Kdo říká, že historický kostel nemůže získat nový a zcela profánní účel? A kdo tvrdí, že atraktivní kancelářské prostory vznikají výhradně v novostavbách? Sicilský projekt Prior Ecclesia zpochybňuje hned několik společensko-architektonických dogmat.
Tate Modern z Podkrkonoší. Tak se přezdívá nové galerii současného umění nedaleko Trutnova. Jde o mimořádný počin, který vznikl díky úsilí a prostředkům manželů Kasperových přestavbou sto let staré vysloužilé elektrárny. Britské národní muzeum moderního umění Tate Modern se na břehu Temže v centru Londýna otevřelo přesně před pětadvaceti lety a s odstupem času jej můžeme zařadit mezi globálně nejvýznamnější stavby od přelomu milénia. Je to nejen fantastická stavba, ale i nesmírně úspěšná kulturní instituce.
Ještě před několika lety se v přímém sousedství centra Bangkoku nacházel rozlehlý brownfield po tabákové továrně. Šlo o mrtvou část městské krajiny, znečištěnou předchozí výrobou, která hustě zastavěné desetimilionové metropoli nenabízela zhola nic. Dnes tu však rostou stovky stromů, žijí tisíce živočišných druhů a zadržují se miliony kubíků vody. Úctyhodný projekt městského parku chytře kombinuje rekreační funkci s adaptačními opatřeními města reagujícími na změnu klimatu.
Není na světě mnoho moderních budov, které si lidé dokážou okamžitě spojit s konkrétním městem. To, čím je budova opery pro Sydney, je pro San Francisco pyramidální mrakodrap. Po padesáti letech provozu si tato kdysi nenáviděná stavba vysloužila generální rekonstrukci, která vzdává hold původní architektonické koncepci. Transamerica Pyramid stojí mimo stylové škatulky – má v sobě monumentalitu pozdní moderny i drzost nastupující postmoderny.
Jako podkova přimykající se k zalesněné skále. Tak je ve svém konceptu pojata luxusní rezidence na okraji portugalského města Oeiras, kterou navrhli jedni z nejperspektivnějších evropských architektů mladé generace. Stavba soudobým způsobem interpretuje klasický typ atriového domu a s obdivuhodnou samozřejmostí propojuje sebevědomou architekturu s okolní přírodou.
Architektonická událost roku. Tak můžeme už nyní mluvit o rekonstrukci bývalého hotelu InterContinental v centru Prahy, jejíž důslednost a velkorysost nemá v českém prostředí obdoby. Pod novým jménem Fairmont Golden Prague slouží monumentální brutalistická stavba opět jako luxusní hotel, který hrdě staví na své minulosti. „Setřít hranice mezi architekturou a uměním, mezi interiérem a exteriérem. To byly hlavní dva koncepty našeho návrhu,“ říká architekt Marek Tichý, spoluzakladatel kanceláře TaK Architects.
Rozvinutí původních hodnot neorenesančního paláce hudby, zachování stop Karla Pragera z devadesátých let a nová autorská vrstva empatické architektury ateliéru Lenky Míkové. Právě v takových intencích se nesou další úpravy pražského Rudolfina, které do jeho interiérů přináší živý dialog napříč epochami a styly. Postupné úpravy interiérů Rudolfina probíhají už několik let. Roku 2021 architektka Lenka Míková se svým týmem zrenovovala předsálí Dvořákovy síně a další přilehlé prostory.
Světová výstava se po 55 letech vrátila do Ósaky. Ve zcela jiném společenském kontextu a se značně odlišným pojetím architektury. Vzhledem k dobrým česko-japonským vztahům v politické, obchodní i architektonické rovině najdeme mezi stavbami od předních světových studií také tuzemský národní pavilon. A v silné konkurenci rozhodně nijak nezaostává.
Nenápadná, útlá stavba na Zlínsku se pokorně i hrdě současně hlásí ke kontextu místa, historii regionu i symbolice františkánského světce, jemuž je zasvěcená. Kapli vytvořili architekti s využitím naprostého minima – ať už jde o materiály, tvar, velikost, nebo výzdobu. Nechal ji postavit místní podnikatel Antonín Zátopek a v roce 2019 ji posvětil olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Dlouho však o ní věděl jen málokdo.
S odstupem času bude tento projekt výmluvným svědectvím o pomalosti, nepromyšlenosti a nekoncepčnosti pražského stavebního prostředí současné doby. Příprava nevelkého bytového domu totiž trvala přes dvacet let, vedla k demonstracím veřejnosti a následně i k odstoupení původního italského investora. Na pozadí tohoto chaosu je skoro zázrak, jak kvalitní stavbu se v pražských Stínadlech nakonec podařilo nyní dokončit.
Koncem března uběhlo 130 let od narození jednoho z nejvlivnějších a současně nejplodnějších českých architektů minulého století. Přestože dovedl Bohuslav Fuchs československou architekturu meziválečného období na špici světové produkce, dodnes zůstává ve stínu svých slavnějších kolegů. Bohuslav Fuchs za sebou zanechal neobyčejně rozsáhlé a kvalitativně ucelené dílo. Jen počet jeho realizací sahá ke sto padesáti, což je nezvykle mnoho i na tehdejší – na architektonickou tvorbu bohatou – dobu.
