezii, jako by něco znamenala, jako by v sobě měla nějakou zásadní hodnotu k porozumění světu. Byla to jen kratičká chvíle. Celý rok si pak média na tento žánr skoro ani nevzpomněla.

To štěstí, být s Kafkou v jednom pokoji

Na začátku června 1924 umírá Franz Kafka. Je mu čtyřicet let a jedenáct měsíců. Navzdory pokračující nemoci si jeho tvář udržuje mladistvý výraz, jak ho zaznamenala poslední fotografie z podzimu 1923: stále ty husté tmavé vlasy, hluboké temné oči (podle pasu „tmavě modrošedé“), úzké rty, a hlavně ta štíhlá, jaksi orientálně vykrojená silueta tváře. Dalších sto let se bude jeho odkaz vytvářet pod dojmem této ikonické tváře krásného proroka a mystika, který měl prý předpovědět, kam člověk kráčí, do jakých temnot směřuje lidská společnost.

Temný mýtus o zrození dneška

Stará dobrá jaderná apokalypsa. Pro člověka určité generace může strach z ní mít ten trochu retro nádech, vidí v ní a ve strachu z ní taky atribut časů dětství a dospívání, vzpomínku na ni má uloženou v paměti někde vedle znělek Dietlových seriálů a chuti šumáku v puse. Tak moc byla tenkrát probíraná a trénovaná (nohama k výbuchu!), stala se součástí kolektivní imaginace, živou perspektivou budoucnosti. Tedy – živou. Jak se to vezme. A pak se nějak vytratila, spolu se světem rozděleným do sfér vlivu dvou nukleárních supervelmocí, její možnost jako kdyby zmizela spolu s železnou oponou.

Ještě se umím překvapit

Fotograf, historik fotografie a zakladatel Institutu tvůrčí fotografie, která je úspěšná po celé střední Evropě, Vladimír Birgus, oslavil sedmdesátiny. Byla to příležitost se sejít a pohovořit o jeho životě, ale protože o věku mluvit nechce, zato vášnivě mluví o své práci, věnovali jsme se třeba jeho dvěma výstavám, které v Praze souběžně měl a které si k narozeninám nadělil. Ale samozřejmě také mnohým jiným tématům. Některá budou pro čtenáře překvapivá.

Metalová vesta pro tonoucí duše

Situace „stárnoucího bílého muže“ je tak nelehká, ba svízelná, že mu přichází na pomoc píšící psychoterapeutka Iva Hadj Moussa svou knihou Těžké duše. To je samozřejmě řečeno s nadsázkou: Hadj Moussa (to příjmení je od manžela, což tu píšu jaksi pro orientaci, sama je původem z Milevska) je nejen profesní „léčitelkou duše“, ale již, dalo by se říci, zavedenou spisovatelkou. Napsala tři úspěšné prózy, tato je čtvrtá, má své čtenáře a svůj styl, který je účelný, nekomplikovaný, srozumitelný, přímočarý. Psaním se zjevně baví, ale nepíše jen pro sebe, představa, že je její „píšící já“ centrální osou vesmíru, je jí dost vzdálená, naopak typický je pro ni nadhled, odstup a jaksi „zdravá mysl“, což neznamená, že nemá se svými postavami soucit, právě naopak, prostě psychoterapeutka.

Poslední Vernon Subutex, z řecko-perských válek, osobnostní typologie

Vernon Subutex je padesátník odepsaný dobou, jejímuž tempu nechce stačit. Sálá z něj energie vonící přátelstvím, která k němu stahuje frustrované vrstevníky ohýbané tlakem práce, rodiny, politiky, společenských očekávání. Tahle parta opustí Paříž a založí kočovnou komunitu. Dá se ale uniknout?

Smutná literatura

České sdružení regulovaných elektroenergetických společností, jež tvoří státní správce sítě ČEPS, ČEZ a pár dalších distribučních společností, vyčíslilo investice do distribuční sítě nutné vzhledem ke změnám v energetice: letos 40 miliard. To je „jen“ o 10 miliard víc, než investovali v průměru v posledních deseti letech, ale v následujících jedenácti letech to má být 476 miliard. Něco bychom do sítí jistě museli tak jako tak investovat, ale valná část z toho je cena za Green Deal. Za to, aby majitelé obnovitelných zdrojů mohli dodávat do sítě proud, když si zrovna zamanou.

Literatura jako hobby

Řekněme, že Fušeři jsou novela. Příběh má vypravěče, vedlejší postavy, prostředí i dramatický oblouk – respektive dospěje k jednoznačné pointě a uzavřenému konci, glosujícímu veškeré „vyprávění“, jež mu předchází. Všechny tyto ingredience dohromady vytvářejí ospravedlnění pro to, proč Fušery vydávat: představují literární úsilí, s předvedenými texty se zacházelo zjevně tvůrčím a promyšleným způsobem. To není u sběru facebookových statusů – de facto deníku svého druhu – samozřejmost, naopak Fušeři znovu zpřítomňují otázku, jak ke každodenní produkci sociálních sítí přistupovat.

Výstava Nové realismy, biografie Franze Kafky, Art Salon Pražského jara

Pojmem nové realismy se rozumí širší spektrum dobově aktuálních realistických přístupů zahrnujících oblasti tvorby tradičně označované jako neoklasicismus, verismus, nová věcnost, sociální umění, magický realismus a primitivismus, ve fotografii zejména nové vidění. Nové realismy. Moderní realistické přístupy na československé výtvarné scéně 1918–1945, GHMP, Praha, do 25. 8. 2024.

Řídký originál

Není to tak dávno (č. 49/2022), co jsme tu psali o výtečné knize Josefa Váchala Tisíc Gagarínů a jedna řepařka!, což ovšem není dílo autorem takto koncipované a nazvané, nýbrž svazek Mistrových „dosud nepublikovaných prací z let 1949–1963“. Edici připravil Pavel Hájek, v tiráži jsou uvedena ještě čtyři jména, jimž je připsána „redakční spolupráce“: Jana Čechurová, Hana Klínková, Eva Lorencová a Marie Rakušanová.