Čínský miliardář a zakladatel největšího čínského internetového prodejce Alibaba Jack Ma záhadně zmizel z veřejného života. Na veřejnosti nebyl podle dostupných informací viděn od října. Nyní byl navíc zničehonic odstraněn z pozice porotce ve své vlastní televizní reality show. Šestapadesátiletý podnikatel vydělal své jmění, které se pohybuje v řádech desítek miliard dolarů, díky společnosti Alibaba, kterou sám založil.
V letní přestávce mezi karanténami se bouřlivě debatovalo o názorech děkana FF UK, historika Michala Pullmanna, na normalizaci a charakter pozdně komunistického režimu u nás. Diskusi otevřel rozhovor v Týdeníku Echo, Pullmann v něm mj. dovozoval, že po roce 1969 klesal ve společnosti význam hlavní tanků a rostl význam sociálního kapitálu, že na rozdíl od disidenta netrápila uklízečku ze Žďáru nad Sázavou nemožnost volně cestovat nebo že pro velkou část veřejnosti byly důležité novomanželské půjčky a přístupnější lékařská péče, nikoli chybějící svoboda slova.
Přesně před půlstoletím v Polsku došlo k nejmasivnějším dělnickým nepokojům v dobách komunismu. Byly krvavě potlačeny, nicméně paměť o událostech, odehrávajících se převážně v přímořských přístavech na severu země, sehrála klíčovou roli při vzniku hnuti Solidarita o deset let později. V prosinci 1970 se vedení komunistického Polska rozhodlo znovu výrazně zvýšit ceny, zdražily zejména potraviny.
Proces s Rudolfem Slánským a tzv. Spikleneckým centrem je makabrózní událostí našich novodobých dějin a je hodně důvodů jeho příšernost připomínat.
V roce 2014 vyšel v Reflexu článek Dana Hrubého Národní umělec a štětka tajné policie o obzvlášť nechutné formě spolupráce s poúnorovou Statní bezpečností. Provozoval ji na začátku 50. let už tehdy známý herec Vítězslav Vejražka (1915–1973). Sváděl ženy, jež mu vytipovala StB, mezi nimi i svou vlastní tetu, pracovnici italské ambasády, opíjel je v baru a pak je tahal do služebního bytu, přičemž byl z vedlejšího pokoje filmován. Za to byl StB honorován a protežován v divadle i u filmu, byť by ve své profesi byl asi úspěšný i bez toho. Motivovala ho nejspíš vnitřní perverze, chuť ovládat druhé, ale zřejmě i ideologické přesvědčení, že tím něčemu pokrokovému slouží.
Hollywood – továrna na sny – byl po desetiletí důležitou součástí americké „soft power“, schopnosti ovlivňovat veřejnost v zahraničí sebeprezentací, která je pro ni přitažlivá. Na základě amerických filmů si mnoho a mnoho lidí utvářelo obraz země, v níž vznikly, a také z nich vstřebávalo americké hodnoty – třeba individualismus, potřebu svobody a nezávislosti. Za studené války mohla tímto způsobem fungovat i díla vůči americké politice a vůbec systému kritická: divák z druhé strany železné opony z nich získal představu toho, že za oceánem pro umělce existuje svoboda kritizovat, a třeba po zhlédnutí filmu Všichni prezidentovi muži dokonce pochopil, že je tam možné způsobit článkem v novinách pád hlavy státu.
Generál Petr Pavel, který se jako zatím zamlčený kandidát připravuje na prezidentské volby, se v pátek chtěl zaskvět vyjádřením k výročí sovětské invaze v roce 1968 do Československa. Sklidil ale zdrcující kritiku. Někdejší šéf vojenského výboru NATO napsal, že okupaci „nerozuměl, a že nejcennějším poznáním byla hodnota svobody a nutnost ji chránit“. Pavla, který je absolventem vojenského gymnázia, v roce 1985 vstoupil do KSČ a sloužil u speciálních výsadkových jednotek komunistické armády, následně kritizovali na sociálních sítích mnozí uživatelé za laciné moralizování a připomněli mu jeho komunistickou minulost. Zapojil se i europoslanec Jan Zahradil (ODS), mimo jiné zmínil jeho kariéru v armádě totalitního režimu.
