Dnes je to 25 let od tragické smrti princezny Diany. Kromě bývalé princezny z Walesu 31. srpna 1997 zemřel také její tehdejší přítel Dodi Fayed, syn egyptského miliardáře, a jejich řidič Henri Paul. Ten byl nejspíše pravým viníkem nešťastné autonehody. Paul, který se řítil Paříží stokilometrovou rychlostí při úniku před paparazzi, nezvládl řízení a naboural v tunelu u mostu Pont de l’Alma.
Do Prahy přijel německý kancléř Olaf Scholz a hned vytáhl oblíbené téma zrušení práva veta při hlasování v Radě EU. Omezení jednomyslného hlasování je dlouholetým snem velkých evropských států, včetně Německa. Menší a střední státy musí tyto požadavky odmítnout. Jde o přímý útok na jejich suverenitu. To, že s tímto návrhem přichází navíc šéf německé vlády, je chucpe, jelikož právě Berlín může za ta nejhorší rozhodnutí posledních let. Představa, že má ještě větší vliv v EU než dosud, je upřímně děsivá.
„Vytáhneme všechna děla v našem arzenálu a zahájíme palbu,“ zní jedno varování ze strany polské vlády. Dále upozorňuje, že přijme strategii „oko za oko, zub za zub“, a „nevylučuje žádné možnosti“. Polsko je momentálně jeden z nejbližších spojenců bojující Ukrajiny, zásobující Kyjev zbraněmi a starající o zraněné ukrajinské vojáky; přes letiště v Řešově vede hlavní trasa západní pomoci. Bez kontextu by bylo jednoduché výše uvedené věty interpretovat jako varování Moskvě, možná dokonce polské signalizování, že se do konfliktu zapojí přímo. Jenže tyto výroky nemířily do Moskvy, ale do Bruselu.
Diktátor, autokrat, fašista, ohrožovatel demokracie. Tato všechna pojmenování spojovala americká média s Donaldem Trumpem. Jeho zvolení prý představovalo tak jedinečné ohrožení americké republiky, že média musela odložit stranou svou nestrannost. Každý kontroverzní Trumpův krok byl podáván jako další pokus o uchvácení absolutní moci, demokracie prý byla nad propastí. Jistě Trump nebyl svatoušek, spousty jeho kroků bylo pochybných či teoreticky na hraně legality. To však není nic nového. V americké politice existuje koncept imperiálního prezidentství, kdy držitel úřadu dalece překračuje své pravomoci dané ústavou.
Šikmá plocha je v případě eutanazie velmi reálná a velmi prudká. Lepší se na ni nikdy nepouštět. Postup pokroku je nezadržitelný a nekonečný. Jakmile je dosaženo jedné mety, je třeba vytyčit novou, která se stane standardem, podle které se posuzuje vyspělost a civilizovanost zemí. Jednou takovou metou, jež se objevuje na obzoru, je požadavek na legalizaci eutanazie. Bývalý britský ministr zdravotnictví Matt Hancock to přirovnal k boji za zrovnoprávnění homosexuálů.
V sobotu u Moskvy vybuchlo auto s Darjou Duginovou, dcerou Alexandra Dugina, ultranacionalisty snícího o „Rusku od Dublinu po Vladivostok“, občas označovaného jako ideolog Kremlu nebo „Putinův Rasputin“. Tato jeho pověst je zřejmě nadnesená. Známý expert na Rusko Mark Galeotti označil další Duginovu přezdívku „Putinův mozek“ za směšnou. Kamil Galev, další glosátor ruského dění, souhlasí. Duginova pověst je podle něj šikovným aktem sebepropagace. Nicméně Dugin je nepochybně známý velkoruský šovinista a smrt jeho dcery logicky vyvolala divoké spekulace.
Nestává se často, aby se radikální feministky spojily s konzervativci. Společně je však vyděsilo představení nové hry londýnského divadla Globe. Jedná se o repliku stejnojmenného alžbětinského divadla, které proslulo především jako domácí scéna Williama Shakespeara.
