Na Apple TV+ (v Česku i na Canal+) začala druhá řada seriálu Odloučení (Severance). V amerických médiích se píše, že to je ten nejlepší seriál, jaký je aktuálně na streamovacích platformách k vidění. Jistě, podobné superlativy jsou v současné kulturní publicistice používané značně inflačním způsobem, v případě Odloučení mi ale nepřijdou nemístné, i když v sestavování žebříčků a vyhlašování těch nej nej děl nevidím velký smysl.
O začátku století se často píše jako o „zlatém věku televize“, myslím, že právem. Mimořádnost té pro televizní produkci šťastné doby vyniká právě teď, když už ji máme za sebou. Existuje pro to mnoho důvodů, kvůli neukojitelnému apetitu streamovacích společností, jež potřebují chrlit dostatečný počet novinek, proměně diváckých návyků, produkčních podmínek a tak dále a tak podobně. I v takto proměněném prostředí jistě mohou vzniknout a vznikají skvělé věci. Jenom to už těžko mohou být díla, která by měla mít tak široký divácký zásah,
Minisérie Vlastně se nic nestalo, dostupná na internetovém vysílání České televize, je docela ambiciózní projekt. Ne v produkčním smyslu – šest ani ne půlhodinových epizod, výrobně spíš nenáročných, žádná ojedinělá podívaná, a to ani v českém kontextu. Je to ale pokus nějak postihnout současnost a také generační zkušenost dnešních plus minus třicátníků.
Ferrante je občas literárními kritiky očerňována tím, že její knihy zabředávají do červené knihovny, že píše literaturu pro lidi, kteří neumějí číst... I seriál může někdy připomínat limonádové telenovely, v nichž emoce padají jako prudký déšť. Ferrante ale tuto emoční intenzitu nikdy nepředkládá prvoplánově a bezobsažně. Veškerý děj se odehrává velmi obyčejně a příběh nespěchá za žádnou lacinou katarzí ani doslovným posláním.
Streamovací služby čas od času (teď už méně často než dřív) vytáhnou prestižní projekt. Dílo, které by mělo přitáhnout už jen jmény a kreditem autorů a představitelů a od nějž si producenti slibují ne tolik finanční zisk, spíš posílení reputace, případně i nějakou tu cenu. Nedávno premiérovaná minisérie Dokonalý cizinec uváděná na Apple TV+ je příkladem takového výtvoru.
Na HBO Max je stále možné vidět všechny čtyři série německého seriálu Babylon Berlín, který se odehrává na konci dvacátých a na začátku třicátých let minulého století v Německu. Jde o výjimečné filmové dílo s úžasnou výpravou ukazující módu té doby, podmanivě výtvarně zpracované, plné tónů swingu, vhledu do různých sociálních vrstev.
„Protože jsem Mostečanka, musím jednoznačně doporučit Most Pride, který se letos koná 24. srpna. Můžeme se těšit na panelovou diskusi o změně legislativních podmínek, které se týkají tranzice a změny pohlaví. Následovat bude přednáška o předním českém queer malíři Janu Zrzavém…,“ dovídám se z ankety Respektu. Přední český queer malíř Zrzavý?! Přiznávám, že u toho jsem vyprskl smíchy. Proč něco takového proboha vůbec psát, co důležitého to o díle Zrzavého vlastně říká?
Toto je pravdivý příběh. Tímhle konstatováním začíná mnoho filmů a seriálů, různě formulované je člověk čte na záložkách knih, v posledních letech děl přiřazovaných k tzv. autofikci. Co ale to slovní spojení „pravdivý příběh“ dnes vlastně znamená? Současnost se často popisuje jako „postpravdivá“ doba, v níž vymizela suma společně sdílených fakt a nakonec i pravda v abstraktním smyslu, jako ideál, jehož dosažení se člověk snaží přiblížit. O to víc jsou ale žádány pravdivé příběhy, někdy člověk narazí i na názor, že s jinými než „pravdivými“ není důvod ztrácet čas.
