Nad filmem Duna: Část druhá Denise Villeneuva

Oči plné písku

Nad filmem Duna: Část druhá Denise Villeneuva
Oči plné písku

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Při pročítání kulturních rubrik tuzemských i zahraničních médií mohl člověk minulý týden snadno nabýt dojmu, že do kin vstoupil nejlepší sci-fi film všech dob. Jmenuje se Duna: Část druhá, natočil ho kanadský režisér Denis Villeneuve podle literární předlohy Franka Herberta. Podobně nadšené jako kritika je i publikum, na fanouškovských serverech má druhá část Duny velmi vysoké hodnocení. Možná skutečně na svět přišlo dílo, které bude jednou považováno za klasické. Taková hromadná extáze je vždycky podezřelá a zvlášť v časech silných názorů, jako jsou tyto.

Ale je jisté, že se Villeneuvovi a jeho spolupracovníkům podařilo trefit do očekávání docela velké skupiny lidí. Jejich filmu se navíc nedá upřít, že je nějakým způsobem svůj, mezi soudobou audiovizuální konfekcí se nějak vymyká, nepůsobí dojmem, že vznikl během schůze někde v korporátu, když už byli manažeři a – „kreativci“ po celodenním prohlížení grafů trochu ztahaní. Usiluje o nějakou velkolepost a snad jí místy i dosahuje, autorům se v něm podařilo stvořit, rozhýbat a zalidnit nějaký svět. Nemohu si ale pomoci, při vší obrazové invenci, sugestivním a intenzivním zvuku, rozžhaveném pouštním písku ve většině záběrů mi ten film přišel nevzrušivě chladný, podívaná jistě vyšší než běžné úrovně, ale vzdor vší vážnosti a sugerovaným významům trochu prázdná.

Chani (Zendaya) a Jessica (Rebecca Fergusonová), láska a matka Paula Atreidise. - Profimedia.cz

První část Duny měla premiéru před třemi roky. Uváděla publikum do jakéhosi vesmírného impéria, v němž existuje množství soupeřících rodů a frakcí. Mladý hrdina Paul Atreides (Timothée Chalamet) odjíždí se svým otcem na planetu Arrakis, kde má rodina převzít kontrolu nad těžbou „koření“, substance důležité mimo jiné pro mezihvězdnou dopravu. Jeho otec je tam ale zavražděn zrádným rodem Harkonnenů, Paul a jeho matka Jessica (Rebecca Fergusonová) se po mnoha peripetiích zachrání, najdou útočiště u původních obyvatel planety Arrakis Fremenů. Paul je předurčen k velkým věcem, má vidiny, je součástí dlouhodobého plánu tajemného sesterstva Bene Gesserit, v němž má naplnit mesiášskou úlohu. Podobně i Fremenové v něm vidí možného mesiáše, který přišel uskutečnit dávná proroctví.

Nový film Paula sleduje, jak spolu s Fremeny bojuje proti okupantům a snaží se pomstít smrt svého otce, taky naváže blízký vztah s fremenskou dívkou Chani (Zendaya). Domorodci z planety Arrakis v něm chtějí vidět mesiáše, ale on se té role ujmout nechce a bojuje s ní, jeho matka má však jiné plány. Do toho na několika úrovních probíhají meziplanetární intriky. Tenhle souhrn děje je extrémně zjednodušený, autorům filmové Duny se ale podařilo ten komplikovaný děj docela přehledně odvyprávět. Podobně jako jiní autoři sci-fi měl i Frank Herbert ambici vyjádřit se ke světu ne budoucnosti, ale přítomnosti. Ve světě jeho Duny se dají najít analogie s evropským kolonialismem, Fremeni z pouštní planety Arrakis v mnohém připomínají saharské kmeny, jejich jazyk je podobný arabštině. V Duně se také dá vidět alegorický příběh o lidském sklonu k tyranii a o jejích extrémních projevech, o sváru mezi tendencí nahrazovat jeden absolutismus jiným, byť třeba pod revoluční vlajkou, a snaze dosáhnout nějaké nehierarchické rovnosti, již ve filmu reprezentuje Chani. Dojde taky na náboženství jako nástroj manipulace, predestinaci a ledacos dalšího. Samé vážné věci. Však je taky Duna film vážný až urputně.

Hudba na hranici bolesti

Začíná ale skvěle. Úvodní scéna boje mezi malou skupinkou Fremenů a několika harkonnenskými vetřelci je sugestivní a působí naprosto neokoukaně. Výborně se v ní pracuje se zvukem kroků v písku, s tím, kdo vidí a kdo ne. Má specifické tempo a jakousi zachmuřenou a nijak adrenalinovou poetiku, spíš působí jako zasněný a přitom nebezpečný trip. Podobné intenzity už téměř tříhodinový film ale nedosáhne. Jistě, je na co se dívat.

Režisér Denis Villeneuve během natáčení druhé části Duny. - Foto: Profimedia

Dojde na jízdu na písečných červech, monumentálních stvořeních žijících pod zemí, nasnímaná je bez velkých triumfálních celků, spíš jako až abstraktní obraz člověka vzpírajícího se síle větru a letícímu písku. Dojde na bojové scény, v nichž fremenští partyzáni napadají imperiální těžební stroje a značně rafinovaným způsobem dokážou přemoci přesilu a splnit úkol. Kamera ukáže svět Harkonnenů, vskutku odpudivých imperialistů, často jaksi hroudovité konstituce s nemocně působící pletí tvarohové barvy. Tihle imperialističtí vesmírní náckové žijí v temném světě a jejich city jsou výhradně temné, černobílá sekvence zobrazující jejich masové shromáždění jako kdyby odkazovala k Triumfu vůle Leni Riefenstahlové, po krvi lačnící davy seřazené do útvarů organizovaně řvou. Jako bojovníci jsou ale Harkonnenové až zoufale neschopní, zvlášť v závěrečných střetech, jeden by je v kině skoro až koučoval. A tu už mají ve svých řadách strašlivého temného génia, násilím a krví posedlého Feyd-Rautha (Austin Butler), jehož strategický génius se vyčerpává nápadem přivézt víc zbraní.

