Za jasného počasí je prý vidět z hradeb Carcassonne zároveň Pyreneje a v dálce i hladinu Středozemního moře. Potvrdit mohu jen zasněžené Pyreneje, neboť moře se ztrácelo v oparu okcitánské krajiny, jež se v raně jarním vydání chvěla různými odstíny zelené a béžové přecházející do růžové až cihlově načervenalé. Domy jsou prosté a drží elegantní šeď, která v souladu s keramickou rzí střech vytváří jemnou hojivou emulzi pro unavené oči Středoevropana. Hned pod hradbami Carcassonne začínají vinice a mezi nimi jsou cesty, které vedou mezi cypřiši, piniemi, kručinkami a jiným rostlinstvem evropského jihu. Když se tam člověk z našeho pochmurného středovýchodu ocitne, je to, jako by na něj dýchla milost a něha. A s ní i něco prastarého, co k němu mluví snad z dávných minulých životů. Třeba tady někdy žil, bránil se v době tažení proti katarům před obléhateli, nebo naopak on to tady dobýval, nebo možná byl žebravý mnich, krčmář nebo věčný student, nějaký pobuda, žakéř či snad trubadúr. Něco na tom mediteránním jihu je, něco, co člověka lehce opíjí a unáší. A vůbec se tomu nedá odolat, když postáváte na carcassonnských hradbách, skrz průzory vane studený vítr od hor, od kostela znějí zvony, vzduch je průzračnější a taky voní jinak, než je člověk zvyklý. Nebo si to aspoň představuje.

Černobílou fotografii Carcassonne jsem kdysi dávno viděl v nějaké dějepisné učebnici o evropském středověku a od té doby jsem měl v plánu k těm hradbám jednou přilézt. Mezitím se ze siluety těch úžasných hradeb stal – na fotografiích již mnohem dokonalejších a hýřících barvami – takový francouzský Tádž Mahal, Matterhorn, Stonehenge, Koloseum… Prostě notoricky ofotografované místo, takže není ani jisté, jestli to není jen kulisa, a pokud opravdu existuje, je-li nutné o ně stát. Ale pak to přece jen vidíte – a nelitujete, opravdu tam ty hradby jsou, jsou z kamene a ještě větší, než jste si představovali, mají tu správnou středověkou robustnost a zavalitost, ale i jemnost a křehkost, je to bizarní, pitoreskní, přitom hrozivé a pohádkové a hlavně krásné, prostě tak, jak si lze představovat středověk, zvlášť středověk na francouzském jihozápadě, v zemi languedocké, kde to všechno má nějak dramatičtější a drsnější rysy. Nebo si to tak aspoň lze představit.

Carcassonne je dvojí: Carcassonne středověké a Carcassonne, běžné francouzské město. Když vystoupíte na nádraží, nejdřív je to město. Tím musíte projít, což není tak strašné, neboť i ono je zajímavé, složené je z rovných a příčných ulic, uprostřed má náměstí s kavárnami a fontánou, pak je tam radnice a moderní divadlo, ale pořád nic zvláštního a středověkého. To přijde, až když vyjdete z tohoto nového města (založeno bylo v 14. století), a pak se to před vámi objeví, asi půl kilometru na návrší se zjeví fantaskní silueta jako z divokého snu o netopýrech a Robinu Hoodovi, který se tam dostal nedopatřením: Kevin Costner ho tam opravdu natáčel; a určitě ještě mnoho dalších filmů a reklam a počítačových her s těmi kulisami vzniklo.

Staré, původní Carcassonne odděluje od toho nového řeka L’Aude a spojuje je s ním kamenný most, Pont Vieux, opravdu o dvě století starší než náš most Karlův. Na tom mostě stála do pestrých hadrů zabalená žebračka a zpívala docela dobrým hlasem Edith Piaf. Jak je staré staré Carcassonne, asi nelze jednoduše říct, neboť záleží na úhlu pohledu, z jedné strany hodně staré, určitě několik tisíc let, už Keltové a Římané a pak Vizigóti, Arabové a Frankové – a z druhé asi sto padesát let. Ano, sto padesát, protože tak je stará záchrana staré pustnoucí Carcasony, jak se jmenuje v jazyce oc čili okcitánštině, jazyku, kterým prý pořád mluví deset milionů lidí; měl jsem opravdu pocit, když jsem v jednom podniku slyšel chlápky u skleničky pastisu, že ta jejich francouzština zní nějak jinak.

