Na letošním 57. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary bude mít premiéru snímek Citlivý člověk. Filmová adaptace stejnojmenného románu Jáchyma Topola natočená Tomášem Kleinem se utká s jedenácti filmy z celého světa o Křišťálový glóbus. Režisér říká, že se inspiroval filmy Pavla Juráčka a Jana Němce, a tvrdí, že dílo bude podobně jako román rozdělovat diváky. Citlivý člověk vypráví o návratu rodiny kočovného herce z Itálie. „Psaní scénáře bych popsal jako scenáristickou road movie. Chvílemi je to sociální thriller, chvíli dětské dobrodružství a pak pohádka,“ říká režisér pro Týdeník Echo.

Dokončoval jste poslední autobiografický film Jana Němce Vlk z Královských Vinohrad (2016). Jaké to bylo, zastupovat režiséra oceňovaných snímků jako Démanty noci (1964) či O slavnosti a hostech (1966)?

To byla specifická zkušenost, nikdo nečekal, že nastane. Byl to rozjetý filmový vlak a já celou dobu asistoval Janu Němcovi během natáčení jeho umělecké autobiografie. Věděli jsme, jakou ten film má energii, co tam chybí a co je potřeba dodělat. Bylo natočeno asi 80 procent filmu, když Němec odešel, a my pak postupovali podle vodítek, která nám nechal. Producent, střihač, dramaturg a já jsme dali hlavy dohromady tak, aby to nebyl film nikoho z nás, ale aby zůstal filmem Jana Němce. Výsledný snímek jsme poskládali ze střípků, které Němec po sobě zanechal – použili jsme jeho autobiografické texty, režisérovu knížku Nepodávej ruku číšníkovi a oslovili jsme také Karla Rodena, který často hrál Němcovo alter ego. Přestože hodně lidí mělo pochybnosti u dokončování, myslím, že se to povedlo dovést do zdárného konce. Po premiéře jsme si potvrdili, že to byl „němcovský“ film s tou energií, kterou Němec oplýval. Já to za svůj debut nepovažuji, ale určitě to je pro mě hodně formující zkušenost, kterou jsem si prošel. Obdivoval jsem československou filmovou novou vlnu a Démanty noci jsou pro mě jeden z nejzásadnějších snímků. Mám neuvěřitelné štěstí, že jsem se na Vlku z Královských Vinohrad mohl podílet jako asistent režie a poté jako režisér dohlédnout na dokončení snímku.

Jaké to je, vracet se na karlovarský festival s vlastním snímkem Citlivý člověk, když jste tu před roky byl právě s Němcovým filmem?

Premiéra Vlka z Královských Vinohrad na karlovarském festivalu pro mě byla úžasná zkušenost a nedovedu si představit lepší místo, kde uvést svůj film než ve velkém sále Thermalu. Těším se ohromně, jelikož Karlovy Vary jsou specifické tím, že tam jsou neustále diváci, a ne pouze odborná veřejnost a filmoví profesionálové. Ten film ihned projde diváckou reflexí a jsem zvědav na to, jak bude přijat. Myslím si, že není jednoduchý, očekávám reakce různého typu, mělo by to provokovat a jít za hranu. Ale proto to přece člověk dělá – kvůli tomu dobrodružství.

Co pro vás znamená, že budete bojovat o prestižní Křišťálový glóbus?

Nesmírně si toho vážím a vím o hromadě filmů, které tam mohly být, ale nebudou. Vary jsou to nejlepší PR, které v Česku může filmař dostat. Citlivý člověk není jednoduchý film – je výrazný a tím, že Vary na něj ukážou, tak ho lidé zaregistrují. Vnímám to od selektorů jako odvážné gesto, protože to opravdu není pro každého. Stejné jako knižní předloha Jáchyma Topola, která rozdělovala čtenáře a setkala se s obzvlášť rozporuplným přijetím. Citlivý člověk nebyl nominován na Magnesii Literu, ale získal Státní cenu za literaturu. Václav Klaus o knize napsal, že by se tohle mělo vymazat z historie a že to kazí češství ve všech ohledech.