Britský konzervativní historik Robert Conquest formuloval tři zákony politiky. První zní: „Každý je konzervativní ohledně toho, čemu rozumí nejlépe.“ Druhý: „Každá organizace, která není vysloveně pravicová, se dříve nebo později stane levicovou.“ A třetí: „Nejlepším způsobem, jak vysvětlit chování jakékoli byrokratické organizace, je předpokládat, že je ovládána klikou svých nepřátel.“ Jako příklady druhého zákona výslovně uvedl anglikánskou církev a Amnesty International.
„Je to horší než zločin, je to chyba.“ Tato slova, připisována Talleyrandovi, člověka napadnou při sledování dění okolo bezprecedentní razie FBI ve floridském sídle bývalého prezidenta USA Donalda Trumpa. Všeobecný předpoklad v prvních hodinách po domovní prohlídce byl, že federální policie by se do něčeho takového nepustila, kdyby neměla slušně „nabito“.
O víkendu proběhla mimořádně úspěšná vojenská operace Izraele proti teroristickému hnutí Islámský džihád. Během tří dnů bojů izraelské síly zlikvidovaly velení Islámského džihádu, narušily jeho vojenskou infrastrukturu, to vše bez ztráty jediného života na izraelské straně. To, že ke střetu došlo, by téměř nestálo za zmínku. Konflikt mezi Izraelem a Pásmem Gazy propuká s železnou pravidelností.
Před dvěma týdny papež František navštívil Kanadu. Šlo o šestidenní cestu za pokáním. Hlava katolické církve se přijela omluvil za útrapy, mučení a zabití, jež musely vytrpět děti kanadských indiánů v takzvaných rezidenčních školách. To byly internátní školy zřízené vládou a provozované církvemi, zhruba polovinu z nich měli na starost právě katolíci. Děti do těchto škol byly odvlékány násilím, aby tam byly násilně asimilovány do většinové bílé společnosti. Metody byly velmi drastické. Problém je, že téměř nic z výše popsaného není pravda.
Je jasné, že Čína se snaží stát světovým hráčem číslo jedna. Prvním krokem k tomuto bude obsazení Tchaj-wanu, de facto nezávislého státu, který však Čína považuje za svou vzbouřeneckou provincii. Zdá se nevyhnutelné, že hlavním konfliktem 21. století bude soupeření Číny a Spojených států. Jestli se bude jednat o druhou studenou válku, nebo tento střet přeroste v plnohodnotný ozbrojený konflikt, je ve hvězdách.
Esej Vladimira Putina O historické jednotě Rusů a Ukrajinců z loňského července je zřejmě jedním ze základních dokumentů k pochopení ruské invaze na Ukrajinu. Jde o položení ideologických základů k válce. V článku Putin (tedy pokud to opravdu psal on, a ne nějaký jeho poskok) podává svoji interpretaci ruských dějin, aby dospěl k závěru, že Rusové, Ukrajinci a Bělorusové vždy tvořili jeden národ.
Až na pár islamistů asi nikdo nebude oplakávat smrt Ajmana az-Zavahrího, pravé ruky Usámy bin Ládina a jeho nástupce v čele teroristické organizace al-Káida. V pondělí večer americký prezident Joe Biden oznámil, že o víkendu Zavahrího zabila americká raketa Hellfire v Kábulu bez jakýchkoli dalších obětí. Američané nejspíše použili variantu R9X Hellfire, která místo výbuchu vystřeluje dlouhá ostří, právě aby minimalizovala další škody.
Jedna z podivných pověr moderní levice je, že vše je jen o narativu a terminologii. Víra, že stačí změnit definici slova – případně slovo samotné – a nějak se tím změní i realita. Nejnápadnější je samozřejmě boj o definici slov „muž“ a „žena“. Ale například v angličtině se také neustále mění politicky korektní označení pro bezdomovce. Doslovný překlad „homeless“ již nyní nestačí, politicky korektnější je „roughsleepers“ (volně přeloženo spáči na hrubém), a dokonce „people experiencing homelessness“, tedy „lidé zažívající bezdomovectví“.
