V padesátých letech, to už byl pokročilý osmdesátník, bydlel Petr Bezruč v malém domku v Kostelci na Hané. Byl to všemi uznávaný národní bard, klasik již dávno odmlčený, různými tituly dekorovaný. Žil přitom nenápadně, trochu jako by s tím „národním umělcem“ nechtěl nic mít. Což ale úplně nešlo.
Jindřich Mann vydal přednedávnem svou třetí beletristickou knihu, jmenuje se Stříbrný kouzelník a je již zcela odpoutaná od spisovatelovy biografie, jež byla základem vzpomínek Poste restante (2012) a zčásti i novelistické knihy Lední medvěd (2017). Tady už jde o román vytvářený samostatně a nezávisle na autorově rodokmenu a životaběhu, který je mimořádný, vždyť kdo disponuje v blízkém příbuzenstvu dvěma klasiky německými (bratry Mannovými) a jedním českým (Ludvíkem Aškenazym)… Plus všemi těmi okolnostmi z toho plynoucími: Mann po roce 1968 žil v Západním Berlíně, zčásti tam žije dosud, zčásti v Praze.
Jan Vytiska představuje malířské dílo za předešlé tři roky. Jakkoli jsou jeho obrazy na první pohled rozpoznatelné a typické, prochází i jejich forma jistým vývojem – Vytiska stále experimentuje. Návštěvníci expozice zhlédnou třicet dva velkoformátových obrazů, které autor vytvořil poté, co akrylové barvy vyměnil za olejové.
Není čas v této rubrice po všech knihách, filmech, divadelních hrách, výstavách, koncertech a nahrávkách napsat taky jednou o počítačové hře? Je. Podívejme se na tu, která se jmenuje Someday You’ll Return. Je to český produkt, dílo pouhé dvojice autorů, což je úctyhodný výkon. Především jde o artefakt s podobnými vlastnostmi, jaké má například animovaný film, tudíž je vcelku snadné jej představit a hodnotit.
Ve svahu nad vsí jsou aleje mezi poli od nepaměti. Ovšem na císařských otiscích je nenajdete. Schwarzenberský správce je sem vysadil patrně tak někdy v sedmdesátých letech devatenáctého století, anžto jako zkušený hospodář zřejmě pochopil, že nátrže v polích mají svou příčinu. Tehdy v údolí vzkvétaly uhelné malodoly. V roce 1908 zřejmě hodně pršelo, protože svah se dal do pohybu a aleje posunul do pozoruhodných esíček, v kterých zůstaly podnes.
Vůbec první registrovaná architektka v Pákistánu postavila svou kariéru na návrzích miliardových sídel vládních i finančních institucí. Skutečné důvody, proč se Yasmeen Lariová nyní dočkala udělení jednoho z největších profesních ocenění přímo z rukou krále Karla III., však leží někde docela jinde. Zajistit milion nových příbytků během následujících dvou let. To je aktuální cíl, který si Yasmeen Lariová stanovila po loňských mimořádně ničivých povodních v Pákistánu.
Mickey Mouse, antropomorfizovaná a notně stylizovaná figurka samečka myši domácí (Mus musculus), vytvořená Američany Waltem Disneyem a Ubem Iwerksem, přišla na svět před pětadevadesáti lety a za tu dobu naši planetu úspěšně kolonizovala. Dnem jejího zrodu je 18. listopad 1928, kdy měl premiéru černobílý animovaný filmeček Parník Willie. Myšák je o rok mladší než podobně nestárnoucí partnerská dvojice domácích zvířat, kterou Josef Čapek, její tvůrce literární i výtvarný, nazval nikoli lidskými či zvířecími jmény, nýbrž pouze deminutivními apelativy, tedy pejsek a kočička.
HaDivadlo působí ve funkcionalistických prostorách brněnské Alfa pasáže, v Praze odehraje dvě představení v prostředí stejného architektonického stylu. Na programu jsou inscenace ze Sezony 48: Blízkost. V rámci ní tvůrci ohledávají různé podoby blízkosti (geografickou, kulturní, osobní). HaDivadlo (Moravský kras, Požár v šťastném Rakousku) v Divadle Archa, Praha, 19.–20. 5. 2023.
