Tag: literatura

Články k tagu

Knihou roku 2022 je sbírka Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ

Knihou roku a hlavním vítězem knižních cen Magnesia Litera se stala básnická sbírka Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ. Autor v ní zachycuje poslední týdny života své milované ženy i bolestné období po jejím odchodu. Nejlepším prozaickým dílem se v soutěži stal povídkový soubor Viktora Špačka Čistý, skromný život. Pořadatelé v pondělí na Nové scéně Národního divadla předali ceny v dalších sedmi kategoriích a také novou cenu za přínos knižní kultuře.

Bezmoc bezmocných

Vraťme se ještě k tématu platů na humanitních fakultách. Minulý týden na Filozofické fakultě UK proběhla debata na téma „Česká republika by měla zakázat soukromé školy“. Měli bychom v zájmu korektnosti upřesnit, že šlo o soutěžní debatu, vlastně akademický sport, takže to téma nelze brát stoprocentně vážně, na druhou stranu organizátorům se zjevně rojí hlavou samé takové nápady. Ale ukazuje se tu, myslím, ještě něco víc.

Sladké umění v Radosti, Peripetie jednoho života a nový prezident, nová éra?

Dům Radost na pražském Žižkově zaplnila díla českých umělců, kteří se utkali ve výtvarné soutěži Don Papa Art Competition. Ztvárňují svou vizi filipínského ostrova Negros, kterému místní přezdívají Sugarlandia. Umělci v soutěži navázali na počin výtvarnice Elišky Podzimkové, která vytvořila díla inspirovaná tímto koutem světa.

Unesený Západ. Kundera se snažil vrátit střední Evropu, kam patří

Na podzim roku 1983 si i docela mladý Čech mohl klidně představovat, že zbytek života stráví ve státě, který bude podřízen Sovětskému svazu, tedy Rusku. Pokud samozřejmě neemigruje na Západ... Měl smůlu, že se narodil trochu východněji, než začínal Západ, tedy svobodný svět. Brežněv byl sice dva roky po smrti, ale na nějaké změny to moc nevypadalo. Většina lidí si myslela, že tak už to bude pořád a že to vlastně ani nevadí. Mysleli si to i intelektuálové na Západě, které to navíc až na úplné výjimky moc nezajímalo.

Další oběť „citlivých čtenářů“. Škrtům čelí knihy Agathy Christie o Marplové a Poirotovi

Nakladatelství HarperCollins ve spolupráci s „citlivými čtenáři“ přepsalo a upravilo hned několik klasických detektivních románů od Agathy Christie kvůli „potencionálně urážlivým výrazům“. Nejnověji vydané romány ze série o slečně Marplové nebo o Herculu Poirotovi byly přepracované tak, aby neobsahovaly urážlivé výrazy, urážky a odkazy na etnickou příslušnost. Knihy slavné britské autorky se tak dostaly pod cenzorskou palbu, která zachvátila také dílo spisovatele Roalda Dahla či autora bondovek Iana Fleminga.

Suma sumárum Leopoldiana

Umberto Eco pravděpodobně neznal Eugena Brikciuse, ale kdyby ho znal, je možné, že by ho zařadil mezi GUW, great unread writers, mezi „velké nečitelné spisovatele“. Tento hezký termín si Eco vymyslel, protože potřeboval nějak popsat existenci nepochybně významných, mimořádných a nesporných autorů, kteří se přitom nedají číst: tím největším GUW byl a navždy zůstane James Joyce… Tedy, oni se samozřejmě nějak číst dají, dokonce jejich čtení může způsobovat jistý druh rozkoše.

Milan Kundera navěky uzavřen ve své knihovně

V sobotu na apríla v den devadesátých čtvrtých narozenin spisovatele Milana Kundery byla v Brně v tamní Moravské zemské knihovně jako jedna z jejích nových stálých sbírek otevřena Knihovna Milana Kundery, shromažďující autorův archiv a knížky, které nasbíral pro svou domácí knihovnu, či knížky a články, které byly napsány o něm. O zřízení tohoto podniku se zasloužil ředitel MZK Tomáš Kubíček a spisovatelova manželka a archivářka Věra Kunderová.

