Umění a kritika

Liberec, město jako málokteré

Počasí bylo na kraji Prahy na Černém Mostě strašné a v Liberci po hodině cesty busem ještě horší. Temnota, studený déšť, horstvo zavalené mraky, cáry špinavého sněhu, severní slota. Ale takové je to v Liberci myslím obvyklé. Jak to napsal Jan Neruda? „Nepříjemný je Liberec jak málokteré město.“ To je první věta z jeho cestopisného fejetonu z roku 1865. Nelíbilo se mu v tom německém Reichenbergu vůbec nic, a to z toho cestopisu neplyne, za jakého počasí tam byl a co tam vlastně dělal.

Levkoje a chejry

Nic vám to neříká? Možná letní a zimní fialy? Pořád nic? Zkuste babičku nebo pratetu. Případně nejstaršího člověka, kterého znáte. Tyhle kytky už jsou přece jen z módy opravdu dlouho a dobu jejich obliby už nikdo nepamatuje. Leží přede mnou ceník turnovské firmy Václava Maška, přeslavného zahradnictví, z roku 1901. Máme tu fialy anglické letní stále kvetoucí, velkokvěté, kyticové Victoria, drážďanské letní, častěji kvetoucí, fialy Sněženka, obrovské neb stromovité, fialy podzimní raně kvetoucí, fialy velkokvěté císařské, fialy zimní císařovna Alběta, zimní koulovité zákrslé, jednoduché pařížské, kermezínově červené a další.

Proces nad výsledek

Tak konečně, chtělo by se zvolat při oznámení výsledků největšího ocenění na poli architektury. Zatímco posledních několik ročníků Pritzkerovy ceny upozorňovalo na tvůrce, kteří stojí mimo hlavní reflektory a věnují se práci na menších projektech v odlehlejších částech světa, letos ocenění putovalo do rukou architekta, který nemá potřebu navrhovat nepřehlédnutelné stavby.

Jak se směje Beethoven

Anglická muzikoložka a profesorka dějin hudby 19. a 20. století na oxfordské univerzitě Laura Tunbridge se na počátku pandemie covidu rozhodla napsat novou, moderní a čtivou monografii o Ludwigu van Beethovenovi. A udělala dobře, neboť se jí to povedlo. Nenechala se odradit ani četnými akademicky militantními a populistickými diskusemi o konci nadvlády evropocentrické interpretace dějin a významu evropské kultury, které v době vzniku knihy zaplňovaly kyberprostor, a soustředila se na přínos jednoho skladatele, který po generace tvoří základ evroamerické dramaturgie koncertního života.

Amerika, jakou bychom chtěli?

Na amerických televizních obrazovkách září od roku 2018 nová velká hvězda – scenárista, režisér, producent a herec Taylor Sheridan (52). V posledních pěti letech chrlí, zdánlivě bez přešlapů, jeden seriál za druhým. Všem těmto počinům se daří, mají dobrou sledovanost, jsou oceňované, úspěšné, i když vlastně na jedno brdo: porůznu, ale s totožným zaujetím obrábějí v žánrovém rámci westernu vztahy vrcholů tematického pětiúhelníku člověk–svoboda–majetek–právo–země.

Ve stínu bezlisté lípy v Litni

Liteň je obec, již by bylo možné nazvat koncentrovaně staročeskou. Leží na návrší, kterým začíná Český kras, asi patnáct kilometrů od Berouna, ze hřbitova je vidět z nezvyklého pohledu Karlštejn, ale hlavně jsou tu na malé ploše soustředěny všechny české atributy v jakési původní, předindustriální a předmoderní podobě. Je tu totiž náves neboli agora, kde je vedle sebe hospoda, škola, kostel, fara, v níž je teď muzeum, a vrata od zámeckého dvora. To všechno je přikryto stínem lip, zajisté košatých, nyní, na začátku března, zatím holých.

