Cesta Jiřího Černického do hlubin Afriky

Jirka z Ústí v srdci temnoty

Cesta Jiřího Černického do hlubin Afriky
Jirka z Ústí v srdci temnoty

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Na začátku léta rozčeřil vody českého uměleckého rybníka (ach, to klišé) otevřený dopis výtvarníka a profesora VŠUP Jiřího Černického, v němž, zjednodušeně řečeno, popsal důvody, proč už nechce dál učit mladou výtvarnou generaci: protože si s ní přestal rozumět. Čtenáři jeho dopisu si mohli všimnout, že to nebyl jen tak nějaký suchý text, ani to nebyl komplikovaný traktát, k čemuž mají někteří jeho kolegové sklony. Bylo to totiž napsané takříkajíc naplno, krevnatě a s evidentním zápalem. Bylo patrné, že ten člověk umí psát a jeho psaní má zápal a šťávu.

Pro trochu zasvěcené to zas takové překvapení nebylo. Jiří Černický (nar. 1966 v Ústí nad Labem) je skutečně „multimediální umělec“ v tom smyslu, že je vlastně jedno, jaké „médium“ používá. Vždy si ho nějakým způsobem přizpůsobí a ovládne, využije, jak chce a musí. Je to malíř, konceptuální umělec, sociální sochař, megaloman, vypravěč a dobrodruh… Pamětníci si možná vzpomenou na zvláštní novinové články z léta 1994, že jistý student AVU donesl víceméně pěšky do kláštera Lalibela (to není jen tak obyčejný klášter, patří k nejstarším na světě) v Etiopii „vzácnou relikvii“ ze svého rodného Ústí nad Labem, meteorologický teploměr naplněný slzami obyvatel čtvrti Buková… Ač si o tom mohl čtenář myslet své, musel připustit, že chlapec má odvahu a jde si za svým. Tehdy ještě nebyl rozvinutý grantový a sponzorský systém, cestovalo se mnohem složitěji, ale zároveň jaksi svobodněji a bezstarostněji. Byl to čin, který nějak zapadal do těch jaksi bláznivých a nespoutaných let, kdy se svět jevil sice tajemný, ale přitom i lákavý a připravený pro dobrodružství a objevy, takže když člověk četl, že jakýsi student šel pěšky do Afriky s jakýmsi podivným záměrem, řekl si: Proč ne, patří to k době „neomezených možností“.

Africká cesta Černického tehdy neskončila v Etiopii, pokračovala ještě v šestnácti afrických státech a vyvrcholila, dalo by se říct, „překonáním“ území Zaire, jak se tehdy ještě pár let jmenovala nynější Konžská demokratická republika. Nešlo si nejspíš vybrat šílenější a nebezpečnější cíl. Zaire, respektive Kongo, bylo – snad ještě je – z velké části pokryté neprostupnou džunglí, je to země v běžném slova smyslu mimo „civilizaci“, není tam skoro infrastruktura, nejsou tam běžné instituce, je tajemná, nebezpečná, nepochybně krásná – a divošská, jak by napsali ve svobodnějších časech cestovatelé. V téhle divočině se Černický ocitl, prošel jí po proudu veletoku Kongo, zažil tam dost nebezpečné, ba šílené věci – a po třiceti letech o tom vydal osmisetstránkovou knihu. Jmenuje se Kongo Severu. Oblasti, kde nic není.

Konžská realita devadesátých let 20. století. - Jiří Černický

Je to svým způsobem podobně bláznivá a nestandardní kniha, jako byl tehdy jeho nápad projít sám Afrikou v nejobtížnějších místech. Základní rovinu tvoří deníkové záznamy, které si cestou vedl v útržkovité podobě, neboť byl stále v ohrožení ztráty deníku a psacích potřeb: podobalo se to trochu situaci chlapců z filmu Cesta do pravěku. Po letech se k zápiskům vrátil a dalece je rozšířil, mohutně je rozepsal a doplnil o část naučnou a poučnou: důležité jsou třeba pasáže o cizopasnících, akvarijních rybách a některých afrických rituálech, o všem možném. Deníky nabyly rysy jakéhosi obřího dokumentárního románu, který je zčásti dobrodružný a zčásti meditativně-filozofický, dřív by se řeklo výchovný čili iniciační. Hlavním hrdinou je v něm mladý umělec, který se pouští do zcela neznámého a tajemného světa, zčásti je jím okouzlen, zčásti zděšen. Chce o něm něco důležitého říct, ale zároveň vidí, jak mu nerozumí, nemůže se v něm vyznat, ale už se do něj spustil a je v něm po uši. Je najednou konfrontován s něčím, co si nedovedl představit a o čem si myslel, že nepatří do světa, jak ho jako Evropan zná, ale tím spíš by ho chtěl prozkoumat. Pořád naráží na nějaké problémy, skoro nic nevychází podle plánu, stále padá do pastí, mnoho z nich si vykope sám. Několikrát je zatčen, mnohokrát okraden, podveden, ošizen, několikrát mu život visí na vlásku, vždycky se naštěstí najde někdo, kdo ho zachrání nebo koho je možné aspoň trochu zkorumpovat, když ne penězi, tak třeba tím, že jim bude kreslit erotické obrázky. Černický je zručný kreslíř a Afričané jeho dovednost ocení.

