Rozdělená současnost je sama sebou pohlcená, podléhá nutkání se permanentně sledovat, komentovat a hodnotit. Pokusy adekvátně ji vyjádřit ve filmu či televizi ale často nedopadají příliš dobře – zhusta se omezují na snadno dešifrovatelné politické narážky, povinné zaujmutí stanoviska, jímž se autoři přihlásí k té či oné straně probíhající „kulturní války“; v západním kulturním establishmentu má jasnou převahu ta pokrokářská.
Od dramatického umění se očekává, že by mělo – aspoň někdy – promlouvat k dnešku, vyjadřovat se k tématům, která aktuálně hýbou světem nebo společností v té které zemi. Nakonec i různá díla dnes vnímaná jako klasická, a proto i nadčasová, měla také výrazný dobový rozměr. Otázka ale je, jestli je něco takového dnes možné, respektive je-li možné vytvořit drama, nad nímž by se skutečně vedla debata, nesloužilo by jen k utvrzování petrifikovaných postojů té či oné strany.
Seriál Město na kopci, jehož první řada právě skončila na HBO, je dílo v dobrém slova smyslu tradiční. Docela se tak vymyká soudobé prestižní televizní produkci, od níž se očekává, že přinese něco dřív neviděné, spojí nespojitelné, řekne nevyřčené atd. Jenže originalita se může snadno přejíst, zvlášť je-li v jádru spíš konformní a navenek okatá a chtěná, jak se někdy stává. Při volbě mezi ní a pokusem naplnit ambici dobře odvyprávět dobrý příběh nemá cenu moc váhat. A může být jedno, jestli ta story obsahuje především staré známé elementy.
Někdy je skutečně těžké vyhnout se tomu trestuhodně nadužívanému slovu „fenomén“. Třeba ve vztahu k seriálu Stranger Things z produkce Netflixu, který si během tří let získal skutečně velké množství fanoušků mnoha generací. Na Den nezávislosti byla zveřejněna jeho třetí série, během několika málo dní si ji pustilo přes 40 milionů uživatelů, streamovací služba čeká, že přibudou další a další, až se lidé budou vracet z dovolených.
Britsko-americká televizní minisérie Černobyl vzbudila reakce, s jakými její tvůrci nemohli počítat ani v nejsmělejších snech. Už dlouho se neobjevilo dílo, které by bylo přijato tak jednoznačně pozitivně. Na mezinárodní (no, řekněme „anglocentrické“) Internetové filmové databázi (IMDB) je hodnoceno jako nejlepší televizní seriál vůbec (9,7 bodu z možných deseti), jeho poslední epizodu uživatelé oznámkovali čistou desítkou. Podobně jednoznačné je i recenzentské přijetí. A především o tom seriálu diváci mluví, jsou jím zasaženi. Proč vlastně?
Skupina lidí v čele se dvěma muži na koních prochází branou ve velké zdi a vyráží na cestu divokým krajem, bůh ví, co je tam čeká, jeden z jezdců si asi v duchu promítá tu dlouhou cestu, která ho přivedla až sem. Střih do černé. Titulky. A je dohráno. Po osmi letech od premiéry prvního dílu skončil seriál Hra o trůny, adaptace knihy George R. R. Martina. Díla, které získalo globální popularitu a jeho vyvrcholení miliony fanoušků očekávaly s velkým napětím.
Já se neinzeruju, řekl nejdřív Miloš Černoušek, herec, kterého pod jménem Cyril Drozda zná televizní národ z postavy alkoholického faráře v seriálu Most! Ale pro divadlo to udělám, řekl posléze. To divadlo se jmenuje HaDivadlo a Černoušek je v něm ústřední postavou od prostějovských začátků v první polovině 70. let. Vytvořil v něm desítky rolí, kterými utvářel charakter tohoto možná nejosobitějšího uměleckého divadla minulých padesáti let.
Velká virtuální debata o seriálu Most! nabrala v minulém týdnu skutečné grády. Mimo jiné přinesla pro outsidera interesantní, snad až zábavný konflikt na české intelektuální levici. Zahájil ji internetový Deník Referendum, který nejprve publikoval anketu, v níž někteří respondenti seriál odsuzovali velmi plamenně, jako vrchol neúcty, podporující rasistické stereotypy a transfobii.
