Expozice ve Veletržním paláci se zaměřuje na architekturu a životní styl mezi lety 1956 a 1989. Životní styl je fenoménem, ve kterém se protínají každodenní zkušenosti a prožitky s architekturou a designem jako tvůrčími disciplínami. Výstava prezentuje významná díla Václava Aulického, Věry a Vladimíra Machoninových, Františka Cubra, Karla Pragera a dalších.
Géniové potřebují k zmírňování následků své geniality lázně. Goethe měl Karlovy Vary, kde byl celkem patnáctkrát, a Beethoven měl Baden, kde byl sedmnáctkrát. Goethe to měl ale z Výmaru do Varů přece jenom o kus dál než Beethoven z Vídně, odkud to bylo tři hodiny dostavníkem, dnes to trvá hodinu tramvají, která jede z centra Badenu až k vídeňské opeře – a naopak.
Dějí-li se za keřem nepřístojnosti a množí-li se v parcích zákeřné jevy, pak naši ctihodní zastupitelé jednají s ostentativní razancí. Rychlá a rázná řešení, u kterých se lze dobře vyfotografovat, mají u veřejnosti nebývalý úspěch a halda vyklučených keřů nebo „vyčištěného“ parku k nim patří. Bohužel, jedno jim nelze upřít. Totiž rychlost. Všechna ostatní řešení znamenají vytáhnout kostlivce ze skříní a dlouhodobě změnit návyky. To je obtížné. Slovy Masarykovými: „Zvyk se mění zase jen zvykem.“ To znamená soustavnou práci.
Nový román Ondřeje Štindla Tolik popela hned od začátku čtenáře konfrontuje s nečekaně apokalyptickou až morbidní obrazností. Hlavní hrdina knihy Kryštof Mráz sleduje na displeji mobilního telefonu výjev z ulice v íránském městě Kom, kde umírá neznámý muž, chrchlající tak, že si obličej dře o beton. Už čekáme jen na to, až pro umírajícího přijede záchranka v ochranných oblecích a odveze ho do jednoho z masových hrobů za městem. Když muž naposledy vydechne, Mráz odvrátí svůj zrak od monitoru.
Stačí vzít za kliku postranního vchodu do Rudolfina a náhle vstoupíte do úplně jiného prostředí, než jaké tento neorenesanční palác hudby nabízí – je to svět plný barev, rozličných materiálů, povrchů a nevšedních detailů. Vítejte ve zbrusu nových prostorech edukačního centra České filharmonie. Realizace z dílny 0,5 Studia dokážete mezi tuzemskou produkcí obvykle poměrně snadno rozeznat. Hlavně v otázce interiérové tvorby totiž patří mezi nejoriginálnější tvůrce u nás.
Vylézt na brněnský Špilberk se vyplatí kdykoli a bez bližšího důvodu, ale když už se tam člověk ocitne, neměl by si nechat ujít výstavu, jež zároveň může být důvodem a motivací toho ocitnutí. Do 5. února tam oslavuje své šedesátiny Oddělení dějin architektury, což je instituce, kterou jako součást Muzea města Brna v roce 1962 založil brněnský historik umění Iloš Crhonek, který k tomu navíc loni oslavil devadesátiny.
Společná výstava Karla Cudlína, Jana Dobrovského a Jana Mihalička dokumentuje netradiční zápas souboru La Putyka s přísnými proticovidovými opatřeními. V době, která bylo pro mnohá kulturní odvětví téměř likvidační, se herci ze souboru La Putyka rozhodli pokračovat v činnosti a experimentovali s různými formáty představení. Pot, slzy, La Putyka, 400 ASA Gallery, Praha, do 28. 2. 2023.
Byl silvestrovský večer a v Gödöllő jako po vymření. V šest hodin zavřel poslední krám, kde jsem duchapřítomně koupil lahev Egri Bikavér, jinak by maďarský poslední den v roce skončil úplně na suchu. V sedm hodin zhasli v pizzerii v bývalém nádražním domku, což bylo jediné místo, kde bylo možné dát si předtím nějaké jídlo. A pak už nikde nic. Ale vůbec nic. Celé město, ve kterém přitom žije nějakých třicet tisíc Maďarů a do Pešti je to půl hodiny příměstským vlakem, bylo pusté a tiché.
