Nejprestižnější britské architektonické ocenění za novostavbu, Stirlingovu cenu, letos získal v konkurenci umělecké fakulty, výzkumného střediska Astra Zeneca, památkové obnovy věže Big Benu či soukromé rezidence komorní projekt s velkým přesahem – dům pro seniory. Stavba, která zvenčí ničím příliš nevyčnívá, se svým důsledným a inovativním architektonickým řešením trefuje do mnoha palčivých otázek dneška – i do velkých výzev velkých měst po celé Evropě.

Chudobinec naruby

Jak zajistit důstojné bydlení pro starší generace? To byla úvodní otázka, kterou si architekti z londýnského studia Witherford Watson Mann kladli, když na projektu jižní části Londýna začali pracovat. Nepřistupovali k ní formálně, ale s hlubokým zájmem najít nový model toho, jak může vypadat, a především fungovat domov pro seniory jedenadvacátého století. Architekti navázali na tradici takzvaných almshouses – historických anglických domů pro lidi v nouzi (v češtině bychom řekli chudobinců), které měly zajišťovat přístřeší i pocit sounáležitosti. V případě Appleby Blue však byla tato typologie převrácena naruby: místo života v ústraní zvolili architekti otevřenost. Přestože je dům po všech stránkách „anglický“, jeho principy – propojování generací, utváření komunitních vazeb a důraz na kvalitu každodenního života – jsou univerzální a snadno uplatňovatelné i v dalších zemích.

Cílem architektů bylo zkrátka a jasně navrhnout místo, kam se lidé nacházející se zpravidla v obtížné životní etapě budou chtít přestěhovat dobrovolně, nikoli z donucení. Než se do projektu pustili, vedli řadu workshopů s obyvateli jiných domovů pro seniory, aby pochopili jejich potřeby a přání. Z nich například vyplynulo, že si přejí především společnou zahradu, a naopak se ukázaly jako nepotřebné soukromé balkony u pokojů – jen málokdo chce trávit čas izolovaně.

Mezigenerační dialog

A právě důraz na komunitní trávení společného času se stal hlavním motivem návrhu – v protipólu k obvyklému uvažování nad domovy pro seniory, které známe z našeho prostředí. Společné prostory se nachází především v přízemí, otevřeném do ulice prosklenými stěnami, aby je tu mohli využívat i lidé z okolí: najdeme tu velkou kuchyň pro kulinářské kurzy, dílnu pro kutily a hlavní společenskou místnost se stropem přes dvě podlaží, kam chodí na kroužky rodiče s malými dětmi nebo kde se pořádají trhy a jiné akce. Senioři díky tomu mohou být v čilém kontaktu s obyvateli města, napříč generacemi.

Pokud preferují intimnější trávení času, mají k dispozici třeba fantasticky řešené pobytové chodby k soukromým pokojům, kde jsou lavičky a křesla, odkud se díky proskleným stěnám také dobře pozoruje dění na ulici. K pocitu domova přispívá i volba materiálů, prakticky na každém kroku seniory doprovází tradiční pálené cihly a dřevo.

Studio Witherford Watson Mann, které už jednou Stirlingovu cenu získalo (za proměnu historické ruiny Astley Castle na soukromou rezidenci), obdrželo také speciální ocenění Neave Brown za příklad inovativně pojatého dostupného bydlení. Investor domova Appleby Blue, charita United St Saviours, která podporuje lidi v nouzi, obdržela od Královského institutu britských architektů cenu klienta roku. Projekt vyniká právě touto mnohovrstevnatostí – od otevřenosti investora přes architektonickou bravuru po řešení důležitých společenských potřeb. Právě stárnoucí populace a dostupné bydlení budou pro rozvoj měst stále palčivějším tématem, ke kterému má architektura mnoho co říct.