Známí prášilové dávnějších dob se snažili zblbnout publikum historkami o svých neuvěřitelných dobrodružstvích a hrdinských činech, případně nějakému „hejlovi“ prodat Karlštejn, jejich morální kvality byly jistě sporné, aspoň s nimi ale mohla být legrace. V posledních desetiletích ale jako by se stal dominantním jiný typ bájení, jeho původce se stylizuje do role oběti, nejde mu jenom o obdiv a slávu, ale taky o soucit a sympatii. Smutné.
Detektiv Hercule Poirot je pro čtenáře a diváky instituce, publikum má o něm a světě příběhů Agathy Christie zažitou představu, představují cosi starého a známého, k čemu se člověk čas od času rád vrátí. Přicházet proto s novou adaptací klasických poirotovských detektivek může být docela riskantní. Natočit Poirota nově a přitom klasickým způsobem může působit jako zbytečná práce – jsou tu přece filmy s Peterem Ustinovem, seriál s Davidem Suchetem a další divácky vděčné adaptace.
Není to špatné, když se autoři drží témat a postupů, které se jim už jednou osvědčily. Třetí řada pověstného seriálu Temný případ (True Detective) toho budiž důkazem, od příštího týdne ji bude vysílat HBO. Její autor Nic Pizzolatto se v ní vrací k tématům a postupům, kterými Temný případ ve svých lepších časech strhl publikum i kritiku. Jistě, nová řada proto nepůsobí vysloveně objevně, v něčem představuje návrat do známého světa.
Existuje tvorba a existuje produkce, výroba – velmi zjednodušujícím a zevšeobecňujícím způsobem řečeno. To první vzniká také (nikoli výhradně) z vnitřní potřeby, ambice cosi ukázat či sdělit, lhostejno, jestli impulsem byla nějaká zakázka, nebo ne. Za tím druhým spíš než aspirace tvůrců je vidět atmosféra výrobní porady, na níž manažeři umění stanovují a vyvažují parametry žádoucího produktu.
Odvysíláním posledního dílu šesté série skončil seriál The Americans (Takoví normální Američané). Možná je to až přelomová událost, uzavřela se tím jedna významná éra televizní produkce, respektive té její části, pro niž se v Česku zažil protivný termín „quality TV“.
Soudobá televize příběhy potřebuje a přeje jim. Pro autory s ambicí vyprávět o něčem prostřednictvím příběhu obrazem a zvukem je dnes oproti filmu preferované médium, které umožňuje – jistě jen v těch nejlepších případech – pracovat na ploše až románové a dosáhnout přitom i odpovídající hloubky. Takovým způsobem rezonující story vypráví šestidílná americká dokumentární minisérie Wild Wild Country. Je strhující na několik způsobů – popisuje a ukazuje historii pro naprostou většinu diváků naprosto neznámou, velice dramatickou, plnou různým způsobem zajímavých a někdy až fascinujících postav.
Alternativní realita je v současné televizní tvorbě populární koncept. Je to pochopitelné, umožňuje přicházet s dalšími a dalšími obměnami prostředí. Už tím, v jakém světě se odehrává, získá přinejmenším zdání originality, umožňuje hrát si s diváky a jejich očekáváními.
Z obrazovky zmizel vlastně docela nedávno, dnes ale může člověku připadat jako artefakt nějakého dávno uzavřeného období. Jack Bauer v podání Kiefera Sutherlanda – hlavní postava seriálu 24 hodin, který ho v devíti sezonách nechal řešit ty nejakutnější, nejvážnější krize, neexistuje odstín červené, který by vyjádřil vážnost poplachu, jenž by je měl oznamovat. Nebýt jeho, byli v Americe všichni už dávno mrtví, pro jistotu hned několikrát.
Americký režisér Steven Soderbergh má pověst tvůrce, který se dokáže s jistotou pohybovat na poli mainstreamu, a zároveň má povahu experimentátora pokoušejícího přicházet s novými řešeními technologickými i koncepčními. Obě stránky jeho naturelu vyjadřuje šestidílná minisérie Mozaika, kterou odvysílala stanice HBO. Zároveň klasická detektivka i formální experiment.