Níže uvedený text byl dokončen v lednu 2020, dlouho před „kauzou“ Pullmann, do níž jsme de facto vstoupili dřív, než začala.
Zastřelení Ludvíka Svobody asi bylo k převzetí velení nad armádou nezbytné, ministr obrany byl koneckonců tajný agent komunistů. Ale smrt generála Klapálka, hrdiny od Tobruku, mnohé šokovala.
Komunistická strana Čech a Moravy se rozhodla dát lidem po čase další důkaz své nicotnosti.
Spolek studentů historie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, jinak také občanské sdružení FFabula, se ohradil vůči kritice, která se snesla na děkana FF Michala Pullmanna poté, co s ním vyšel na serveru Echo24 rozhovor, kde Pullmann obhajuje některé praktiky komunistického režimu.
Letní koronavirové podnebí deštíkem rozčeřil rozhovor Daniela Kaisera s děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michalem Pullmannem (vyšel v minulém vydání a najdete ho celý také na EchoPrime). V něm se představený nejslavnější české fakulty přihlásil kromě jiného k marxismu a hlavně vyložil svoji smířlivou interpretaci čtyřicetileté totalitní komunistické vlády v českých zemích a na Slovensku. A do toho se ve stejném týdnu ještě objevila také zpráva o úmrtí posledního vládnoucího generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše, čímž se to ještě umocnilo a řadu lidí přivedlo k různému typu zamyšlení.
Hvězdou sociálních sítí se minulý týden v Česku stala Milada Horáková, nemám tušení, co by na to říkala, a radši se to ani nepokouším domýšlet. Objevovaly se bannery se sloganem „Zavražděna komunisty“ a jejich různé žertovné úpravy (portrét Hitlera doprovozený heslem „Zavraždil komunisty a Hitlera“). Kromě statusů, jejichž autoři připomínali význam, charakter, osud zavražděné, se ozývaly aspoň v mé bublině početné hlasy, které způsob připomínání výročí měly za přepjatý, možná až groteskní.
Jeden z nejpozoruhodnějších autorů dnešního Německa Roland Tichy v rozhovoru pro Echo před časem o tzv. vyrovnávání s nacismem v Německu řekl: „Za posledních dvacet let ho přibylo i přesto, že všichni, kdo se nacismu účastnili, jsou už mrtví. Stalo se z toho tančení na hrobech.“ Češi (a žádný jiný národ) nemají ve svém historickém svědomí něco tak strašného jako Němci, ale částečné paralely jsou jistě možné. Sedmdesáté výročí justiční vraždy Milady Horákové na Pankráci je také takovým tančením na hrobech.
Gesta mají smysl a musí se udržet jejich původní význam, i přesto, že občas se stanou výronem hysterie z plynoucí z bezradnosti.
Milan Kundera je jediný skutečně světoznámý spisovatel českého původu, moc umělců podobného formátu (myšleno ne nutně ve smyslu kvalit díla, ale jeho mezinárodního dopadu) tahle země nemá, neměla a pravděpodobně ani mít nebude. Může to být i jeden z důvodů, proč debatování o Milanu Kunderovi v Česku může připomínat procházku minovým polem a proč je ta debata podivně zaseknutá, urputná, proč upadá do prefabrikovaných zjednodušení a někdy je i kýčovitá – docela paradoxní vzhledem k tomu, že k často citovaným pasážím Kunderova díla patří i jeho slova o kýči.
Ale nejlépe to věděl Kalandra, který na rozdíl od nich všech komunista byl. Ach, jaký ten byl komunista! Od studentských časů, kdy pro něj zahořel, pořád komunista.
Takže si lze představit, že člověku určitého naladění mohou připomínky smrti Milady Horákové lézt krkem. Je na nich cosi oficiálního, musí v tom cítit snahu staré gardy udržet si své pozice v ideologicko-kulturně-vzdělávacím komplexu.
Zatímco mnohé státní instituce včetně univerzit a vysokých škol vyvěšují na svých budovách transparent připomínající 70 let od justiční vraždy Milady Horákové, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy ale tento transparent vyvěsit odmítla.