Proč jste se vlastně rozhodl pro tento román?

Film je volná adaptace, založená především na pocitech a emocích. Kniha mě zaujala v době, kdy se mně měla narodit první dcera a zároveň mi umíral otec. To jsou dva hodně protichůdné pocity strachu, ale zároveň něčeho hrozně krásného a nadějeplného. Topol to má v sobě obecně a v této knížce obzvlášť – staví vedle sebe brutální a krásné věci. Hravým a subverzivním způsobem popisuje téma umírání a smrti. Popsal bych to jako pocit, když vám umře velmi blízká osoba, někdo z rodiny, například otec nebo dědeček. Tak pak je těžké vidět kolem sebe něco hezkého a pozitivního – a přesně s tím snímek Citlivý člověk pracuje. Hlavní postavě někdo blízký zemře a následně se dostaví pocit strachu a beznaděje, ale zároveň má vedle sebe dítě, před kterým se nemůže úplně rozložit, musí jít dál. Něco pokračuje a to dítě vás inspiruje dál k životu. Je to sevření něčeho krásného a beznadějného zároveň. Když jsem Topolovu knihu přečetl, tak jsem z toho dostal žízeň po životě i přesto, že v té knize je všude cítit smrt a strach. Když Jáchym Topol uviděl ten film poprvé, tak jsme se o tom bavili jako o smrtící jízdě za láskou. Svět je brutální, ale zároveň plný naděje, energie a humoru, který se dokáže se smrtí vypořádat. Ostatně mně osobně to pomohlo se vyrovnat se ztrátou otce a vychutnat si narození dcery, díky tomu jsem se cítil živý. Ty protiklady v podobě naděje a bolesti, rozporuplné postavy a podivný svět, to vše mě na té knížce nadchlo.

Jak se vám pracovalo s Jáchymem Topolem?

Topol byl příjemně překvapen a potěšen, že tuto knihu chtěl vůbec někdo zfilmovat, prý si myslel, že se do toho nikdo nepustí. Je to náročná kniha a hodně lidí nás od toho odrazovalo. Z producentského pohledu se to tváří jako šílenství, protože je tam velké množství postav, hodně obrazů a prostředí, náročná stylizace a celé je to napsané v dialozích. Ale Jáchym ocenil naši odvahu a také to, že to točí někdo z mladší generace. Pustil jsem mu svůj studentský film Retriever (2014) a on z něj byl nadšený. Dal nám volnou ruku, absolutní svobodu a důvěru. Nesnažil se nás nijak kontrolovat a omezovat, ale spíš do toho sám vnesl vlastní energii tím, že s námi konzultoval scénář a podílel se na hereckých zkouškách.

Zaujalo mě propojení traileru s písní Žiletky od Psích vojáků, které založil bratr autora románu Filip Topol. Je ve filmu i nějaký otisk dramatika Josefa Topola, otce Jáchyma a Filipa?

Záměr použít hudbu Filipa Topola tam původně vůbec nebyl. Záměrně jsem s tím nepracoval a původně to nebylo v plánu, přestože návštěva koncertu Psích vojáků byl pro mě jeden z formujících okamžiků. Nakonec to ale vyplynulo organicky a není divu, že zrovna písnička Psích vojáků se hodí do filmu podle Jáchyma Topola. A Josef Topol je asi už sám o sobě přítomný v Jáchymových knihách – téma bratrů, shakespearovské motivy a drama, to vše se prolíná většinou jeho tvorby.

Dá se snímek srovnat s dalšími topolovskými filmy jako Anděl Exit (2000), Sestra (2008) nebo Žiletky (1993)?

