Umění a kritika

Když asteroidy dopadají tam, kam mají

Styl Wese Andersona je natolik zřetelný a nezaměnitelný, že tomuto americkému tvůrci vynesl dostatečně početnou skupinu fanoušků, kteří dychtivě čekají na každou jeho novinku. Současně jeho nepřehlédnutelnost vytváří dojem, že režisér točí stále totéž, opakuje se, a nechce-li se stát parodií sebe samotného, měl by už konečně pořídit něco jiného, dosud nevídaného. Zrovna nad jeho letošním snímkem, melancholickou komedií Asteroid City, zaznívá od diváků tato výtka opakovaně. Přitom nemůže být větší mýlky!

Návod na uctívání partnerky

Je to problém, jejž divadlo řeší dnes a denně: jak připomínat (po)zapomenutá díla? Zdá se snadno řešitelný – je třeba dílo především prezentovat a znovu uvést v život. Tedy je nutné představit jeho dobový kontext. Jenže nebude výsledkem takového přístupu pouhá ilustrace? Není snad vhodnější do starého kontextu razantně zasáhnout soudobým dodatkem? Leč nezmizí pak původní ambice díla pod ambicí vykladačskou, nebude výsledkem travestie? Tento rébus zdárně vyřešili dirigent Roman Válek a režisér Ondřej Pilař na Hudebním festivalu Znojmo v inscenaci serenaty Antonia Caldery Harmonie planet.

Odčinění hříchů prachatických

Veřejná koupaliště jsou nejpříjemnější, když se trochu ochladí, takže na nich skoro nikdo není a místo řevu je slyšet jen tiché ševelení vody. Tak to bylo v neděli ráno na Huláku v Prachaticích. Bylo to tam krásné, ale já se cítil poněkud provinile, neboť původně jsem měl v úmyslu dostavit se do kostela svatého Jakuba na nedělní mši. Den předtím jsem se v domě Neumanneum, to jest dům, v němž sestry boromejky pečují o potřebné a také uchovávají památku na svatého Jana Nepomuka Neumanna, o tom zmínil jedné sestřičce, jež na mě pohlédla myslím poněkud nedůvěřivě. Nyní jsem její pochyby potvrdil.

Brno rádo divočinu

To je mi novina. To přece bylo vždycky. Aby ne. Park byl k tomu jaksi vynalezen, aby do něj chodili lidé a líbilo se jim tam. Někdy trochu pozapomínáme na to, proč tu vlastně parky jsou. Z čeho vznikly? Stařičké snímky z dob počátků fotografie tu a tam zachytí tehdy velice módní nové promenády, parky a stromořadí. Často tedy jen jaksi zbytkově při zachycení dobové parády a slavných dějů. Parky jim byly vděčnou kulisou a to leccos dokazuje. Společnost je potřebovala.

Nejlepší svého druhu

Z meziválečného Československa se dochovalo hned několik krásných veřejných koupališť pod širým nebem. To architektonicky vůbec nejcennější najdeme ukryté mezi stromy a skalami nad slovenským lázeňským městečkem, kde brněnský funkcionalista Bohuslav Fuchs vytvořil jedinečnou symbiózu stavby s přírodou. Občas je potřeba zariskovat, aby mohlo vzniknout něco výjimečného. V dějinách architektury je takových příkladů mnoho – jedním z důkazů je venkovní koupaliště Zelená žába v Trenčianských Teplicích.

Temný spisovatel pod ochranným dohledem

Když v srpnu 1994 Ladislav Fuks zemřel, byl to pak takový podivný pohřeb na konci léta. Na to, jaký to byl velký a známý spisovatel, bylo ve strašnickém krematoriu vlastně málo lidí. A ti, kdo přišli, na sebe hleděli rozpačitě: stáli tam bývalí komunističtí funkcionáři, normalizační profesor Rzounek cenil svůj pověstný chrup, pár současných státních úředníků, nikoli však ministr kultury (Pavel Tigrid – pozn. red.), přátelé a známí, ze spisovatelů se mi vybavuje Eva Kantůrková a Petr Prouza, ti ho znali osobně. Jako by se rychle pohřbíval někdo, kdo už byl dlouho mrtvý a nedopatřením přežil do jiných časů.