Divák může prozkoumávat hodně detailů, uspokojit své, řekněme, antropologické zájmy, když mu film přibližuje různé fremenské rituály, podivovat se nápadité práci kostýmních výtvarníků, kochat se pouštními sceneriemi, na něž Paul a Chani zhusta zasněně hledí, a závidět hlavnímu hrdinovi konstantní přízeň živlů; pokaždé když nastane ten správný okamžik, mu působivě zavlaje pláštík. Může to v tom slovním stručném popisu působit lacině, ale vlastně není. Villeneuve a jeho tým se snaží nesklouznout do nějakého obrazového prefabrikátu, naplňovat klišé spojená s žánrem sci-fi ságy. Jejích vesmír nepůsobí jako prostor, který by člověka zval k rozletu. Je to spíš stísňující místo sevřené mocí a touhou po ní, působí v ní síly po generace naplňovaných záměrů. I planeta Arrakis je krásná nanejvýš příležitostně, častěji nevlídná a nebezpečná, rozpálená.

Obrazová stránka Duny je bohatá, ale ne zrovna oku lahodící, místy možná lehce psychedelická. Hojně užívaná hudba Hanse Zimmera je značně únavná a hlasitá na hranici bolesti (aspoň pro mé staré ucho), značně intenzivní a oproti hudbě vynalézavější je zvuková složka filmu, každá futuristická mašina zní zajímavě.

O druhé části Duny bylo víckrát napsáno, že se v ní děj ságy po úvodním expozičním díle konečně rozjede. A v tom je možná problém toho filmu. Zatímco první část ukazovala nějaký pro diváka nový a zajímavý svět a umožňovala mu prožít s Paulem jeho dospívání, v té druhé jako kdyby všechny postavy byly zredukovány na součástky mechanismu děje. Ani jedna z nich mi nepřišla moc zajímavá. Jistě, literární předloha má velkou fanouškovskou bázi. Existuje i segment publika, pro nějž otázka, kdo vyjde vítězně ze spleti intrik ve vesmírném impériu budoucnosti, je dostatečně silným důvodem být ve sledování filmu citově zaangažovaný. Ale stejně. V druhé části Duny jsem nenašel žádný motiv, sílu, která by mě přivedla k tomu, abych se filmem nechal pohltit. Zřejmě jím měl být přerod Paula Atreidise, jenomže ten je ukázán zběžně, snad až zrychleně. Navíc není výsledkem nějakého vnitřního boje, ale odhalení, k němuž hrdina dospěje ve snu. Celý jeho vnitřní konflikt by se dal shrnout do repliky: „Já ne! Nikdy! V žádném případě! Za nic na světě! Skutečně ne! Aha. Tak jo!“

Paulův románek s Chani je značně generický, pohledy jsou dlouhé a smyčce bouřlivé, hrdinova družka ve filmu symbolizuje nějakou lepší alternativu chladného a krutého vesmíru Duny, je to ale figura plochá tak, že by ji zajímavou neudělala sebelepší herečka. Z tajemně působícího Stilgara (Javier Bardem) z prvního dílu se ve dvojce stal poněkud únavný komický element. A pak tam jsou... ti další, zhusta dost zaměnitelní anebo zredukovaní na jeden rys, někdo je intrikán, někdo krvelačný sadista, někdo má poslání... Na plátně se mihne nemálo známých herců, někteří třeba jen v pár záběrech – asi dostanou větší příležitost příště. V poslední třetině film značně zrychlí, ale nepřinese mu to nějakou větší naléhavost. Naopak. Spíš jako kdyby všichni ti lidé na plátně spolu uvázli někde, ale daleko raději by byli někde jinde, tak si ty svoje věci chtějí vyřídit co nejrychleji, aniž jim na tom moc záleží.

Hojně je vyzdvihována aktuálnost toho filmu, to, že se nějakým způsobem dotýká množství často diskutovaných témat. Duna k nim vlastně nic neříká, jen je jaksi registruje, odškrtává si jejich přítomnost. Kolonialismus? Máme. Špatný vliv náboženství? Máme... Veškerá poselství toho filmu se dají shrnout do jednoduchých sloganů, k nimž ten snímek nepřidává barvitost, plasticitu. Jistě by nebylo namístě vytýkat hollywoodskému velkofilmu, že to není žádný hlubokomyslný esej. Proč by měl být? Jenomže Duna se tak tváří a ve zhusta prkenných dialozích to také zdůrazňuje. Nakonec nejsilnější je na druhé části Duny obraz toho velice bezútěšného vesmíru, který si hrdinu přizpůsobí svým pravidlům a měřítkům. Na spojení propracovanosti, chmurnosti a banality asi je něco specificky dnešního. Každé časy mají svoje návnady a finty, jak nachytat publikum. Villeneuve ty svoje zjevně používá účinně. Daří se.

 

11. března 2024