Filmová či televizní adaptace počítačové hry byla dlouho prokletý žánr, nevznikalo jich úplně málo, výsledky ovšem za moc nestály. Jediné naděje, které vzbuzoval, bylo úpěnlivé doufání, že třeba jednou někdo nějakou hru zadaptuje dobře. To se změnilo v posledních letech, kdy se produkční společnosti s až manickou energií vrhly na těžení „intelektuálního vlastnictví“, vytváření děl podle předloh, jež lidé dobře znají a jsou ochotny do takových projektů mohutně investovat.
Uvedení očekávaného seriálu Problém tří těles postavilo diváky před mnoho otázek. Je možné spokojit se s těmi, které produkt streamovací platformy Netflix (respektive producentů a scenáristů Davida Benioffa a D. B. Weisse, kteří „se udělali“ na jiné literární adaptaci, fantasy sérii podle stejnojmenného románu George R. R. Martina Hra o trůny) formuluje přímo: jak funguje moderní fyzika, co zvládá kvantová fyzika a co teorie relativity, co řeší teorie chaosu, k jakým poznáním nás přivedly urychlovače částic či zda je zodpovědné pokoušet se cíleně komunikovat s jinými obyvateli nám známého vesmíru.
Uveřejněním šestého dílu na streamovací platformě Voyo skončil seriál Metoda Markovič: Hojer – a skončil úspěšně, jako vyprávění promyšlené, silné, vyzrálé. Což je dobře, protože zpočátku se totéž vyprávění jevilo matoucí. Tvářilo se jako dílo jednoduché, opírající se pouze o prostředí několika interiérů, známých z jiných produkcí, a prostředí spoléhající se na zjevné rámování: vpředu si herci povídají a vzadu za nimi jsou nápadně vystavené dobové rekvizity, které mají vyvolat dojem, že jsme se skutečně ocitli v časech, o nichž se vypráví.
Televize Nova vysílá čtvrtý týden seriál Policie Hvar. Námětem jde v podstatě o pokračování série Na vlnách Jadranu, kterou vloni vyprodukovala televize Prima: obě díla pojednávají o tom, že na chorvatských plážích operují smíšené česko-slovenské policejní týmy a řeší kriminální případy, jež se staly českým a slovenským turistům. Primácký výdobytek jsem bohužel neviděl, takže neznám jeho rámování, zato dosavadní epizody nováckého jsem sledoval pozorně, a proto konstatuji, že nejde jen o dílo pitomé a odbyté, ale taky o dílo nemravné.
V podobně nevlídných obdobích, jako je to aktuální, se nemalé části diváctva (domnívám se, že jde častěji o muže, ale data na to nemám) stane, že je skoseno obávanou a zákeřnou rýmičkou. V tomto zkřehlém a zranitelném stavu, v němž jednotlivec bývá konfrontován s omezeností vlastních sil tváří v tvář nepřejícnému kosmu, ocení nepřetěžující zábavu, která vyjde vstříc jeho potřebám, ošetří jeho emoce a pozvedne srdce, ukáže mu nějaké známé a vděčné příběhové schéma způsobem, který ho přesto vtáhne.
V den polských voleb a v čase ustavování nové slovenské vlády je asi dobře probrat slovensko-český seriál Víťaz, který minulý týden skončil a který v šesti půlhodinových epizodách pojednává o osudech smyšleného nejdéle sloužícího premiéra Slovenska Viktora Hudáka, jenž byl po deseti letech v úřadu sesazen a zhrzený se vydává domů na nevytoužený odpočinek. Tam se setkává se svou ženou a třemi dcerami a uvědomuje si, že rodina jeho přítomnosti dávno odvykla a žije si po svém. A že svět za zdmi parlamentních paláců se také posunul a vypadá jinak než dřív.
Televizním hitem posledních týdnů se stala minisérie České televize Volha, která na osudech televizního řidiče a aktivního udavače StB Standy Pekárka líčí, jak vypadala husákovská normalizace. Ve veřejném Salonu k tomuto seriálu, respektive k tématu normalizace v českém filmu a seriálu se na festivalu United Islands of Prague sešli na pražské Kampě herec Jiří Lábus, který ve Volze hrál, historik, náměstek generálního ředitele Národního muzea a autor podcastu Přepište dějiny Michal Stehlík a kreativní producent České televize a Volhy Josef Viewegh.