Na nádražní budově vítají návštěvníka pěkná staromódní světelná písmena VYŠKOV NA MORAVĚ. To „na Moravě“ je tam asi proto, aby se to nepletlo s nějakým jiným Vyškovem: jeden takový je, ale s dlouhým ý, takže Výškov, malá vesnička, rozkládá se u Loun, takže cestujícímu asi nehrozí záměna. Ale jistota je jistota. Ten moravský Vyškov je ve skutečnosti polohou spíše Nízkov a je sice na Moravě, ale spíš a přesněji na Hané, jež jím protéká, myslíme-li tím tu říčku, které vteče do Moravy až u Kroměříže.
Keře z příbuzenstva oliv a ptačích zobů rostly přirozeně tak nějak od západní Ukrajiny po Řecko až do Malé Asie. Staly se součástí dvorních zahrad v Istanbulu a odtud je přivezl do Vídně Ogier Ghiselin Busbecq, v jehož cestovních zavazadlech kromě proslavených tulipánů cestovaly právě i šeříky. Legenda říká, že v roce 1570 s ním jely i do Paříže, když doprovázel arcivévodkyni Alžbětu. Tak začal jejich francouzský příběh. Je-li to pravda, či nikoli, není podstatné, protože ve skutečnou vášeň tyto vcelku prosté keře proměnilo až devatenácté století a rodina Lemoine.
Šestnáctitisícové městečko jihovýchodně od Prahy si aktuálně užívá mimořádný zájem médií z celého světa. Vděčí za to nové školce, která zaujme už na první pohled svou excentrickou podobou, jež má podle jejího architekta podněcovat svobodnou hru dětí v dnešní regulacemi svázané společnosti. Z nádraží sem nevede zrovna pěkná procházka. Nejdřív se musíte vymotat z labyrintu prapodivných nadchodů a podchodů.
Nic není tak skličující jako úplná vydání úplně zapomenutých autorů, napsal kdysi Nabokov. Něco na tom bude, avšak náš případ to naštěstí není. Zaprvé Karel Šiktanc (1928–2021), o němž tu je řeč, není zapomenutý autor, jakkoli se o to minulý režim velmi snažil; zapomenuti jsou naopak normalizační ministři kultury, kteří měli na svědomí básníkovo umlčení v letech sovětské okupace, jmenovali se Brůžek, Klusák a Kymlička.
Výstava Strach, smích a smrt se zabývá námětem, který prostupuje celými dějinami umění. Nyní je toto téma opět aktuální, ale platforma Nova Forma je sleduje z jiného úhlu pohledu – jak lze se strachem pracovat skrze smích. Vystavující umělci se zmíněnou tematikou zabývají a jejich díla spojují strach, úzkost, smích a humor.
V Praze na Zábradlí se od konce dubna hraje inscenace O Pavlovi. Je to poněkud zavádějící název, neboť lépe by mělo být O Daně, protože onen Pavel je tam mnohem méně výrazná postava; de facto je to postava k nepotřebě, něco jako balvan, který zavalil scénu; a hlavní hrdinka s ním nemůže hnout, čímž se jeho význam pomalu vyčerpává. Jenže předlohou byla kniha Dani Horákové O Pavlovi, zvláštní druh memoárů, které jsou vlastně vynucenými memoáry či polemickými memoáry, neboť jsou primárně reakcí na Deníky onoho Pavla, jímž byl Pavel Juráček.
Psal jsem tady o starožitné Poznani a starobylém Lednickém ostrově, ale nejstarším místem Polanů je samozřejmě Gniezno. Zde se v časech hluboce legendárních a pohanských vznesla bílá orlice nad své hnízdo (gniazdo) a její silueta zaplála v karmínové záři zapadajícího slunce. To učinilo silný dojem na praotce Lecha, jenž po tomhle výjevu opustil „bratry“ Rusa a Čecha a rozhodl se usadit tady, ve Hnězdně. Jsou ještě jiné verze, podle Kosmy se Lech zúčastnil spolu s Čechem také výstupu na Říp, pak chvíli uvažoval o Kouřimi a teprve potom se vydal na sever do Velkopolska, ale to na významu Hnězdna nic nemění.
