KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Zločiny devadesátek nebyly jen krvavé, ale také vlasové

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Zločiny devadesátek nebyly jen krvavé, ale také vlasové

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Seriál Devadesátky, který vysílá České televize, oživil vzpomínky na zločinnou povahu 90. let. Ta se však projevovala nejen krvavými vraždami, ale také tím, co si lidé, především muži, vytvářeli na hlavě. Byla to doba mimořádně strašlivých účesů, lze-li tak to, co tehdy nosili lidé dobrovolně, nazvat. S pádem totality padly také poslední zábrany ve věci vlasové estetiky, a tak se nemalá část populace oddala doslova orgiím, ze kterých se mnozí dosud nevzpamatovali.

Jonákovo kudrnaté háro po vzoru Jitky Zelenkové, tak zvané bílé afro, vzbudilo zaslouženou pozornost, ale byla to v jistých kruzích spíše norma. Kdo chtěl něco znamenat, zvláště ve světě showbyznysu a zločinu, což tehdy splývalo, muselo se mu háro kroutit. Souviselo to také se stále nedostatkovými vlasovými chemikáliemi, které se do poloviny 90. let pašovaly a pak se s nimi obchodovalo podobně jako s lehkými topnými oleji. Pořídit si trvalou bylo proto věcí prestiže, přestože se často stalo, že látka, která měla kýženou strukturu vytvořit, byla obyčejné žíravina, která pak vlasy podrobila masakrální úpravě.

Přesto touha po kudrnách byla velmi silná, takže do podoby vlasového květáku si nechávali kadeře předělat i lidé, kteří se považovali za intelektuální elitu, byť by se k tomu dnes již asi neznali. Mužská trvalá byla občas doplňována stříbrným či zlatým posypem, za který se rovněž platily nemalé sumy a šmelilo se s ním podobně jako nedávno předtím s bony. Překupníci s vlasovým pudrem tehdy nebyli schopni rozlišit, zda se nejedná o kokain, což způsobovalo mnohá nedorozumění, a než se gangy dohodly, kdo bude distribuovat drogy a kdo zásyp proti hmyzu, stálo to hodně životů.

Ti, kdo se nedostali k této úpravě vlasů, volili často účes, jenž pocházel z NDR, přesněji z okolí Magdeburgu, kde se nejspíš vyvinul vlivem zvláštního povětří z chemické továrny. Šlo o tzv. fokuhýlu, (vorne kurz, hinten lang), což byla vlasová varianta trabanta a způsob, jakým se Honeckerův režim snažil čelit západoněmecké konzumní převaze. Tato poslední Marxova zbraň ale pádu berlínské zdi nezabránila, ba mnoho jejích zmatených bouračů bylo vybavena touto parodií na účes. Pozoruhodně se zato chytla v českém a moravském prostředí, i když hlavně na Kladensku, kde ji mohutně podpořil nositel bezkonkurenčně nejmohutnější fokuhýly, Jaromír Jágr, kvůli kterému se musela vyvinout zvláštní hokejová přilba, jež by obsah jeho účesu, budeme-li tak tomu říkat, pojmula.

Umírněnou verzi fokuhýly představovala úprava v podobě jakéhosi krysího ocásku – či jak to nazvat. Spočívalo to v tom, že se vystříhaly všechny vlasy zadní části, ale zanechal se jen úzký proužek vlasů splývající na ramena či třeba až někam za lopatky. Někteří nositelé této úpravy si tento cancour, vzniklý redukcí někdejší hřívy, upravovali různými ozdůbkami, mašličkami či beruškami dle povahy a stupně vlastní infantility. Existovaly též formy spletené či barvené, opět dle sklonů nositele. S pokračujícím pelicháním vlasů pak nakonec na temeni zůstával již jen tenhle poslední vlasový mohykán jako pozůstatek těch podivných let, kdy v křečích nejen kriminálních propukla tak divoce naše svoboda. To byl případ i autora této drobné vzpomínky, jenž se posledních zbytků devadesátých let, tedy onoho ocásku, zbavil, až když už mu na hlavě opravdu nic nezbývalo. Loučil se tak nejen se svým hárem, ale i s těmi báječnými léty, která se už nikdy nevrátí. A vítr, který vískal jeho lebku, také ne.