„Emigrace je hrozné neštěstí. Myslela jsem, že to nepřežiju“

Jindra Tichá je pozoruhodná dáma s pozoruhodným životem a s pozoruhodně otevřenými názory. Přednášela logiku na Karlově univerzitě a po odchodu z vlasti v roce 1969 na nejlepší univerzitě na Novém Zélandu v městě Dunedin. Psala knihy odborné, ale především beletrii, psychologické prózy. Stará vlast ji nikdy nepřestala zajímat, i když ji pozoruje z protilehlé strany zeměkoule. Echo nyní vydalo její vzpomínky Praha v mé krvi.

Fenomén bohémy, Palermo plné špíny a Zámecké Velikonoce

Výstava Bohemia propojí sedmatřicet umělců, z nichž někteří se na společné výstavě objeví vůbec poprvé a pro většinu platí, že jejich díla byla v České republice k vidění zřídka. Výstava pokrývá období od padesátých let minulého století do počátku tohoto milénia a zahrnuje převážně fotografii, video a malbu.

Dobrovolně v žentouru

Dřív by se asi napsalo, že dlouholetý nakladatelský redaktor Jan Šulc vydal počet ze své celoživotní žně, tady a teď si takové apartní a ovšem už i trochu směšné vyjadřování odpustíme a raději věcně uvedeme, že v promyšleném uspořádání shrnul do rozsáhlého knižního souboru svou dosavadní publicistiku. Vlastně jen její část, jak sám upřesňuje: „Do svazku jsem vybral zhruba polovinu z publicistických článků, které jsem napsal v letech 1988–2022 a jimž říkám články lidovýchovné

Velká jízda životem, totalitě navzdory, povídky plné smutku i krásy

V šestnácti letech se bezstarostný kluk vydává na první cestu po Evropě. Opouští hranice kontinentu a vstupuje do neznámého světa. Setkává se s naprosto odlišnými zvyky a kulturami. Místo popisů toho, co viděl, se zaměřuje na to, co slyšel, s kým se potkal. Diskutuje s každým, kdo chce mluvit. Poznává svět i sebe sama.   Igor Brezovar: Igor Brezovar. Velká jízda začíná, Jota, 370 str.

Paměť je vlastní sestra snu

Beatrice Landovská vydala v roce 2019 autobiografický titul Nikdy není pozdě na šťastné dětství. S notnou dávkou humoru se ohlédla za svým dětstvím s bohémskými rodiči, hercem Pavlem Landovským a scénografkou a dramatičkou Helenou Albertovou. Na knihu nyní naváže. V rozepsaných memoárech s pracovním názvem Všechno bylo jinak vylíčí další dekádu svého života.

Jak se směje Beethoven

Anglická muzikoložka a profesorka dějin hudby 19. a 20. století na oxfordské univerzitě Laura Tunbridge se na počátku pandemie covidu rozhodla napsat novou, moderní a čtivou monografii o Ludwigu van Beethovenovi. A udělala dobře, neboť se jí to povedlo. Nenechala se odradit ani četnými akademicky militantními a populistickými diskusemi o konci nadvlády evropocentrické interpretace dějin a významu evropské kultury, které v době vzniku knihy zaplňovaly kyberprostor, a soustředila se na přínos jednoho skladatele, který po generace tvoří základ evroamerické dramaturgie koncertního života.

Babylon v Kladsku

Román Glatz polského spisovatele (a také novináře, scenáristy počítačových her) Tomasze Duszyńskeho náleží do vlny retrodetektivek, z nichž nejznámější jsou ty od německého spisovatele Volkera Kutschera: podle nich vznikl úspěšný seriál Babylon Berlín. Glatz je něco jako polská (skromnější a zatím jen literární) obdoba tohoto hitu, ba fenoménu, i když autor říká, že svůj příběh začal psát ještě předtím, že se s knihami německého kolegy seznámil. Hlavní inspirací mu totiž bylo Kladsko, polsky Kłodzko, do roku 1945 německé město Glatz.

Ferda Mravenec slaví, český vyšetřovatel zločinů na Balkáně, rozšířené vydání Fízla

Válečný veterán a příslušník československého letectva ve Velké Británii Emil Boček oslavil v únoru sté narozeniny. Životní příběh tohoto brněnského rodáka je vskutku fascinující. Zaznamenal jej historik Jiří Plachý v biografii Emil Boček. Strach jsem si nepřipouštěl vydané v roce 2018 nakladatelstvím Jota. Jiří Plachý: Emil Boček. Strach jsem si nepřipouštěl, Jota, 264 + 32 str.