Cider, cidre či sidra si u nás prosazuje jakési postavení zejména mezi letními nápoji, i když sycené koncentrátové limči rychle přetlačily masivní reklamou slibně se rozvíjející scénu ciderů ze skutečných jablek. Nicméně trh se nám roztřídil a na scéně tak jako tak zůstalo několik desítek malých a středních podniků, kterým se dobře vede. Rozstřel je značný. Od nepitelných směsek až po skutečné lahůdky či drobné regionalitky. Přece jen, suroviny je dost. Totiž jablek. Zdánlivě.
Organické vrstvení historických epoch a slohů se prolíná domem v jedné z nejstarších částí Starého Města pražského od sklepů až po krovy a ilustrativně současně dokládá postupný vývoj pražského jádra. K těmto historickým vrstvám nyní architekti ze studia QARTA Architektura přidali v rámci komplexní a detailní rekonstrukce zcela novou, která je však nijak nepřehlušuje. Krátkodobé ubytování, hluční turisté, trdelníky namísto pekáren, suvenýry místo drogerií i nedostatečná nabídka bydlení.
Umělecký tiskař Petr Korbelář pracuje ve své litografické dílně na kraji Prahy ve Zdibech. Je to prostor opojný, ještě než do něj člověk vstoupí: kolem louky, kostel, obrovský rozpadající se statek. A pak samotná dílna, v níž se odehrávají kouzla kamenotisku neboli víc než dvě stě let známé metody tisku ze solnhofenského vápence: všude vůně barev a kamenů, jakou odjinud neznáme. Kolem kmitá drobný muž, nakažlivý ve své ustavičné radosti z práce a ve své víře v krásu svého umění…
Za svou loňskou sbírku Spatřil jsem svou tvář obdržel její autor Petra Hruška (nar. 1964) letos cenu Magnesia Litera v kategorii poezie. Jde o autorovu v pořadí osmou sbírku a pojednává o cestě portugalského mořeplavce Fernãa de Magalhãese kolem světa roku 1522, respektive vychází ze zápisků Antonia Pigafetta, jednoho z osmnácti přeživších výpravu, jenž je po návratu předložil jako zprávu z cesty. Hruška vychází z tohoto textu, připomíná ho a obrábí po svém – jeho sbírka tedy spadá to kategorie uměleckého komentáře předchozího významného díla, přesněji: je to umělecký zápas s ním.
Ivan Vyskočil je, byl a bude z těch několika velevzácných zjevů a jevů, které se už za svého života, završeného v jeho případě den po 94. narozeninách, proměnily v úkaz, kapitolu dějin, studijní materiál a archeologickou vrstvu. V jiných zemích a v jiných časech by se dal předložit vážně míněný návrh na zřízení Výzkumného ústavu pro studování a zkoumání díla Ivana Vyskočila, zkratka VÚSZDIV. My ho tu předkládáme také, ale moc si od toho neslibujeme, on ostatně už v nějaké podobě existuje.
Jiří Surůvka, performer, fotograf, kurátor a pedagog, představí v GASKu své grafické práce, ale i malířskou a objektovou tvorbu. Autor prostřednictvím děl se sarkasmem a nadsázkou sobě vlastní podrobuje společnost kritice. Cílí především na lidskou malost a omezenost spojenou s ideologiemi a politickou propagandou. Strůjci války – Jiří Surůvka, GASK, Kutná Hora, do 17. 9. 2023.
Na expediční cestu ke kořenům Polska, ve které tady pokračujeme po prohlídce staré Poznaně (viz minulý díl), jsem si přibalil román Elżbiety Cherezińské Hra o kosti; česky vyšel v roce 2016, v Polsku je to kniha, která se čte asi podobně hromadně jako u nás Kateřina Tučková. V jedné kapitole téhle historicko-naučné knihy si kníže Boleslav Chrabrý povídá se svým biskupem Ungerem, jak by měl jeho stát vypadat. Učený Unger mu radí: „Bazilika v Poznani i ta, kterou stavíme v Hnězdně, jsou si podobné.
Pod hruškou jsem vyrostl. Dědeček měl na ní naroubovánu sbírku odrůd, aby kvůli každému roubu nemusel nahoru na aleje, když si někdo přišel pro letorost. Inu, bylo to praktické. Takové hrušky jsem znal. Staré, věkovité, malebné a trochu rozmarné. Neplodily vždycky, tak nějak docela málo rostly a některé plody byly pro mne jako kamení. Nechápal jsem hlavně důvod existence zimních hrušek. Přece když přijdu ke stromu, tak češu a jím, ne? Taky byly zoufale vysoko. Zvlášť ty žluté, u kterých bylo jasné, že jsou měkké a sladké. Cestou na zem se jim stalo obvykle něco velice nepříjemného, co je činilo nepoživatelnými.
