Tag: literatura

Články k tagu

Slovenské podoby lásky 20. století

„Myslím, že na svete nie sú dva národy, ktoré sú si tak blízke ako Česi a Slováci.“ To byla první věta slovenské prezidentky Zuzany Čaputové, když se zjevila jako překvapení po vítězství Petra Pavla v prezidentských volbách na jeho pódiu. A tak je vítaná příležitost zamyslet se nad dvěma díly, filmem Piargy a novelou Konvália, jež pojí příběhy o nevšedních milostných vztazích a jež jsou uvedena jako vyprávění přeživších o zemřelých či vstupním obrazem mladé dívky radostného a ohnivého pohledu na svět. Ale jsou si blízká rovněž jako doklad, že život ve střední Evropě není přehledný.

Za lepším životem, po smyslu mýtů, o orgiích, spáse a davu

Snímek Emigranti na motivy literární předlohy divákovi předkládá příběh odehrávající se v 19. století, kdy masa obyvatel Skandinávie utíkala před hladomorem a s vidinou lepší budoucnosti do Ameriky. Jejich pocity a obavy o vlastní životy sledujeme skrze cestu mladé rodiny, která se potýká s historickými okolnostmi, ale i sama se sebou. Emigranti, režie: Erik Poppe, premiéra: 9. 2. 2023.

Ukrajina vyřadila z knihoven 19 milionů ruských či sovětských knih

Do listopadu loňského roku bylo z ukrajinských knihoven vyřazeno přibližně 19 milionů výtisků knih, které vyšly v dobách Sovětského svazu nebo byly v ruštině. Informovala o tom dnes agentura Reuters s odvoláním na ukrajinskou poslankyni Jevheniji Kravčukovou. Co se s vyřazenými knihami stalo, není jasné. „Vyřazeny byly také některé knihy ze sovětské éry v ukrajinštině,“ uvedla Kravčuková, která je místopředsedkyní parlamentního výboru pro humanitární a informační politiku.

Nešlukovaly, ale zapáleno měly pořád

Od narození dvojčat Válových loni 13. prosince uplynulo sto let. Jitka byla o trochu starší než Květa, přežila ji o třináct let, zemřela v roce 2011. Na výstavě v GASKu je nyní shromážděno a předvedeno to nejdůležitější z díla těchto dvou kladenských malířek, dvou fenoménů českého poválečného umění, dvou úkazů v jednom. V bohaté šíři a překvapivé různorodosti rýsují se tu dvě paralelní cesty životem, který splýval s tvorbou a zároveň s osobností té druhé. Byly to srostlice, které měly vlastní končetiny a vlastní hlavu, a přitom žily v symbióze.

Inženýr lidských duší na Vinohradech

Minulý týden měla v Divadle na Vinohradech premiéru dramatizace jednoho z nejvýznamnějších románů české literatury minulého století, Škvoreckého Příběhu inženýra lidských duší. Jde samozřejmě o dílo úplně jiného žánru než divadelního, ale jako může být na jevišti třeba Švejk nebo třeba Vojna a mír (vždy redukovaná), lze se o něco takového pokusit s Inženýrem, pochopitelně za cenu, že jde jen o digest, ošklivým slovem řečeno výcuc, který nicméně může mít svou kvalitu a přitažlivost.

Velký návrat hněvu

Udeřila hodina zloby. Ne že by se lidé nezlobili odjakživa. Vždyť takto znějí první slova západní literatury: „O hněvu Achilleově, tak zhoubném, nám zpívej, ó Múzo,“ čteme ve válečnickém eposu Ilias. Zloba, závist, zášť nemají pominout. Zloba je projevem božské síly, cestou hrdinů, nejen v homérském eposu, platí to pro četné proudy antické kultury.