Nominaci na cenu Magnesia Litera má i filozofka a autorka Týdeníku Echo Tereza Matějčková

Třiatřicet knižních titulů získalo nominaci v soutěži Magnesia Litera 2023, která představila také trojici nových žánrových kategorií. Vítězové Litery za detektivku, Litery za fantastiku a Litery za humoristickou knihu budou oznámeni 16. dubna v Knihovně Václava Havla, zatímco hlavní ceremoniál se odehraje tradičně na Nové scéně Národního divadla 17. dubna večer s přímým přenosem na ČT Art. Šanci na vítězství v kategorii Litera za naučnou literaturu má také filozofka a autorka Týdeníku Echo Tereza Matějčková se svojí knihou Kdo tu mluvil o vítězství.

Roald Dahl a čtenáři citlivosti

Je dobře známo, že čarodějnice se poznají podle nechutných pařátů a plešaté hlavy. Proto se na veřejnosti skrývají tak, že nosí rukavice a paruky. To je ponaučení, které si odnesly miliony dětí z knihy Roalda Dahla Čarodějnice. Má to však háček. „Nemůžeš přece obcházet všechny paní a tahat je za vlasy, i kdyby nakrásně měly rukavice. Jen to zkus a uvidíš, co se bude dít,“ poučovala svého vnuka-vypravěče v díle babička. Jenže už nepoučuje. Tato čistě praktická žena se v nejnovějším vydání proměnila v moderní progresivistku.

Enormní tlusťoch a chytré slepice

Nakladatelství Puffin, které patří pod vydavatelského obra Penguin Random, vydává mimo jiné dětské knihy britského autora Roalda Dahla (zemřel roku 1990). Nové vydání mělo ovšem projít zásadními úpravami: knihy si přečetli „odborníci na citlivost“ z kolektivu Inclusive Minds a provedli v nich několik set změn. Tak se – simsalabim! – stal z tlustého chlapce „ohromný“ a vytratily se všechny zmínky o tom, že nějaké dámy jsou plešaté. Snaha o záchranu citlivých duší před zlými slovy se neomezuje jen na lidské bytosti, dokonce ani slepice už v budoucím vydání nemají být „hloupé“

Na kus řeči s Karlem Olivou

Těžko říct, proč se Ivana Karásková, jejíž „novinářská dráha je spjata s MF DNES“, jak o sobě říká, rozhodla napsat knižní rozhovor s Karlem Olivou (nar. 1958), v letech 2003–2016 ředitelem Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, tou dobou možná nejznámější tváří (doslova) mezi popularizátory češtiny, a že jich tu bylo! Od Trávníčka přes Daneše, Chloupka, Jelínka... až po Šlosara či Kučeru. Snad se chtěla dovědět něco, co se o Olivovi zatím nikde nedočetla. Ale možná si s ním jen chtěla popovídat o češtině. Pak se ovšem vnucuje otázka, co si od toho sliboval on.

Hemingwayova věta k výročí války

Ve slavném válečném románu Ernsta Hemingwaye Sbohem, armádo je silná scéna válečného soudu. Italská armádní policie tam pozatýká skupinu italských důstojníků, kteří se při zmatcích během ústupových bojů ocitli mimo své jednotky. Odvádí je k výslechu, po němž následuje soud a hned vynesení a vykonání rozsudku. Vše probíhá velmi rychle. Jeden mladý armádní policista říká s opovržením starému důstojníkovi: „Jenom vy a vám podobní jste dopustili, že barbaři vnikli na posvátnou půdu naší vlasti.“ Důstojník se ho zeptá: „Zažil jste někdy nějaký ústup?“ Mladíku mu odpoví: „Itálie nesmí nikdy ustoupit.“ Načež je důstojník popraven.

Líbezné krajiny Kateřiny Černé, Vodňanský a Rut, laboratorium zámku ve Veltrusích

Kateřina Černá používá tempery, tuš, odstřižky látek, barevné papíry, krajky, provázky, korálky nebo stříbrnou kovovou fólii, do jaké se balí třeba čokoláda. Nenápadný půvab snové skutečnosti, zároveň tajuplný ženský svět má v sobě cosi prvopočátečního a zároveň kosmického, kouzlo, které naší přítomností často chybí. Kateřina Černá: Sny zaznamenané, Museum Kampa, Praha, do 12. 3. 2023.

