Odvaha i vlna. Právě tyto významy v sobě nese švédské slovo våga a oba také dobře vystihují novou vodní věž na západě země. Monumentální dílo, které se v krajině chová spíš jako landartový zásah než jako technická stavba, navazuje na odvěkou tradici budování úchvatných vodních děl, a pomáhá tak redefinovat vodojemy i v jedenadvacátém století.

Budování symbolu

Na západním pobřeží Švédska leží Varberg, čtyřicetitisícové město známé historickou pevností nad mořem, písečnými plážemi a dlouhou tradicí lázeňství. Díky své dobré poloze, dopravní dostupnosti i službám platí za oblíbené turistické letovisko i adresu pro život. Varberg proto v posledních pětadvaceti letech výrazně roste: od roku 2000 se počet obyvatel zvýšil zhruba o třicet procent a podle všeho tomu tak bude i nadále.

Takové tempo s sebou přináší mnoho výzev a nutných opatření, od budování kvalitního bydlení a veřejného prostoru v nových částech města po zajištění dostatečných kapacit kritické infrastruktury. Třeba zásobování vodou, jež se v poslední dekádě stalo ve Varbergu velkým tématem. Nový vodojem měl vzniknout na kopci na východním okraji města a jeho řešení byla věnována mimořádná pozornost. K projektu byly přizvány tři architektonické týmy a jako nejlepší návrh byl vyhodnocen ten od proslulého studia White Arkitekter, které bylo založeno už roku 1951. Aktuálně má na devět set zaměstnanců, což je samo o sobě neuvěřitelné číslo, i vzhledem k tomu, že nejde o typ studia, které projektuje bezpohlavní mrakodrapy pro světová byznysová centra, ale stále si uchovává skandinávskou identitu své tvorby.

Na samém začátku si architekti stanovili, že chtějí vytvořit stavbu, která bude novodobým symbolem Varbergu. „Pokud je zadavatel tak soustředěný na celkový dojem projektu, výsledek zákonitě směřuje k výjimečnosti. Jsme hrdí, že jsme navrhli stavbu takové úrovně, která vodu – náš nejzásadnější zdroj – nejen zadržuje, ale zároveň ji i symbolicky oslavuje,“ prohlásil hlavní architekt projektu Per Hultcrantz.

Tradice kupředu

Vodní stavby bývaly už od pradávna díly, kde se setkávala inženýrská a architektonická výjimečnost. Stačí připomenout římské akvadukty nebo i české příklady vodojemů z přelomu 19. a 20. století, na kterých pracovali přední architekti své doby jako třeba Jan Kotěra nebo Otakar Novotný. V posledních dekádách však obecně takové technické stavby začaly postrádat architektonickou péči. Vodojem Våga tak můžeme chápat jako navázání na tuto tradici budování fantastických vodních děl a její další rozvinutí.

Zatímco tradiční vodojemy stojí na místě jako izolované vertikály, Våga pracuje s horizontální kompozicí. Celé betonové těleso měří 187 metrů na délku a pouze devět metrů na šířku, působí proto jako betonový pás vznášející se nad krajinou. Nádrž je rozdělena do osmi identických segmentů s konkávním průřezem, díky čemuž konstrukce působivě pracuje se světlem během celého dne. Nádrže nese devět masivních pilířů, přičemž prostřední z nich ukrývá výtahovou šachtu a schodiště. Vodojem pojme na deset tisíc kubíků vody, pětkrát více, než byla kapacita jeho předchůdce. I přestože jde o takový technický kolos z betonu, věnovali architekti značnou pozornost i drobným detailům, jako je návaznost spár, aby konstrukce působila jako jednolitý celek, nebo pečlivé odlívání betonu do desek z překližky pro dosažení sametově hladkého povrchu. Spousta na první pohled neznatelné práce.

Skandinávská architektura má dlouhodobě globální respekt – nejen pro minimalistickou estetiku, ale pro schopnost citlivého včleňování novostaveb do krajiny i přemýšlení nad veřejným prostorem, a to nikoli jen ve městech a obcích, ale i v přírodě. Våga je toho přesnou ukázkou. Už při návrhu se počítalo s tím, že vodojem bude místem, kam budou lidé přicházet, aby dílo mohli „zažít“ napřímo. Západní konec pozemku tak zůstal otevřený jako vyhlídka směrem k moři, přístupová cesta byla pojednána jako nenucená štěrková cesta prorůstající místní vegetací a všude kolem byly vysázeny divoké květiny. Jde o malé, pro celkový dojem z výsledku však zásadní momenty, které by se v jiných zemích přešly. A v konečném důsledku potvrzení smyslu přemýšlení nad stavebními zásahy v širších souvislostech – vodojemy v krajině nevyjímaje. Jen tak se i technické stavby mohou stát plnohodnotnou architekturou.