Bolševník

Nejkrásnější z mrkví má k pěti metrům a patří mezi nejkrásnější solitéry našich parků. Chvalozpěvy na bolševník se mohou dnes zdát trochu sadistické, ale v historické zahradnické literatuře jsou zcela běžné a obludky bývají fotografovány obvykle s dětmi, aby vynikla jejich gigantičnost. Nevím, zdali byly pokožky tehdejších ratolestí méně senzitivní, ale jde o prostý fakt. Josef Vaněk, slavný chrudimský zahradní architekt, dokonce k fotografii z roku 1925 připisuje „foto ze zahrad autorových“.

Labutí píseň

Veřejnosti ne příliš známý architekt jedněch z nejavantgardnějších projektů minulého století dostal ke konci svého života příležitost zrealizovat šestici monumentálních staveb, které snadno rozpoznáte i z letadla po odletu z Ruzyně. Přestože kladenské věžáky dnes oslavujeme jako zcela unikátní architektonický soubor evropského významu, Josefa Havlíčka vyčerpaly po psychické i fyzické stránce a přispěly k jeho předčasné smrti.

Poslední národní vzepětí?

„Brandon Shanahan musí dát. Pokud ne, jsme tam!“ sděluje vzrušeným hlasem Robert Záruba televizním divákům, následuje nájezd jmenovaného kanadského hráče na českého gólmana, ten vykrývá zamýšlený blafák, načež vytryskne radost zmíněného sportovního komentátora v páru a souzvuku s kolegou Petrem Vichnarem: „Jóó! Je to tady! Je to tady! Jsme ve finále! Jsme ve finále! Dominik chytil! Dokázali jsme to!“ Nehleďme na rozpor posledních dvou vět vyjadřující suverénní přechod od uznání singulárního výkonu k přivlastňovacímu plurálu, z něhož pramení pověst Nagana coby synonyma pro údajné poslední zdejší celonárodní vzepětí.

Babylon v Kladsku

Román Glatz polského spisovatele (a také novináře, scenáristy počítačových her) Tomasze Duszyńskeho náleží do vlny retrodetektivek, z nichž nejznámější jsou ty od německého spisovatele Volkera Kutschera: podle nich vznikl úspěšný seriál Babylon Berlín. Glatz je něco jako polská (skromnější a zatím jen literární) obdoba tohoto hitu, ba fenoménu, i když autor říká, že svůj příběh začal psát ještě předtím, že se s knihami německého kolegy seznámil. Hlavní inspirací mu totiž bylo Kladsko, polsky Kłodzko, do roku 1945 německé město Glatz.

Ferda Mravenec slaví, český vyšetřovatel zločinů na Balkáně, rozšířené vydání Fízla

Válečný veterán a příslušník československého letectva ve Velké Británii Emil Boček oslavil v únoru sté narozeniny. Životní příběh tohoto brněnského rodáka je vskutku fascinující. Zaznamenal jej historik Jiří Plachý v biografii Emil Boček. Strach jsem si nepřipouštěl vydané v roce 2018 nakladatelstvím Jota. Jiří Plachý: Emil Boček. Strach jsem si nepřipouštěl, Jota, 264 + 32 str.

Poněkud teskné hučení kamen v Žacléři

Žacléř je horské město, na které musel být před takovými sto lety krásný pohled. Teď z něj zůstal skelet, přičemž některé jeho kosti dávají tušit, jak vypadalo celé neporušené tělo. Korpus obce se táhne po délce několika kilometrů od černouhelného Dolu Jan Šverma přeměněného na skanzen přes proletářsko-hornickou část, ze které zůstal opuštěný kulturák, po část historickou, která vrcholí opuštěným zámkem na kopci. Pod ním je protáhlé Rýchorské náměstí, které lze považovat za srdce města, byť po infarktu.

Kompost

Z osmdesátých let se nám zachovalo číslo o produkci kompostu čítající 2,8 milionu tun, dnes jsme se došplhali zhruba na třetinu. Přece jsou nové kompostárny na každém rohu a rostou jako houby po dešti? Jak se to vezme. Kompostujeme necelá tři procenta odpadu. Biologicky rozložitelných by bylo přitom až 40 % odpadu. Je to pozoruhodná a barvitá problematika plná protikladů. O prospěšnosti kompostování přitom není pochyb, protože skládkováním bioodpadu uvolňujeme zejména metan a CO2. Skleníkové plyny. Přitom naše pole by komposty potřebovala jako prase drbání.

