Čtyřsetletý dům na samotě u mohutného koryta Labe změnil v průběhu staletí několikrát svůj účel a prošel mnoha většími i menšími stavebními úpravami. Na poetice mu to ale nijak neubralo. Právě naopak. Také proto bylo cílem jeho nových majitelů a architekta podtrhnout podmanivou všednost tohoto stavení, citlivě ho vyspravit a nijak přitom nezastírat zub času. Že se chátrající odlehlá stavba s dlouhou historií nedaleko Roudnice nad Labem dočkala kompletní rekonstrukce, byla náhoda.
Je velmi pravděpodobné, že před sto padesáti lety by Woody Allen byl potulným chasidem a vypravěčem vtipů na jarmarcích někde ve východní Evropě a občas by ho ztloukli antisemité. Pak by emigroval do Ameriky a před sto lety by vedl nějaké židovské divadlo v Brooklynu a psal pro ně lidové hry v jidiš, ale už by asi zkoušel prorazit s anglickými na Broadwayi. Díky relativnímu pokroku (a židovskému spiknutí, které ovládlo showbyznys) se před padesáti lety stal tím, kým je, tedy klasikem kinematografie, režisérem desítek filmů s nejvtipnějšími dialogy, nejvynalézavějšími zápletkami, nejinteligentnějšími herečkami a nejsmutnějším vyzněním.
Psycholog Dutton a elitní voják McNab se ve své příručce pojednávající o tom, jak se stát hodným psychopatem, zaobírají různými oblastmi života (práce, odpočinek, zdraví, vztahy, čas, životní úkoly) a nabízejí velmi praktické a přehledné kroky na cestě ke spokojenosti. Kevin Dutton, Andy McNab: Trénink hodného psychopata, přeložila Miroslava Kopicová, Portál, 216 str.
To byl velmi pozoruhodný člověk, víte, že si přivezl z Káhiry černošku a že s ní opravdu v Německu pak žil? řekl kníže Schwarzenberg, když jsem se mu svěřil, že mám v úmyslu jet se podívat na parky, které založil ten „pozoruhodný člověk“, cestovatel, zahradní architekt, spisovatel a excentrik každým coulem, kníže Hermann von Pückler-Muskau. A já to o té černošce věděl, ale zajímalo mě, co bude kníže říkat dál, ale on už pak toho moc neříkal, tak jsem řekl, že ten Pückler byl opravdu zajímavý a že je teorie, že podle něho Karl May vymyslel svého Kara ben Nemsího.
Do našich kin přichází pátý díl filmové série o archeologovi Henrym Jonesovi jr., vystupujícím pod pseudonymem Indiana, jejž si vybral jako chlapec podle svého psa. Novinka se česky jmenuje Indiana Jones a nástroj osudu a prý jde o poslední díl, v němž titulní roli ztvárňuje Harrison Ford, v červenci už jednaosmdesátiletý. Zároveň jde o první díl, na kterém se nijak nepodílí autor konceptu jedné z historicky nejslavnějších filmových postav George Lucas, a současně první díl, který nerežíruje Steven Spielberg.
Koncem května uběhlo padesát let od úmrtí jednoho z nejvlivnějších architektů meziválečného období u nás. Ladislav Žák se proslavil především návrhy několika funkcionalistických vil pro pražskou smetánku, intenzivně se však zajímal také o témata minimálního bydlení a vztahu člověka a krajiny.
Aktuální výstava v nové budově Národního muzea představuje oděvní etiketu manželek českých a československých prezidentů. Návštěvníka provede obdobím sta let (od Charlotty Masarykové po Evu Pavlovou) a přiblíží měnící se dobu a společenské klima, ale také odlišný přístup k módě dvanácti prvních dam.
„Krásná mašinka lidské tělo: sama si topí, sama běží bez natahování, sama se čistí, sama se maže, sama se opravuje atd.“ Marja Baseler a Annemarie van den Brink, dvě zkušené nizozemské spisovatelky, jako by si vzaly k srdci výše citovaná slova Karla Havlíčka Borovského, když se pustily do výkladu lidské trávicí soustavy, přizpůsobeného ovšem dětem snad už předškolního a jistě nižšího školního věku. Na bohatě ilustrovanou Továrnu na hovínka (Amsterdam 2016) navázalo obsahem i formou „dvojče“ Hotel v naší hlavě (Amsterdam 2019), výklad nervové soustavy.