Překonávání děsů děsem

Martin Komárek, známý politický komentátor a krátký čas i poslanec, je rovněž autorem již dost rozsáhlého prozaického díla. Stálo dosud spíš stranou zájmu literární kritiky, neboť si s ním asi nevěděla moc rady. Přitom už o jeho prvním románu, apokalyptické vizi Dřevěná panenka (1990) psal tehdy například M. C. Putna jako o prvním postmoderním českém románu a srovnával ho s Topolovou Sestrou, což se poněkud nabízelo: oba jsou stejně staří, oba mají podobně vznícenou obraznost a sklon hrát vše na temnou strunu.

Danny Smiřický na divadle, dlouhověkost pohledem vědy, blog single třicítky

Věčně zamilovaný saxofonista a posléze autor detektivek Danny Smiřický je Škvoreckého alter ego. Poprvé se objeví jako čerstvý maturant ve Zbabělcích, figuruje v řadě povídek, stárne se Škvoreckým v Tankovém praporu, prožívá turbulence šedesátých let v Miráklu a emigraci do Kanady v Inženýrovi lidských duší. J. Škvorecký, J. Vedral: Danny Smiřický, Divadlo na Vinohradech, premiéra: 27. 1. 2023.

Písmák 20. století

„Cítím silný odpor k Vladimiru Putinovi. Nikdo na mezinárodní scéně ve mně nevzbudil takové znechucení od doby, kdy umřel Stalin. I když to není masový vrah Stalinových rozměrů, projevuje stejnou lhostejnost k lidskému životu. A má v sobě i kus stalinského gangsterismu: jeho nohsledi nosí masky a zbraně. Putin také připomíná Hitlera v ochotě využívat bojovné menšiny k rozšíření své moci. Jsem vůči němu příliš paranoidní? Doufám, že ne.“ V dnešní publicistice se to srovnáními s Hitlerem a Stalinem jen hemží, ale když taková slova roku 2014, po ruské invazi na Krym, použil ve svém článku Paul Johnson (1928–2023), měl jednu výhodu: působení obou jmenovaných diktátorů v mezinárodní politice znal ze svého mládí osobně, a měl tedy s čím srovnávat.

Výchova a převýchova dívek v Německu

Německý spisovatel, původně soudce a profesor práva, Bernhard Schlink (1944), autor bestselleru Předčítač (1995), je možná ten typ spisovatele, kterého mají na mysli různí nostalgici (patřím k nim), když vzpomínají na časy, kdy literatura hrála, a to i v Německu, tzv. společenskou roli. To znamená, že píše o věcech, které se ve společnosti dějí a jimiž společnost prochází, přitom hledá vzory a předpoklady k debatě, která pak případně může vést k nějakému konsenzu či postoji. Ne že by literatura nutně měla jen takový úkol, ale když ho úplně potlačí nebo na něj zapomene, nemůže se pak divit, že se zapomene na ni.

Zapal radši cigaretu než zeměkouli

Nový román Ondřeje Štindla Tolik popela hned od začátku čtenáře konfrontuje s nečekaně apokalyptickou až morbidní obrazností. Hlavní hrdina knihy Kryštof Mráz sleduje na displeji mobilního telefonu výjev z ulice v íránském městě Kom, kde umírá neznámý muž, chrchlající tak, že si obličej dře o beton. Už čekáme jen na to, až pro umírajícího přijede záchranka v ochranných oblecích a odveze ho do jednoho z masových hrobů za městem. Když muž naposledy vydechne, Mráz odvrátí svůj zrak od monitoru.

Hašek byl jako rocková hvězda, a taky tak vyhořel

V úterý 3. ledna uplynulo sto let od smrti spisovatele, jenž stvořil údajně nejslavnější knihu české literatury, knihu, kterou zná celý svět a prý si ji pojí s českým humorem a viděním světa. Knihu o osudech jednoho dobrého vojáka za světové války, hrdiny, který se dokonce snad zařadil k základním literárním archetypům – třeba po bok dona Quijota. V Salonu Echa se sešli tři zahraniční bohemisté a překladatelé Švejka do své mateřštiny: Fin Eero Balk, jenž svůj převod vydal v roce 1991, Francouz Benoît Meunier, který svůj uveřejnil v roce 2018, a Angličan Gerald Turner, jenž na tom svém zrovna pracuje.