Záchrana je spojená se jménem Eugène Viollet-le-Duc (1814–1879). Tento architekt a restaurátor v polovině 19. století zachránil pro Francii a lidstvo středověk, naučil Francouze a díky i tomu i další Evropany vážit si svého mládí, své gotiky, lomených oblouků, vitrají, cimbuří a vznešených pilířů, celé té jedinečné architektury. Tu chtěl Viollet-le-Duc nejen zachránit před zkázou, ale ještě ji vylepšit, neboť věřil, že restaurovat neznamená jen stavbu udržovat a opravovat, ale uvést ji v dokonalý stav, který ve skutečnosti ani nemusel kdysi existovat. Tak „vylepšil“ v Paříži Notre Dame, v burgundském Vézelay slavnou katedrálu Máří Magdalény a tady s podporou císaře Napoleona III., tedy na státní zakázku, rekonstruoval starou rozpadající se pevnost Carcassonne. Ta si po opakovaném plundrování a opětovném rozkvětu prošla středověkem a pak pomalým úpadkem, nakonec byla proměněna v chudinskou čtvrť, neboť všichni, kdo na to měli, se odstěhovali přes řeku do nového, „moderního“ Carcassonne. Ti, kdo zůstali, na tom ovšem vydělali, neboť po rekonstrukci a po „zestředověkování“ se ocitli na jednom z nejexkluzivnějších míst Francie, na historickém unikátu, ve městě, kde se vrátil čas a kam začaly proudit davy turistů toužících vidět středověk v původním vydání.

I já jsem po tom tedy zatoužil, vědom si toho, že je nutné vyhnout se horkým měsícům a tím i přemnožení, kdy to tam musí být nejspíš nesnesitelné. Ale teď na konci března nikoli, uličky byly průchozí a stoly v malých kavárnách volné, početně převládali Španělé, kteří to mají kousek, samozřejmě tam byli Francouzi, pár Němců… Když jsem vstoupil Narbonskou branou (Porte Narbonnaise), jako bych se opravdu ocitl v nějakém rytířském velkofilmu, očekával bych nějaké herce v kostýmu Cida nebo Raymonda VI. z Toulouse, obránce pevnosti v časech křižácké výpravy proti albigenským, kterou v roce 1209 vyhlásil papež Inocenc III. Na začátku září roku 1209 Carcassonne oblehli rytíři a žoldáci ze severu pod vedením Simona z Montfortu, který tady na bohatém jihu cítil kořist. Války proti albigenským, jak se katarům také říkalo, jsou truchlivou kapitolou krásného věku rytířů. Carcassonne sice uniklo osudu blízkého Béziers, kde prý bylo zmasakrováno na dvacet tisíc obyvatel: to číslo je asi přehnané, patrně i slavný výrok, který měl pronést cisterciácký opat Arnaud Amaury: „Zabte je všechny, Pán si to už přebere“, je asi licence tehdejších reportérů, ale bylo to zajisté strašné a nekřesťanské.

Ti, kteří měli být potlačeni, se nazývali „dobří lidé“, bonhommes, nebo taky dobří křesťané. Vedli asketický život, nejedli maso ani cokoli spojeného s mlékem, dnes by se řeklo vegani, též k tělesnosti měli velmi zdrženlivý vztah, ideálem byl jakýsi čistý, odtud tedy katharos, od „zlé hmoty“ osvobozený život. Uznávali Ježíše Krista, ale odmítali církev, manželství, křest, nesloužili ani mše, hlavním obřadem bylo tzv. consolamentum neboli křest Ducha, vložení rukou od „dobrých“ kněží na hlavu nebo také po kristovsku na srdce. Tím byl bon homme přijat za člena obce. Od druhé poloviny 12. století se stoupenci této pacifistické hereze nejvíc rozšířili v jihozápadní Francii, v pásu mezi Toulouse a Béziers, a jak napsal kronikář křižácké výpravy, cisterciák Petr z Vaux-en-Cernay v Albigenské historii (vydalo ji před pár lety Argo): „Carcassonnští byli daleko nejhorší kacíři a nadmíru hříšní před Bohem.“ Po dobytí bylo s nimi podle toho naloženo. Kronikář ale píše, že křižáci už nechtěli opakovat masakr v Béziers, stačilo, když vyšli zcela nazí z hradeb a byli vyhnáni do krajiny. Katarská hereze byla během dalších desetiletí vyhubena, poslední sídlo odporu na hradě Montségur padlo v roce 1244.

Kataři už tu dávno nejsou, ale „dobří lidé“ asi ano. Jedním z nich byl carcassonnský četník Arnaud Beltrame. Marockému teroristovi, který na předměstí Carcassonne zastřelil dva lidi a ve vedlejší vesnici držel rukojmí, se 23. března 2018 nabídl na výměnu za ženu. Zemřel, když ho islamista bodl do krku. Prezident Macron na pohřbu řekl, že to byl francouzský hrdina. Z Carcassonne.

fotoblog (jiripenas.cz)