Na amerických televizních obrazovkách září od roku 2018 nová velká hvězda – scenárista, režisér, producent a herec Taylor Sheridan (52). V posledních pěti letech chrlí, zdánlivě bez přešlapů, jeden seriál za druhým. Všem těmto počinům se daří, mají dobrou sledovanost, jsou oceňované, úspěšné, i když vlastně na jedno brdo: porůznu, ale s totožným zaujetím obrábějí v žánrovém rámci westernu vztahy vrcholů tematického pětiúhelníku člověk–svoboda–majetek–právo–země.
Seriál Devadesátky, který vysílá České televize, oživil vzpomínky na zločinnou povahu 90. let. Ta se však projevovala nejen krvavými vraždami, ale také tím, co si lidé, především muži, vytvářeli na hlavě. Byla to doba mimořádně strašlivých účesů, lze-li tak to, co tehdy nosili lidé dobrovolně, nazvat.
Mnoho diváků po celém světě minulý týden pro jednou ocenilo koronavirové restrikce – bylo díky nim snazší najít si prací nerušených deset hodin na sledování čtvrté sezony britského seriálu Koruna. Nejdražšího britského televizního projektu v dějinách, který postupně zachycuje vládu královny Alžběty II. od jejího nástupu do časů blízkých současnosti (děj závěrečné šesté sezony má končit někdy na začátku tohoto století).
Minisérie Bludné kruhy (I Know That Much Is True) představuje v současné televizní produkci úkaz docela vzácný – přesvědčivé dílo, v němž není znát křečovitá snaha ohromit, formuluje nějaké humanistické poselství, nemlátí s ním ale publikum po hlavě, dá se mu věřit, stejně jako se dá věřit jeho postavám, které působí živě – ne jako stereotypy nebo tlampače pro hlásání stanovisek autorů. Přitom na základě anotace nebo stručného přehledu děje by člověk čekal konvenční „prestižní“ drama, okázale vážný kus, který si dělá čáku na všechny televizní ceny, jež se letos budou udělovat.
Nové adaptace klasických detektivních předloh se často stávají terčem značné kritiky. Třeba to, co v posledních letech předvedla BBC s detektivkami Agathy Christie ve snaze udělat z nich chmurná angažovaná dramata odhodlaně tepající zlořády dneška, je daleko za hranicí nezamýšlené parodie. Neznamená to ale, že všechny pokusy inovovat a modernizovat dávné předlohy musejí dopadnout podobně, byť by ty změny byly velice výrazné a v něčem třeba i kopírovaly soudobé ideologické trendy. Dokladem je osmidílný seriál Perry Mason z produkce HBO, který vypráví o známém hrdinovi knih Erleho Stanleyho Gardnera a později také populárního televizního seriálu, v němž ho hrál Raymond Burr.
Prózy Stephena Kinga patří k těm nejčastěji adaptovaným pro film a televizi, pochopitelně. Jsou komerčně velice úspěšné, většinou patří do žánrů thrilleru a hororu, pro film atraktivních, často mají zajímavě vykreslené postavy a dobře vystavěný děj, pro nějž je kromě působivě evokované hrůzy důležitá i pro Kinga charakteristická posmutnělá sentimentalita.
Sedmnáctého listopadu zpřístupnila stanice HBO ambiciózní a nákladný šestidílný seriál Bez vědomí režírovaný Ivanem Zachariášem (Pustina). Komplikovaný příběh pojednávající mimo jiné o střetu velmocenský tajných služeb v těsně předrevoluční a porevoluční Praze.
Rozdělená současnost je sama sebou pohlcená, podléhá nutkání se permanentně sledovat, komentovat a hodnotit. Pokusy adekvátně ji vyjádřit ve filmu či televizi ale často nedopadají příliš dobře – zhusta se omezují na snadno dešifrovatelné politické narážky, povinné zaujmutí stanoviska, jímž se autoři přihlásí k té či oné straně probíhající „kulturní války“; v západním kulturním establishmentu má jasnou převahu ta pokrokářská.