Co je to žena? Z této po staletí nekontroverzní otázky se stala překvapivě jedna z hlavních kontroverzí na Západě. Dobře to ilustruje nedávné video ze slyšení amerického Kongresu o dopadech rozhodnutí Nejvyššího soudu, že právo na potrat není zakotvené v ústavě. V něm se republikánský senátor Josh Hawley ptal Khiary Bridgesové, profesorky práva z Berkeley, zda když používá termín „osoby s kapacitou otěhotnět“, má na mysli „ženy“. Bridgesová odpověděla, že kapacitu otěhotnět mají i transmuži a nebinární osoby.
Politickou událostí léta je výběr nového britského premiéra. Stávající předseda vlády Boris Johnson rezignoval, když se už jeho skandály a vytáčky staly pro vládnoucí Konzervativní stranu neúnosné. Nezdá se ale, že by nový premiér měl její problémy vyřešit. Konzervativci, známí také jako toryové, jsou u moci již dvanáct let, vyhráli čtvery volby za sebou, poslední v roce 2019 s historickou většinou. Přesto je řada jejich voličů zklamaná. Mají pocit, že konzervativci své období u moci promarnili, země se nikam neposunula a nejrůznější krize se jen zhoršují. Jedním z nich je i Ed West, konzervativní komentátor a historik.
Stalo se již tradicí, že přijde horké léto a zpravodajství nás zásobuje požáry z celého světa. Tentokrát však oheň dorazil i do samotného Česka. V Českém Švýcarsku vzplálo několik hektarů lesa. Vyjelo k němu přes 400 hasičů, kouř byl cítit až v Praze. To zase vyšponovalo diskusi o globálním oteplování a klimatické změně do hysterických výšin. Odložme na chvíli stranou spory o to, zda se otepluje, o kolik se otepluje, zda je na vině člověk a jestli se jedná o existenční katastrofu, nebo spíše drobnou nepříjemnost.
Plastiková brčka pomáhají nepolít se při řízení, pít koktejly ve velkém stylu nebo hrát si na indiánské lovce s foukačkami. S jejich zákazem něco zmizí. Ve středu došlo ke katastrofě. Sněmovna zakázala plastová brčka. Přesněji zakázala celou řadu plastů na jedno použití, ale zatímco plastové příbory jsou úplně k ničemu a plastové talíře se hodí maximálně k tomu, aby na sebe člověk převrátil kečup s hořčicí, plastová brčka jsou neobyčejný výdobytek civilizace, znak Západu a ušlechtilé kultury. Kampaň proti nim je postavená na polopravdách a lžích.
V pátek 22. července má skončit technická odstávka plynovodu Nord Stream 1, panují však obavy, že Rusové odstávku z politických důvodů protáhnou. Jisté je, že Kreml používá evropskou závislost na jeho plynu jako zbraň a snaží se kontinent přimět k ústupkům ohledně ukrajinské krize. Je to opravdu hektické období, zřejmě proto nikdo z představitelů státní správy neměl čas.
Nápad německého kancléře Olafa Scholze, aby se o zahraničních otázkách v EU hlasovalo kvalifikovanou většinou, je neuvěřitelné chucpe. Jak napsal kolega Kechlibar, kvalifikovaná většina by znamenala v reálu více moci pro osu Berlín–Paříž. Vzhledem k tomu, že Němci patří mezi hlavní viníky tragické zahraničněpolitické situace, kdy velká část Evropy je energeticky závislá na Rusku, je naopak záhodno je držet od rozhodování o zahraniční a bezpečnostní politice co nejdál.
Česká pravice, zvláště ODS, vždy hleděla k anglosaskému konzervatismu jako ke svému modelu. Václav Klaus si byl s Margaret Thatcherovou blízký. Proto stojí za to sledovat volbu nového lídra britské Konzervativní strany a zároveň nového premiéra Spojeného království. Není to jen souboj o vedení jedné z nejmocnějších zemí na světě, ale také jelikož naznačují možnou trajektorii evropské, tedy i české pravice. První, co člověka zarazí při pohledu na kandidáty, je jejich rozmanitost.