Koná se to vše v době předmobilové a předinternetové, v časech ještě opravdu reálného dotyku se „srdcem temnoty“. Srdce temnoty, slavný „africký“ román Josepha Conrada, je Černickým často připomínán a citován. Druhou referenční knihou je Cesta do hlubin noci L.-F. Célina, z čehož je patrné, že cestopis je prostoupen kulturními odkazy a vědomě se snaží o vytváření jaksi vyšší významové vrstvy. Polemizuje s velmi pesimistickým pohledem obou románů na africkou realitu (a Afričany), zároveň se nemůže oné často děsivé vrstvě africké skutečnosti vyhnout. Jako správně a korektně myslící evropský intelektuál samozřejmě ví, jak se správně k africkým poměrům postavit, kdo za strašlivé poměry může (kolonialismus, pochopitelně), ale jeho jakási bezelstná upřímnost ho vede k tomu, že o tom, co tam tehdy viděl a zažil, píše upřímně a s plným odhodláním napsat do důsledků všechno. Díky tomu tato ideologická vrstva ustupuje do pozadí a odhaluje se obnažená pravda o cestě do temnoty, která má svou hrůznou podobu, kterou nelze redukovat na dědictví kolonialismu. A která má navzdory všemu barbarství také své srdce.

Na oboje si sáhne hned na začátku konžské cesty, která začíná na hranicích Burundi, kde ho málem smete mohutná uprchlická vlna z Rwandy. Tam v roce 1994 právě běží „rwandská genocida“, k níž se Černický „připlete“ a žasne, když se mu vyjevuje její tvář, tedy skutečnost, že kousek od něho probíhá krutá vyhlazovací válka. Je to svým způsobem fantastická okolnost onoho putování, které mělo být jakýmsi prodloužením mírové humanistické mise. Standardněji založený člověk by nejspíš pelášil pryč, on je však poháněn touhou dostat se do nitra nicoty, do pralesa, který chce překonat zřejmě pěšky, navzdory všemu rozumu. Zažívá neuvěřitelná dobrodružství, potkává se dobrými lidmi i s šílenci, když se setká s Pygmeji, vstoupí do lidského pravěku, zase je několikrát okraden, pak zas zachráněn, prý se setká i s opozičním vůdcem Kabilou, když mu předtím pozvrací automobil, příští konžský prezident (v roce 2001 ho ochranka zastřelí) ho hostí vařenou kozí hlavou a vede s ním hovory o revoluci. Takových podivných, fantastických, baronprášilovských, ale nejspíš opravdu skutečných příhod jsou desítky, šílených i jaksi obyčejných, často vyvolávajících představu, že hrdina je cvok a naiva, přitom v nějakých ohledech superman, který zažil obrovské dobrodružství, o jakém může naprostá většina lidí jen snít.

Základem líčení je ovšem nekonečná pouť, nekonečná cesta mimo civilizaci, překonávání obtíží a stálých protivenství. Pisatele pronásledují komáři a jiná havěť, možná mu jde v patách jaguár, boty se mu rozpadají v cáry. Sužuje ho hlad a žízeň, plahočí se pralesní vegetací, vkročí, kam by nikdo s pudem sebezáchovy nešel. Když už to vypadá, že je z nejhoršího venku a veze se lodí, přepadnou ho strašné střevní problémy...

Černický tehdy ještě mohl s důvěrou, že jinak to nejde, popírat snad všechna pravidla „rozumného“ cestování, nějakých zásad bezpečnosti a opatrnosti. Zaprvé je tam sám, široko daleko jediný běloch mezi domorodci. Zadruhé, není to žádný Hanzelka/Zikmund, do Afriky se pustil bez větších příprav, poháněn hlavně vírou v sebe a své supermanství. Na mnoha místech přiznává, že vlastně o zemi, do které se pustil, nic neví, není na ni nijak připraven, umí sice anglicky, ale ne francouzsky, tedy jazykem, jímž by se v Kongu mohl spíš domluvit. Nemá ani moc představu, jak to v takové zemi chodí, peněz má nepatrně, snad nějaké šeky, zašité v batohu, o většinu z nich samozřejmě přijde. Jediným orientačním plánem je malá mapa a představa, že vždycky někam dojde a nějak to dopadne.

Je to přece borec a frajer, Jirka z Ústí, vždy si umí nějak poradit, pustinu ostatně zná ze své vlasti, kluk ze severních Čech, které, jak píše, mají s Kongem něco společného, což je poněkud přepjatá konstrukce, ale do konceptu spojování pustin a hledání jakési vesmírné jednoty se hodí. Čtenářsky jde někdy o dost vyčerpávající a monotónní líčení, ale svou přitažlivost nesporně má, a kdo se začte, jen tak se neodtrhne. Postupně se tu totiž rodí obraz jednoho mimořádného dobrodružství, které se pravděpodobně už v takové podobě nemůže opakovat. Svět mezitím přestal být tak tajemný, což neznamená, že se stal přitažlivějším. Pro Afriku to platí dvojnásob. Černický ji možná zažil v okamžiku, kdy si mohl ještě představovat, že je objevitel, něco jako první muž na Měsíci. Teď už by to asi nešlo, už i nejtemnější místa jsou na internetu, čímž neztrácejí svou hrůznost. Tehdy byla ještě opravdu tajemná a sváděla romantiky, jako byl – a je – ten Jirka z Ústí.

Jiří Černický: Kongo Severu. Oblasti, kde nic není. Vydal Dybbuk, Praha, 840 str. - archiv

Jiří Černický: Kongo Severu. Oblasti, kde nic není. Dybbuk, Praha, 840 str.

2. září 2023