Z pohledově exponovaného místa na úpatí kopce Monte Urpinu shlíží od šedesátých let výrazná modernistická stavba, kterou mezi okolní zástavbou nepřehlédnete. V době vzniku vyvolávala u obyvatel největšího města Sardinie pobouření, je však nejen jednou z nejlepších poválečných realizací v Cagliari, ale také dokladem historického vývoje tohoto přístavního města.
V kinech je k vidění nové ztvárnění románu Alexandra Dumase Tři mušketýři, respektive jeho první část nazvaná D’Artagnan. Druhý díl, pojmenovaný Milady, bude ke zhlédnutí až v prosinci. Tentokrát jde o produkci takřka výhradně francouzskou, francouzského režiséra Martina Bourboulona s francouzskými hereckými hvězdami, z nichž nejzářivější jsou Eva Greenová, ztvárňující právě Milady de Winter, a Vincent Cassel v roli Athose. Toto zpracování, alespoň se zdá podle prozatím převažující míry nadšených ohlasů, nadchlo novou generaci diváků (a zřejmě nejen ji).
Pavel Švanda (nar. 1936) je profesorem brněnské JAMU, kulturní a lidská autorita, spisovatel z generace tzv. šestatřicátníků (patřil tam mj. Václav Havel), ale především esejista. Eseje jsou žánr, pod který lze schovat kterýkoli delší text, Švandovy eseje jsou ale esejemi v původním smyslu essai, tedy „pokusu“ či „zkoušky“ prostřednictvím myšlení osvětlit nějakou otázku, která se nedá rozlousknout lusknutím prstů. Nebo nějakým bonmotem.
Eliáš Dolejší (instalace Očistec, Čekání, Promluva, Obyčejné myšlenky) svými pracemi navozuje vjem niternosti prostoru, kdy mizí pomyslné rozhraní vnitřního a vnějšího. Aktuální velkoformátovou instalaci Mizení v libeňské synagoze autor pojímá jako vlastní intimní výpověď k vyhrocenému charakteru současné doby.
Po mostě Boleslava Chrabrého se přejde řeka Warta a vstoupí se na Tumský ostrov. To je nejen nejstarší část Poznaně, ale vlastně i nejstarší místo Polska, zážehový bod polského státu, asi jako u nás by mohl být snad Levý Hradec, Budeč nebo Libušín. Jenže tady bylo založeno rovnou biskupství (roku 968) a stál tu knížecí palác, prostě první sídlo oněch nezdolných a bojovných Polanů. Takže když na tomhle místě mluvil v roce 1997 papež Jan Pavel II. ke svým Polákům, přímo je oslovil: „Řekněte všem, že my všichni jsme z Poznaně, my všichni jsme odsud, kde se Polsko začalo, od Měška a Boleslava Chrabrého…“
Tmou se v záři reflektorů řítí vzduchem bříza vysoko nad zahradou. Vypadá trochu jako čarodějnické koště, akorát směr letu je fakt podivný. Hák a ocelové lano jeřábu není téměř vidět. Tohle je drobek, pár desítek kilo, ale stejně letí. Je poslední. Skládat osmdesát stromů rukama celý den nedokáže prostě nikdo. V předvečer vládne trochu nervozita. Pohyb kamionů po Evropě je poměrně nepředvídatelná disciplína a připomíná to kdysi oblíbenou stolní hru. Může se stát cokoli.
„Já, Bedřich Smetana, narozený v Litomyšli 1840 1824 2. března v úterý v 10 hodin ráno, měl jsem otce Františka Smetanu pivovarským sládkem a moje matka byla Barbora Smetanová, rozená Lynková.“ Tato slova stojí na začátku deníku Bedřicha Smetany z roku 1840, avšak takto je šestnáctiletý student nenapsal. Jeho rukopis musel být pro české čtenáře přeložen z němčiny. Also: „Ich, Friedrich Smetana geboren zu Leutomischl 1840 1824 den 2 März Dienstag um 10 Uhr früh hatte meinen Vatter, Franz Smetana zum Bräuermeister, und meine Mutter /war\ Barbara Smetana geborene Lynek.“