Evropská unie se snaží dekarbonizovat kontinent. Plánuje, že pomocí svého Green New Dealu do roku 2050 dosáhne klimatické neutrality, tedy konečný počet vypuštěných emisí bude nula. Za tímto účelem zavádí dost drastické regulace a omezení, které podle kritiků prodražují Evropanům život a ničí domácí průmysl. Právě situaci v těžkém průmyslu popsal analytik Karel Voldřich z think-tanku International Sustainable Finance Centre.
Že politická kariéra britského premiéra Borise Johnsona je na kapačkách, bylo jasné minimálně od pondělí 6. června, kdy s odřenýma ušima přežil hlasování o důvěře v lídra Konzervativní strany. Nyní tedy konzervativci budou vybírat nového předsedu. Hotovo chtějí mít do září, aby nový lídr mohl představit svou vizi na stranické konferenci v říjnu. Nejdřív z kandidátů vybírají poslanci. Zatím veřejně ohlásilo svoji kandidaturu jedenáct konzervativců a o několika dalších se spekuluje. Ať vyhraje kdokoli, má před sebou těžký úkol.
Joe Biden je starý. Vědí to všichni. Letos v listopadu mu bude 80 let. O tom, že Bidenův věk je problém, se mluví již celkem dlouho, ale pouze na pravé straně amerického politického spektra. Vysoký věk byl tématem i v minulosti. Když Ronald Reagan vyhrál volby, byl v 69 letech nejstarším prezidentem v dějinách USA a jeho stáří bylo propíráno jako možný handicap.
„Všechny politické životy, pokud nejsou přerušeny ve šťastném okamžiku uprostřed proudu, končí neúspěchem, protože taková je povaha politiky a lidských záležitostí,“ napsal britský konzervativec Enoch Powell. Tento citát se tradičně v Británii připomíná, když uprostřed politické krize skončí další nadějná kariéra. Je dobře možné, že se tato slova honí hlavou i Borisi Johnsonovi, který po dvou dnech neuvěřitelného politického dramatu, kdy ho k rezignaci vyzvala půlka kabinetu a přes 50 ministrů (v Británii se tak označují i náměstci a ředitelé na ministerstvech), podal demisi.
Před pár dny, na začátku summitu NATO v Madridu, britský premiér Boris Johnson prohlásil, že válka na Ukrajině by nezačala, pokud by Vladimir Putin byl žena. Samotná invaze je prý „šílená, macho“ a „ukázka toxické maskulinity“. Je zajímavé, že konzervativní politik v podstatě opakuje feministickou propagandu. S tvrzením, že svět by byl nějak lepší, mírumilovnější a spokojenější, kdyby ve vrcholných funkcích byly ženy, se lze setkat relativně často.
"Tam, kam sahala unie, byla civilizace, dál už jen barbarská step,"“ řekl mi nedávno u polsko-českého kulatého stolu, konaného na zámku Niepołomice u Krakova, jeden Polák. Dnešní silnou podporu Polska Ukrajině vy\světluje řada historických zkušeností. Rusko je historický nepřítel číslo jedna. Staletí válek Poláky přesvědčila, že hlavní nebezpečí hrozí od kolosu na východě. Na oplátku Putin zřejmě považuje Poláky za rozvratný prvek v ruských dějinách. Pro Poláky bylo další střetnutí s Ruskem vždy pouze otázkou času.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států amerických zrušit rozsudek Roe vs. Wade a tím i ústavně garantované právo na potrat vyvolalo všeobecné zděšení. Těžko najít západního politika, který by ho neodsoudil. Znepokojení vyjádřil třeba britský premiér Boris Johnson.Pobouření dorazilo i do České republiky. Například předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová Adamová tweetovala: „Některé země by se potřebovaly podívat do kalendáře, aby zjistily, že středověk už skončil.“
Ukrajině se splnil sen. Ve čtvrtek večer summit Evropské unie odsouhlasil kandidátský status, a Kyjev je tak oficiálně na cestě do Unie. V jistém smyslu je to symbolická porážka pro Putina. Na jedné úrovni právě probíhající válka je konfliktem o ukrajinské přijetí do Evropy. Protesty proti ukrajinskému prezidentovi Viktoru Janukovyčovi v roce 2013 začaly, když odpískal asociační dohodu s EU.