Cirk La Putyka ve fotografii, braňte se manipulaci, rebelie jako východisko

Společná výstava Karla Cudlína, Jana Dobrovského a Jana Mihalička dokumentuje netradiční zápas souboru La Putyka s přísnými proticovidovými opatřeními. V době, která bylo pro mnohá kulturní odvětví téměř likvidační, se herci ze souboru La Putyka rozhodli pokračovat v činnosti a experimentovali s různými formáty představení. Pot, slzy, La Putyka, 400 ASA Gallery, Praha, do 28. 2. 2023.

Další bod pro vás, paní Němcová

Hana Wlodarczyková není první, kdo si všiml dramatického potenciálu v životě nejznámější české spisovatelky. Svůj postřeh uplatnila nejprve jako spoluautorka scénáře čtyř televizních filmů tvořících minisérii Božena, v níž víc než dvě představitelky titulní postavy zaujal Jan Hájek, přesvědčivě vykreslující charakter Josefa Němce. Teprve poté přišla, už sama, se stejnojmenným životopisným románem, o němž čteme, že vznikl na „základě dlouholeté práce na scénářích k této minisérii“. Jenže paní Wlodarczyková, vystudovaná scenáristka, předložila zas jen scénář. Říká se tomu profesní deformace.

Předat zprávu a na konci padnout, toť vše

O tom, jak autorské psaní souvisí s prací nakladatelského redaktora, podává přesvědčivý důkaz chystaná kniha Jana Šulce O lidech a knihách. Žánrově pestrý titul zahrnuje vzpomínky, sloupky, předmluvy, doslovy, přednášky, články a rozhovory. Všechny ve svazku otištěné texty autor zasvětil tomu, co má rád, tedy literatuře.

Pospíchejme k Betlému, průvodce krajinou, zprostředkovaná bolest

Česká mše vánoční se ve zpracování Matěje Formana stává neopakovatelným zážitkem. Spojení živého provedení pastorální skladby s divadelními obrazy vychází ze setkání Divadla Lampion, Divadla bratří Formanů, Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, dirigenta Zdeňka Klaudy a Kühnova smíšeného sboru. J. J. Ryba, M. Forman: Kouzelná Rybovka, kostel sv. Šimona a Judy, Praha, 25. 12. 2022.

„Kulturní tipy“ prezidentských kandidátů: co rádi čtou a na co se dívají?

Kultura nečekaně rozdmýchala prezidentskou kampaň v předvánočním čase, když partička dětí nachytala bývalého premiéra Andreje Babiše. Otázky mimo jiné na díla Karla Čapka či Jaroslava Haška mu způsobily možná více vrásek, než dotazy na kauzu Čapí hnízdo. Babiš se tak v reakci na posměch pustil raději do čtení Osudů dobrého vojáka Švejka. V souvislosti se tak nabízí otázka, jaká literární či filmová díla preferují prezidentští kandidáti.

Fanouškům Harryho Pottera, quo vadis, člověče? jak žít v nejisté době

Tom Felton, nezapomenutelný představitel Draca Malfoye z celosvětově úspěšné série filmů podle knižní předlohy J. K. Rowlingové, vzpomíná na více než deset let natáčení v působivě zpracované publikaci doplněné bohatou obrazovou přílohou. Kniha je upřímnou vypovědí mladého herce, který se s temnými démony utkal i mimo filmové plátno.