Já žádnej plukovník nebudu

Posluchačům rozhlasové stanice Vltava je znám vzpomínkový cyklus Osudy, vysílaný už od roku 2002. V půlhodinových pořadech, jichž bývá buď pět, nebo deset, jsou představovány výrazné osobnosti z různých oblastí, a to buď formou monologu (v pracovní verzi rozhovoru s rozhlasovým redaktorem), nebo četbou memoárů už napsaných; těch pořadů už se odvysílaly stovky, poměr mezi původním a knižním vzpomínáním je zhruba 2 : 1 (mimochodem, právě v těchto dnech čte herec Jan Vlasák ze vzpomínkové knihy Žít a přežít od horolezce Reinholda Messnera).

Fotografie mizející přírody, loutky jedou na výlet, návrat Stínadel

Výstava Czech Nature Photo probíhá v nově vybudovaném výstavním sále v centrální části pražské botanické zahrady. Nabízí výběr 32 nejlepších i oceněných fotografií zkušených českých a slovenských fotografů a 12 snímků z juniorské kategorie, jimž se podařilo zachytit jedinečnost volné přírody. Czech Nature Photo, Botanická zahrada v Troji, Praha, do 1. 10. 2023.

Kočičí hotel v Bílé Vodě

Jméno knížete Hermanna von Pückler-Muskau, o kterém tady píšu už počtvrté, se mihne v Kunderově Nesmrtelnosti, kterou jsem měl ze známých důvodů nedávno v ruce. Je to v té kapitole, v níž se medituje nad historkou z Teplic, kde se Beethoven procházel s Goethem po lázeňské aleji, když vtom potkali císařskou suitu. Goethe smekl klobouk a zdvořile pozdravil, zatímco Beethoven si vrazil svůj klobouk do čela, zamračil se a šel dál, nezpomaluje krok. Školní příklad dvou postojů k životu a světu. V mládí je vám bližší obvykle Beethoven, čím jste starší, dáváte za pravdu Goetheovi, aspoň já to tak mám.

Pasáček

Nedaleko hranic s Floridou, ještě ve státě Georgia, je městečko Woodbine. Zde šlechtil v osmdesátých letech Clarke M. Yancey v USA tolik oblíbené denivky. Tyto denní lilie zde dosáhly nezvyklé popularity a běžná oranžová denivka zplaňuje běžně po příkopech. V městečkách vidíte na zahrádkách barvy a odrůdy, které jsou u nás považovány dosud spíš za sbírkové. Často je tomu tak i u silnic, protože dobře snášejí například solení, ale i jinak se vyrovnávají s nepřízní stanoviště velmi statečně. Denivka se umí víceméně postarat sama o sebe, což je její výhoda.

Orbánův pomník

Zatímco v Praze se toho z velkých veřejných staveb stále moc stavět nedaří, v maďarské metropoli roste jedna moderní stavba za druhou. Budapešť je ostatně dějištěm vůbec největšího stavebně-kulturního projektu celé Evropy, který má zaplnit jeden z nejstarších parků kontinentu hned několika nákladnými budovami.

Gabo, Laco a ti druzí

O prázdninách je možné dohánět filmové resty, protože některé snímky s premiérou na jaře se znovu začínají objevovat především v menších a vesnických kinech jako nabídka ke zpestření dovolených. Týká se to hlavně děl česko-slovenské produkce, na něž jsou diváci u nás zvědavi i v delším časovém horizontu. V případě snímku Invalida o to víc, že ho doprovází šuškanda mimořádně povedené komedie, která si tropí žerty ze slovenského soužití bílých s Romy, která v tomto punktu dospěje k smířlivému konci, aniž zastírá potíže, a které se podařilo vše vyjádřit moderními výrazovými prostředky.

Svět Salmana Rushdieho

„Je legenda“ – řekla o Salmanu Rushdiem jeho afroamerická kolegyně Toni Morrisonová a nemýlila se v tom, že málokterý autor se svým životem a dílem stal symbolem svobody slova tak jako on. Zopakujme jen, že na něj byla krátce poté, co vyšla jeho próza Satanské verše, vyhlášena fatwa. A že loni v létě po útoku ve státě New York přišel o oko, a proto vydání zatím posledního románu Victory City nepodporoval osobně. A že jako umělec narozený roku 1947 v Indii, leč dlouhodobě pobývající ve Velké Británii, odkud před třiadvaceti lety přesídlil do USA, představuje jakýsi civilizační most mezi Východem a Západem.