Právo bránit se zlu

I když už Cicero prohlásil, že když mluví zbraně, mlčí múzy, každému z nás se vybaví několik děl s válkou a utrpením úzce spojených. Mezi ikonická díla tohoto typu bezesporu patří téměř osm metrů široký obraz Guernica (1937) Pabla Picassa. Přestože byl umělec sám pacifista, potřeboval adekvátně pro svou duševní očistu reagovat na vybombardování města německou Legií Condor ve španělské občanské válce dne 26. 4. 1937. Autenticky popisuje konflikty ve španělské válce za nezávislost sto let předtím Francisco Goya v osmdesáti grafických leptech s názvem Hrůzy války (1810–1820).

S ráznou péčí

Špičkový design by měl být právem, nikoli výsadou. To je motto jedné z nejvlivnějších amerických architektek posledního půlstoletí, o které se v Evropě sice moc nemluví, za oceánem už ale už po několik dekád spoluurčuje vývoj své profese, do níž vnáší empatii i velké odhodlání měnit věci k lepšímu. Její postavení nedávno stvrdilo nejvyšší ocenění za celoživotní přínos architektuře, na jaké může americký architekt či architektka dosáhnout.

Frutti di mare ve spacáku

Ať se to člověku líbí, nebo ne, doba, kdy výtvarné umění vypadalo předvídatelně, třeba jako obraz nebo socha, nebo aspoň jako sušák na lahve, je dávno pryč. Někdo toho lituje a kroutí nad současnou podobou umění hlavou, jiný se naopak raduje z těch nepřeberných možností, jež současná doba umělci/kyni poskytuje, a s velkou chutí a důvěrou se jimi nechá opájet, přičemž má za to, že čím jsou věci podivnější, tím víc promlouvají k dnešku.

Maškary a smutek světa

V minulém čísle vzpomínal v rozhovoru filmový střihač Alois Fišárek na svou spolupráci s Jurajem Jakubiskem a líčil, jak slovenský režisér a scenárista neměl problém připravit si desítky hrubých sestřihů denních prací, aby si mohl hrát s výtvarným pojetím chystaného filmu a hledat jeho nejlepší vizuální podobu. Bylo to vyznání režisérově posedlosti detaily a současně připomenutí, proč tak dlouho čekáme na pokračování Perinbaby, která se měla v kinech objevit už v listopadu 2021. Jenže kdy pohádku uvidíme, a zda vůbec, náhle není jasné: v pátek 24. února Juraj Jakubisko zemřel.

Linie ledovce v lázních Polanica

Kolem sochy muže a ženy sedících v trávě kroužila čiperná paní, a když mě viděla, pravila: Prosze pana, czy mi może zrobic zdjęcie. Naštěstí jsem věděl, že slovo zdjęcie (přibližně se to čte zdječije) neznamená dítě, nýbrž mne ta milá penzistka požádala o vyfotografování, v čemž jsem jí bez problémů vyhověl.

Vydrží mi to?

Jak se tak někteří nemohou odtrhnout od sněhového zpravodajství a ucpávají zdánlivě jedinou přístupovou cestu do našich hor, mediálně neatraktivní menšina se vydává ve stejný čas opačným směrem. Častým a relativně dosažitelným cílem zimních cest jsou ostrovy Středozemí či Atlantiku, které jsou vesměs sopečného původu. Což je ostatně všechno, ale například milovníci kanárské flóry si užijí lávového dekoru v nepřehlédnutelné podobě. Kouzlo těchto cest spočívá nejen v poněkud teplejších dnech, přičemž ani to nemusí být zcela naplněno

Draze v Praze

Zajistit jeden nový byt každou hodinu. To je aktuální cíl strategie, kterou loni schválilo pražské zastupitelstvo, aby hlavní město dokázalo do budoucna zajistit dostatek bydlení pro stále se zvyšující počet svých obyvatel. Nová výstava v Centru architektury a městského plánování (CAMP) pomocí přehledných grafů a čísel seznamuje s kontextem bytové krize, kterou pociťuje stále víc Pražanů.

