Tag: fotograf

Články k tagu

Poslední pomazání Ozzyho, slovenský Tom Jones, dýchánky Libora Fáry

Hudebně nemusí být Black Sabbath po chuti každému, ale jedno je nepopiratelné: šlo o kapelu, která vznikla takzvaně „odspodu“. Na počátku 70. let byl rock spíš intelektuální záležitostí – Ozzy Osbourne a Tony Iommi však pocházeli ze skutečných dělnických poměrů. Existují dnes vůbec nějaké dělnické kapely? Bohužel ne – a stav současné rockové hudby tomu odpovídá. Všechno je vyčištěné, uhlazené, bez sebemenší známky nebezpečí. V době, která tak ráda adoruje průměrnost, by Black Sabbath působili jako zjevení stejně jako před pětapadesáti lety.

Jevištní báseň ve Viole, přidušená čtvrť, Lynchovská bloudění

Když se v roce 2023 v naší nejprestižnější literární soutěži Magnesia Litera stala knihou roku sbírka básní Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ, bylo to velké překvapení. Ne že by si ocenění zrovna tento titul nezasloužil, ale nezvyklé bylo, že porotci sáhli pro absolutního vítěze do vod poezie, která je často ve stínu prozaické či publicistické tvorby. Doležalovi se povedlo napsat poetické texty, z kterých pramenil intenzivně emocionální, ale přitom zřetelný archetypální prožitek. Ten reflektoval náhlou smrt jeho ženy Jany Frankové Doležalové.

Hříšné devadesátky

Sedí tu pět stárnoucích mužů, budou se bavit o sexu a matně vzpomínat na devadesátá léta. Žádná žena v dohledu není. Konzervativnější debata to už opravdu být nemůže. V Salonu Echa diskutují fotograf Jaroslav Kučera, hudebník a spisovatel Samir Hauser, majitel jednoho z prvních tuzemských erotických klubů Igor Salomon a bývalý šéfredaktor pánského časopisu Maxim Pavel Vondráček.

Nejde pouze o sexuální boom, ale o duši devadesátek. „Byla to zlatá doba erotiky a porna“

Sudety, devadesátky, prostitutky na německých výpadovkách a obsluha nahoře bez. To jsou divoké devadesátky podle fotografa Jaroslava Kučery. Ten se ve své knize Sex po převratu navrací do bouřlivé doby, kdy se společnost vyrovnávala s nově nabytou svobodou a otevírala dříve uzavíraná a tabuizovaná témata. Kniha popisuje příběhy ze šedé zóny společně s fotografiemi, které zprostředkovávají intimní pohled na lidské tělo i duši. „V knize nejde pouze o sexuální boom v 90. letech, ale o samotnou duši devadesátek,“ říká Jaroslav Kučera v rozhovoru pro deník Echo24.

Tepot ženské krásy

„S lidmi se stačí bavit pět minut, abyste poznali, co řeší. Důležité je spojit se s takovými, kteří se vydali na podobnou pouť životem jako vy. Nemusíte pak nikomu nic vysvětlovat, to je ohromná ztráta energie. Protože vy vlastně máte jen tu energii a čas, nic jiného nemáte,“ říká mi na úvod rozhovoru fotograf Tono Stano. Jeho aktuální velkolepá retrospektivní výstava se otevřela 16. dubna a potrvá až do konce srpna. Stano ve výstavních prostorách Galerie hlavního města Prahy (GHMP) v Městské knihovně představuje jak práce ze střední školy, které jsou překvapivé svou hravostí a smyslem pro filmové vidění, tak aktuální tvorbu. Jak bilancuje umělec, který říká, že nesnáší ohlížení do minulosti? A proč si na nic nestěžoval ani za komunismu?

Na výpravách s Chrisem

Ve sváteční dny se mi nechce „tepat nešvary“ a vyhlašovat stanoviska, asi by se to ani nehodilo. Dobrá záminka napsat něco o člověku, kterého mám za dost inspirativního, i když neformuluje nějaké velké pravdy, nenabízí řešení, nenahlíží nějak nově a pronikavě problémy dneška. Inspirativní je pro mě nejenom tím, co dělá, ale i tím, že dokázal změnit svůj život způsobem, který něco přinesl jemu i světu, ale nedělá kolem toho tyjátr, na motivační přednášky ho neužije. Jmenuje se Chris Arnade; politicky bychom se asi na všem neshodli, považuje se za socialistu.