Sousloví „potulný sadař“ může vzbudit velmi romantickou představu krajánka, bloumajícího krajem s pilou, nožem a motykou. Hrušku máslovku místo batohu a brousek za pasem. Je něco takového v 21. století vůbec možné? Patrně ano, protože Dominik Grohmann je živým důkazem, kterého to živí. Je jedním z těch, kteří v nastupující generaci pochopili práci v sadu jako příležitost a vyřešili si, co s načatým životem. Jak se tohle stane?
V hrabství Dorset se už přes tři dekády rodí jeden rozporuplný projekt, který král Karel III. pojal jako manifest toho, jak má podle něho vypadat správná architektura a co vše potřebuje dnešní město. Přestože jednotlivé budovy laciným způsobem napodobují gregoriánský styl osmnáctého století, v něčem si z Poundbury mohou vzít příklad i nově budované čtvrti po celé Evropě.
S dílem režiséra Jamese Camerona je potíž: fascinuje svou disciplinovaností, oddaností vyprávění i schopností vynalézat nová technická řešení, a tak posouvat filmové médium o kus dál. Jde o tvůrce s darem či touhou sdělovat prosté příběhy košatě, jelikož důraz obvykle neklade na syžet, jenž bývá banální, nýbrž na ztvárňovaný svět, který je do detailu promyšlen a na plátně funguje do hloubky, takže věci se v něm dějí nejen v popředí a v pozadí, ale všude kolem. Platí to pro Vetřelce, oba Terminátory, platí to pro Propast a vlastně i pro Titanic.
Hana Wlodarczyková není první, kdo si všiml dramatického potenciálu v životě nejznámější české spisovatelky. Svůj postřeh uplatnila nejprve jako spoluautorka scénáře čtyř televizních filmů tvořících minisérii Božena, v níž víc než dvě představitelky titulní postavy zaujal Jan Hájek, přesvědčivě vykreslující charakter Josefa Němce. Teprve poté přišla, už sama, se stejnojmenným životopisným románem, o němž čteme, že vznikl na „základě dlouholeté práce na scénářích k této minisérii“. Jenže paní Wlodarczyková, vystudovaná scenáristka, předložila zas jen scénář. Říká se tomu profesní deformace.
Miloš Budík se už jako velmi mladý stal součástí naší fotografie svými snímky v duchu takzvané poezie všedního dne. Ve svých dvaadvaceti letech získal druhou cenu v soutěži Kodak World Competition. Jeho fotografie jsou prodchnuté zájmem o člověka a jeho každodenní život a podané často v efektních světelných kompozicích.
Vydlážděná pěšina mezi hroby byla tak namrzlá, že jsem se musel přidržovat náhrobků, abych sebou nepraštil. Navíc stezka znatelně stoupala od kostela nahoru, podél prostších hrobů k několika honosnějším, které zhruba uprostřed rozdělovaly hřbitov zhruba na dvě poloviny: v té starší bylo ještě dost německých nápisů, v té novější už byly jen české. A rozdělovaly je právě ty dvě hrobky, k nimž jsem pajdavě ručkoval.
To místo mám rád, a nejen proto, že se tam odehrála zajímavá setkání v mém životě. Zahradničina v tom místě přímo kape a je staletími vrostlá do každé hroudy, střepu a kamene. Proužek vypadlého sklenářského kytu zarostlého mechem má v sobě všechen ten čas mezi plavenou křídou a fermeží. Před dvaceti lety nás několik začalo s vytrvalými květinami vytvářet své vysněné projekty. Maloobchodní školky, tedy zahradnictví specializovaná na něco, najdete po celé Evropě; zdálo se, že si najdou zákazníka i u nás.