Nejsem žádný specialista na Jáchyma Topola, nečetl jsem všechny jeho knihy. Anděl Exit jsem viděl před hodně dlouhou dobou a Sestru také. Topolovy knihy jsou úžasná a výrazně autorská díla, hodně specifická – Sestru považuji za jeden z největších románů 90. let –, ale jsou extrémně složitá k filmové adaptaci. Snažil jsem se odpoutat a najít svoji vlastní vizi, řekl jsem si, že nehledám, jak se správně adaptuje Topol. Podle mě je lepší adaptovat volně a nedržet se striktně předlohy, protože jinak má člověk neuvěřitelně svázané ruce a čtenáři vždycky srovnávají.

Scénář Citlivého člověka jste psal společně s Lucií Vaňkovou a Kateřinou Traburovou. Jak se vám pracovalo v trojici?

Pro mě ani ten scénář není žádné dogma, pracuji intuitivně a živelně. Často přepisuji scénář během natáčení a je pro mě neustále otevřený i ve střižně. Je to neuzavřený proces o stálém hledání. Já vlastně sám nepíšu skoro vůbec, ale mám představu o tom, co bych chtěl točit a jak by to mělo vypadat, jsem především audiovizuální režisér, ne režisér-scenárista. Hodně výrazně se na scénáři také podílela dramaturgyně Barbora Námerová a Tomáš Merta ve spolupráci se Soňou Jelínkovou. Bylo to především o tom, jak se na ten příběh podívat skrze oči chlapce, který nemluví. Ke scénáři se také průběžně a s určitým odstupem vyjadřoval Jáchym Topol a já osobně jsem hodně věcí upravoval i uprostřed natáčení. Takže to byla taková scenáristická road movie, do které se propsalo několik lidí. A díky jim za to.

Jste rodák z Krnova a Citlivého člověka a několik svých dalších filmů jste natáčel v Krnově a okolí. Proč zrovna tam?

To je pravda, skoro polovinu filmu jsme natočili na Krnovsku a v podhůří Jeseníků. Román se odehrává v jakési emocionální krajině a prostoru, který ale není reálný. Geograficky ho Jáchym Topol situoval do Posázaví, ale ta knižní road movie se odehrává různě po Evropě a krajina funguje spíš jako emoce. Přirovnal bych to k filmu Jima Jarmusche Mrtvý muž (1995). Možná to je blízká budoucnost nebo nějaká temná vize, kam dnešní svět směřuje. Je to výtvarný a emocionální svět, kde nejde rozlišit doba, ve které se příběh odehrává. Ten film se skládá z deseti až dvanácti kapitol, každá se odehrává v novém a jiném prostředí. Začíná to v bytě umírajícího dědy, následuje road movie po hřbitovech a poté útěk na řece. Kromě krnovského okolí jsme také točili na Slovensku a na Plzeňsku. Celý snímek je složený ze všemožných koutů, znaků a prvků, které nám přišly divoké a výtvarné. Chvílemi je to sociální thriller, poté dětské dobrodružství a chvílemi i pohádka. Možná jsme to složili trochu juráčkovsky, to znamená, že vezmete různé na první pohled nesouvisející žánry, témata a prvky a smícháte je dohromady.

Sám jste o Juráčkovi natočil epizodu dokumentárního cyklu Zlatá šedesátá...

Pavel Juráček, Jan Němec nebo Věra Chytilová jsou pro mě určitě zásadní inspirací. Líbila se mi jejich práce s výtvarnem, stylizací a surrealismem. Nejvíc bych Citlivého člověka přirovnal k Démantům noci, které jsou také nějakou šílenou poutí snovou krajinou. Myslím, že vědomě i nevědomě se ve filmu vliv Němce a Juráčka objeví. Mně u českého filmu hodně chybí nějaká míra výtvarné stylizace, symboliky a hravosti, která byla pro československou novou vlnu typická.

Co nového chystáte?

Teď mám v postprodukci dokumentární sérii Málo mě znáš o životě zpěvačky Ivety Bartošové. Pro Českou televizi aktuálně dokončuji dokument Pátý stupeň, je o lidech s těžkým stupněm postižení. Kromě toho mám námět na další autorský celovečerní film. Asi vás nepřekvapí, že bych ho chtěl točit v Krnově.