Cena Jiřího Ortena, za hranicemi poznání, ptačí zpěvník

Pro začínající české autory je Cena Jiřího Ortena jedním z nejprestižnějších ocenění, která v našem literárním prostředí existují. Může za to jednak velká mediální sledovanost a garance odbornosti poroty, ale také dlouhá tradice. Ocenění udílené autorům prózy a poezie, kterým nesmí být v době dokončení díla více než třicet let, se totiž uděluje pravidelně (vyjma roku 2001) už od roku 1987. Cena tehdy vznikla v samizdatovém podhoubí zásluhou překladatele Jindřicha Pokorného a spisovatele Vladimíra Pistoriuse.

Čí je ten obrázek?

Autorská práva jsou poměrně moderní vynález. Ačkoli lidé malovali na stěny jeskyní už v paleolitu, dlouho neexistovala žádná právní ochrana duševních výtvorů. Umělecká díla a vynálezy se šířily zcela volně, podvázány hlavně tím, že mistrovskou malbu nebo sochu neuměl zkopírovat skoro nikdo. Literatura měla v historii spíš opačný problém, který dnes nemá: v době před vynálezem knihtisku se každá kniha musela opsat pěkně ručně a v evropských podmínkách málokdy vydržela pohromadě víc než 200 let. Nebýt nekonečné dřiny neznámých mnichů v klášterech, které dnes dávno neexistují, nezachovalo by se nám ze starých literárních děl vůbec nic.

Hřejivé večery, katalog zranitelností, drsnější a chudší

Umělecký prostor Artium by KKCG uspořádá na jaře sérii hned tří koncertů. Vše zahájí 26. března koncert Lenky Dusilové, druhý koncert proběhne 23. dubna, večer bude patřit Monice Načevě, Michalu Pavlíčkovi & smyčcovému kvartetu Pavla Bořkovce. Finále obstará v květnu slovenská zpěvačka a skladatelka Katarzia. Koncerty jsou benefiční, podpoří projekt Piana do škol. Je to na vás až příliš dobra a pohody najednou? Tak si 9. dubna vyrazte do MeetFactory na Michaela Giru z kapely Swans a jeho hlukový teror.

Rocker s kapsami plnými básní, intriky a smrt v thajském ráji

Básník, spisovatel a frontman kultovní skupiny Psí vojáci Filip Topol patří k nejvýznamnějším postavám tzv. druhé generace českého undergroundu. Jeho hudební tvorba, jež v osobitém živém provedení někdy končila krví na klaviatuře, je známá dobře, trochu v jejím stínu zůstává, že Topol patřil také k nejtalentovanějším textařům své generace s mimořádným přesahem i do dalších literárních žánrů. Nová publikace vydaná nakladatelstvím Revolver Revue v editorské péči Edity Onuferové je celkovým průřezem Topolovy písňové tvorby.

Mít srdce jinde není v pořádku

Libuše Jarcovjáková o sobě vždy věděla, že je vynikající fotografka; zbytek světa na to ale přišel až nedávno. Až do konce března 2025 vystavuje v Národní galerii ve Veletržním paláci svou dosud největší retrospektivu (zhruba 500 snímků), do 20. prosince jsou její snímky k vidění i v pražské Fotograf Gallery. Proč si její sláva dala tolik na čas?

Zapomenutý fotograf v New Yorku

Monografie absolventa oboru fotografie FAMU Jana Douši mapuje detailním, přitom velmi náruživým způsobem všechny oblasti života a tvorby českého exilového fotografa a kulturního organizátora Bohumila Krčila, mimořádné osobnosti české kultury. Jádro knihy je možno hledat v reprodukcích desítek fotografií z Krčilova života i dosud nepublikovaných snímků autorských. Krčil tu vystupuje jako jedinečná osobnost 70. a 80. let, jejíž přínos české kultuře není doceněn.

Básníci stavějí domy, architekti píšou básně

Galerie Rudolfinum nabízí intenzivní tvůrčí propojení mezi britským umělcem Antony Gormleyem a českou architektkou a teoretičkou Pavlou Melkovou. Jde o fúzi Gormleyho prostorových instalací, soch a kreseb s minimalisticky poetickými texty Melkové, které jsou hustě rozprostřeny po všech galerijních síních. Spolupráce autorského dua dosvědčuje umělecký trend posledních let: prostřednictvím intermediality se má divák pohybovat na nespecifikované hranici mezi vizuálním uměním, prostorovou architekturou a třeba i básnickým textem.

Jistá nejistota, odejít s řevem, selfíčko mající smysl

Pokaždé, když Petr Hruška vydá básnickou sbírku, jde v kontextu naší poezie o událost, což platí už od raných devadesátých let. Právě jeho lyrika byla synonymem pro tzv. kuchyňskou nebo privátní poezii, v níž se básnický jazyk používal civilně a s despektem ke zbytečné lyrické ornamentalizaci. Autorův rukopis nikdy nenavazoval na metaforicky rozevlátou obraznost, Hruškovy básně svou kondenzovaností a smyslem pro minimalistický detail připomínaly spíš poezii Ezry Pounda nebo Thomase Ernesta Hulmeho. Hruškovu věhlasu ale napomáhají i mimoliterární okolnosti.