Britský seriál McMafia je příklad solidního žánrového díla, kde všechno vypadá, jak plus minus vypadat má, a je zachyceno přiměřeně poutavým způsobem. V dnešní době „quality TV“, která se snaží přicházet s čím dál originálnějšími a nezvyklejšími koncepty, je taková všednost vlastně docela osvěžující. Navíc se člověk při jeho sledování tak trochu poučí, český divák si zároveň užije scény z Prahy.
Hra o trůny, jeden nejsledovanějších seriálů současnosti, uzavřela předposlední sezonu. Pro autora těchto řádků značně frustrující sezonu. Důvody se pokouší popsat v textu plném spoilerů.
V neděli se ve Spojených státech odvysílá závěrečný díl předposlední řady zřejmě největšího televizního fenoménu současnosti: fantasy série Hra o trůny.
Americká televizní společnost HBO čelí vydírání ze strany hackerů, kteří tvrdí, že se jim podařilo ukrást 1,5 terabytu dat společnosti, a požadují miliony dolarů za jejich nezveřejnění. Zprávu přinesl server deníku The Guardian.
Mafián Tony Soprano ve skvělém podání Jamese Gandolfiniho (1961–2013) se na obrazovkách poprvé objevil před osmnácti lety. Byl to velice významný milník příchodu „zlatého věku televize“. Z televizního seriálu, dříve většinou chápaného jako bezmyšlenkovitá zábava natočená levně, rychle a bez invence, se stala špička audiovizuálního vyprávění s často až románovými ambicemi, nabízející scenáristům a režisérům možnost obracet se k dospělému publiku odpovídající formou.
K letošnímu červnu skončil Ondřej Zach na pozici viceprezidenta HBO pro střední Evropu a provozního ředitele evropského obchodu firmy.
Rekordní sledovanost a nejvíce amerických televizních cen Emmy v historii má na kontě fantasy seriál Hra o trůny, který nedělní premiérou vstoupí do sedmé série. Sága o lásce, zradě a boji o moc si získala příznivé recenze mimo jiné za herecké výkony i příběh, od některých si ale vysloužila kritiku za velkou míru násilí. Fanoušci se mohou těšit na bitvu, která bude „epická“, slíbila představitelka „Matky draků“ Daenerys.
Jedna z nejsilnějších scén čerstvě odvysílané páté série seriálu The Americans (Takoví normální Američané) je svatební. Zachycuje sňatek dvou hlavních postav, Philipa a Elizabeth Jenningsových (Matthew Rhys a Keri Russellová). Oddává je pravoslavný pop, mluví na ně zpěvnou ruštinou a oni v intencích tradičního obřadu odpovídají, je to vážná a emotivní scéna.
Zase se sejdeme za pětadvacet let. Zavražděná Laura Palmerová to ve snu slíbila agentovi FBI Daleu Cooperovi – a teď se to děje. Uplynulo čtvrtstoletí a v televizi zase běží nové díly amerického seriálu Twin Peaks.
Posledních několik let tráví mladší ročníky na Západě volné chvíle podobným způsobem: zamilované páry, co si chtějí udělat takzvaně „hezký večer“, partičky kamarádů, které se zrovna necítí na noční tah městem, i celé rodiny, si stále častěji vybírají z nabídky on-line poskytovatelů filmů a seriálů, jako je nezpochybnitelná jednička na trhu, americký gigant Netflix.
Po vánoční pauze se v nabídkách streamovacích služeb ve vysílání amerických televizí zase objevily novinky – další řady známých seriálů a série úplně nové. Je toho hodně, možná až moc. Následující text nabízí velice subjektivní probírku tou, ehm, televizní úrodičkou.
V minulém čísle jsme přinesli rozhovor se scenáristkou seriálu Bohéma Terezou Brdečkovou. Protože však debata kolem seriálu neutichá, navazujeme ještě salonem. Sešli se v něm filmová historička Tereza Czesany Dvořáková (ta zároveň se podílela na výrobě seriálu coby odborná konzultantka, specialistka na filmovou výrobu v zobrazeném období od konce 30. do počátku 50. let minulého století), historik Michal Stehlík a překladatel a teatrolog Michal Zahálka (vždyť Bohéma zjevně je televizní dílo divadelních rozměrů).
ROZHOVOR SE SCÉNÁRISTKOU TEREZOU BRDEČKOVOU. Minulou neděli skončilo vysílání seriálu Bohéma. A debata prozatím neutichá. Jak ji vnímá scenáristka seriálu Tereza Brdečková?
