Spolek studentů historie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, jinak také občanské sdružení FFabula, se ohradil vůči kritice, která se snesla na děkana FF Michala Pullmanna poté, co s ním vyšel na serveru Echo24 rozhovor, kde Pullmann obhajuje některé praktiky komunistického režimu.
Letní koronavirové podnebí deštíkem rozčeřil rozhovor Daniela Kaisera s děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michalem Pullmannem (vyšel v minulém vydání a najdete ho celý také na EchoPrime). V něm se představený nejslavnější české fakulty přihlásil kromě jiného k marxismu a hlavně vyložil svoji smířlivou interpretaci čtyřicetileté totalitní komunistické vlády v českých zemích a na Slovensku. A do toho se ve stejném týdnu ještě objevila také zpráva o úmrtí posledního vládnoucího generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše, čímž se to ještě umocnilo a řadu lidí přivedlo k různému typu zamyšlení.
Hvězdou sociálních sítí se minulý týden v Česku stala Milada Horáková, nemám tušení, co by na to říkala, a radši se to ani nepokouším domýšlet. Objevovaly se bannery se sloganem „Zavražděna komunisty“ a jejich různé žertovné úpravy (portrét Hitlera doprovozený heslem „Zavraždil komunisty a Hitlera“). Kromě statusů, jejichž autoři připomínali význam, charakter, osud zavražděné, se ozývaly aspoň v mé bublině početné hlasy, které způsob připomínání výročí měly za přepjatý, možná až groteskní.
Jeden z nejpozoruhodnějších autorů dnešního Německa Roland Tichy v rozhovoru pro Echo před časem o tzv. vyrovnávání s nacismem v Německu řekl: „Za posledních dvacet let ho přibylo i přesto, že všichni, kdo se nacismu účastnili, jsou už mrtví. Stalo se z toho tančení na hrobech.“ Češi (a žádný jiný národ) nemají ve svém historickém svědomí něco tak strašného jako Němci, ale částečné paralely jsou jistě možné. Sedmdesáté výročí justiční vraždy Milady Horákové na Pankráci je také takovým tančením na hrobech.
Gesta mají smysl a musí se udržet jejich původní význam, i přesto, že občas se stanou výronem hysterie z plynoucí z bezradnosti.
Milan Kundera je jediný skutečně světoznámý spisovatel českého původu, moc umělců podobného formátu (myšleno ne nutně ve smyslu kvalit díla, ale jeho mezinárodního dopadu) tahle země nemá, neměla a pravděpodobně ani mít nebude. Může to být i jeden z důvodů, proč debatování o Milanu Kunderovi v Česku může připomínat procházku minovým polem a proč je ta debata podivně zaseknutá, urputná, proč upadá do prefabrikovaných zjednodušení a někdy je i kýčovitá – docela paradoxní vzhledem k tomu, že k často citovaným pasážím Kunderova díla patří i jeho slova o kýči.
Ale nejlépe to věděl Kalandra, který na rozdíl od nich všech komunista byl. Ach, jaký ten byl komunista! Od studentských časů, kdy pro něj zahořel, pořád komunista.
Takže si lze představit, že člověku určitého naladění mohou připomínky smrti Milady Horákové lézt krkem. Je na nich cosi oficiálního, musí v tom cítit snahu staré gardy udržet si své pozice v ideologicko-kulturně-vzdělávacím komplexu.
Zatímco mnohé státní instituce včetně univerzit a vysokých škol vyvěšují na svých budovách transparent připomínající 70 let od justiční vraždy Milady Horákové, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy ale tento transparent vyvěsit odmítla.
Ve Velehradě na Uherskohradišťsku byla instalována pamětní deska, která připomíná Akci K před 70 lety – likvidaci klášterů komunistickým režimem. V noci ze 13. na 14. dubna 1950 byli vyhnáni a vyvezeni téměř všichni řeholníci z mužských klášterů, na konci září následovala akce Ř, jejímž cílem byly kláštery ženské. Jedním z míst, kde komunisté zasáhli, byl i Velehrad, který je významným poutním místem. Bylo zde 25 jezuitů a 46 noviců, řekl velehradský farář Josef Čunek.