Po celá staletí se ubíralo šlechtění směrem ke zvětšování plodů, květů a vůbec zvýšení „výkonu“ rostlin. O užitku není třeba vést spory, ale okrasnost založená na velikosti a barvě, případně plnosti, vévodila staletím a stále je na špici. Nicméně ideály „krásy“ se posouvají, a tak jsem před lety narazil na pozoruhodnou americkou třapatku, zlidověle i u nás nazvanou rudbekie.
Jaký zážitek, ať už filmový, nebo nefilmový, z Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary jen tak nezapomenete? Jan Drbohlav, scenárista: "O nezapomenutelné zážitky na filmovém festivalu v Karlových Varech se mně i mé manželce starají výhradně filmy, ale kupodivu ne festivalové novinky v hlavní nebo vedlejší soutěži. Nejvíc si užíváme především bijáky z doby, kdy se ještě točilo postaru, a šance vidět tyhle filmy na velkém plátně je dnes už mizivá."
Česko-slovenské mysteriózní drama Úsvit režiséra Matěje Chlupáčka a scenáristy Mira Šifry se utká se světovou konkurencí v boji o hlavní cenu letošního karlovarského festivalu. Dobová kriminálka se odehrává v roce 1937 ve slovenských Tatrách a stála téměř 90 milionů korun. „Nechtěli jsme dělat žádné kompromisy a přáli jsme si divákům přinést opravdu moderní podívanou, která bude i přes dobu, ve které se film odehrává, vyprávět o současných tématech,“ řekl režisér v rozhovoru pro Týdeník Echo.
Muž, který stojí v čele dramaturgického týmu nejvýznamnější české filmové přehlídky, připravil i letos pro čtenáře Týdeníku Echo výběr z bohaté nabídky festivalového kalendáře.
Na schodišti hotelu Baťov, který se tak ovšem v tom roce 1965 nejmenoval, přemlouvá Vladimír Pucholt Hanu Brejchovou, aby s ním šla na pokoj, o což já jsem se snažit nemusel. Jestli ta slavná kompozice Pucholtovy hlavy zakrývající klín plavovlásky Brejchové, možná nejslavnější (a nejcudnější) akt českého filmu, se točila také tady v hotelu, nevím, spíš bych řekl, že ne, že to je z ateliéru, ale všechno, co bylo předtím, ano. Ta podařená taneční zábava, scéna se záložáky (...).
Netřeba plýtvat statistikami a rozebírat, zda je nebezpečnější přechod pro chodce, nebo procházka parkem. Tentokrát se do hledáčku bedlivých občanů dostal nebohý náprstník a zcela v duchu „občanského upozornění z místa bydliště“ neváhali nahlásit jeho přítomnost v městském parku. Co víc, dokonce ho dali vyhlásit rozhlasem a zeptali se zcela poctivě: „Jak je možné, že smrtelně jedovatá květina si jen tak kvete v parku?“ Z našich veřejných peněz, holota jedna.
Na začátku prosince roku 1933, to už byl v Německu Hitler skoro rok u moci, se osmnáctiletý Angličan Patrick Leigh Fermor vydal na pěší cestu napříč Evropou, z Londýna do Konstantinopole, jak se tehdy pořád ještě říkalo Istanbulu. V deštivém Londýně se rozloučil se spolužáky („Skvělé odpoledne na cestování,“ řekl mu jeden) a nechal se převézt lodí do Rotterdamu. Pak už se víceméně opravdu snažil jít pěšky, po svých okovaných botách a s rancem na zádech, cestami, které ještě nekřížily dálnice a kdy se dalo z jednoho města po cestě dojít do dalšího.