Zvolit si za ústřední malířské téma realitu všedního dne může na první pohled působit jednoduše, možná banálně. Pokud je ale běžná realita ovlivněná vykořeněním z vlastního původního prostředí a opakovaným hledáním stability, domova a bezpečí, je pak utváření nových vzorců chování v různorodém prostředí intenzivním hledáním sebe sama a nacházením vlastních důležitých záchytných bodů, které k životu potřebujeme. Pokud jste navíc matkou samoživitelkou, definuje to vaše životní kroky a preference zásadním způsobem, který se může projevit i v samotné malbě.
O Janu Rejžkovi existuje povrchní mínění, že jde o člověka postiženého různými nesnášenlivostmi, povahou téměř vzteklouna, vkusem elitáře a naladěním prchlivce, který ze všeho nejraději uráží spořádané občany a občanky. Trochu bližší pohled na tohoto veterána českých společenských rubrik odhalí, že to ve skutečnosti je poněkud jinak a že za maskou zlého muže (s „provařenou fyziognomií“, jak píše) se skrývá tvář úplně odlišná. Jaká, to vysvitne při trochu pozornějším čtení jeho pamětí Jste to vy?.
Bylo lehce zasněženo a studeno. Na návsi v Louňovicích pod Blaníkem upravovala žena s dredy na hlavě slaměný betlém, který ten účes silně připomínal. Měla od mrazu úplně červené ruce a přívětivou tvář. Nedalo mi to, abych se jí nezeptal, jestli jdu správně na Blaník. Ten byl přitom přímo před námi. – Jdete, nejdřív půjdete po silnici, pak zahnete doleva, je tam taková cesta lesem, asi to bude klouzat, řekla a dál se věnovala úpravě slaměných figurín. – To jsou ti rytíři? zeptal jsem se důvtipně.
V tuzemských kinech se před Vánocemi promítají tři filmové české pohádky, což je neobvyklé skóre, ale promyšlené načasování od producentů, neboť v adventním čase jistěže roste zájem diváků o čarovná vyprávění o boji dobra se zlem. Srovnáním tří snímků rozdílných vyprávěcích ambicí – Princ Mamánek usiluje být taškařicí, pokračování Princezny zakleté v čase výpravnou fantasy a Největší dar vesnickou idylou s mytologickými prvky – se lze dobrat jakés takés představy, v jaké kondici či v jakých tvůrčích představách zdejší audiovizuální pohádka právě je, co ji živí a co svazuje.
Česká mše vánoční se ve zpracování Matěje Formana stává neopakovatelným zážitkem. Spojení živého provedení pastorální skladby s divadelními obrazy vychází ze setkání Divadla Lampion, Divadla bratří Formanů, Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, dirigenta Zdeňka Klaudy a Kühnova smíšeného sboru. J. J. Ryba, M. Forman: Kouzelná Rybovka, kostel sv. Šimona a Judy, Praha, 25. 12. 2022.
Pan Karkula byl vdovec a obchod, který měl v Praze, nebyl nijak velký. V předvánočním čase v něm vládl čilý ruch, aspoň tak to líčí v povídce Vánočka Ignát Herrmann. Napsal ji v roce 1918 před prvními poválečnými Vánocemi. Štědrý den se blížil a pan Karkula si liboval, že svému synu Břetislavovi poslal do Amsterodamu bedničku s vánočními dárky. Byly v ní košile, punčochy, kšandy, klobouk, rukavice, tobolky na peníze a doutníky, nákrčníky, brusle, trepky, boty i zimní čepice s ušima.
Architekt David Kotek tvrdí, že lokalita je vždy mnohem důležitější než dům samotný. Dům lze totiž upravit, přizpůsobit aktuálním potřebám, širší okolí udávající atmosféru místa však přetvoříte jen stěží. A příběh jeho po všech stránkách nevšedního bydlení architektovo přesvědčení stvrzuje. Na starý větrný mlýn narazil David Kotek náhodou při svých pravidelných vyjížďkách na kole po Ostravsku, odkud tento šestačtyřicetiletý architekt pochází.