Ve věku 94 let zemřela v noci na pátek Madla Vaculíková, manželka spisovatele Ludvíka Vaculíka. V jeho literárních dílech, především pak v Českém snáři, se jako postava často objevovala. Sama je autorkou dvou knih dopisů básníkovi Jiřímu Kolářovi. Za normalizace byla společně se svým mužem pod dohledem StB. O úmrtí informoval její syn.
Články z komunistického režimu psané vládní zmocněnkyní pro lidská práva Helenou Válkovou (ANO) jsou zeširoka probírané téma. Opozice ale i zástupci vládní ČSSD kvůli nim odmítají její nominaci na ombudsmanku. U jednoho z článků je Válková podepsána společně s komunistickým prokurátorem Josefem Urválkem, který mimo jiné poslal v roce 1950 na smrt právničku a političku Miladu Horákovou. Historik Petr Blažek nyní popsal, jak článek objevil.
Ministr kultury Lubomír Zaorálek či poslanec Václav Votava, kteří jsou členy koaliční ČSSD, vyloučili podporu bývalé ministryně spravedlnosti a nynější vládní zmocněnkyně pro lidská práva Heleny Válkové (ANO) při volbě veřejné ochránkyně práv ve Sněmovně. Oba považují její reakci na kauzu jejích článků z minulého režimu za nedostatečnou, uvedli na twitteru. Naopak poslanec hnutí ANO Milan Feranec uvedl, že Válkovou podpoří, protože zná její schopnosti a výsledky práce.
Bývalá Babišova ministryně spravedlnosti Helena Válková musela vědět o zneužívání ochranného dohledu a je absolutně směšné, že by neznala minulost svého kolegy z Výzkumného ústavu kriminologického Josefa Urválka, který jako komunistický prokurátor poslal na smrt desítky lidí.
Kauza spolupráce s rudým prokurátorem Josefem Urválkem kolem vládní zmocněnkyně pro lidská práva a kandidátky na ombudsmanku Heleny Válkové (ANO) vyvolala řadu reakcí ze všech politických táborů.
Občas se nezdá, že od pádu komunismu uplynulo už třicet let. Je to déle, než trvala první republika, o níž se říkává, že nedostala dost času. Ale i v širších evropských dějinách se meziválečné období bere jako epocha, jež vytvořila v politice i kultuře vlastní svět, jenž byl velmi vzdálen tomu, co bylo předtím i potom. Od komunistického puče uplynulo do osmašedesátého jen dvacet let, a přece to byl úplně jiný svět – u nás i na Západě.
Bývalý rumunský komunistický prezident Nicolae Ceaušescu ve své zemi nastolil jeden z nejhorších autoritářských režimů v Evropě. Ceaušescu se sice snažil o samostatné postupy, pod jeho vedením se ale z Rumunska stala jedna z nejchudších zemí v Evropě s nevídaným kultem osobnosti.
Pracovníci knihovny v severozápadní Číně se rozhodli ukázat svoji oddanost komunistické straně tím, že spálili knihy a náboženské materiály, které se neshodují s ideologií vládnoucí partaje.
Před třiceti lety jsme si mysleli, že Evropa je naše budoucnost, teď jsme my budoucností Evropy a jsme na to připravení, řekl maďarský premiér Viktor Orbán v proslovu v Národním muzeu k uctění výročí pádu komunismu.
Vládní kampaň HateFree Culture, která je přes všechny politické změny posledních let kupodivu dál součástí Agentury pro sociální začleňování, se v těchto pohnutých listopadových dnech připojila ke všem těm, kdo mají potřebu zaujmout stanovisko k 30. výročí Listopadu. Představitelé kampaně s pomocí několika známých tváří, jako je Martha Issová, upozorňují, co že se v posledních letech nestalo: státní symboly, „zejména pak barvy české vlajky, tedy trikolora“, jsou zneužívány některými zájmovými skupinami „k vyčleňování některých skupin obyvatel“.