Vedro

V horkém létě si často vzpomenu na horskou stanici Maymyo v Barmě, kam Britové za koloniálních časů prchali před hicem v nížinách. S celými rodinami, často až na půl roku. Vilové městečko je toho podnes důkazem. Koneckonců i my prcháme na chaty, do lesů, k rybníkům, do údolí a do hor. Někdo to snáší lépe, někdo hůře. Jiný vidí jenom moře. Květiny to tak úplně ve verších nevidí. Nemohou utéct a musejí vedru čelit. Mnohé z nich jsou adaptovány na přežití suchých období a dokážou se s tím srovnat.

Soukromé

Legendární místo, kde se za první republiky setkávala pražská smetánka, se po dekádách pustnutí probouzí k životu. Ovšem k docela jinému, než za jakým sem před sto lety jezdily nejen filmové hvězdy. Už pátým rokem mohou Pražané pozorovat, jak se proměňuje proslulý ostroh nad Vltavou známý jako Barrandovské terasy. Na vrcholku tmavých skal tady od konce dvacátých let minulého století ční elegantní restaurační budova, která dodnes zvěstuje kulturní úroveň první republiky. Scházely se tu slavné osobnosti nejen filmové branže.

Životopisná balada, jakých je málo

Letošní prázdniny nabízejí v kinech program bohatý a hojný, jako by se svět filmu vrátil o několik let zpátky a nepostihla ho ani covidová pandemie, ani ekonomická krize, ani pokusy pátrat po nových formách ideální distribuce skrze streamovací platformy, zkracující, nebo dokonce úplně odstraňující časové prodlevy mezi uvedením snímků v biografech a v „televizi“. Ukázalo se totiž, že uvedení souběžné či velmi brzké puštění filmu do televizí odčerpává diváky z kina – zatímco dřív byli ochotni chodit na veřejná filmová představení i čtvrt roku po jejich premiéře, protože jinde je vidět nemohli.

Vyměšování, vměšování, směšování

Básnířka Alžběta Stančáková zaujala hned svou první sbírkou Co s tím – obdržela za ni Cenu Jiřího Ortena. Následný (mediální) zájem a neskrývaná očekávání, co přijde dál, ji vyděsily, a tak se na léta stáhla do ústraní a tvořila pro sebe, ne pro ostatní (ochota vzít zpátečku pouze proto, že mi v něčem není dobře, jeví se v posledku jako vzácná komodita). Vracet se do veřejného prostoru autorka začala nedávno, nejprve časopisecky jako básnířka a publicistka, od loňska zase i knižně, a dokonce dramaticky: vyšla jí druhá sbírka Čačak

Quentin Tarantino o filmu, románová historie Vietnamu, krása hedvábí a rostlin

Quentin Tarantino v rozhovorech mluvil o tom, že se jednou vrhne na psaní knih o filmech. Konečně nastal ten správný čas a výsledkem je kniha uspořádaná podle klíčových filmů ze sedmdesátých let. Je to zároveň filmová kritika, filmová teorie, reportážní počin i osobní historie. Quentin Tarantino: Filmové spekulace, přeložili Iva Hejlíčková a Michael Málek, Universum, 320 str.

Chytání kohouta v městečku u Chotěbuzi

Chotěbuz jsem opouštěl s pocitem, že se tam již asi jen tak nevrátím, ale nikoli proto, že by se mi to město nelíbilo. Život je krátký, zajímavých míst je nekonečně mnoho, inu, pro Cottbus jsem již své udělal. Tak jsem se ještě ráno zašel podívat na budovu městského divadla, jež je gigantické, velkolepé a pozdně císařské, ozdobené sochami panterů a leopardů a různých alegorických nestvůr, jak to měla ráda teatrální secese, které se v Německu říká Jugendstil, styl mladých. Na repertoáru mají Carmen a Tři mušketýry

Nad vodopádem

Lesy na pomezí Marylandu, Pensylvánie a Virginie jsou hluboké, pestré a členité. Pískovcové skály tu vystupují k povrchu v deskovité odlučnosti a porosty se tu prodírají zuřivé říčky, které umějí padat z jedné pískovcové desky na druhou v úhledných závojích. Pestrost místní flóry je až zarážející a na své si přijdou milovníci všech pater. Mám na mysli jak květin, tak keřů, ba i stromů.