Na kus řeči s Karlem Olivou

Těžko říct, proč se Ivana Karásková, jejíž „novinářská dráha je spjata s MF DNES“, jak o sobě říká, rozhodla napsat knižní rozhovor s Karlem Olivou (nar. 1958), v letech 2003–2016 ředitelem Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, tou dobou možná nejznámější tváří (doslova) mezi popularizátory češtiny, a že jich tu bylo! Od Trávníčka přes Daneše, Chloupka, Jelínka... až po Šlosara či Kučeru. Snad se chtěla dovědět něco, co se o Olivovi zatím nikde nedočetla. Ale možná si s ním jen chtěla popovídat o češtině. Pak se ovšem vnucuje otázka, co si od toho sliboval on.

Cesty hrdinů a vyprávění

V pondělí 27. února skončí odvysíláním osmé epizody televizní premiéra pátého seriálu scenáristy a režiséra Jana Prušinovského, jenž byl nazván Dobré ráno, Brno! a pojednává tragikomické osudy brněnské redakce veřejnoprávní televize zajišťující vysílání ranní show všedního dne. Novinka má ledasco společného s předešlými autorovými žánrovkami (Okresní přebor, Čtvrtá hvězda, Trpaslík a MOST!), ale zrovna tak v ledasčem je jiná a zmíněná díla rozvíjí o nové finesy.

Líbezné krajiny Kateřiny Černé, Vodňanský a Rut, laboratorium zámku ve Veltrusích

Kateřina Černá používá tempery, tuš, odstřižky látek, barevné papíry, krajky, provázky, korálky nebo stříbrnou kovovou fólii, do jaké se balí třeba čokoláda. Nenápadný půvab snové skutečnosti, zároveň tajuplný ženský svět má v sobě cosi prvopočátečního a zároveň kosmického, kouzlo, které naší přítomností často chybí. Kateřina Černá: Sny zaznamenané, Museum Kampa, Praha, do 12. 3. 2023.

Obrozenecká a jiná slast ve městě Náchodě

Těsně předtím, než se dojede vlakem do Náchoda, musí se přestoupit ve stanici Starkoč, snad pro zvýšení dojmu. Já si ho chtěl ještě zesílit tím, že tam dojdu pěšky, což jsou asi čtyři kilometry, takže jsem vešel do mlhy, podešel viadukt a přes les došel do Kramolny, kde nocovali dvakrát Prušáci, když vtrhli v letech 1778 a 1866 do země. Stále v mlze jsem pak došel horní cestou k zámku, z nějž jakžtakž vylézal velký znak Piccolominiů nad bránou, ale velkou kulatou zámeckou věž, které se může rovnat jenom věž v Českém Krumlově na druhém konci země, jsem si musel spíš představovat.

Okruh

Coby studenti jsme jezdívali osazovat dálnice keři a stromy. Tou dobou se stavěla teplická i hradecká, a jakkoli to byla dřina, dvacka na hodinu byl slušný peníz. Úkol byl tehdy vlastně docela jednoduchý, totiž jizvu v krajině „ozelenit“ maximálním množstvím vcelku libovolného „křoví“ doplněného o pár stromů. Technologie to byly velmi hrubé, protože se všeobecně očekávalo, že pečovat bude pouze „příroda“ a nejméně polovina rostlin se neujme.

Reklama architekturou

Česko má od konce minulého roku novou nejvyšší dřevostavbu – v porovnání se zahraniční produkcí to sice vůbec žádný čahoun není, pro nás s naší zastaralou legislativou, brzdící rozvoj moderních staveb ze dřeva, je to však i tak důležitý impulz a příslib nové éry stavebnictví.

Zem Páně celá krásná: i na periferii

Dřív se tomu říkalo pragensie, knížky o Praze, obvykle okouzleného charakteru, byť ne nutně. Logicky se soustřeďovaly hlavně na historický střed města, vždyť to, co dnes bereme jako pevnou součást Prahy, bývalo samostatným městem nebo vesnicí někde za obzorem. Pražské periferie začaly do města vstupovat s moderním věkem, postupně s ním splývaly, ale nikdy úplně nesplynuly. Žily svým poněkud odlišným životem, někdy proletářským, jindy víc středostavovským, někdy ještě i zbytkově vesnickým.

Zpět na hlavní stranu