Po dlouhém čekání se otevřela zrekonstruovaná budova Císařských lázní proti hotelu Pupp. Jeden ze symbolů karlovarského lázeňství však láká nejen na své obnovené štuky a mramory, ale především na moderní multifunkční sál v podobě jakéhosi transformera z oceli, který usedl do dvorany národní kulturní památky, kde bude sloužit koncertům vážné hudby, filmovým projekcím i konferencím.
Na streamové službě Apple TV+ skončila nedávno třetí řada seriálu Ted Lasso, který pozornost upoutal nejen svým dějem a tvarem, ale taky bulvárním kvantifikátorem, jelikož posbíral historicky nejvíc nominací na nejprestižnější americké televizní ocenění Emmy (a nakonec i pobral nejvíc těchto cen). Kdo je Ted Lasso? Slovy oficiální anotace „trenér amerického fotbalu. Přestože s evropským fotbalem nemá žádné zkušenosti, stěhuje se do Anglie, kde ho najali, aby trénoval fotbalový tým“. A taky je Ted Lasso prozatím seriál o třech řadách zpočátku půlhodinových, nyní již víc něž padesátiminutových epizod.
V noci z 20. na 21. srpna 1968 vtrhly do Československa armády pěti států sovětského bloku s těžkou vojenskou technikou. Rozhodnutím Moskvy tak bylo tvrdě ukončeno tzv. pražské jaro. Lidé byli zděšeni… Skupinová výstava 25 fotografů je připomínkou letošního 55. výročí této dějinné události.
Bylo jiskřivé červnové ráno, probudil jsem se v jakési selské jizbě, v penzionu ve vesnici Écs nedaleko Győru. S majitelkou, připomínající Gábi z Rodiny Smolíkových (Mézga család), jsem se večer dorozumíval pomocí překladače větami: Chceš vajíčko? – Ano, děkuji, jste velmi laskava. – Musíš odejít v 10. – Ano, samozřejmě, počítám s tím. – Vejce 3? – Dvě budou stačit, děkuji. – V 8 budeš mít. A skutečně na stole s kostkovaným ubrusem byla přesně v osm teplá míchaná vajíčka, těžko odhadnout, zda dvě, nebo tři, a bílý maďarský chleba.
Osm tisíc lidí během pětadvaceti dnů připraví velkolepou show, kterou během pár dní vidí nějakých 170 tisíc návštěvníků. Dají si třicet tisíc pint oblíbeného drinku Pimm’s, pro ty vybranější je devět tisíc skleniček šampaňského. To k Chelsea patří zrovna tak jako letní šaty a miliony květů všude kolem. Atmosféra, jakou snad jinde na světě nepotkáte. Expozice kvetoucích výpěstků v obřím stanu v posledních letech stále výrazněji doplňují různé environmentální projekty a prezentace úspěchů na tomto poli.
Na nejlepším pražském panelovém sídlišti provedli loni mladí architekti inspirující rekonstrukci jednoho malého bytu. Majitelé chtěli, aby interiér nezastíral fakt, že běží o panelákový byt z šedesátých let, chtěli mít k dispozici dostatek úložných prostorů a především – toužili dosáhnout co možná nejprosluněnějších dispozic, což architekti splnili na jedničku. Mnoho lidí má stále vůči bydlení v panelácích mnoho předsudků. Pokud by však přišli na návštěvu do čerstvě zrekonstruovaného bytu na ďáblickém sídlišti, ihned po otevření vchodových dveří by museli změnit názor.
Slyšel jste to, že zabili Reinharda? pronáší s vytřeštěným zrakem posluhovačka Troníčková k panu Jiráčkovi, který sedí na kolečkovém křesle a též vytřeští oči do publika. Dál už to (skoro) každý tak nějak zná: Kterýho? Já znal dva… Parafráze vlastně idylického začátku Švejka do protektorátní hrůzy, v níž už se moc švejkovsky tlachat nedalo. Babku hraje Ivana Uhlířová, čističe bot s mudrlantskými sklony Robert Mikluš, oba jsou skvělí a hned vtáhnou diváka do zvláštní atmosféry inscenace režiséra Davida Jařaba Čurda, hrdina jedné prohry v pražském divadle Rokoko.