Co vše ve filmu (z)mohou ženy

S každým dalším snímkem Toma Cruise – takže i s každým pokračováním akční filmové série Mission Impossible (dále MI), již slavný herec od prvního dílu produkuje a v níž zároveň ztvárňuje hlavní postavu tajného agenta Ethana Hunta – narůstá napětí mezi hrdiny a hrdinkami, s nimiž se ve vyprávěních potkává, a mezi diváctvem, které zvědavě čeká, kdy a zda ještě někdy se Cruise na plátně s některou ze svých kolegyň vášnivě políbí.

Inspirace historií

Na chvíli se pozastavit, usadit se společně k jednomu velkému stolu a v poklidu se bavit o udržitelné architektuře, oblíbeném jídle nebo vlastních snech. To je záměr vycházející hvězdy architektonického nebe, které byl letos svěřen prestižní úkol navrhnout v londýnských královských zahradách letní pavilon tamní galerie Serpentine.

Truchlivý bůh smíchu a románu

Milan Kundera odešel do světa svých postav, které vytvářel lusknutím prstů a vodil na špagátech své racionální imaginace. Sám byl jednou z nich. Na začátku románu Nesmrtelnost poslouchá vypravěč rozhlas a usíná. Do spánku se mu prolínají zprávy s hudbou a reklamou, která mu postupně splývá v jedno. Opět usíná, ale mezitím vyslechne zprávu o obzvlášť tragické nehodě, kterou způsobila sebevražedkyně, která si sedla na noční silnici. Odnesla to tři auta, ona odešla bez zranění. Místo ní zemřela Agnes, možná nejosobnější Kunderova ženská postava, která se zrodila na začátku knihy z jednoho gesta staré ženy u bazénu.

Robinson na kraji velkoměsta

„A jsme tady, pravil muž kocourovi a postavil ho na zem. Zároveň sundal ze zad těžký batoh a odechl si. Sedl si na hromadu starých prken z rozvalené boudy nebo kůlny. Zdálo se mu, že od posledně se tu nic nezměnilo, byl tu asi před půl rokem, pouze kocour je tu poprvé. Nedůvěřivě všechno očichává, každou rostlinku i rezavý hřebík v prknech, muž pohlédl na mobil, signál žádný, nebo jen velice slabý. K podobně uspokojivému výsledku zřejmě dospěl i kocour a rozvalil se na vyhřáté fošně, bradu si spokojeně opřel o tlapy. Založíme zde novou civilizaci, usmál se na něj povzbudivě.“

Rozpuštěný zahradník v Branickém parku

Když jsem řidičovi autobusové linky č. 10 chotěbuzské veřejné dopravy řekl Zum Schloss Branitz, bitte, mávl rukou a naznačil mi, že mám jít dál do vozu, takže jsem ušetřil dvě eura deset. Na další zastávce nastoupily dvě třídy chotěbuzských prvňáků a hned mě obklopily svým štěbetáním. Vůdkyní byla holčička afrického původu, již zaujal můj fotoaparát, a s líbeznou bezprostředností mě vyzvala, abych ji vyfotil.

Paradox

Kdo by neznal echinaceové kapky. Ba dokonce i jako zahradní květina jsou tyto lodyhy již léta celkem provařené a starší ročníky je znají coby „růžové rudbekie“. O růžovosti můžeme úspěšně spekulovat, jisté je, že třapatkovka nachová nese svou, velice specifickou barvu. Ta má svůj rozstřel v intenzitě a tu a tam se objevují i albíni. Dnes tu ale bude řeč o patrně nejzajímavějším druhu tohoto rodu, tedy o Echinacea paradoxa. Všechny druhy třapatkovek obývají Severní Ameriku.

Zpět na hlavní stranu