Od dramatického umění se očekává, že by mělo – aspoň někdy – promlouvat k dnešku, vyjadřovat se k tématům, která aktuálně hýbou světem nebo společností v té které zemi. Nakonec i různá díla dnes vnímaná jako klasická, a proto i nadčasová, měla také výrazný dobový rozměr. Otázka ale je, jestli je něco takového dnes možné, respektive je-li možné vytvořit drama, nad nímž by se skutečně vedla debata, nesloužilo by jen k utvrzování petrifikovaných postojů té či oné strany.
Seriál Město na kopci, jehož první řada právě skončila na HBO, je dílo v dobrém slova smyslu tradiční. Docela se tak vymyká soudobé prestižní televizní produkci, od níž se očekává, že přinese něco dřív neviděné, spojí nespojitelné, řekne nevyřčené atd. Jenže originalita se může snadno přejíst, zvlášť je-li v jádru spíš konformní a navenek okatá a chtěná, jak se někdy stává. Při volbě mezi ní a pokusem naplnit ambici dobře odvyprávět dobrý příběh nemá cenu moc váhat. A může být jedno, jestli ta story obsahuje především staré známé elementy.
Někdy je skutečně těžké vyhnout se tomu trestuhodně nadužívanému slovu „fenomén“. Třeba ve vztahu k seriálu Stranger Things z produkce Netflixu, který si během tří let získal skutečně velké množství fanoušků mnoha generací. Na Den nezávislosti byla zveřejněna jeho třetí série, během několika málo dní si ji pustilo přes 40 milionů uživatelů, streamovací služba čeká, že přibudou další a další, až se lidé budou vracet z dovolených.
Britsko-americká televizní minisérie Černobyl vzbudila reakce, s jakými její tvůrci nemohli počítat ani v nejsmělejších snech. Už dlouho se neobjevilo dílo, které by bylo přijato tak jednoznačně pozitivně. Na mezinárodní (no, řekněme „anglocentrické“) Internetové filmové databázi (IMDB) je hodnoceno jako nejlepší televizní seriál vůbec (9,7 bodu z možných deseti), jeho poslední epizodu uživatelé oznámkovali čistou desítkou. Podobně jednoznačné je i recenzentské přijetí. A především o tom seriálu diváci mluví, jsou jím zasaženi. Proč vlastně?
Skupina lidí v čele se dvěma muži na koních prochází branou ve velké zdi a vyráží na cestu divokým krajem, bůh ví, co je tam čeká, jeden z jezdců si asi v duchu promítá tu dlouhou cestu, která ho přivedla až sem. Střih do černé. Titulky. A je dohráno. Po osmi letech od premiéry prvního dílu skončil seriál Hra o trůny, adaptace knihy George R. R. Martina. Díla, které získalo globální popularitu a jeho vyvrcholení miliony fanoušků očekávaly s velkým napětím.
Já se neinzeruju, řekl nejdřív Miloš Černoušek, herec, kterého pod jménem Cyril Drozda zná televizní národ z postavy alkoholického faráře v seriálu Most! Ale pro divadlo to udělám, řekl posléze. To divadlo se jmenuje HaDivadlo a Černoušek je v něm ústřední postavou od prostějovských začátků v první polovině 70. let. Vytvořil v něm desítky rolí, kterými utvářel charakter tohoto možná nejosobitějšího uměleckého divadla minulých padesáti let.
Velká virtuální debata o seriálu Most! nabrala v minulém týdnu skutečné grády. Mimo jiné přinesla pro outsidera interesantní, snad až zábavný konflikt na české intelektuální levici. Zahájil ji internetový Deník Referendum, který nejprve publikoval anketu, v níž někteří respondenti seriál odsuzovali velmi plamenně, jako vrchol neúcty, podporující rasistické stereotypy a transfobii.