Letní měsíce u nás tradičně přinášejí jistotu, že veřejnoprávní televize začne vysílat francouzské filmové komedie jednu za druhou. Pozoruhodné na tomto každoročním úkazu je, že se týká právě především ČT, ani ne tak největších soukromých stanic, čímž vysílání Kavčích hor nahrává kritikům, kteří tvrdí, že lpěním na opakování starých snímků naše největší televize ignoruje dobové trendy, nepodporuje novou filmovou produkci, neseznamuje s ní své diváky a nevzdělává je. Respektive že je vzdělává jenom historicky, nikoli soudobě.
Aktuální Pražské Quadriennale nabídne bohatý program též ve Veletržním paláci Národní galerie Praha. Uvede výstavní okruh několika programovými sekcemi PQ: výstava Fragmenty II oslavuje rozmanitost scénografického přístupu k práci s měřítkem prostřednictvím modelů; Výstava divadelního prostoru představí místa kulturních setkání. Pražské Quadriennale, NGP, 8.–18. 6. 2023.
Maďarsko je země zaslíbená nostalgii, což má různé důvody a příčiny, historické i třeba osobní. Skvělá kniha Krzysztofa Vargy o Maďarsku Guláš z turula, kterou jsem při maďarských cestách už několikrát doporučoval, je vlastně celá o maďarské nostalgii, tedy o důvodech zvláštního smutku, melancholie, stesku. Je to samozřejmě trochu nadsázka, když Varga, napůl Polák a Maďar, píše, jak jsou všichni Maďaři smutní, jak smutně jedí a smutně pijí, jak se smutně dívají na svou minulost, jejíž odešlá sláva je příčinou toho smutku.
Spolu s fenoménem návratu kvetoucích záhonů do měst se pojí otázka tzv. „dokončovací péče“. Ta nás čeká nejen ve veřejném prostoru, ale i doma na zahradě u nově založených záhonů. Podstatný rozdíl je v tom, že zatímco profesionální zahradníci zakládají záhony na podzim a od jarních špumprnáklů se až na výjimky upustilo, v rodinných zahradách se často řádí zejména zjara pod vlivem zakořenělé představy, že je to nejlepší doba. Není.
Když bylo v roce 1843 třicáté výročí bitvy u Lipska, té, ve které maršálek Karel Filip ze Schwarzenbergu (1771–1820) porazil Napoleona, sešli se členové rodiny orlických Schwarzenbergů na jedné lesní tišině mezi Orlíkem a vsí Zalužany a na místě, kterému se pak říkalo „stromy přátelství“, zasadili každý jeden dub. Celkem jich bylo sedm, nebudeme zde vypočítávat všechny, ostatně jsou na nich cedulky se jmény příslušných sázečů. Uvedeme ale, že vedle „nejčestnějšího“ dubu, který patřil vdově po Karlu I., „paní maršálkové“ Marii Anně, se má stále k světu dub, který tam zasadil její nejstarší syn, Bedřich.
Rozlehlý areál Královských botanických zahrad v Kew v sobě ukrývá nejen největší a nejrozmanitější botanické a mykologické sbírky na světě, ale také jednu úchvatnou stavbu, která měla díky své inovativní konstrukci z litiny a skla obrovský vliv na to, jakým směrem se bude ubírat architektura průmyslové éry.
Je to vskutku pozoruhodné, ale vztah české kulturní veřejnosti k osobnosti dirigenta Václava Talicha je i po víc než šedesáti letech od jeho úmrtí stále poněkud složitý. Vinu na tom má velká setrvačnost některých ideologizujících hodnocení, která souvisela s Talichovým poválečným obviněním z kolaborace a která často latentně přežívají dodnes díky své podbízivé bulvárnosti.
Cirkulum je mezinárodní festival, který zahrnuje prezentaci uměleckých žánrů, jako jsou nový cirkus, tanec, hudba, pantomima či pouliční, pohybové a improvizační divadlo. Nový cirkus se stal fenoménem dneška. Představení propojují disciplíny: akrobacii, žonglování, moderní tanec, divadlo, hudbu a připojují divadelní režii a dramaturgii.