Co dělalo radost kdysi, je dnes běžná věc. Vánoce v nás vyvolávají nostalgickou náladu a toužíme je mít jako tenkrát. Svíčka s knotem je vždycky víc než elektrická, nejlepší recepty na cukroví a vánočky jsou ty po babičkách, ale s dárky by se návrat do minulosti nemusel vyplatit. Někdejší luxus se s roky proměnil v každodenní samozřejmost a některé dárky dnes působí už úsměvně.
Období po opadu listů se u nás tradičně považuje za chvíli, kdy se zavíráme domů ke kamnům a do sebe. Dokážeme malinko spílat těm, kteří tak neučiní, a říkáme bližním, zvířeně i květeně: „Zalez!“ Je čas. Není to ale doba nikterak „zahradyprostá“. Vánoční čas je naopak tou chvílí, kdy si ji zveme na chvíli domů, obklopíme se chvojivou krásou přírodnin a plody naší celoroční sklizně. Pak se snažíme opakovaným zapalováním svíček v bezprostřední blízkosti těchto silně hořlavých polosuchých pryskyřičných kreací zpestřit naši rodinnou atmosféru a zaujmout okolí.
Od filmového průmyslu se dnes často žádá, aby produkoval víc „relevantních“ děl. Přesto se opakovaně proderou k úspěchu filmy elitářské, i z tak exkluzivního a se západní tradicí spjatého prostředí, jako je svět špičkové vážné hudby. I toho, kdo říká, že chce vidět příběhy obyčejných lidí, ve skutečnosti tak jako odjakživa přitahují příběhy lidí výjimečných.
Jedenadvacet let čekání je u konce. Po únavných odkladech a průtazích se o víkendu konečně otevřel nový areál Slovenské národní galerie. Vůbec největší slovenská investice do veřejné kulturní stavby od revoluce přinesla nejen nové výstavní prostory, ale také probudila k životu spící kus města.
Netflix uvedl snímek Trol (sic) režiséra Roara Uthanga (mimo jiné autora prozatím posledního filmového zpracování osudů archeoložky Lary Croft podle hry Tomb Raider). Ve svém novém počinu norský tvůrce stvrzuje, co bylo patrné z jeho předešlých snímků: že jeho láska k braku a přímočarému vyprávění se opírá o dokonalou znalost žánrových šablon, s nimiž se v Trolovi nesnaží polemizovat ani je rozvíjet či je zpochybňovat, nýbrž naopak – usiluje je důsledně naplnit.
Tom Felton, nezapomenutelný představitel Draca Malfoye z celosvětově úspěšné série filmů podle knižní předlohy J. K. Rowlingové, vzpomíná na více než deset let natáčení v působivě zpracované publikaci doplněné bohatou obrazovou přílohou. Kniha je upřímnou vypovědí mladého herce, který se s temnými démony utkal i mimo filmové plátno.
Když jsem kdysi dávno začal jezdit do Polska, chvíli mi trvalo, než mi došlo, co to znamená, když některé město má za svým jménem příponu Zdrój. Ještě teď jsem to musel jedné inteligentní osobě vysvětlovat, ne že by ji to odhalení oslnilo, ale byla ráda. Znamená to překvapivě „lázně“ a vyslovuje se to zdruj. Hezké je také slovo źródło, na které tam často narazíte, neznamená to však, že tam máte jít na oběd, ale že tam tryská pramen, někdy přímo vřídlo.
Putinova agrese na Ukrajině přinesla prvního vážného dobrovolníka z řad české umělecké prózy. Spisovatel Jan Němec, autor románů Dějiny světla (2013) a Možnosti milostného románu(2019), píše na předsádce své nedávno vydané povídkové knihy Liliputin: „Válka ve mně probudila vztek. Vztek psát. Vysedával jsem u zpráv a záviděl reportérům, že jsou u toho. Ale v určitou chvíli jsem začal vnímat i to, co ve zprávách není. A jak to tam není. Zkusil jsem tedy prověřit, co v této chvíli svede literatura: bez odstupu času, s odstupem několika set kilometrů.“