Spolkový prezident Steinmeier v sobotu při příležitosti třiceti let od pádu Berlínské zdi ocenil roli Čechů a Slováků během této události. Byla to jistě zdvořilostní úklona, ale přece jenom to muselo kritičtěji založené Čechy (a Slováky) poněkud překvapit.
Vyšetřování případu smrti tehdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka se znovu rozjíždí. Kriminalisté kromě nově objevené nahrávky totiž získali další podnět od badatelů, kteří se zabývali mechanismem pádu politikova těla z okna Černínského paláce. S novým poznatkem přišel portál iRozhlas.cz. Podle serveru došli badatelé k závěru, že Masaryk mohl vypadnout z okna i bez použití dalších osob. Podle posledního závěru Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) z roku 2003 byl Masaryk zavražděn, ale není šance vypátrat pachatele.
Státní zástupce Michal Muravský minulý týden nařídil znovu otevřít vyšetřování smrti poválečného ministra zahraničí Jana Masaryka.
Vojenský soud ve Varšavě vydal evropský zatykač na devadesátiletého soudce Stefana Michnika, který měl v padesátých letech zneužívat své postavení k likvidaci politických oponentů vládnoucího režimu. Vyhověl tak žádosti komise Ústavu paměti národa, který se zabývá zločiny nacismu a komunismu. Ústav to uvedl na svém webu. Michnik žije ve Švédsku, které ho už v minulosti odmítlo vydat.
Československá vláda na podzim 1989 tlačila na Německou demokratickou republiku, aby vyřešila krizi na západoněmecké ambasádě v Praze, přes níž se od jara pokoušely dostat na Západ tisíce východních Němců. Podle historika Oldřicha Tůmy z Ústavu pro soudobé dějiny tím uspíšila pád berlínské zdi. Praha a východní Berlín byly přitom do poslední chvíle blízcí spojenci, kteří si přáli udržení statu quo, řekl Tůma.
Debaklem skončila snaha vlády Andreje Babiše a komunistů sebrat církvím peníze v podobě zdanění finančních náhrad z restitucí. Návrh neobstál u Ústavního soudu, na který se ihned po podepsání zákona prezidentem Milošem Zemanem obrátili opoziční poslanci a senátoři. Pro komunisty se tak jedná o konec jejich snahy dodatečně zdanit církve. Proti rozsudku se totiž nemohou odvolat a podle ústavního právníka Jana Kysely ani obrátit na jiné instituce. Straně KSČM by ani nepomohlo, kdyby se snažili předložit mírnější zdanění.
Dovolil bych si připojit k článku „Různé druhy komoušů“ několik poznámek.
Osmadvacátého října se bude v pražském Karlíně konat velký koncert pro Paměť národa. Tato organizace po léta zaznamenávala životní příběhy odpůrců obou totalit, hnědé i rudé. Vyzpovídaní hrdinové už často nežijí nebo mohou brzy odejít, nahrát a pro rádio zpracovat jejich vzpomínky byla a je skvělá práce.
Zdálo se, že dvacáté století nadobro pohřbilo Karla Marxe. Zvlášť jeho druhé polovině vévodil střet mezi těmi, kdo se snažili uvést jeho myšlenky do praxe, vždy s tragickými důsledky, a těmi, kdo je považovali za nesmysl. Když v roce 1989 padla Berlínská zeď a komunistické země jedna po druhé přijaly kapitalismus, včetně stále nominálně komunistické Číny, marxismus se zdál definitivně mrtvý.
„Normálně pochodovali, jakoby nic. Když si jich už zomovci přestali všímat, rozvinuli najednou transparenty Solidarity. Policisté je neměli jak napadnout. Byli mezi ostatními delegacemi. Když se blížili k čestné tribuně, udělali příslušníci ZOMO, kteří se už předtím postavili za tribunu, osudnou chybu – začali odtamtud střílet a házet na demonstranty plynové petardy. Výkonné skupiny Bojující Solidarity na to byly připraveny. Mladí chlapci dostali ze závodu Hutmen hutnické rukavice, které vydrží vysoké teploty.