Šibík zažil v KLDR orwellovské scény. Teď snímky vystavuje v Karolinu

Celkem třikrát navštívil fotograf Jan Šibík Korejskou lidově demokratickou republiku. V průběhu čtrnácti let tak vzniklo ojedinělé svědectví o proměně této zdánlivě nehybné a neproměnlivé země. Šibík zachytil svým fotoaparátem nejen bizarní rituály, které provázejí zdejší dění, ale i skutečný život, jenž zůstává obvykle před zahraničními návštěvníky Severní Koreje skrytý a utajený. Šibíkovy snímky z těchto cest jsou k vidění od čtvrtka ve výstavní síni Karolinum na pražském Uhelném trhu.

Jak umíral Josefův otec

Josef Chuchma je publicista, umělecký kritik, editor – a výborný fotograf. A také můj (skoro) celoživotní kolega a přítel, což píšu i proto, že když jsem nyní viděl jeho předevčírem otevřenou výstavu Otec, matka, já a tak… vlastně jsem mohl mít pocit, že nahlížím do něčeho velmi osobního, co se v něčem snad dotýká jaksi i mě… Josef Chuchma vystavuje v pražské Leica Gallery ve Školské ulici fotografie z posledních let života svých rodičů, tedy přesněji svého otce, protože maminka (zemřela v roce 2006) se fotit nechtěla: fotografie je tam jen jedna, navíc se zakrytou tváří.

Rozlámaná realita

Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu. Chcete jako první třeba tu špatnou? Tak tedy v neděli 8. září skončila ve vídeňské Albertině úchvatná retrospektiva Gregoryho Crewdsona. A teď ty dobré zprávy. V německém Kunstmuseum Bonn bude tatáž výstava k vidění příští rok (od 9. 10. 2025) a do té doby si lze kvalitně ukrátit čas s touto knihou. Ta totiž nabízí mnohem víc než pouhý sborník zmenšených fotografií, dokonce si troufám tvrdit, že lepší publikaci o fotografii si letos asi nepořídíte.

Zajímalo mě, jak se ty holky promění

Devadesátá léta jen tak nikomu nevysvětlíte, říká Dana Kyndrová, která je ovšem fotografovala, čímž je sice nevysvětlovala, ale zachytila jejich esenci: vůni a pachy, nadšení i depresi, naivitu i protřelost. Vidíme na nich, jako by se lidé probudili z divného spánku, jsou celí pomačkaní, uválení, trochu i opuchlí, ale zároveň rozdychtění, co bude dál. Někteří se těší, jiní by si zas raději lehli. Scény z těch zvláštních let vystavuje klasička české humanistické fotografie do 15. září v pražské Leica Gallery.

Ikonická fotografie Trumpa krátce po atentátu. Zkrvavený se zaťatou pěstí

Ještě než se začaly objevovat podrobnosti o tom, co se stalo na sobotním předvolebním shromáždění Donalda Trumpa v Butleru v Pensylvánii, republikáni, spojenci bývalého prezidenta a další lidé na sociálních sítí začali sdílet jeho ikonickou fotografií. Republikánský prezidentský kandidát je na ní zkrvavený se zatnutou pěstí ve vzduchu. Jejím autorem je fotograf agentury AP a držitel Pulitzerovy ceny Evan Vucci, který byl zachycen, jak ve chvíli útoku běží pod pódiem, aby okamžik vyfotografoval.

Hvězdy objektivem Tona Stana. „Kéž by se Kafka mohl promítat pouze tady,“ řekl Soderbergh

Karlovarský festival není pouze o filmech, ale také o přednáškách a rozhovorech s tvůrci a hosty festivalu. Za všemi úvody, besedy a hovory stojí také festivaloví fotografové, kteří jsou v pozadí. Přitom právě jejich fotografie přibližují dění v zákulisí, kinosálech a v přednáškových sálech zprostředkovávají těm, kteří tam nemohou být. Jedním z nich je i legenda české reportážní a módní fotografie Tono Stano. Právě tento slovenský rodák představil v Karlových Varech výstavu Stars by Tono Stano, kde zaznamenal hvězdy lázeňského městečka napříč festivalovými ročníky.

Koho zajímá poezie? letos do Louvru nemusíte, fotograf Koudelka

Když v minulém roce zvítězila v Magnesii Liteře básnická sbírka Jana bude brzy sbírat lipový květ od Miloše Doležala, mnozí literární publicisté zmiňovali, že z poezie se znovu stává živé médium, které jako jediné dokáže to, co nezvládnou ani nejmodernější technologie. Na chvíli v literárním prostoru zavládla zvláštní potřeba mluvit o poezii, jako by něco znamenala, jako by v sobě měla nějakou zásadní hodnotu k porozumění světu. Byla to jen kratičká chvíle. Celý rok si pak média na tento žánr skoro ani nevzpomněla.