Ve Velehradě na Uherskohradišťsku byla instalována pamětní deska, která připomíná Akci K před 70 lety – likvidaci klášterů komunistickým režimem. V noci ze 13. na 14. dubna 1950 byli vyhnáni a vyvezeni téměř všichni řeholníci z mužských klášterů, na konci září následovala akce Ř, jejímž cílem byly kláštery ženské. Jedním z míst, kde komunisté zasáhli, byl i Velehrad, který je významným poutním místem. Bylo zde 25 jezuitů a 46 noviců, řekl velehradský farář Josef Čunek.
Ve věku 94 let zemřela v noci na pátek Madla Vaculíková, manželka spisovatele Ludvíka Vaculíka. V jeho literárních dílech, především pak v Českém snáři, se jako postava často objevovala. Sama je autorkou dvou knih dopisů básníkovi Jiřímu Kolářovi. Za normalizace byla společně se svým mužem pod dohledem StB. O úmrtí informoval její syn.
Články z komunistického režimu psané vládní zmocněnkyní pro lidská práva Helenou Válkovou (ANO) jsou zeširoka probírané téma. Opozice ale i zástupci vládní ČSSD kvůli nim odmítají její nominaci na ombudsmanku. U jednoho z článků je Válková podepsána společně s komunistickým prokurátorem Josefem Urválkem, který mimo jiné poslal v roce 1950 na smrt právničku a političku Miladu Horákovou. Historik Petr Blažek nyní popsal, jak článek objevil.
Ministr kultury Lubomír Zaorálek či poslanec Václav Votava, kteří jsou členy koaliční ČSSD, vyloučili podporu bývalé ministryně spravedlnosti a nynější vládní zmocněnkyně pro lidská práva Heleny Válkové (ANO) při volbě veřejné ochránkyně práv ve Sněmovně. Oba považují její reakci na kauzu jejích článků z minulého režimu za nedostatečnou, uvedli na twitteru. Naopak poslanec hnutí ANO Milan Feranec uvedl, že Válkovou podpoří, protože zná její schopnosti a výsledky práce.
Bývalá Babišova ministryně spravedlnosti Helena Válková musela vědět o zneužívání ochranného dohledu a je absolutně směšné, že by neznala minulost svého kolegy z Výzkumného ústavu kriminologického Josefa Urválka, který jako komunistický prokurátor poslal na smrt desítky lidí.
Kauza spolupráce s rudým prokurátorem Josefem Urválkem kolem vládní zmocněnkyně pro lidská práva a kandidátky na ombudsmanku Heleny Válkové (ANO) vyvolala řadu reakcí ze všech politických táborů.
Občas se nezdá, že od pádu komunismu uplynulo už třicet let. Je to déle, než trvala první republika, o níž se říkává, že nedostala dost času. Ale i v širších evropských dějinách se meziválečné období bere jako epocha, jež vytvořila v politice i kultuře vlastní svět, jenž byl velmi vzdálen tomu, co bylo předtím i potom. Od komunistického puče uplynulo do osmašedesátého jen dvacet let, a přece to byl úplně jiný svět – u nás i na Západě.
Bývalý rumunský komunistický prezident Nicolae Ceaušescu ve své zemi nastolil jeden z nejhorších autoritářských režimů v Evropě. Ceaušescu se sice snažil o samostatné postupy, pod jeho vedením se ale z Rumunska stala jedna z nejchudších zemí v Evropě s nevídaným kultem osobnosti.
Pracovníci knihovny v severozápadní Číně se rozhodli ukázat svoji oddanost komunistické straně tím, že spálili knihy a náboženské materiály, které se neshodují s ideologií vládnoucí partaje.
Před třiceti lety jsme si mysleli, že Evropa je naše budoucnost, teď jsme my budoucností Evropy a jsme na to připravení, řekl maďarský premiér Viktor Orbán v proslovu v Národním muzeu k uctění výročí pádu komunismu.
Vládní kampaň HateFree Culture, která je přes všechny politické změny posledních let kupodivu dál součástí Agentury pro sociální začleňování, se v těchto pohnutých listopadových dnech připojila ke všem těm, kdo mají potřebu zaujmout stanovisko k 30. výročí Listopadu. Představitelé kampaně s pomocí několika známých tváří, jako je Martha Issová, upozorňují, co že se v posledních letech nestalo: státní symboly, „zejména pak barvy české vlajky, tedy trikolora“, jsou zneužívány některými zájmovými skupinami „k vyčleňování některých skupin obyvatel“.