Po dekádách plíživé degradace přivedla k životu jednu významnou rokycanskou památku až nynější nákladná rekonstrukce. Investice místního podnikatele přitom nedala druhou šanci pouze stavbě samotné, ale také důležité a rovněž dlouhodobě opomíjené lokalitě poblíž centra města. Mezigenerační dialog Tři objekty, jeden celek. To je dnešní podoba Villy Fitz ve třináctitisícových Rokycanech na Plzeňsku.
Po představení čerstvého laureáta Pritzkerovy ceny pro rok 2025, nejvyššího ocenění na poli architektury za celoživotní dílo, si většina lidí musela jeho jméno hned googlovat. Liou Ťia-kchun? Překvapení se přitom šířilo také odbornou veřejností – zatímco západní svět tohoto devětašedesátiletého čínského architekta prakticky nezná, doma patří mezi hvězdy svého oboru. Je to škoda, protože jeho dílo může být v lecčems inspirací také pro evropskou scénu.
Když se předloni otevřel nový prostor Veletržního paláce věnovaný především dětem s rodiči, setkal se tento krok s mimořádným úspěchem – se vzácnou shodou stran veřejnosti i odborníků na architektu, design a umění. Inspirující realizace poukázala na zoufalý nedostatek podobných míst nejen v hlavním městě, ale celé zemi, a mnozí tak doufali, že jde o předzvěst dalších takových iniciativ veřejných institucí
Zatímco tříapůlhodinový snímek Brutalista sklízí po světě nadšené filmové recenze (redakční kolega Ondřej Štindl toto nadšení úplně nesdílí, viz jeho recenze v Echu č. 7 – pozn. red.), architektonické kruhy jej zavrhly coby diletantské dílo plné misinterpretací a generalizujících klišé. Kvůli snaze o maximální dramatizaci totiž režisér Brady Corbet bez okolků obětoval kunsthistorickou věrohodnost i důležité souvislosti.
V dnešní architektonické praxi se můžeme mnohdy setkat s až úzkostlivou snahou rekonstruovat stavebně dožilé objekty za každou cenu namísto jejich náhrady novostavbou. Jak ale ukazuje projekt dánské školky The Swan, existuje ještě jeden přístup, který se začíná v zahraničí pomalu prosazovat. Klíčové je rozpoznat, kdy rekonstrukce či přestavba přináší více škody než užitku, a v případě nutné demolice přehodnotit stávající praxi nakládání se stavebním odpadem.
Loni v květnu tomu bylo padesát let od zprovoznění prvního úseku pražského metra mezi stanicemi Kačerov a Sokolovská (dnešní Florenc). K tomuto jubileu na konci roku vyšla vizuálně ambiciózní publikace, která představuje tento unikátní dopravní systém nejen jako infrastrukturní projekt, ale především jako svědectví své doby. Pražské metro je fenomén – po architektonické, designové i umělecké stránce. Už v době výstavby pronikl jeho věhlas do zahraničí.
Manchester východu. Tak se přezdívalo Náchodu, okresnímu městu u polských hranic. Sekundárním projevem prosperujícího textilního průmyslu byl také stavební boom, na kterém se díky pokrokovým průmyslníkům podílela v meziválečném období řada špičkových modernistických architektů. Pavel Janák jako jeden z nich díky tomu v Náchodě zanechal jednu z nejvíce fascinujících vil své doby.
Postaveny byly jako sídlo Sdružení projektových ateliérů a podobnému účelu slouží i po padesáti letech od svého dokončení. Jen ve složitějších podmínkách, protože celý soubor tzv. Pragerových kostek na pražských Emauzích u Karlova náměstí potřebuje generální modernizaci jako sůl. A právě o ní se vedla v posledních týdnech tahanice mezi vedením města a veřejností. Doplnit historický monument a jeho okolí o moderní vrstvu není architektonicky vůbec jednoduché, rozhodně ale nikoli nemožné.
Ničivé požáry v Los Angeles způsobily kromě lidských tragédií a obřích přírodních a materiálních škod také ztráty kulturní, architekturu nevyjímaje. L. A. je totiž mekkou moderní architektury poloviny minulého století, především díky nespočtu výjimečných vil od těch nejslovutnějších architektů a architektek své doby, ze kterých se mnoho nacházelo právě v epicentru požárů, ve čtvrti Pacific Palisades. Zcela shořely například domy Keeler House od Raye Kappeho nebo Freedman House od Richarda Neutry, přičemž další měly namále.