Možnosti válečných povídek

Putinova agrese na Ukrajině přinesla prvního vážného dobrovolníka z řad české umělecké prózy. Spisovatel Jan Němec, autor románů Dějiny světla (2013) a Možnosti milostného románu(2019), píše na předsádce své nedávno vydané povídkové knihy Liliputin: „Válka ve mně probudila vztek. Vztek psát. Vysedával jsem u zpráv a záviděl reportérům, že jsou u toho. Ale v určitou chvíli jsem začal vnímat i to, co ve zprávách není. A jak to tam není. Zkusil jsem tedy prověřit, co v této chvíli svede literatura: bez odstupu času, s odstupem několika set kilometrů.“

Po osvobození od osvoboditelů

Ten, kdo jednou přišel na chuť literární a ovšem i výtvarné osobitosti Josefa Váchala (1884–1969), to má dobré. Dílo, zveřejňované teď už bez ponižujících kompromisů, stále ještě nebylo zpřístupněno v úplnosti, a že je těch knih už pěkná hromádka. Konaly se velké výstavy, Litomyšl se pyšní jedinečným Portmoneem, Váchalovi se dostalo i samostatné expozice v novém Muzeu literatury v Praze-Bubenči.

Betlémy Čech a Moravy, Bohem vyvolený skladatel a láska hluboko v horách

Výstava v zámeckém areálu Ctěnice představí tradiční betlémářské oblasti v Čechách a na Moravě a materiály používané pro výrobu betlémů. K vidění budou betlémy (historické i současné) vyřezávané ze dřeva, ale také vyráběné z vosku, papíru nebo ze skla, z chlebového těsta či perníku, kašírované i deskové betlémy.

Josef Mysliveček americkýma očima

Iniciativa a koncepčnost nakladatelství Vyšehrad při vydávání monografií významných skladatelů vážné hudby minulosti je hodna ocenění a uznání. Za několik let byl knižní trh obohacen řadou velmi dobrých překladů titulů erudovaných zahraničních muzikologů. "Mysliveček" Daniela E. Fremana vychází v době, kdy je v českých kinech promítán diskutovaný a diskutabilní životopisný film Il Boemo. Tento časový soulad není náhodný

Hildebrandt v Kunsthalle, ve jménu lásky, putování drsným Islandem

Německý výtvarník Gregor Hildebrandt pracuje s analogovými nosiči zvuku. Své sochy, instalace a obrazy vytváří z materiálů, jakými jsou lisované vinyly, zvukové pásky nebo plastové krabičky od audiokazet. Výstava v Kunsthalle představuje Hildebrandtova ikonická díla i méně známé práce. Gregor Hildebrandt: A Blink of an Eye and the Years are Behind Us, Kunsthalle, Praha, do 13. 2. 2023.

Poznámky obeznámeného

K náročným, přitom neuvědomovaným úkolům setkávání s jakýmkoli uměleckým dílem patří schopnost odhadnout vhodné načasování takového shledání. Odrazujeme-li děti od sledování některých filmů či četby některých knih, činíme tak v upřímném přesvědčení, že jim ještě nemohou porozumět, ba že jim „konzumace“ takové produkce může způsobit dokonce bolení – zkrátka věříme, že je potřeba nejprve dozrát, poučit se či něco prožít, než bude možné takové dílo přijmout a řádně jej procítit.

Co nazýváme počátkem, je často konec

Pustá země od anglického básníka a kritika Thomase Stearnse Eliota, vydaná v roce 1922, je jedna z nejobdivovanějších, ale i nejsložitějších básnických sbírek 20. století. „Eliotem skončila poezie pro dámy,“ poznamenal si tehdy do svého zápisníku James Joyce, jenž vizionářsky odhadl, že jde o přelomovou událost ve světové poezii. A jak už to u slavného díla bývá, leckdo z něj cituje, aniž je celé přečte. Pustá země má přitom jen něco okolo padesáti stran. Ale třeba Bohumil Hrabal ji prý miloval, po dlouhá léta ji nosil v kapse svého saka.

Na pavlači

Paní Karolína Zoe Meixnerová, dočítáme se v její knížce Průvodce literární hysterií 19. století, „vystudovala bohemistiku a žurnalistiku na Karlově univerzitě (...) a dnes se popularizací české literatury úspěšně živí“. Rozumí se na sociálních sítích, kam ji prý „osud zavál“. Hm! Paní Meixnerová nenapsala soustavné dějiny českého písemnictví 19. století, takové ambice ani neměla, protože jí snad včas došlo, že na to jsou její znalosti předmětu příliš povrchní.