„Mrňavý“ a „tlustý“ jsou nekorektní slova. Vydavatel přepsal knížky Roalda Dahla

Kritiku v literárním světě vyvolalo přepsání knížek britského spisovatele Roalda Dalha do jazyka bez výrazů, které mohou být některými považovány za urážlivé. Barvitý jazyk zmizel třeba z Karlíka a továrny na čokoládu. V novém vydání Dahlových knih z nakladatelství Puffin Books, jež spadá pod společnost Penguin Books, editoři změnili pasáže týkající se váhy, mentálního zdraví nebo rasy. Augustus Gloop, hamižný chlapec posedlý jídlem z Karlíka a továrny na čokoládu, nově není „obrovsky tlustý“, ale jen „enormní“.

Zem Páně celá krásná: i na periferii

Dřív se tomu říkalo pragensie, knížky o Praze, obvykle okouzleného charakteru, byť ne nutně. Logicky se soustřeďovaly hlavně na historický střed města, vždyť to, co dnes bereme jako pevnou součást Prahy, bývalo samostatným městem nebo vesnicí někde za obzorem. Pražské periferie začaly do města vstupovat s moderním věkem, postupně s ním splývaly, ale nikdy úplně nesplynuly. Žily svým poněkud odlišným životem, někdy proletářským, jindy víc středostavovským, někdy ještě i zbytkově vesnickým.

Paběrkování po špičkách příběhů

S prózami postavenými na objevování osobní nebo místní rodinné historie se tu vposledku roztrhl pytel – ale není se co divit, po divokém dvacátém století nastává od něj odstup generace nepamětníků, a protože jistě mnoho českých rodin má za sebou příběh poznamenaný zdejšími politickými piruetami, majetkovými „transformacemi“ a pošramoceným svědomím, vypisují se tito autoři z někdejšího trápení příbuzných či současného svého. Jenže méně z nich se odvažuje jít dál než za účtování s nacismem, vyhnáním Němců, následně komunismem do sovětské okupace.

Deník covidového roku, boj o přežití a ať žije opereta!

Deníkové zápisky Františka Schildbergra (70), brněnského básníka, publicisty a vysokoškolského pedagoga, jsou souborem glos a postřehů zapisovaných během roku 2021, počínaje 6. lednem, kdy „dav vyhecovaný prezidentem Donaldem Trumpem vnikl do budovy Kapitolu“, a konče 31. prosincem („Další rok, čas Božího milosrdenství“).

Nezbylo z nás než chodící klišé

Ta kniha je o tom, co následovalo po jejím vydání. Krátce po něm totiž vyšel rozhovor s oběma autory v Neue Zürcher Zeitung. Nevinně se jevil jen na první pohled. Vždyť Juli Zehová v jedné pasáži tvrdí: „Ten klid devadesátých a nultých let byl pozoruhodný. Naše generace nebyla aktivistická, byla to veskrze optimistická doba.“ A Twitter šel do kolen. Juli Zehová, bestsellerová autorka a ústavní soudkyně spolkové země Braniborsko, vydala svůj nový román Zwischen Welten (Mezi světy), který napsala spolu se spisovatelem Simonem Urbanem.

Odcenzurovaná tvář Ladislava Klímy

„Význam mezistátních smluv je roven skoro nulle. Všechny pakty a úmluvy, spolky, dohody, a alliance, záruky a přísahy, mírová ujednání byly vždy a jsou a budou po statisíciletí jen hloupými humbugy k napalování nejhloupějších z hloupých, nepodařenými, soudnými komediemi, něčím futilnějším a smrdutějším než střevní plyny; nebylo jedné z nich, která by byla bývala ve vážném případě poctivě dodržena; historie jest jen jedna jediná věrolomnost a darebáctví a zvířeckost.

Slovenské podoby lásky 20. století

„Myslím, že na svete nie sú dva národy, ktoré sú si tak blízke ako Česi a Slováci.“ To byla první věta slovenské prezidentky Zuzany Čaputové, když se zjevila jako překvapení po vítězství Petra Pavla v prezidentských volbách na jeho pódiu. A tak je vítaná příležitost zamyslet se nad dvěma díly, filmem Piargy a novelou Konvália, jež pojí příběhy o nevšedních milostných vztazích a jež jsou uvedena jako vyprávění přeživších o zemřelých či vstupním obrazem mladé dívky radostného a ohnivého pohledu na svět. Ale jsou si blízká rovněž jako doklad, že život ve střední Evropě není přehledný.