Pobřeží stotisícového města na jihu Norska rozzářily sněhově bílé fasády postindustriálního kolosu, který od minulého roku spoluvytváří nové kulturní centrum. Místo, které bylo ještě nedávno bolavým vředem celého města, je dnes jeho chloubou. Pokud bychom měli vysledovat hlavní architektonické fenomény uplynulého čtvrtstoletí, nemůžeme vynechat ambiciózní přestavby vysloužilých průmyslových staveb. Jak ukazují příklady z celého světa, takové stavby s racionálními železobetonovými konstrukcemi dokážou pojmout lecjakou novou funkci.
Na nymburském hřbitově najdeme stavbu, která navzdory svým skromným rozměrům vyvolala ve své době doslova poprask. Malý, přesto však monumentální objekt je dílem mimořádně pozoruhodné osobnosti umělecké scény meziválečného Československa, která však v architektuře nedostala příliš příležitostí.
Pokud jste mezi své novoroční plány zařadili také cestování a poznávání soudobé architektury, možná vás zaujme projekt Living Architecture. Ten totiž nabízí nezapomenutelné pobyty v domech navržených architekty světové extratřídy, které si lze s partou přátel na pár nocí najmout. Neziskovou organizaci Living Architecture založil úspěšný švýcarský spisovatel Alain de Botton s cílem umožnit široké veřejnosti kontakt s moderní architekturou na vlastní kůži.
Dřevo, kámen, hlína. Tradice, současnost, emoce. Tato slova nejlépe vystihují novou kapli v moravské vesnici, která po dlouhých dvanácti letech příprav letos otevřela svá pět metrů vysoká vrata. Vstoupit konečně mohou nejen všichni věřící, ale také světlo symbolizující bolest patronky této výjimečné stavby. „Byl to místy vážně útrpný proces, během kterého jsem si mnohokrát nebyl vůbec jist, jestli to vůbec ustojím,“ odpovídá architekt Jan Říčný na otázku, jak zvládal projekt rámující celý jeho dosavadní profesní život.
Obsese estetikou je obecnou charakteristikou mnoha architektů, která se projevuje také v jejich návrzích. U mladé české architektky je tomu ale jinak. „Vizuální stránka architektury je přeceňovaná,“ tvrdí trochu překvapivě Magdaléna Havlová, která svůj názor zhmotnila do neobyčejné stavby stvrzující, že velikost architektury se neodvíjí od rozměrů dané stavby. Romantika a tajemství, to byla hesla, která vyslovil investor při první obhlídce pozemku, kde zamýšlel stavbu pro krátkodobé rekreační pronájmy.
V reakci na přísnou klimatickou legislativu Dánska, která už od minulého roku stanovuje uhlíkové limity novostaveb, připravilo sdružení několika dánských společností prototyp toho, jak může vypadat výstavba rodinného bydlení budoucnosti. Skupina malých domů minimalistického vzezření se strmými šikmými střechami působí na první pohled jako ukázka soudobé rezidenční architektury. Dřevěné fasády napovídají o materiálu konstrukce, velkými okny proniká množství denního světla.
Pražské Výstaviště se mění před očima, tentokrát pozitivním směrem. Jednou z posledních stavebních úprav areálu je rekonstrukce bílých výstavních pavilonů z počátku devadesátých let, které díky rozsáhlým střešním zahradám hrdě vstupují do své nové éry. Areál Výstaviště byl posledních dvacet let bolestivým územím celého hlavního města. Postupná kultivace Výstaviště jde ruku v ruce s úspěšnými architektonickými a urbanistickými úpravami celého areálu.
Italská Neapol má dvě ikony. Z pohledu zahraničních turistů jde hlavně o tradiční neapolskou pizzu, pro místní je to jednoznačně jejich fotbalový tým a s ním spojený odkaz „božského“ Diega Maradony. Obě témata propletli architekti z ateliéru NEUHÄUSL HUNAL do interiéru pražské restaurace Da Pietro. Že jednu z nejlepších neapolských pizz u nás dělají v Plzni, se vědělo po celé republice. Hodnocení byla tak dobrá, že mnozí jezdili do západočeské metropole jen na otočku, aby si mohli vychutnat pizzu s tenkým těstem a vysokými nadýchanými okraji.
Uznání za inspirativní práci se starými stavbami, výtka za nedostatečnou environmentální šetrnost, údiv nad délkou stavebních procesů v Česku. To jsou hlavní závěry mezinárodní poroty letošního ročníku nejsledovanějšího oborového ocenění u nás, České ceny za architekturu. Česká cena za architekturu (ČCA) má jasná kritéria. Z přihlášených staveb, které vznikly během posledních pěti let na území České republiky, vybírá mezinárodní porota tzv. od stolu nejprve třicítku nominovaných projektů, které následně osobně navštíví.
Na Slovensku rozdali ceny za nejlepší architektonické realizace. Letošní ročník ocenění Slovenské komory architektů CE ZA AR se zaměřil především na otázky spojené s bydlením v různorodých souvislostech. Každé architektonické ocenění má svou specifickou organizační strukturu a kritéria hodnocení. Společným jmenovatelem většiny relevantních cen napříč zeměmi je prakticky jen snaha organizátorů nechat stavby posuzovat odborníky a odbornicemi ze zahraničí.