Ještě se umím překvapit

Fotograf, historik fotografie a zakladatel Institutu tvůrčí fotografie, která je úspěšná po celé střední Evropě, Vladimír Birgus, oslavil sedmdesátiny. Byla to příležitost se sejít a pohovořit o jeho životě, ale protože o věku mluvit nechce, zato vášnivě mluví o své práci, věnovali jsme se třeba jeho dvěma výstavám, které v Praze souběžně měl a které si k narozeninám nadělil. Ale samozřejmě také mnohým jiným tématům. Některá budou pro čtenáře překvapivá.

Fantom palestinské Piety

Vítězem soutěže World Press Photo se ve čtvrtek stal snímek, který se jmenuje „Palestinská žena objímá tělo své neteře“. Podle pořadatelů ji autor fotografie, Palestinec Mohammad Salem pracující pro agenturu Reuters, pořídil 17. října 2023 v nemocnici ve městě Chán Júnis na jihu Pásma Gazy. Čili deset dní po pogromistickém útoku na území Izraele a pět dní po začátku izraelské operace, která zatím neskončila a která, kromě vojenských cílů či přesněji teroristických cílů, vedla i k mnoha obětem na civilním obyvatelstvu.

Odkaz Dagmar Hochové, nádech a výdech, na duchovní cestě

Velká retrospektivní výstava české dokumentární fotografky Dagmar Hochové a monografie, jež tento materiál zhodnotí, si daly za cíl aktualizovat zažitý obraz autorky jako fotografky dětí a ukázat Hochovou ve světle mnoha dalších tematických oblastí, které se často vztahují k našim národním dějinám. Dagmar Hochová: Retrospektiva, Moravská galerie v Brně, 19. 4. – 29. 9. 2024

Královský skandál s fotografií. „Ano, snímek jsem upravila. Omlouvám se,“ přiznala princezna Kate

Catherine princezna z Walesu se přiznala, že rodinou fotografii s dětmi k britskému Dni matek upravovala. O možné manipulaci s fotografií spekulovaly již světové agentury, které fotografii krátce po uveřejnění stáhly. Po opakovaných dotazech se Kate omluvila na sociální síti X. Kate fotografii se svými dětmi princem Georgem, princem Luisem a princeznou Charlotte publikovala ke Dni matek. Jedná se o její první mediální vystoupení od operace břicha, kterou absolvovala v lednu.

Svět jako obraz a stroj

Je přípustné fotografovat skutečné lidi? I ty, kteří jsou v krajní nouzi? Po střelbě na FF UK se mimo jiné řešila otázka, zda média pochybila, když zveřejnila fotografii studentů, kteří v zoufalství uprchli na římsu budovy. Ačkoli se později ukázalo, že novináři již věděli, že střelec je po smrti, a sama fotografie mu tudíž nemohla napovědět, jak postupovat, nebyla tím umlčena otázka, zda je etické zveřejňovat snímky takto zoufalých lidí. Důvod, proč si podobnou otázku neklademe v případě filmových vyobrazení, je samozřejmý. Až na to, že z filozofické perspektivy nemá být samozřejmé nic.

Pohádka Jiřího Petrboka, jak si zachovat duševní zdraví, zpověď vyhaslé hvězdy

Jiří Petrbok pro pražský Vzlet připravil výstavu obrazů s názvem Pohádka. Jeho díla mají uhrančivou energii i jisté pnutí a divákovi nabídnou jiné světy, které mu ale budou velmi povědomé. Je to tím, že autor ve své tvorbě nepatrně posouvá realitu, překrývá známé situace i obrazy a skládá je do nových souvislostí. Jiří Petrbok – Pohádka, Galerie Vzlet, Praha, do 30. 9. 2024.

U hradu mrtvých ve Waldenburgu

Co je tady u vás, prosím, nejzajímavější, najbardziej ciekawe, zeptal jsem se v infocentru na Rynku ve Valbřichu. A slečna mi řekla, že samozřejmě hlavně zámek Książ čili Kněz. To jsem kývl, že samozřejmě, Fürstenstein, ten je nejen zajímavý, ale bardzo piekny, ale myslel jsem tutaj, přímo ve městě… Tak slečna řekla, že zajímavá je radnice a kostel a pak muzeum porcelánu a Stara Kopalnia čili šachta, ze které je taky muzeum, ale ta je taky kousek za městem. A já to všechno už znal.